PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Šest týdnů je věk, kdy jsou veverčata jednak nejroztomilejší, a současně nejohroženější. Prvních šest týdnů života totiž tráví uvnitř hnízda nepřetržitým spánkem, z něhož je budí jen občasný příchod matky, spojený s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.

Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě stoprocentně odkázaného na mateřské mléko.

Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého a hodného člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...

Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější a jejich přežití záleží na sebemenší drobnosti), tvoří "šestitýdeňáci" jen menší část našich přijmů, i letos jich ale mezi přivezenými veverčaty už několik máme. Jak dokazují i fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...

První nalezená veverčata se k nám v předchozích čtrnácti letech obvykle dostala v polovině března, a ani letošek nebyl výjimkou. Pomyslný "souboj" o premiérového veverčího nalezence roku 2022 vyhrála 17. března vesnice Budeč u Moravských Budějovic, kde z hnízda na vysoké lípě postupně spadla trojice necelé tři týdny starých, a tedy ještě slepých veverčat. Patnáctimetrový volný pád na udusanou zem bohužel dvě mláďata zaplatila životem, a tak jsme si k nám přivezli jen černou veverčí holčičku, která byla sice ošklivě potlučená, ale poranění se obešla bez fatálních následků.

Dnes už jí společnost dělají dva stejně staří kojenci, pro něž jsme hned na začátku veverčí "sezóny" absolvovali pořádně dlouhou jízdu, až do 240 kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště. I tady se jeden ze tří sourozenců úderem o zem zabil, ze dvou přeživších veverčat pak klučina pád z hnízda na stromě zvládl bez sebemenší úhony a jeho sestřička si z něj odnesla otřes mozku a řadu oděrek.

Jak ukazují snímky, měsíc stará veverčata tráví veškerý čas spánkem a probouzejí se jen na pár minut kvůli kojení. To se odehrává pětkrát za den ve čtyřhodinovém intervalu, tedy v 8 hodin ráno, v poledne, v 16 hodin, 20 hodin a naposledy o půlnoci. Noční krmení v tomto věku (na rozdíl od holátek) už není nutné, ostatně veverčata by se ho nedočkala ani tehdy, kdyby zůstala s matkou. S takto starými veverčaty už totiž matka obvykle v hnízdě nespí - po posledním odpoledním nakojení stráví noc sama v jiném hnízdě a znovu je přijde nakrmit až druhý den ráno.

I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, na začátku února, kdy leckde leží sníh a mrzne, už tedy v některých veverčích hnízdech po celé České republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom...

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. A chcete-li veverkám opravdu pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé.

Námi "atestovaná" krmítka koupíte na e-shopu Zelená domácnost tady, doporučujeme variantu s integrovaným pítkem. Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu tady. Dvě hotové veverčí směsi (Premium a Exkluziv), sestavené ve spolupráci s námi, prodává též "Zelená domácnost" (viz odkaz výše).

Tento text "ilustrujeme" čtyřmi fotografiemi divokých veverek, žijících v okolí naší záchranné stanice. Je na nich názorně vidět, jak nádherně vypadají veverky s hustou zimní srstí včetně efektních "štětek" na uších. Dvě z veverek na snímcích jsou staniční "odchovanci", tedy lidmi nalezená a námi odkojená veverčata, která po vypuštění žijí v blízkém okolí a máme tak možnost několik let pozorovat jejich úspěšnou adaptaci v přírodě.

Divokou veverkou, o níž jsme na našem webu i na jeho facebookové verzi v posledních sedmi letech nejčastěji psali, je samička Malá Pinky. Veverka s mahagonovou barvou srsti se k nám dostala na jaře roku 2014 z Říčan jako 6 týdnů staré kojené mládě. Nalezena byla u lesa v zoufalém stavu, na pokraji smrti hladem (ztracená a bez kojení byla nejméně tři dny), zcela vychrtlá, podchlazená a těžce zablešená.

Naštěstí její stav nebyl beznadějný, a tak se nám ji podařilo nejen stabilizovat, ale postupně uvést do tak dobré kondice, že po třech měsících nic nebránilo jejímu návratu do přírody. A protože tehdy v okolí naší samoty nežila žádná divoká veverčí samice, dostalo se Malé Pinky výjimečného privilegia - nevrátili jsme ji do přírody na některém z lesních výpustných míst, ale 17. září 2014 jsme ji vypustili z voliéry přímo u nás na zahradě.

