PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Protože naše na veverčata specializovaná záchranná stanice sídlí v Polabí, máme to do hor daleko. Přesněji - do některých "jen" daleko, a do většiny hor hodně daleko... V horách se ale mnoho veverčat potřebujících pomoc nenachází (je v nich velmi řídké lidské osídlení, takže šance, že si ztraceného veverčete všimne člověk, je mizivá), a tak si tam pro veverčata jezdíme jen vzácně.

I tak ale naší stanicí za ty roky už pěkných pár "horalů" prošlo, a to snad ze všech hor, které v republice jsou - do nám nejbližších Krkonoš a Jizerských hor jezdíme téměř každý rok, ale byli jsme si pro veverčata i v tak od nás vzdálených pohořích jako jsou Moravskoslezské Beskydy, Šumava, Český les či Krušné Hory.

I proto jsme na konci května, když jsme jeli pro tři veverčata nalezená u horské vísky Chebzí za Jeseníkem, neúspěšně lovili v paměti, kdy jsme v pohoří Hrubý Jeseník byli naposledy. Prozradila nám to až naše evidence - před dlouhými třinácti lety...

Veverčata z hor, jedno z jakých, vždy mají jedno společné - v tamních drsných podmínkách přežijí jen ti nejhouževnatější, a tak to bývají prckové s tuhým kořínkem, hustou srstí a velkou chutí k jídlu. Platí to i pro letošní nalezence z Jeseníků, přesněji pro dva z nich, kteří měli větší štěstí než jejich sourozenec.

Tři veverčí sourozenci se totiž zřítili z hnízda na vysokém stromě a zatímco dva dopadli do podrostu, třetí spadl o kousek vedle na kamenitou lesní cestu a na následky vnitřního zranění zemřel v autě během převozu k nám. Jak ale ukazují přiložené snímky, dva zbylí sourozenci, čtyřtýdenní rezavá holčička a černý klučina (s rezavým lemem kolem bílého bříška), jsou dnes už ve výtečné kondici. Tak snad budou s novým životem v teplé polabské nížině spokojení...

Už mnohokrát jsme psali, že největší nebezpečí hrozí veverčatům (v hnízdě i při prvních krůčcích na zemi) od koček a kun. Naopak nejméně známým, ale stejně nebezpečným veverčím predátorem, jsou straky. Tento nenápadný pták je masožravý a když objeví veverčí hnízdo, v němž spí mláďata sama bez matky, dokáže ho buď rozhrabat či úplně zničit. Veverčata pak straka silným zobákem přímo v hnízdě či následně na zemi pozabíjí či přinejmenším poraní.

Pro veverčata po stračím útoku jsme si naposledy jeli do Josefodolu, okrajové části Světlé nad Sázavou. Ze čtyř z hnízda vyhozených pětitýdenních veverčat přežila dvě útok bez větších následků, jedno s těžkými poraněními zemřelo v autě během převozu k nám a osud posledního je zatím na vážkách. Straka ho totiž opakovaně silně klovla do hlavy, částečně ho "skalpovala" a teprve v dalších dnech se ukáže, zda si s následky ptačího útoku antibiotika a další léčba poradí.

Vedlejším dopadem stračího útoku bohužel bývá i "posttraumatická porucha" veverčat. Hrůzný zážitek spojený s útokem predátora na hnízdo se projevuje tím, že jsou ještě několik dní (a v některých případech i týdnů) extrémně traumatizovaná a vyděšená. Před každým kojením, když pro ně Káťa sahá do přepravky, se jim hrůzný zážitek vrací, stáčejí se na záda a brání se všemi čtyřmi tlapkami před "predátorem". Extrémní plachost a nedůvěra takovým mláďatům obvykle vydrží po celou dobu, kdy se o ně staráme a není vyloučeno, že taková zůstanou po celý život...

Rok má 12 měsíců, jen jednomu z nich ale říkáme "veverčí". Duben je totiž každoročně měsícem, kdy pro veverčí mláďata vyjíždíme téměř denně a kdy si jich vždy přivezeme nejvíc z celého roku.

Důvod je jednoduchý - většina veverčích samic každoročně poprvé rodí na přelomu února a března, a tak právě během dubna veverčata dorostou do věku čtyř až šesti týdnů. Ve čtyřech týdnech se jim rozlepí oči, zkoušejí se uvnitř hnízda plazit a později z něj vykukovat či vylézat a protože jsou ještě nešikovná a neopatrná, některá veverčata z hnízda vypadnou a zřítí se na zem.

