PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 13 let existence od roku 2008 do konce roku 2020 prošlo 1.177 nalezených veveřátek z celé České republiky. Letos, v roce 2021, jsme zatím přijali 73 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2020 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika




Kouzelný dědeček

(21.08.2016 - 12:21)
Nenápadnými - a neznámými - hrdiny našich "veverčích příběhů" jsou lidé. Nálezci veverčat. Ti, kterým osud z hnízda vypadlých či od hnízda zatoulaných mláďat nebyl lhostejný. Ti, kdo vyčerpané a hladové veverče sebrali, odnesli domů, zahřáli, pátrali na internetu po informacích, našli kontakt a zavolali k nám, do záchranné stanice. Nebýt jich, jejich všímavosti a snaze pomoci, stovka veverčat by každoročně pomalu a v bolestech zemřela hladem. Na řadu nálezců, k nimž jsme jeli do odlehlých míst republiky, v pozdních nočních hodinách či nás překvapili zajímavým příběhem spojeným s nálezem veverčete, vzpomínáme i po letech. K těm nezapomenutelným se před několika dny připojil Oldřich Smetana ze Strašína u Říčan - táhne mu totiž na 83 let a je tak určitě nejstarším z několika stovek nálezců, které jsme za ty roky navštívili. Při pravidelné procházce lesem našel pod stromem mrtvou veverku a ve chvíli, kdy ji pohřbíval, objevil v křoví další. Zcela dehydrovaná a bezvládná pětitýdenní veverčí holčička byla na pokraji smrti hladem a nebýt náhody v podobě procházky pana Smetany, za pár hodin by byla ve veverčím nebi. Když jsme se s panem Smetanou ve Strašíně loučili, vymínil si, že ve svém věku už chce slyšet jen dobré zprávy a že mu tedy máme za několik dní zavolat jedině tehdy, když budeme mít jistotu, že veverče přežije. A jak to dopadlo? Zatelefonovali jsme mu!

Samička ze Strašína už má nejhorší za sebou. Snímek je z dnešního krmení. Na poměru k lidské dlani je zřetelně vidět velikost 5 týdnů starého veverčete. Veverče těsně po převozu k nám. S veveřími ´virtuálními kamarádkami´ na tričku.

Smutné jubileum

(03.08.2016 - 13:09)
Dnes ve tři hodiny po půlnoci jsme si přivezli opravdu jubilejní mládě - jedno ze tří veverčat, nalezených na Moravě, totiž bylo přesně osmistým (v číselném vyjádření: 800), které jsme za necelých 9 let fungování naší specializované záchranné stanice přijali...
Jubileum to bylo dílem dobrodružné, a dílem bohužel smutné. Včera večer ve 21 hodin nám zavolala Radka Svozílková z Bařic u Kroměříže, že děti ze sousedství našly u hřiště na zemi pod stromem rozpadlé hnízdo se třemi mláďaty, možná veverčaty. Ze zaslané fotografie jsme zjistili, že skutečně jde o pouhých několik dnů stará veverčata a nálezkyně se od dětí mezitím dozvěděla, že hnízdo spadlo už o den dříve, takže veverčí holátka leží na studené zemi už cca 30 hodin.
Přes vědomí pravděpodobné beznadějnosti situace jsme paní Svozílkové vysvětlili, jak má mláďata zahřát a uložit, a ve 21.30 jsme vyrazili na cestu. Z Kolínska ve středních Čechách, kde sídlíme, je to do Kroměříže přes Brno rovných 230 kilometrů, díky prázdným nočním silnicím i dálnici jsme ale na místě byli po půlnoci. Po rychlém zavodnění a ošetření mláďat jsme pokračovali opačným směrem a před třetí hodinou ranní jsme s nimi byli u nás.
Naše obavy, co provede s dvacetigramovými holými tělíčky veverčat totální prochladnutí organismu z třicetihodinového ležení na zemi a stejně dlouhá hladovka (takto malá mláďata kojí matka ve dvouhodinovém intervalu), se bohužel naplnily - jedna ze dvou veveřích holčiček z trojice nalezenců (na rozdíl od dvou sourozenců neležela na měkkých troskách hnízda, ale o kousek dál přímo na holé zemi, takže víc prochladla) převoz nepřežila.
Zbylí sourozenci zvládli jak převoz, tak zbytek noci a mají za sebou už čtvero krmení, jejich stav je ale nadále kritický. Jednak je jejich nízký věk (odhadujeme, že v okamžiku pádu hnízda jim bylo 4 či 5 dní) sám o sobě na samé teoretické hraně přežití mláděte bez matky, protože matka v prvním týdnu předává mláďatům v mateřském mléce ničím nenahraditelné látky startující trávicí trakt a imunitní systém, a navíc tak silné prochladnutí, jaké mají za sebou, obvykle destruuje vnitřní orgány či je nenapravitelně poškodí.
I kdyby ale zbylá veverčata nepřežila (realistický odhad šance na jejich přežití je bohužel nanejvýš v řádu několika procent), nemusíme mít černé svědomí, že jsme pro jejich záchranu neudělali vše, co bylo v našich omezených lidských silách...