Každé z více než tisícovky veverčat, které prošlo naší veverčí záchrannou stanicí, má svůj "evidenční list", v němž jsou popsány okolnosti nálezu, váha při přijetí, je v něm zaznamenána léčba, váhové přírůstky a spousta dalších podrobností. Evidenční listy vždy dopisujeme a vytiskneme až v zimě, po skončení sezóny mláďat, kdy máme na dokončení "administrativy" konečně trochu času (než vypukne sezóna další). Posledním zápisem v každém evidenčním listu obvykle bývá datum a místo vypuštění mláděte do přírody, u Malé Pinky zněl ale Katčin zápis z 11. února 2015 jinak:

"V den, kdy tisknu tento evidenční list, malá Pinky i po pěti měsících od vypuštění stále žije na zahradě. Včera si dokonce stavěla hnízdo v podkroví našeho domu a s materiálem do něj v tlamičce šplhala po dřevěné fasádě. Svému jménu dělá vyloženě čest - je stejně vynalézavá, šikovná a podnikavá jako její jmenovkyně, hrdinka ´Veveřácké kroniky´ Pinky. Zdá se mi, že je poprvé těhotná, ale jestli je to pravda, ukáží až další dny. Mám z ní obrovskou radost a doufám, že ji bude štěstí přát a bude poblíž nás žít ještě dlouho. Je pro mě silným zážitkem smět skoro každý den pozorovat, jak je šťastná, spokojená a jak si dokáže v přírodě poradit. Lýko na stavbu hnízd loupe z větví jako pravá divoká veverka a i ve stavění hnízd je nesmírně vynalézavá."

Dnes už víme, že se Kátino přání, aby Malá Pinky zůstala poblíž nás žít co nejdéle, splnilo v míře více než vrchovaté. Zrzečka se totiž natrvalo usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. Na zahradu ke krmítkům přicházela téměř denně a k bydlení občas šikovně využívala i náš dům. Jak vysoko v podkroví, tak v různých skulinách a dutých prostorech v dřevěném obložení domu si zařídila několik hnízd, v nichž v různých obdobích roku přespávala nejen sama, ale někdy i se svými novorozenci.

Po celý sedmiletý život byla nekompromisní vládkyní zdejšího teritoria, vůči níž měly divoké veverky z okolí přirozený respekt. O jejích porodech jsme sice neměli tak dokonalý přehled jako u hrdinky ´Veveřácké kroniky´, bezpečně ale víme, že jich zvládla dvojciferný počet a mnoho z jejích potomků jsme sledovali při prvních krůčcích po větvích i o pár dnů později při hrách v korunách stromů. Znali jsme i všechny její "nápadníky", vlastně byla takovým "venkovním" členem naší rodiny...

Celý život přitom byla ryzí divokou veverkou, opatrnou a ostražitou, jen s jedinou výjimkou - Katku, svou "adoptivní matku", která ji dokojila, vyléčila a připravila na vypuštění, k sobě občas nechala přiblížit na vzdálenost, jaká by u jiné divoké veverky nebyla představitelná. Od miminkovkého věku totiž znala Kátin hlas, který pak na zahradě slýchala celý život a stejně tak dobře poznávala i její vůni, zanechávanou formou pachových stop na potravě, chystané do veverčích krmítek. Katka ji tak mohla fotit z pouhých několika metrů a když byla Malá Pinky starší, nechala k sobě Káťu na zahradě několikrát přiblížit téměř na dosah ruky.

Osud Malé Pinky se naplnil loni v létě. Zatímco ženám schopnost mít potomky ve středním věku "vyhasne", u veverek je tomu jinak - pud je k rozmnožování "tlačí" i ve stáří a veverka je schopná otěhotnět i v sedmi letech, což odpovídá lidské sedmdesátce. Pro křehký veverčí organismus je ale v tomto "důchodovém" věku extrémně náročná už i jen gravidita, natož porod. Loni, tedy na jaře 2021, ještě měla sedmiletá Malá Pinky štěstí a z těžkého porodu se dokázala "vykřesat", druhé těhotenství v létě už ale bylo nad její síly.

Naposledy živou jsme ji u veverčího krmítka na zahradě viděli 2. srpna, vysílenou a letargickou, stále ale ještě v takovém stavu, že by pokus o její odchycení skončil neúspěchem (navíc jsme si nebyli jistí, zda už neporodila a nečekají-li tedy na ní někde v hnízdě mláďata). Po několika dalších dnech marného čekání na chvíli, kdy ji zahlédneme na zahradě, jsme se nakonec rozhodli prohledat ta z jejích hnízdních míst, k nimž jsme byli schopni vyšplhat. 8. srpna jsme Malou Pinky objevili, podle stavu tělíčka mrtvou už několik dní. Pohřbená je na zahradě, pod stromem s její oblíbenou dřevěnou budkou v koruně.

Takto věcně jsme o Malé Pinky schopni napsat až teď, s půlročním odstupem. I dnes nám ji sice každý pohyb ve větvích na zahradě bolestně připomene, vyvažuje to ale vědomí toho, jak byl její osud mimořádný. Takto dlouhý (sedmiletý) život veverky v přírodě je totiž zcela výjimečný a v případě Malé Pinky navíc šlo o veverče, které prošlo "lidskýma rukama". Na vlastní oči jsme se díky ní přesvědčili, že veverčí mládě, vyléčené a vypiplané v záchranné stanici, nejen zvládne návrat do přírody, ale může v ní prožít dlouhý a plnohodnotný život.

Mnohokrát jsme četli, že při popisu života zvířat se nemá používat slovo "štěstí", protože takový pocit prý zvířata neznají. Přít se nebudeme, víme své - sedm let jsme totiž mohli sledovat, jak si Malá Pinky v korunách stromů užívá každý ze dnů svého "druhého", lidmi darovaného života. A jestli tohle není štěstí, pak už nic.