PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Vedro veverky snáší stejně špatně jako lidé. Hrdinka naší knížky "Veveřácká kronika", divoká veverka Pinky, se v horkém počasí ochlazovala vysoko v korunách stromů, kde se pohodlně rozvalila na zastíněné větvi a vystavila tělo proudícímu vzduchu. Naše "domácí" veverky takovou možnost nemají, s vedrem si ale dokáží poradit i tak. Takhle si včera na visuté poličce pod stropem voliéry "udělala pohodlí" retardovaná veverka Zrzečka...

V tomhle dětské obrázkové knížky o zvířátkách nelžou - veverky opravdu milují houby. Zatímco divoké veverky si je mohou v lese nasbírat podle chuti, handicapované veverky, které u nás žijí trvale, jsou odkázány na náš "servis". Během celého roku je pravidelně zásobujeme žampióny, které lze jednoduše koupit v obchodech, z hub lesních pak milují zejména bedly, které jim v létě chodíme sbírat a od několika podporovatelek je dostáváme i sušené. Za pochoutku ale naše veverky považují většinu jedlých hub a ty, které nezvládnou sníst na posezení, se snaží ukrýt na na "horší časy" v nejrůznějších místech voliér. Na snímcích jsou veverky Líza a Goldie s letošními prvními "divokými" houbami, s několika klouzky nasbíranými nedaleko od jednoho z našich výpustných míst.

Radost samozřejmě máme z každého zachráněného veverčete, opravdová euforie ale přichází ve chvíli, kdy odchováme mláďata, která se k nám dostanou ve velmi nízkém věku (kolem jednoho týdne). Práce s takovými holátky je totiž doslova "hodinářská" - krmit se zpočátku musí každé 2 hodiny (i v noci), jakákoli manipulace s nimi vyžaduje extrémní opatrnost a protože takto malá mláďata ještě nemají srst, musí být trvale zahřívána a zabalená musí být i při krmení. Naštěstí takto malá mláďata se k nám dostanou jen několikrát za rok, protože kdyby jich bylo víc, nezbýval by nám kvůli nárokům na péči o ně čas na mláďata ostatní (současně s nimi jsme totiž pečovali o dalších více než třicet starších mláďat). Dvě mláďata na přiložených snímcích jsme si přivezli 20. dubna z Krkonoš. Deset dní staré veverčí sestřičky naštěstí ležely na zemi po pádu z hnízda díky všímavému nálezci jen krátce, takže neprochladly, což by zkomplikovalo péči o ně. Během pěti týdnů u nás mláďata prošla jen jedinou drobnou zdravotní komplikací a nakonec z nich vyrostly elegantní veverčí krásky s lesklou černou srstí. Na prvních dvou snímcích jsou desetidenní sestřičky po převozu k nám, další dva snímky jsou již ze současnosti, z pravidelného krmení speciální náhražkou mateřského mléka.

Včera jsme letos poprvé vraceli dokrmená, uzdravená a odrostlá mláďata do přírody, a tak nabízíme několik fotografií dokumentujících, jak příprava i samo vypouštění vypadá. Veverčata vždy vracíme do dostatečně velkého lesa se správnou skladbou stromů (aby vyhovovaly nárokům veverčího jídelníčku) a s přirozeným vodním zdrojem (potok). Výpustné místo předem připravíme tak, aby na něm v prvních dnech veverčata mohla v případě potřeby přespat a jednoduše zde našla i potravu, což veverčatům pomůže překonat nejrizikovější období těsně po vypuštění. Na stromy tedy připevníme jak budky s vycpávkou, tak speciální krmítka (podle toho, jak potrava z krmítek v dalších dnech mizí, lze odhadnout, kolik mláďat se ještě v okolí výpustného místa zdržuje a kolik si už odešlo do okolí najít své vlastní teritorium). Na dvou snímcích ze včerejšího časného rána je zachycen i pro nás vždy velmi emotivní okamžik, kdy mláďata opouštějí otevřenou transportní bednu, upevněnou na kmeni a šplhají vzhůru do koruny stromu (cestou každé mládě míjí o několik metrů výše upevněné budky, takže už v té chvíli si jich všimne). Víme totiž, že drtivou většinu z veverčat vidíme v tu chvíli naposledy, protože hned po vypuštění se změní v divoké a plaché tvory, pro něž už člověk není "náhradní matkou" či zachráncem, nýbrž tím, před kým se musí mít na pozoru...