V dubnu se proto v celé ČR najde nejvíc ztracených či poraněných veverčat a tato "vlna" nálezů pozvolna slábne až v polovině května. Oproti prvním vrhům jsou ty druhé už více rozptýlenější v čase (část samic, především ty slabší a oslabené porodem prvního vrhu, kojením a péčí o veverčata, zabřezne o měsíc i dva později než samice v dobré kondici), a tak jsou nálezy veverčat z druhých vrhů "rozředěny" mezi červen, červenec, srpen a září, takže počet přijatých veverčat je v těchto měsících výrazně nižší než v hektickém dubnu.

Dnes, v polovině dubna, se staráme o 14 veverčích kojenců a podle zkušeností z předchozích let víme, že se tento počet do začátku května rychle zdvojnásobí. Na prvním ze snímků jsou společně dvě nejmladší veverčata, která jsme si letos přivezli - dva týdny starý černý veverčí klučina z brněnských Žabovřesk a o cca pět dnů starší rezavý sameček z Mělníka. Většina dalších přijatých veverčat byla při příjmu stará tři či čtyři týdny, takže je čeká minimálně měsíc trvající ruční kojení stříkačkou.

Poslední dva snímky (na bílé "chlupatině") jsou záměrně "inscenované", ukazují totiž obří velikostní rozdíl mezi dva a šest týdnu starými veverčaty. Na obou je dvoutýdenní veveřáček ze Žabovřesk, jednou s šestitýdenním mládětem z Podkrkonoší a podruhé se samečkem z Pardubic. Obě o měsíc starší mláďata jsou oproti "Brňáčkovi" více než dvojnásobně velká a při zběžném pohledu by si je klidně šlo splést s jejich matkou...

Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor, Šestajovice... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích patnácti letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrálo v úterý 7. března městečko Mníšek pod Brdy, které mimochodem patří k místům, kam si pro veverčata jezdíme téměř každoročně. Ještě slepý veverčí kluk, nalezený na zahradě rodinného domu přímo v centru Mníšku, byl ve slušné zdravotní kondici a navíc jsme jeho přesný věk mohli spočítat tak snadno, jako kdyby k nám přišel s rodným listem - hned druhý den ráno totiž "rozlepil" první oko (a večer i druhé), což se u veverčat děje ve stáří čtyř týdnů...

Jak dokazují i čtyři přiložené fotografie, je klučina ve věku, kdy jsou veverčata mimořádně roztomilá. Čtyřtýdenní mláďata jsou sice už křehkou "zmenšeninou" dospělé veverky, stále ale ještě mají ryze "miminkovské" chování, takže tráví celý den spánkem a probouzejí se jen na kojení. A protože takto stará veverčata Katka kojí pětkrát denně ve čtyřhodinovém intervalu, má před sebou veverčí klučina v následujícím měsíci (od mléka veverčata odstavujeme po dosažení věku dvou měsíců) ještě přibližně 150 krmení speciální náhražkou mateřského mléka, podávanou z injekční stříkačky.

I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží (přitulená či přisátá k matce) několikagramová holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom…

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte intenzivně až do konce léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit (od května) i vrhy druhé.

Krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu ´Zelená domácnost´ (tady), ti šikovnější si ho mohou i vyrobit - návod na jeho výrobu i vysvětlení, jakou potravou krmítko nejefektivněji plnit, najdete na našem webu (tady).

S instalací a "plněním" veverčích krmítek máme letitou zkušenost nejen z naší zahrady, ale i z lesních výpustných míst, na nichž vracíme zachráněná veverčata zpět do přírody. Na některá výpustná místa vozíme (obvykle dvakrát za měsíc) potravu už dlouhých 15 let a protože si vnitřek krmítek při každé návštěvě fotografujeme (před doplněním potravy a po ní), máme názornou představu o tom, v kterých obdobích roku potrava nejvíc mizí.