Krmení šestidenního veverčete je doslova filigránská práce. Krmí se ve dvouhodinovém intervalu. Porovnání velikosti šestidenních veverčat s krabičkou od sirek. Veverčata váží 19 gramů. Šestidenní veverčata po krmení na vyhřívané elektrické dečce. Vlevo veveří kluk, vpravo jeho sestra. V tomto věku veverčata nemají ještě ani náznak srsti a jejich schopnost udržet tělesnou teplotu bez matky či umělé lidské pomoci (dečka, termofor) je nulová. Snímek veverčat zaslaný včera večer nálezkyní, paní Svozílkovou z Bařic. Dvě veverčata ležela 30 hodin (včetně noci, v níž bylo 9 stupňů) na troskách hnízda promotaná do sebe. Třetí veverče leželo opodál na holé zemi, prochladlo tedy podstatně více a nepřežilo převoz do záchranné stanice.

Prokleté léto

(17.07.2016 - 21:22)
Na první pohled by se mohlo zdát, že ztracená veverčí mláďata to v létě mají snazší než na jaře, kdy jim hrozí kvůli nízké venkovní teplotě prochladnutí, opak je ale pravdou. Letní nalezenci jsou totiž kvůli venkovním horkům často těžce dehydrovaní, i sebemenší oděrka či poranění se rychle zanítí, mláďatům hrozí infekce a ještě k tomu je příroda plná much, které do srsti bezvládných mláďat okamžitě nakladou trsy vajíček, z nichž se líhnou larvy, které jsou schopné v nejextrémnějších případech veverčata doslova "sežrat zaživa". I proto jsou pro nás letní měsíce smutné, protože část mláďat se k nám dostává v příšerném stavu, s následným dlouhým léčením a rehabilitací, nemluvě o těch, kterým už pomoci při sebevětší snaze nelze. Na třech fotografiích představujeme jednoho z těch šťastnějších pacientů, v době nálezu 3 týdny starou veverčí holčičku z Krkonoš, které chybělo do smrti hladem opravdu jen pár hodin. Podrobnosti jsou popsány přímo u fotografií.

Momentálně 4 týdny stará veverčí holčička z Železného Brodu v Krkonoších byla nalezená doslova na poslední chvíli. Po týdnu léčení a rehabilitace by už na ní nikdo nepoznal, čím si prošla. 3 týdny stará veverčí holčička, nalezená v Železném Brodě, těsně po převozu k nám. Zjevně několik dní ztracené mládě bylo těžce podvyživené a dehydrované a bylo na pokraji smrtí hladem a vyčerpáním. Veverčí holčička z Železného Brodu vážila při nalezení pouhých 40 gramů, tedy polovinu v tomto věku obvyklé váhy. Takhle vypadá veverčí ocásek ´prorostlý´ stovkami muších vajíček. Larvy se z nich vylíhnou za několik hodin a okamžitě začínají napadat tělíčko veverčete.

Horor z půdy

(03.07.2016 - 20:29)
Podle osudů některých veverčat by šel natočit horor. Posuďte sami. V Jaroměři byla před panelovým domem nalezena mrtvá dospělá veverka, kterou místní obyvatelé několik měsíců pravidelně vídali v okolí. O tři dny později, v pondělí 27.6., pak na půdě domu objevili rozpadlé hnízdo a vedle něj tři bezvládná veverčata, která tam bez matky umírala hladem. Trojčata ve věku cca šestnácti dní byla po třech dnech bez potravy nejen "kost a kůže" a totálně podchlazená, ale měla po těle i tržné rány a tlamičky úplně ucpané prachem, jímž byla podlaha půdy pokrytá. Jedno z trojčat bohužel zemřelo dvě hodiny po převozu k nám, zbylé dvě - černý kluk a hnědá holčička - se po dalších dvou kritických dnech naštěstí začali po krůčcích zlepšovat a sílit. Dnes, po šesti dnech, jsou oba již mimo ohrožení života a protože vzorně jedí, už skoro nabrali ztracenou váhu. Před nimi je ještě 5 týdnů kojení a pak dlouhý život, v němž je snad už nic tak děsivého nepotká... Hnědá holčička má mimochodem "kosmetickou" vadu, s jakou jsme se ještě nesetkali - má totiž přímo nad čumáčkem v srsti černou skvrnu, s níž je opravdu nezaměnitelná. Na třech přiložených snímcích jsou obě veverčata při dnešním krmení a odpočinku, poslední snímek dokumentuje strašlivý zdravotní stav černého veverčího kluka těsně po přijetí k nám.