Některá mláďata musí mít už při narození vetknuto do osudu, že jejich život nebude lehký. Černého samečka na fotografiích jsme si přivezli 8. dubna z Dobšína u Sobotky, kde bouřkové poryvy větru shodily z vysokého smrku hnízdo, v němž do té doby žil spolu s matkou a dvěma sourozenci. Na zemi pod stromem objevil spadlé hnízdo pes, který z něj mláďata vytahal a pokousal. První ze sourozenců zemřel rychle, druhý na následky vnitřních poranění nedlouho po převozu k nám. Třetí klučina, který přežil, měl kousanec na hřbetě u páteře, pohmožděnou zadní nohu a několik hematomů od stisku čelistí psa. Úmorné léčení nám ztěžovaly objevující se další a další komplikace. Několik dní se veveřák nebyl schopen sám vyčůrat, a tak jsme mu museli ručně vymačkávat močový měchýř. Po částečném zprůchodnění močových cest se objevila infekce a sameček zkolaboval do několikadenního bezvládného stavu, kdy téměř nebyl schopen přijímat potravu. Po následném nástupu těžkých průjmů jsme už uvažovali i o euthanasii, abychom mu zkrátili utrpení, nakonec ale léčba a detoxikace zabrala a sameček se začal pozvolna sbírat z nejhoršího. Dnes je již ve stabilizovaném stavu, se zprůchodněnými močovými cestami, funkční zadní nohou a den za dnem nabírá potřebné gramy. Na finální prognózu je ještě brzy, pokud by ale uzdravování v dalších týdnech pokračovalo stejně úspěšně jako dosud, není vyloučeno, že by se nakonec i mohl vrátit do přírody.

Pravidelní čtenáři našich stránek si určitě okamžitě vybaví veverku Zrzečku, o které jsme psali už tolikrát, že se pomalu stává jakýmsi "skřítkovským" maskotem naší záchranné stanice. Loni v červenci tehdy 5 týdnů stará Zrzečka v silném větru vypadla v lese z hnízda na vysoké olši, po nárazu na tvrdou zem si poranila mozek a i když po dlouhém léčení nakonec přežila, zůstala trvale postižená. Zrzečka je kvůli svému handicapu trvale hyperaktivní a poznatelná kvůli nekoordinovaným pohybům, žije ale šťastný život ve čtyřmetrové voliéře, částečně zastíněné vysokým ořešákem. Jako všechny retardované veverky i ona nesnáší jakékoliv změny a reaguje na ně zvláštním "strnutím". Přiložené minutu dlouhé video zachycuje Zrzeččin typický "katatonický stav", v tomto případě vyvolaný hlasitým výkřikem ptáka v zahradě opodál. Zrzečka v takových chvílích vypadá tak trochu jako zkušený jógín, který provádí sérii pomalých soustředěných cviků...
Video se vám spustí po zkopírování následujícího odkazu do prohlížeče:
http://youtu.be/vEsfVZFegWs

Na snímcích z krmení či odpočinku v pelíšcích vypadají "naše" veverčata bezbranně a roztomile, řada z nich ale zažila věci, které by možná nezvládl ani zkušený zálesák. Rezavou samičku na snímcích našli bezvládně ležící na zemi v pražském parku Stromovka Roman Tomeš a Míša Doubravová. Protože oba hrají v muzikálu Pomáda a těsně po nálezu museli odejít do práce, po telefonu jsme se domluvili, jak mají veverče zahřát a uložit a vyzvedávali jsme si ho u nich až pozdě večer, po jejich návratu z představení. Pět týdnů staré veverče bylo tak extrémně vyčerpané, že muselo být ztracené několik dní. Navíc bylo promáčené a kompletně obalené bahnem - pravděpodobně ho při bloudění parkem pronásledoval pes a při útěku spadlo do jezírka. Naštěstí ale antibiotika a další podpůrné prostředky zabraly, takže dnes, po více než týdenní léčbě a rekonvalescenci, je samička již z nejhoršího venku. Jen pro pochopení souvislostí: za normálních okolností 5 týdnů staré mládě vůbec neopouští hnízdo a tráví v něm veškerý čas spánkem (jen s krátkými probuzeními na matčino kojení), zatímco mládě na snímku po vypadnutí z hnízda mnoho hodin přespávalo hladové kdesi v křoví na chladné zemi a málem se utopilo v jezírku. Při pojmenovávání rezavé holčičky jsme nejprve (na počest nálezců) zvažovali různá jména dívčích postav z Pomády, nakonec jí ale zůstalo "obyčejné" jméno Bahňáček, upomínající na smutné okolnosti jejího nálezu.

