PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Obecné povědomí o tom, jak žijí a co jedí veverky, je často hodně daleko od reality, že ale veverky "jedí šišky" opravdu tuší snad každý. Veverky skutečně konzumují všechny typy šišek z jehličnatých stromů, které v ČR rostou (modřínové, smrkové, borové, jedlové), málokdo už ale ví, že si ze šišek "vytahují" jen droboučká semínka ukrytá pod jednotlivými "šupinami", které šišku tvoří.

I proto veverky milují šišky ještě zelené, v nichž jsou semínka měkká a čerstvá, a protože jsou semínka malá, skončí naprostá většina hmotnosti šišky (vřeteno a šupiny) na zemi pod stromem jako odpad. Jen pro zajímavost - dospělá veverka zvládne "rozebrat" i více než sto modřínových šišek na jedno "posezení".

Správný způsob konzumace šišky se každá veverka musí v dospívání naučit - ideální je ten, kdy veverka drží šišku v předních pacičkách, postupuje od "spodku" šišky (tedy od její silnější části) směrem nahoru, odtrhává jednotlivé šupiny, odhodí je a vytáhne si zuby semínko pod nimi ukryté.

Krátké video nezachycuje dospělou veverku, ale "šiškového zelenáče", který se zacházet se šiškou teprve učí. Pětiměsíční veverčí holčičku jsme si jako "miminko" přivezli z Podkrkonoší a po dlouhé rehabilitaci, způsobené doléčováním zdravotních komplikací, jsme si do přírody vypustili o několik měsíců později než u veverčat obvykle činíme.

Jak ukazuje video, její první šišky jí daly opravdu "zabrat". K lákavé pochoutce v podobě semínek se dostávala nemotorně a hlavně úplně naopak, než by měla - šišku totiž nezačínala jíst od "spodku", ale z opačné strany a v podstatě ji jen chaoticky "hoblovala". Nemějte o ni ale žádný strach - stejně jako všechny její předchůdkyně i ona na ten správný veverčí způsob po troše trénování přišla...

Video si na našem kanálu na Youtube spustíte tady.

Víte, kolika let se dožívají veverky? V zajetí, mají-li k dispozici velkou voliéru a pestrou stravu, dosáhne většina veverek věku 7 až 8 let, což můžeme doložit na osudu mnoha "chlupáčů", které kvůli nějakému handicapu nebylo možné vypustit do přírody a zůstali natrvalo u nás. Rekordmanem byl sameček Krýťa, jeden z hrdinů knížky ´Veveřácká kronika´, který se dožil pozoruhodných 11 let.

Nejstarší veverkou z osmi, které u nás momentálně trvale žijí, je devítiletá samička Sandy. Do stanice jsme si ji přivezli z Prahy v polovině dubna roku 2014 jako velké dvouměsíční mládě, nalezené na zemi, kde se nekoordinovaně točilo na místě a nedokázalo vylézt zpět na strom. Po pádu z výšky na hlavu utrpělo těžký otřes mozku s následným otokem, takže ho čekala dlouhá léčba a rehabilitace.

Po několika měsících u nás se ale stav Sandy výrazně zlepšil a ač jí drobné poškození mozku zůstalo, dosáhla téměř stavu normální zdravé veverky. Zvažovali jsme tedy, zda by přece jen nezvládla návrat do přírody, aby nemusela prožít zbytek života v zajetí. Protože jsme si ale nebyli stoprocentně jistí, zda to zvládne, rozhodli jsme se ji "zkusmo" vypustit nikoliv na některém z lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.

Sandy jsme vypustili v polovině září 2014 a umožnili jí vracet se otevřenými dveřmi zpět do voliéry. Samička sice dobrovolně odešla, ale každý den ráno před 8. hodinou na nás čekala před (na noc zavřenými) dveřmi voliéry. Jakmile jsme jí dveře otevřeli, vběhla do voliéry, najedla se, někdy si i zdřímla a opět otevřenými dveřmi odběhla zpátky ven na zahradu a dál do sousedního lesíka. Většinu dne a celé noci tedy trávila jako divoká veverka v přírodě a jen na několik desítek minut dopoledne se vracela do voliéry.