Vlevo černý veverčí kluk, vpravo hnědá holčička po úspěšné šestidenní léčbě a rehabilitaci. Před nimi je ještě 5 týdnů kojení. Hnědá holčička má ´kosmetickou´ vadu, s jakou jsme se ještě nikdy nesetkali - má přímo nad čumáčkem v srsti černou skvrnu. Černý klučina při kojení. Takto stará veverčata je nutné krmit každé 3 hodiny. Šestnáct dní starý veverčí kluk pokrytý vrstvou prachu a v zoufalém stavu těsně po nálezu. Za sebou má po smrti matky tři dny bez jídla, takže je vyhublý ´na kost´ a po těle i na tlapce má tržné rány.

Alby Girl

(26.06.2016 - 20:44)
Pravidelní čtenáři naší "stránky" si určitě vzpomenou na raritně zbarveného samečka Albyho, o němž jsme loni několikrát psali. Před rokem v dubnu v Praze nalezené mládě jsme kvůli jeho unikátní světlé béžovo-vanilkové srsti chtěli mít stále "na očích", a tak jsme ho do přírody nevrátili na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě, v areálu záchranné stanice.
Alby se k naší velké radosti usadil v akátovém lesíku hned za plotem a dalších 8 měsíců jsme ho téměř denně pozorovali při životě na svobodě. Už dopředu nám ale bylo jasné, že tato idyla nevydrží navěky, protože s jarem samci obvykle opouštějí sva teritoria a vydávají se do okolních lesů hledat samice kvůli páření. A opravdu, po dvou několikadenních "zkušebních" toulkách, z nichž se ještě vrátil, odešel Alby v polovině dubna definitivně.
Naše napjaté čekání, zda se s podzimem nevrátí "domů", nám před několika dny zpříjemnilo nečekané překvapení - ve vrhu momentálně dvouměsíčních mláďat, které porodila jedna z divokých samic žijících v okolí, je totiž i holčička s výjimečně světlou srstí, která i tvarem hlavy jakoby Albymu "z oka vypadla". Jsme si jistí, že ještě před odchodem "do světa" se Alby stal otcem a veverčí holčička s medovou srstí je jeho dcerou.
Kromě tří jejích fotografií nabízíme pro srovnání i snímek Albyho z loňského srpna, těsně po jeho vypuštění do přírody.

Dva měsíce stará samička se světlou medovou srstí, kterou podědila po svém otci, samečkovi Albym. Dva měsíce stará samička se světlou medovou srstí, kterou podědila po svém otci, samečkovi Albym. Dva měsíce stará samička se světlou medovou srstí, kterou podědila po svém otci, samečkovi Albym. Sameček Alby s unikátní béžovo-vanilkovou srstí v srpna 2015, těsně po jeho vypuštění do přírody.

Veverčí manikůra

(12.06.2016 - 19:58)
Na otázku, kolik má veverka na tlapce prstů, kupodivu existují dvě správné odpovědi. Tipnete-li si totiž 5, platí to pro zadní končetiny, odpovíte-li ale 4, uhodli jste správný počet na tlapkách předních. :) Čtyři prsty na předních tlapkách jsou navíc doplněny drobným zakrnělým "palcem", kterým si veverky šikovně pomáhají při přidržování potravy.
Zajímavé je to i s "ostrou výbavou" veverčích prstů. Přestože se mláďata veverek rodí maličká (cca 10 gramů), bez srsti a slepá, přijdou na svět již vybavená výraznými drápky. Veverčí drápy nejsou zatahovací a právě díky nim se veverky tak obratně pohybují po větvích i převislých plochách.
Detailní pohled na veverčí tlapky, prsty i drápy nabízíme v malé fotogalerii s podrobnějšími popiskami.

Přední tlapka 6 týdnů starého veverčete. Kromě čtyř prstů je na tlapce vpravo vidět zakrnělý ´palec´, kterým si veverky přidržují potravu. Zadní tlapka veverky s pěti prsty a výraznými drápy. Tlapky 7 dnů starého veverčete se zřetelnými drápky na špičkách prstů. Detail tlapky několikadenního veverčete. S narostlými drápky se veverčata už narodí.