Každoročně je to stejné - nejmenší zájem o příkrm mají veverky na podzim, kdy je příroda na přirozenou veverčí potravu nejštědřejší a též v první části zimy, kdy se veverky začínají pářit a na potravu "nemají čas" (k páření může dojít už o Vánocích a nejtypičtějším časem páření před prvními vrhy je druhá polovina ledna a začátek února). Naopak nejvíc, a někdy doslova raketovým tempem, z krmítek mizí potrava ve druhé polovině zimy, na jaře a v létě, kdy jsou samice těhotné a posléze kojí a starají se o mláďata (obvykle samice zvládne nedlouho po sobě dva vrhy a některé mohou od zimy do léta porodit i třikrát).

Mimochodem, už párkrát se za ty roky stalo, že z některého z našich lesních krmítek potrava nezmizela přičiněním veverek, nýbrž člověka. Že potravu z krmítka vybral člověk se pozná jednoduše - je doslova "vybílené" a kompletně prázdné, zatímco veverky v krmítku vždy část jeho obsahu zanechají (slupky ze slunečnice, skořápky ořechů atd.). O to víc nám udělala radost nedávná zkušenost z jednoho lesního výpustného místa - poprvé po 15 letech totiž z tamního krmítka neznámý fanoušek veverek nejen nic neukradl, ale přidal do něj ořechy…

Když jednou za čas někam přijedeme s naší přednáškou o životě veverek a dojde na otázky posluchačů, obvykle zní ta první stejně: Kolika let se veverky dožívají? Naše odpověď nevychází z údajů ve zvířecích encyklopediích, ale z letitých zkušeností - za už téměř 16 let, co naše záchranná stanice existuje, v ní totiž postupně žily tři desítky veverek, které by nezvládly vypuštění do přírody a kromě toho jsme mnohokrát dlouhodobě pozorovali i veverky divoké, žijící v okolí naší samoty.

A jak tedy zní odpověď? Veverky, kterým se v zajetí dostane náležité péče (velká voliéra a kvalitní krmení), se obvykle dožívají sedmi až osmi let. Zajímavé je, že takto dlouho žijí i veverky těžce handicapované, ať už s vadou vrozenou či utrpěnou po úrazu. Vzorovým příkladem je sameček Bubula, kterému nenarostly horní zuby, celý život prožil na zprvu tekuté a později mleté a drcené stravě a i tak se dožil devíti let.

Našim "rekordmanem", který se v zajetí dožil jedenácti let, byl sameček Krýťa, veverčí věk přes deset let je už ale opravdovou raritou. Nejdéle žijící veverka v ČR, jejíž věk byl věrohodně zdokumentován, je samička Čipulka, o kterou se v Praze starala Dana Borovská (našla ji jako ztracené mládě ještě v letech, kdy naše záchranná stanice neexistovala). Osud Čipulky jsme "korespondenčně" sledovali od jejího dětství (a později jsme radili s její léčbou při zdravotních komplikacích v dospělosti) a proto můžeme potvrdit, že handicapovaná samička žila 12 let a 3 měsíce.

Život divokých veverek bývá samozřejmě mnohem kratší, v průměru ho z pozorování odhadujeme na dva až tři roky. Důvodem je množství rizik, které veverkám hrozí a násobí se v době páření u samců (ztrácejí opatrnost vůči okolí a k tomu si často ublíží v soubojích o samici) a během mateřství u samic (porod i následná péče o veverčata je pro samice sama o sobě velmi náročná, obzvlášť pokud jsou v horší fyzické kondici či se mateřství "trefí" do nevhodných klimatických podmínek, především do období veder a sucha).

I divoká veverka ale může za ideální konstelace a s trochou šťastných náhod prožít dlouhý a šťastný život. Důkazem je hrdinka naší ´Veveřácké kroniky´, divoká veverka Pinky, která zvládla více než deset porodů a úspěšně odchovala přes padesát mláďat a i tak prožila báječný 7 let dlouhý život či její jmenovkyně Malá Pinky, naše odchovankyně, která po vypuštění žila stejně dlouho.

Z více než deseti handicapovaných veverek, které u nás momentálně ve stanici žijí, lze za skutečné veterány označit tři. Fyzicky je na tom nejlépe téměř devítiletá samička Sandy, naopak ke svým posledním dnům se pravděpodobně blíží devět a půl roku stará Zrzečka, již téměř slepá a trávící většinu času spánkem. Neuvěřitelných osm a půl roku už žije těžce handicapovaný sameček Spock, o němž jsme zde už mnohokrát psali a jehož zdravotní stav je jako "na houpačce". Už dvakrát se zhoršil tak, že jsme ho přemístili do voliérky uvnitř domu (aby poslední dny života prožil v úplném klidu a v teple), pokaždé se ale vzpamatoval a tak i momentálně tráví své (aktuálně zasněžené) dny ve venkovní voliéře.