Takto "na půl cesty" mezi voliérou a přírodou Sandy prožila následujících 8 měsíců, od podzimu 2014 až do jara příštího roku. K radikální změně došlo 1. dubna 2015, kdy po ranním příchodu už z voliéry neodešla, ustlala si v budce a otevřenou voliéru neopustila ani v dalších dnech. Vše se vysvětlilo několik dní poté, když Sandy v budce ve voliéře porodila...

Jako prvorodičce se jí narodilo jediné mládě, černá holčička. Přes své částečné postižení se o ni Sandy vzorně starala, dcerku odkojila a nám se její zdravé a silné mládě podařilo přiřadit k jiným nalezeným veveřátkům, s nimiž jsme ho vypustili do přírody. Maminka Sandy ale i po odstavení mláděte odmítala voliéru opustit a rozhodla se dobrovolně pro život v zajetí.

Od té doby, tedy už déle než osm let, Sandy žije ve velké voliéře na zahradě a je i kvůli svému pozoruhodnému osudu jednou z našich nejmilovanějších veverek. Je ve dvou ohledech jedinečná - je to jediná z veverčích samiček, která u nás zůstala z vlastní vůle a též je jedinou veverkou, která u nás v zajetí porodila.

I dnes, tedy ve věku devíti a půl roku, je Sandy ve výtečné kondici a na pohled se nijak neliší od časů, kdy před osmi lety žila v hnízdech na stromech sousedního lesíka. Vypadá tedy úplně stejně jako na přiloženém osm let starém snímku, na němž je spokojená Sandy v budce ve voliéře společně se svou tehdy 6 týdnů starou (ještě kojenou) dcerkou.

Kromě mláďat veverky obecné (těch jsme letos přijali už přes 50) se na nás často s prosbou o pomoc v krizových situacích (nemoc, poranění, vrozená vada apod.) obracejí i lidé, kteří doma chovají exotické veverky z různých částí planety. Vedle konzultací či zprostředkování medicínského zákroku (naposledy jsme asistovali při operaci zánětu drápového lůžka čikarího) u nás exotická veverčata - naštěstí jen velmi vzácně - stráví i několik týdnů v přímé Katčině péči.

Letošek je v tomto ohledu mimořádný, protože se k nám od jara už dvakrát dostala novorozená veverčata asijských veverek. V obou případech jejich matka zemřela nedlouho po porodu a veverčata byla v tak špatném stavu či tak malá ("holátka"), že převoz k nám byl jedinou šancí na jejich záchranu.

Nejprve se Katka starala o dvojčata (kluka a holku) veverky šedobřiché (Tamiops swinhoei), žijící v tropických částech Asie (Čína, Vietman, Laos). I v dospělosti drobnější druh teplomilné veverky (má nanejvýš 60 gramů a délku cca 10 cm) je charakteristický žlutými pruhy na těle a rodinným způsobem života, což je v přímém rozporu s veverkou obecnou, která žije striktně teritoriálně (laicky řečeno: samotářsky).

Péče o dvě novorozeňata veverky šedobřiché nebyla komplikovaná ani tak kvůli věku (byla už dvoutýdenní), ale kvůli velmi špatnému zdravotnímu stavu (jejich matka zemřela týden po porodu a chovatelka se je týden pokoušela dokrmovat sama, než získala kontakt na nás). U patnáctigramových slepých veverčat, "velkých" jako malíček lidské ruky, jsme - kromě kojení - zpočátku léčili aspirační pneumonii a řešili celkový stav na hraně kolapsu organismu a jejich celková stabilizace trvala několik náročných týdnů. Nakonec si u nás veverčata pobyla déle než měsíc a když jsme je předávali zpět jejich majitelce, byla již na pevné stravě a "v plné formě".

Ještě vzácnější akutní "případ" řešíme v posledních dnech. V pátek 4. srpna jsme si z Prahy přivezli dvě cca pětidenní holátka veverky Prévostovy (Callosciurus prevostii), vzácné a ohrožené stromové veverky žijící v Malajsii, na Sumatře a Borneu. Miniaturní 14 a 18 gramů vážící holátka, dlouhá 7 centimetrů, se k nám naštěstí dostala rychle, jen několik hodin po smrti matky (jak se u starších veverek stává, jejich organismus už nemusí porod zvládnout), protože ale matka už během těhotenství nemohla být v dobré kondici, jsou i ony v kritickém stavu.