Tunelák

(05.06.2016 - 19:36)
Několik těžkých dní má za sebou 5 týdnů starý veverčí kluk, který se ztratil matce v zahradách nedaleko filmových ateliérů na Barrandově v Praze. Protože v tomto věku je jediným zdrojem potravy veverčat mateřské mléko, bloudil po okolí a čím dál hladovější a vystrašenější se snažil přidružit k lidem, u nichž hledal pomoc, bohužel ale marně. Až tři dny poté, co se s ním fotili řemeslníci v sousedství, nadšení z toho, že se nechal chytit do ruky (po focení ho nechali v zahradě bez pomoci), vběhl veveřáček otevřenými dveřmi do domu paní Novákové.
Drama tím ale neskončilo - veverče se leklo malého psa, který přiběhl z vedlejšího pokoje a zalezlo vedle krbu do škvíry mezi krbem a stěnou, kterou se proplazilo do velkého dutého prostoru pod dřevěnou podlahou místnosti. Naše pokusy dostat ho ven byly marné, do úzké škvíry se totiž nedalo dostat jiným způsobem než případným vytrháním podlahy. Spolehli jsme se ale na to, že když bude v místnosti ticho a klid, veverče samo vyleze, a po necelé hodině se tak naštěstí stalo.
Vyhublý veverčí kluk na pokraji smrti hladem pak v autě spolu s námi během osmdesátikilometrové jízdy domů projel dvěma silnými bouřkami s krupobitím, to už ale byla doufejme opravdu poslední nepříjemnost, která ho v životě potkala. Jak ukazují snímky, po pěti dnech v záchranné stanici by už na něm prožité několikadenní hladové bloudění zahradami asi nikdo nepoznal...

Klučina z daleka

(29.05.2016 - 12:01)
Vzhledem k naší kapacitě cca 100 veverčích mláďat ročně se teritorium naší působnosti v posledních letech ustálilo na okruh o poloměru cca 100 kilometrů kolem našeho sídla. Když si to představíte na mapě, jde o pomyslný obdelník, jehož západní hranu tvoří Praha (včetně), východní Hradec Králové a Pardubice, na severu je ohraničen podhůřím Krkonoš (Turnov) a na jihu zhruba řekou Sázavou (Benešov, Havlíčkův Brod). Z tohoto území si přivezeme každé nalezené veverčí mládě, pokud tedy nálezce kontaktuje přímo nás či všeobecné záchranné stanice sítě ČSOP, které tuto oblast mají na starosti (Praha-Jinonice, Huslík u Poděbrad, Vlašim a Libštát).
Občas si ale pro veverčata jezdíme i mnohem dál, v podstatě kamkoliv do ČR, pokud je někde nalezeno mládě tak malé, že potřebuje naši specializovanou péči. To byl i případ čtvrtečního výjezdu (26.5.), který co do vzdálenosti už letos zřejmě nepřekonáme - cca 18 dní starého veverčího kluka jsme si totiž přivezli z téměř 300 kilometrů vzdáleného Chebu. Na kraji parku tam při přebíhání silnice přímo před očima Alexandry Zlochové jedoucí auto srazilo (a zabilo) veverčí mámu a na asfaltu zůstalo bezmocně ležet ještě slepé veverče, které nesla v tlamičce a těsně před srážkou upustila. Protože nálezkyně, která nás telefonicky kontaktovala, se do našeho příjezdu o veverčího kluka vzorně postarala, přečkal tragédii bez větších následků a už třetí den u nás úspěšně "rehabilituje".
Pro kontrast jsme veveřáčka z Chebu vyfotili i společně s 5 týdnů starou holčičkou z Hatí na Berounsku, která se k nám dostala 1. května coby holátko staré pouhých 8 dní (psali jsme o ní ob jednu zprávu níže). Ti, kdo si pamatují její tehdejší fotky, by jí dnes už určitě nepoznali...