Jako každý rok (letos tedy už popatnácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. V roce 2022 jsme si přivezli z celé České republiky 60 mláďat veverky obecné (za 15 let naší existence jich bylo už 1.310).

Ze 60 veverčat bylo 35 "holek" a 25 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena rezavá (22 mláďat), černých bylo 20, černých s rezavým lemem kolem bříška 10, hnědorezavých 2, mahagonové byly 2 a hnědých 4. Málokdy vídanou raritou byl parciální albín, který měl rezavou barvu srsti a prstíky na jedné z předních tlapek bílé.

Většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů či mladších, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).

Ze 60 mláďat jsme při životě udrželi 48, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 48 veverčat jsme 47 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 1 mládě "z podzimu" bude kvůli nízkému věku vypuštěno až na jaře. Kromě něj se momentálně staráme o dalších 9 dospělých veverek, které v předchozích letech kvůli zdravotnímu handicapu zůstaly v naší péči natrvalo.

Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2022 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Slovácko, do Krkonoš či do Krušných hor. Na 46 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a paterčata) jsme letos najeli více než 12.000 kilometrů.

Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.

Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Na jednoduchou otázku, kolik má veverka na tlapce prstů, kupodivu existují dvě odlišné, ale v obou případech správné odpovědi. Tipnete-li si totiž 5, platí to pro zadní končetiny, odpovíte-li ale 4, uhodli jste správný počet na tlapkách předních. :) Čtyři prsty na předních tlapkách jsou navíc doplněny drobným zakrnělým "palcem", kterým si veverky šikovně pomáhají při přidržování potravy.

Zajímavé je to i s "ostrou výbavou" veverčích prstů. Přestože se mláďata veverek rodí droboučká (cca 10 gramů), bez srsti a slepá, přijdou na svět již vybavená výraznými drápky. Veverčí drápy nejsou zatahovací a právě díky nim se veverky tak obratně pohybují po větvích i převislých plochách.

Detailní pohled na veverčí tlapky, prsty i drápy nabízíme v malé fotogalerii s podrobnějším popisem.

Ti, kdo na internetu pravidelně sledují naši specializovanou záchrannou stanici pro veverčata, určitě vědí o dvou našich hlavních informačních "kanálech" - na tom klasickém, kromě zpravodajství nabízejícím i podrobnosti o divokých veverkách a odkazy na naše články či rozhovory a reportáže týkající se záchranné stanice, se právě nacházíte a paralelně s ním funguje i zjednodušená verze na Facebooku tady.

Kromě těchto dvou hlavních "kanálů" ale existují ještě dva další, o nichž někteří možná vůbec netuší. Jeden slouží k objednání naší knížky ´Veveřácká kronika´ (tady), kterou zájemcům okamžitě po objednání odesíláme (na téže stránce si lze přečíst i více než 100 čtenářských ohlasů na ´Veveřáckou kroniku´).

Druhý "kanál" bohužel hodně zanedbáváme, protože na něj nemáme čas - jde o "videokanál" naší záchranné stanice na YouTube, kam ve frekvenci cca jednou za rok vkládáme krátká raritní videa související s veverkami (kanál najdete tady).

Jedno ze 16 videí, které jsme postupně na videokanálu nazvaném ´Veveřáci´ zveřejnili, "nasbíralo" za 5 let od zveřejnění více než 25.000 přehrání, pravděpodobně i proto, že nabízí skutečnou raritu. Co je na něm zachyceno?

Často jsme dotazováni, zda veverky vydávají nějaké zvuky a naše odpověď tazatele obvykle překvapí. O veverkách si totiž téměř každý myslí, že jsou němé, a přitom veverky vydávají hned pět různých typů zvuků.
- První zvuk je ryze intimní: matka s mláďaty komunikuje hrdelním "dukáním", kterým jim dává vědět o své přítomnosti nebo je jím uklidňuje.
- Druhý zvuk je podobný prvnímu: obdobně na sebe totiž "dukají" i dospělé veverky při námluvách.
- Třetí zvuk vydávají ztracená veverčata, která se nářkem snaží přivolat matku.
- Čtvrtý zvuk, popsatelný zhruba jako "prskání", vydává dospělá veverka ve chvíli, když se něčeho lekne.
- A konečně nejzvláštnější je zvuk pátý, hluboké hrdelní bručení, které vydávají dospělé veverky ve chvíli nejvyšší hrůzy, když je něco vyděsí a ony z toho upadnou do šoku. Tento zvuk si můžete dobře poslechnout právě na videu, které se na YouTube chlubí 25 tisíci "přehráními" - je na něm handicapovaná samička Goldie natočená chvíli poté, co kolem její voliéry proběhla toulavá kočka, která ji doslova "k smrti" vyděsila.