Po dvou dnech u nás se nám obě veverčata podařilo stabilizovat, jakoukoli prognózu budoucího vývoje si ale netroufneme vyslovit (pětidenních mláďat veverky obecné Katka sice odchovala už několik desítek, i u nich je to ale vždy nesmírně náročný proces s předem nejistým výsledkem). Šanci na přežití dvou veverčích holátek trochu zvyšuje alespoň to, že jde o samičky - u takto miniaturních mláďat je totiž péče o "holčičky" jednodušší než o "kluky", především při jejich ručním "čůrání", které se musí provádět několikrát denně.

Celá situace má i trochu "mystický" rozměr. Veverka Prévostova s výrazně cihlově červeným břichem a tlapkami je totiž právem považována za nejkrásnější ze všech téměř 300 druhů veverek, které na planetě žijí (její starší český název byl Veverka nádherná) a Katka má už mnoho let přímo nad postelí fotografii veverky Prévostovy, kdysi pořízenou v jedné české ZOO. Když si před dvaceti lety snímek zarámovala a věšela si ho na zeď, nemohlo ji ani ve snu napadnout, že jednou bude pod stejnou fotografií osmkrát denně brát do ruky a kojit "Prévostova" holátka...

Péče o veverčata nikdy není nudná, protože každá naše "sezóna" je něčím jiná. Některý rok přichází víc holátek, rok od roku se mění místa, kam si pro veverčata jezdíme (například letos jsme už 5x pro nalezence byli v Hradci Králové, kam v jiných letech obvykle jezdíme jen jednou ročně či vůbec), některý rok je ve znamení více nalezených sourozenců než "jedináčků" a odlišné jsou samozřejmě i osudy jednotlivých veverčat.

Letošek je zvláštní tím, že mezi 45 veverčaty, které jsme od března postupně přijali, je už několik mláďat od mrtvých matek. Tyto případy jsou totiž vzácné - během dvou měsíců, kdy veverčí matka své potomky kojí, bývá mnohem opatrnější než v jiných částech roku. Hlavně v prvních týdnech po porodu tráví většinu času v hnízdě s mláďaty a pohyb mimo hnízdo omezuje jen na co nejkratší cestu za potravou a vodou, čímž se samozřejmě snižuje pravděpodobnost, že se jí něco fatálního přihodí (útok predátora, sražení autem apod.).

Osud veverčat, která po smrti matky zůstanou opuštěná v hnízdě, je totiž většinou beznadějný. Několik dní čekají na matku (a kojení), a teprve když začnou (obrazně řečeno) "umírat hlady", pokusí se z hnízda vyplazit. Protože jsou mláďata v té chvíli už absencí potravy extrémně oslabená, často pád z hnízda (a úder tělíčka o tvrdou zem) nepřežijí a i když ano, zůstává jejich jedinou šancí to, že je na zemi najde člověk (což je například v lese téměř vyloučeno). Bohužel, vyplazit z hnízda se obvykle podaří jen starším veverčatům, zatímco pro mláďata ještě slepá (tedy mladší než měsíc) to bývá neřešitelným problémem, takže v hnízdě postupně zemřou.

Jen za poslední měsíc jsme si pro veverčata od prokazatelně mrtvé matky (šlo to bez pochybností "vydedukovat" z okolností nálezu i zdravotního stavu mláďat) jeli třikrát - pro čtyřčata do Strančic u Říčan, pro trojčata do Hradce Králové a pro veverčího kluka z Olomouce. Čtyři týdny starý "Hanák" si ze všech jmenovaných prošel největší hrůzou - jeho matka totiž nezemřela mimo hnízdo, postavené na půdě rodinného domu, ale přímo v něm, takže několik dní ležel vedle jejího vychladlého těla společně se sourozencem, který se na rozdíl od něj záchrany nedočkal.

Končit se ale má optimisticky, a tentokrát to není těžké. Všech osm výše jmenovaných veverčat nejen přežilo, ale daří se jim slušně (a některým i výtečně). Některá jsou i na přiložených snímcích, zachycujících několik ze třinácti veverčat (na čtvrtém snímku je spící klučina z Olomouce), která momentálně Káťa dokrmuje speciální náhražkou mateřského mléka.