Rozsudek smrti

(22.05.2016 - 17:45)
Nedávný telefonát z Choltic se nám zprvu nezdál ničím výjimečný - před tamní školou se objevila malá veverka, která nejen že se nebála dětí, ale "pronásledovala" je, lezla po nich a nenechala se odehnat. Cca 6-7 týdnů stará veverčata, která slezou ze stromu a ztratí orientaci, se totiž přesně takhle přidružují k lidem - v tomto věku jsou stále ještě kojená matkou, takže když se ztratí, začnou bez jejího mateřského mléka umírat hlady a instinktivně hledají někoho, kdo by je nakojil (ať už je to člověk či v horším případě pes nebo kočka).
Po příjezdu do Choltic nám ale bylo jasné, že tentokrát jde o jiný případ. Veverčí holčička byla o zhruba měsíc starší, než jsme očekávali (nešlo o kojence, ale o mládě již přijímající pevnou stravu) a evidentně byla totálně "ochočená", tedy zvyklá na člověka.
Případ nemá jiné vysvětlení, než že jde o mládě, které kdosi před několika týdny našel, neodevzdal ho ale do záchranné stanice (jak je u veverky, tedy chráněného živočicha, ze zákona povinné), pokusil se ho laicky dokrmit sám a ve chvíli, kdy soužití s ním v bytě začalo být nepohodlné, vypustil ho do choltického parku v domnění, že se už o sebe dokáže postarat samo.
Onen neznámý "veverčí zachránce" ale netušil, že tím veverče posílá na téměř jistou smrt. Správné dokrmení veverky (tedy takové dokrmení, aby veverčeti správně narostly kosti a svaly) nemůže laik zvládnout a navíc odchov veverčího jedináčka v lidské rodině napáchá na jeho psychice a chování nenapravitelné škody. Veverče je "rozmazlené", nebojí se lidí ani zvířat (psi, kočky) a protože nevyrůstá společně s dalšími veverčaty, nevytvoří si potřebné modely sociálního chování (laicky řečeno: nepovažuje se za veverku, ale za člověka), takže po vypuštění do přírody ho čeká s vysokou pravděpodobností smrt.
Na vypuštění do přírody příliš mladá a navíc zcela nepřipravená černá veveří holčička ale měla štěstí v neštěstí. Při zoufalém bloudění Cholticemi na ní sice zaútočila kočka (soudíme tak podle typu poranění, kdy má část ocasu staženou z kůže), útok ale přežila a nakonec se dostala před školu, kde její pokusy přidat se k jakémukoliv člověku skončily díky všímavosti učitelek úspěchem...
Hladová a zcela dehydrovaná veverčí pacientka teď u nás prochází rehabilitací, a jak dokládají čtyři fotografie z dnešního dopoledne, v pravém slova smyslu si ji užívá.

Holátko z Hatí

(08.05.2016 - 12:56)
Počet letos k nám přijatých nalezených veverčat se už přiblížil padesátce (48), první opravdové "holátko" jsme si ale přivezli až před týdnem. Ještě neosrstěná mláďátka ve věku kolem sedmi dní se totiž nacházejí jen vzácně, obvykle po nějaké tragédii způsobené lidským zásahem. Tak tomu bylo i minulou neděli (1.5.), kdy na Berounsku neznámí "dřevorubci" skáceli několik stromů i s veverčím hnízdem v koruně jednoho z nich a dvě ještě holá a zcela bezmocná veverčata, jedno mrtvé a druhé živé, pohodili do trávy opodál. Ještě živé mládě naštěstí našla paní Macounová z nedaleké obce Hatě a protože vzorně splnila telefonické pokyny, jak mládě do našeho příjezdu zahřát a uložit, zachránila mu tím život. U cca 9 dní staré veverčí holčičky, v den nálezu vážící 32 gramů, jsme se od počátku obávali možných následků tvrdého pádu z výšky (vnitřní poranění) i následného prochladnutí z ležení na studené zemi, po několika prvních krizových dnech se ale její stav zlepšil a momentálně je stabilizovaná a přibírá na váze (dnes 48 gramů). Na optimismus je ale stále ještě brzy - odchov veverčích "holátek" je totiž piplavá a náročná práce (musí být trvale na elektrické dečce a krmí se po 3 hodinách včetně noci), při níž bohužel nezáleží jen na zkušenosti a citu, ale i na obyčejném štěstí. Čtyři přiložené snímky dokumentují růst veverčí holčičky během týdne u nás.

Ani ne desetidenní veverčí holčička by se do lidské dlaně vešla několikrát Náznak srsti se na hřbetu a hlavičce veverčete objevuje až po desátém dni života Krmení veverčího holátka je v pravém slova smyslu hodinářská záležitost. Jíst musí každé 3 hodiny včetně noci Veverčí holčička po 7 dnech u nás. Váha narostla z 32 na 48 gramů, jemná srst již pokrývá většinu těla. Její nejlepší kamarádka je plyšová

Celkem zpráv: 34
<< novější    |    starší >>