Video uložené na našem "veverčím" kanálu na YouTube si spustíte tady.

Tradiční statistiku letos přijatých a vypuštěných veverčat zveřejníme (jako každoročně) na konci listopadu, dnes ale chceme připomenout naše drobné "rodinné" výročí. Je to totiž i pro nás k neuvěření, ale právě končíme naši jubilejní patnáctou "veverčí" sezónu.

Číslo je to docela impozantní, vždyť za oněch 15 let (od roku 2008) prošlo naší specializovanou veverčí záchrannou stanicí více než 1.300 nalezených veverčat, o něž jsme se sami ve dvou (protože naše záchranná stanice je rodinná) kompletně postarali. Slovo "postarali" ale zdaleka nevystihuje, co přesně se pod nutnou péčí o veverčata skrývá - za ty roky jsou to desetitisíce naježděných kilometrů po celé republice při jízdách k nálezcům veverčat, neustále se opakující čištění klecí a voliér, každodenní praní plédů a pelíšků (v nichž jsou veverčata uložena), stavbu (a pravidelnou údržbu) voliér a jejich vybavení, léčbu a rehabilitaci nemocných veverčat, údržbu lesních výpustných míst s doplňováním krmítek a samozřejmě - a především! - od března do října ani na jediný den neustávající kojení veverčat odkázaných na náhražku mateřského mléka...

Kojení si zaslouží samostatný odstavec, protože jen málokdo si dokáže představit, co vlastně obnáší "krmení veverčat", které na snímcích vypadá tak roztomile. Nejmenší mláďata se náhražkou mateřského mléka injekční stříkačkou krmí v intervalu 2 hodin, nejstarší každých 5 hodin. Při velmi střízlivém zprůměrování tedy vychází cca 5-6 krmení denně u každého z přijatých veverčat. Pokud jde o celkovou dobu ručního krmení, to je nutné až do 8 týdnů věku mláděte, takže kojenci, kteří se k nám dostanou ve věku 1 týdne, jsou kojeni dlouhých 7 týdnů a veverčata, která si přivezeme coby čtyřtýdenní (to je nejběžnější věk našich nalezenců), "jen" 4 týdny.

Při zprůměrování tedy jako realistická hodnota vychází, že typické mládě je u nás krmeno cca 30 dní, takže při průměrných 5 krmeních denně (viz výše) je za oněch 30 dní (do odstavení) jedno veverče postupně nakojeno 150x. Mláďat nám za rok záchrannou stanicí prošlo v prvních letech v průměru kolem stovky, v posledních letech kolem sedmdesátky, což znamená, že při vynásobení průměrným počtem krmení každého z nich (150x) je výsledkem cca 15.000 (slovy: patnáct tisíc) jednotlivých krmení za jediný rok. Jinak řečeno - během jedné "sezóny mláďat" (tedy zhruba od března do října) vezme Katka do ruky veverčí mládě a opatrně ho injekční stříkačkou nakrmí patnácttisíckrát (15.000x). A protože naše záchranná stanice funguje patnáct let, zjistíte dalším vynásobením, že od roku 2008 Katka absolvovala více než 200.000 (slovy: dvě stě tisíc) jednotlivých kojení.

Sami nedokážeme odhadnout, kolik veverčích sezón máme ještě před sebou (vzhledem k věku a celkovému "opotřebení" už jich určitě mnoho nebude), i pro ty další ale bude určitě platit to, co pro ty předchozí - že nás oba za těch 15 let naše malé "veverčí hobby" nepřestalo bavit. Nejen Pinky, hrdinka naší knížky ´Veveřácká kronika´, ale všechny veverky totiž mají jedno společné - jsou to ta nejbáječnější stvoření žijící nejen na této planetě, ale určitě i v celém obřím vesmíru. Haj hou!