Protože naše na veverčata specializovaná záchranná stanice sídlí v Polabí, máme to do hor daleko. Přesněji - do některých "jen" daleko, a do většiny hor hodně daleko... V horách se ale mnoho veverčat potřebujících pomoc nenachází (je v nich velmi řídké lidské osídlení, takže šance, že si ztraceného veverčete všimne člověk, je mizivá), a tak si tam pro veverčata jezdíme jen vzácně.

I tak ale naší stanicí za ty roky už pěkných pár "horalů" prošlo, a to snad ze všech hor, které v republice jsou - do nám nejbližších Krkonoš a Jizerských hor jezdíme téměř každý rok, ale byli jsme si pro veverčata i v tak od nás vzdálených pohořích jako jsou Moravskoslezské Beskydy, Šumava, Český les či Krušné Hory.

I proto jsme na konci května, když jsme jeli pro tři veverčata nalezená u horské vísky Chebzí za Jeseníkem, neúspěšně lovili v paměti, kdy jsme v pohoří Hrubý Jeseník byli naposledy. Prozradila nám to až naše evidence - před dlouhými třinácti lety...

Veverčata z hor, jedno z jakých, vždy mají jedno společné - v tamních drsných podmínkách přežijí jen ti nejhouževnatější, a tak to bývají prckové s tuhým kořínkem, hustou srstí a velkou chutí k jídlu. Platí to i pro letošní nalezence z Jeseníků, přesněji pro dva z nich, kteří měli větší štěstí než jejich sourozenec.

Tři veverčí sourozenci se totiž zřítili z hnízda na vysokém stromě a zatímco dva dopadli do podrostu, třetí spadl o kousek vedle na kamenitou lesní cestu a na následky vnitřního zranění zemřel v autě během převozu k nám. Jak ale ukazují přiložené snímky, dva zbylí sourozenci, čtyřtýdenní rezavá holčička a černý klučina (s rezavým lemem kolem bílého bříška), jsou dnes už ve výtečné kondici. Tak snad budou s novým životem v teplé polabské nížině spokojení...

Do Josefodolu, okrajové části Světlé nad Sázavou, jsme si jeli pro veverčata z hnízda napadeného strakou. Ze čtyř z hnízda vyhozených pětitýdenních veverčat přežila dvě útok bez větších následků, jedno s těžkými poraněními zemřelo v autě během převozu k nám a osud posledního je zatím na vážkách. Straka ho totiž opakovaně silně klovla do hlavy, částečně ho "skalpovala" a teprve v dalších dnech se ukáže, zda si s následky ptačího útoku antibiotika a další léčba poradí.

Vedlejším dopadem stračího útoku bohužel bývá i "posttraumatická porucha" veverčat. Hrůzný zážitek spojený s útokem predátora na hnízdo se projevuje tím, že jsou ještě několik dní (a v některých případech i týdnů) extrémně traumatizovaná a vyděšená. Před každým kojením, když pro ně Káťa sahá do přepravky, se jim hrůzný zážitek vrací, stáčejí se na záda a brání se všemi čtyřmi tlapkami před "predátorem". Extrémní plachost a nedůvěra takovým mláďatům obvykle vydrží po celou dobu, kdy se o ně staráme a není vyloučeno, že taková zůstanou po celý život...

Rok má 12 měsíců, jen jednomu z nich ale říkáme "veverčí". Duben je totiž každoročně měsícem, kdy pro veverčí mláďata vyjíždíme téměř denně a kdy si jich vždy přivezeme nejvíc z celého roku.

Důvod je jednoduchý - většina veverčích samic každoročně poprvé rodí na přelomu února a března, a tak právě během dubna veverčata dorostou do věku čtyř až šesti týdnů. Ve čtyřech týdnech se jim rozlepí oči, zkoušejí se uvnitř hnízda plazit a později z něj vykukovat či vylézat a protože jsou ještě nešikovná a neopatrná, některá veverčata z hnízda vypadnou a zřítí se na zem.