Chcete si přečíst několik zprvu nenápadných, a pak málem neuvěřitelných "statistických" čísel o tom, co vlastně obnáší "krmení veverčat", které na přiložených snímcích vypadá tak roztomile? Nejmenší mláďata se náhražkou mateřského mléka v injekční stříkačce krmí v intervalu 2 hodin, nejstarší každých 5 hodin. Při velmi střízlivém zprůměrování tedy vychází cca 5 krmení denně u každého veverčete. Pokud jde o celkovou dobu ručního krmení, to je nutné až do 8 týdnů věku mláděte. Veverčata, která se k nám dostanou ve věku 1 týdne, jsou tedy dokrmována dlouhých 7 týdnů, naopak veverčata, která si přivezeme coby pětitýdenní, "jen" 3 týdny. Při zprůměrování nám jako realistická hodnota vychází, že průměrné mládě je u nás krmeno cca 30 dní, takže při 5 krmeních denně (viz výše) je za oněch 30 dní jedno veverče postupně nakojeno 150x. Mláďat nám za rok záchrannou stanicí projde v průměru kolem stovky, to znamená, že při vynásobení průměrným počtem krmení každého z nich (150) je výsledkem cca 15.000 (slovy: patnáct tisíc) jednotlivých krmení ročně. Jinak řečeno - během jedné "sezóny mláďat" (tedy zhruba od března do září) vezme Katka do ruky veverčí mládě a opatrně ho injekční stříkačkou nakrmí celkem patnácttisíckrát (15.000x). A protože naše záchranná stanice funguje sedmým rokem, zjistíme dalším vynásobením, že za předchozí roky Katka absolvovala cca 90.000 jednotlivých krmení. Někdy letos v létě tak Katka "zdolá" symbolickou metu sto tisíc (100.000) krmení, což je hodnota, která by - s trochou nadsázky - mohla být klidně zanesena v Guinnessově knize rekordů.

Za poslední týden jsme si přivezli dalších 7 nalezených mláďat, takže letošní "počítadlo" se ke včerejšku zastavilo na čísle 31. Zatím posledními nalezenci jsou dva rezaví veverčí bratři, kteří se ztratili v Praze v Divoké Šárce a zoufalí z hladu a žízně se přidávali k návštěvníkům libockého hřbitova. Ztracená 6 týdnů stará mláďata sice již působí dojmem, že se o sebe dokáží postarat sama, ve skutečnosti ale ještě další 2 týdny nejsou schopná přijmout a strávit nic jiného než mateřské mléko, takže bez matky (či lidské pomoci) by zemřela hlady. Ve chvíli, kdy se oba zoufalí veveřáčci pokoušeli "sebevražedně" přejít rušnou Evropskou třídu (spojuje Prahu s letištěm Ruzyně), zachránil je přímo před jedoucí tramvají pan Kábele. Na snímcích z dnešní snídaně kluků-tramvajáků je sice veverek dohromady pět, tři z nich jsou ale jen "nažehlené" - Káťa si totiž na ranní krmení oblékla svou nejoblíbenější mikinu s obrázkem trojice panikařících veverek karolínských...

Letošní teplá zima a brzké jaro nám pořádně zamávaly historickými statistikami. Zatímco loni jsme v březnu přijali 2 veverčata a hlavní vlna nalezenců přišla až kolem poloviny dubna, letos se k nám první veverčata dostala už v únoru a do konce března jsme si jich přivezli desetkrát více než loni, rovných 20. K dnešnímu dni je přijatých mláďat už 24 a aby byl letošní rok ještě něčím zvláštní, drtivá většina veverčat má efektní rezavou barvu kožíšků (obvykle je mezi nalezenci cca třetina černých, hnědých a rezavých). V minulé zprávě jsme na fotografiích představovali "látkové domečky", v nichž přespávají starší veverčata a dnes nabízíme pět snímků další atypické veverčí "ložnice". Velká plyšová opice sloužila původně jako dětský baťoh, do její vnitřní kapsy se ale dokážou naskládat i čtyři nadšená mláďata naráz, k velké závisti dalších veverčat, která je sledují z "nudných" závěsných hamaků.