V dubnu se proto v celé ČR najde nejvíc ztracených či poraněných veverčat a tato "vlna" nálezů pozvolna slábne až v polovině května. Oproti prvním vrhům jsou ty druhé už více rozptýlenější v čase (část samic, především ty slabší a oslabené porodem prvního vrhu, kojením a péčí o veverčata, zabřezne o měsíc i dva později než samice v dobré kondici), a tak jsou nálezy veverčat z druhých vrhů "rozředěny" mezi červen, červenec, srpen a září, takže počet přijatých veverčat je v těchto měsících výrazně nižší než v hektickém dubnu.

Dnes, v polovině dubna, se staráme o 14 veverčích kojenců a podle zkušeností z předchozích let víme, že se tento počet do začátku května rychle zdvojnásobí. Na prvním ze snímků jsou společně dvě nejmladší veverčata, která jsme si letos přivezli - dva týdny starý černý veverčí klučina z brněnských Žabovřesk a o cca pět dnů starší rezavý sameček z Mělníka. Většina dalších přijatých veverčat byla při příjmu stará tři či čtyři týdny, takže je čeká minimálně měsíc trvající ruční kojení stříkačkou.

Poslední dva snímky (na bílé "chlupatině") jsou záměrně "inscenované", ukazují totiž obří velikostní rozdíl mezi dva a šest týdnu starými veverčaty. Na obou je dvoutýdenní veveřáček ze Žabovřesk, jednou s šestitýdenním mládětem z Podkrkonoší a podruhé se samečkem z Pardubic. Obě o měsíc starší mláďata jsou oproti "Brňáčkovi" více než dvojnásobně velká a při zběžném pohledu by si je klidně šlo splést s jejich matkou...

Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor, Šestajovice... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích patnácti letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrálo v úterý 7. března městečko Mníšek pod Brdy, které mimochodem patří k místům, kam si pro veverčata jezdíme téměř každoročně. Ještě slepý veverčí kluk, nalezený na zahradě rodinného domu přímo v centru Mníšku, byl ve slušné zdravotní kondici a navíc jsme jeho přesný věk mohli spočítat tak snadno, jako kdyby k nám přišel s rodným listem - hned druhý den ráno totiž "rozlepil" první oko (a večer i druhé), což se u veverčat děje ve stáří čtyř týdnů...

Jak dokazují i čtyři přiložené fotografie, je klučina ve věku, kdy jsou veverčata mimořádně roztomilá. Čtyřtýdenní mláďata jsou sice už křehkou "zmenšeninou" dospělé veverky, stále ale ještě mají ryze "miminkovské" chování, takže tráví celý den spánkem a probouzejí se jen na kojení. A protože takto stará veverčata Katka kojí pětkrát denně ve čtyřhodinovém intervalu, má před sebou veverčí klučina v následujícím měsíci (od mléka veverčata odstavujeme po dosažení věku dvou měsíců) ještě přibližně 150 krmení speciální náhražkou mateřského mléka, podávanou z injekční stříkačky.

I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží (přitulená či přisátá k matce) několikagramová holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom…

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte intenzivně až do konce léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit (od května) i vrhy druhé.

Krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu ´Zelená domácnost´ (tady), ti šikovnější si ho mohou i vyrobit - návod na jeho výrobu i vysvětlení, jakou potravou krmítko nejefektivněji plnit, najdete na našem webu (tady).

S instalací a "plněním" veverčích krmítek máme letitou zkušenost nejen z naší zahrady, ale i z lesních výpustných míst, na nichž vracíme zachráněná veverčata zpět do přírody. Na některá výpustná místa vozíme (obvykle dvakrát za měsíc) potravu už dlouhých 15 let a protože si vnitřek krmítek při každé návštěvě fotografujeme (před doplněním potravy a po ní), máme názornou představu o tom, v kterých obdobích roku potrava nejvíc mizí.

Každoročně je to stejné - nejmenší zájem o příkrm mají veverky na podzim, kdy je příroda na přirozenou veverčí potravu nejštědřejší a též v první části zimy, kdy se veverky začínají pářit a na potravu "nemají čas" (k páření může dojít už o Vánocích a nejtypičtějším časem páření před prvními vrhy je druhá polovina ledna a začátek února). Naopak nejvíc, a někdy doslova raketovým tempem, z krmítek mizí potrava ve druhé polovině zimy, na jaře a v létě, kdy jsou samice těhotné a posléze kojí a starají se o mláďata (obvykle samice zvládne nedlouho po sobě dva vrhy a některé mohou od zimy do léta porodit i třikrát).

Mimochodem, už párkrát se za ty roky stalo, že z některého z našich lesních krmítek potrava nezmizela přičiněním veverek, nýbrž člověka. Že potravu z krmítka vybral člověk se pozná jednoduše - je doslova "vybílené" a kompletně prázdné, zatímco veverky v krmítku vždy část jeho obsahu zanechají (slupky ze slunečnice, skořápky ořechů atd.). O to víc nám udělala radost nedávná zkušenost z jednoho lesního výpustného místa - poprvé po 15 letech totiž z tamního krmítka neznámý fanoušek veverek nejen nic neukradl, ale přidal do něj ořechy…

Když jednou za čas někam přijedeme s naší přednáškou o životě veverek a dojde na otázky posluchačů, obvykle zní ta první stejně: Kolika let se veverky dožívají? Naše odpověď nevychází z údajů ve zvířecích encyklopediích, ale z letitých zkušeností - za už téměř 16 let, co naše záchranná stanice existuje, v ní totiž postupně žily tři desítky veverek, které by nezvládly vypuštění do přírody a kromě toho jsme mnohokrát dlouhodobě pozorovali i veverky divoké, žijící v okolí naší samoty.

A jak tedy zní odpověď? Veverky, kterým se v zajetí dostane náležité péče (velká voliéra a kvalitní krmení), se obvykle dožívají sedmi až osmi let. Zajímavé je, že takto dlouho žijí i veverky těžce handicapované, ať už s vadou vrozenou či utrpěnou po úrazu. Vzorovým příkladem je sameček Bubula, kterému nenarostly horní zuby, celý život prožil na zprvu tekuté a později mleté a drcené stravě a i tak se dožil devíti let.

Našim "rekordmanem", který se v zajetí dožil jedenácti let, byl sameček Krýťa, veverčí věk přes deset let je už ale opravdovou raritou. Nejdéle žijící veverka v ČR, jejíž věk byl věrohodně zdokumentován, je samička Čipulka, o kterou se v Praze starala Dana Borovská (našla ji jako ztracené mládě ještě v letech, kdy naše záchranná stanice neexistovala). Osud Čipulky jsme "korespondenčně" sledovali od jejího dětství (a později jsme radili s její léčbou při zdravotních komplikacích v dospělosti) a proto můžeme potvrdit, že handicapovaná samička žila 12 let a 3 měsíce.

Život divokých veverek bývá samozřejmě mnohem kratší, v průměru ho z pozorování odhadujeme na dva až tři roky. Důvodem je množství rizik, které veverkám hrozí a násobí se v době páření u samců (ztrácejí opatrnost vůči okolí a k tomu si často ublíží v soubojích o samici) a během mateřství u samic (porod i následná péče o veverčata je pro samice sama o sobě velmi náročná, obzvlášť pokud jsou v horší fyzické kondici či se mateřství "trefí" do nevhodných klimatických podmínek, především do období veder a sucha).

I divoká veverka ale může za ideální konstelace a s trochou šťastných náhod prožít dlouhý a šťastný život. Důkazem je hrdinka naší ´Veveřácké kroniky´, divoká veverka Pinky, která zvládla více než deset porodů a úspěšně odchovala přes padesát mláďat a i tak prožila báječný 7 let dlouhý život či její jmenovkyně Malá Pinky, naše odchovankyně, která po vypuštění žila stejně dlouho.

Z více než deseti handicapovaných veverek, které u nás momentálně ve stanici žijí, lze za skutečné veterány označit tři. Fyzicky je na tom nejlépe téměř devítiletá samička Sandy, naopak ke svým posledním dnům se pravděpodobně blíží devět a půl roku stará Zrzečka, již téměř slepá a trávící většinu času spánkem. Neuvěřitelných osm a půl roku už žije těžce handicapovaný sameček Spock, o němž jsme zde už mnohokrát psali a jehož zdravotní stav je jako "na houpačce". Už dvakrát se zhoršil tak, že jsme ho přemístili do voliérky uvnitř domu (aby poslední dny života prožil v úplném klidu a v teple), pokaždé se ale vzpamatoval a tak i momentálně tráví své (aktuálně zasněžené) dny ve venkovní voliéře.