PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

I po čtrnácti letech existence naší záchranné stanice (a po 1.200 veverčatech, která prošla našima rukama) nás stále překvapuje, jak těžké stavy i poranění jsou mláďata schopná nejen přežít, ale i se z nich bez následků vyléčit. Krásným příkladem je veverčí holčička, nalezená na začátku dubna v Martinicích v Krkonoších. V podpaží měla masivní tržnou ránu, způsobenou buď ostrou větví, o níž zavadila při volném pádu z hnízda v koruně stromu na zem či drápem predátora. Tržná rána byla tak rozsáhlá, že veverče mělo celou vnitřní část podpaží doslova staženou z kůže (u člověka by v poměru k jeho velikosti šlo o tržnou ránu cca 40 centimetrů dlouhou). Díky kombinaci rychlého zásahu, důkladného vyčištění rány, antibiotik, další podpůrné léčby a regenerační schopnosti mladého organismu byla už po dvou týdnech rána kompletně vyhojená a potažená novou kůží a dnes, po téměř dvou měsících, je veverčí holčička nejen bez jakýchkoli zdravotních následků, ale v plné formě se v naší obrovské rozběhové voliéře připravuje na návrat do přírody.

Jedna z nejhorších věcí, jaké mohou veverčata "potkat", je útok kuny na hnízdo. Dvě veverčata na snímcích ho přežila, na rozdíl od jejich matky, která hnízdo bránila a dalších dvou sourozenců. Nebudeme zde podrobně vysvětlovat, proč jsme si útokem kuny na hnízdo jistí (bylo by to dlouhé a spíš na přednášku o tom, co - a jak - lze zjistit z vyzpovídání nálezců i prohlídky místa nálezu) a popíšeme jen hlavní symptom, který přežilá veverčata po útoku kuny na hnízdo mají. Jsou těžce traumatizovaná a doslova k smrti vyděšená, a to nejen těsně po události, ale ještě několik dní poté. Před každým kojením, když pro ně Káťa sahá do přepravky, se jim hrůzný zážitek vrací, stáčejí se na záda a brání se všemi čtyřmi tlapkami před "predátorem". Extrémní plachost a nedůvěra takovým mláďatům vydrží po celou dobu, kdy se o ně staráme a není vyloučeno, že taková zůstanou po celý život. Kromě "pocuchané" psychiky jsou ale obě veverčata, dnes již více než šestitýdenní kluk a holčička, ve skvělé fyzické kondici, nemluvě o nádherné husté srsti, která je pro veverčata z hor (jsou z Benešova u Semil, tedy z podhůří Krkonoš) typická.

Tentokrát vám nepředstavíme žádné z našich letos zatím dvaceti přijatých veverčat, ale veverku, která naší záchrannou stanicí prošla před dvěma lety. Samička, která dostala zvláštní jméno Mukařov (podle městečka, u nějž byla v lese nalezena), se k nám tehdy dostala coby pětitýdenní ztracené prochladlé mládě a po úspěšném vyléčení a dokojení se vrátila do přírody nikoliv na jednom z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.

K naší radosti se samička usídlila poblíž, v akátovém lesíku a tak už déle než rok sledujeme, jak život v přírodě zvládá. Loni poprvé porodila a úspěšně odchovala mláďata a o svůj letošní první vrh potomků se stará už sedm týdnů. Samička Mukařov má sice hnědou barvu (s rezavým lemováním bříška), tři její letošní potomci (dva kluci a jedna holčička) ale mají kožíšky (po otci) rezavé.

Čtyři Katčiny týden staré snímky zachycují něco, co se fotografovi podaří zachytit jen párkrát za život. Veverčí matka na nich stěhuje svého šestitýdenního potomka z jednoho hnízda do druhého, a protože vykulená holčička to ještě sama nezvládá, matka si ji přitáhne k sobě, sbalí ji do klubíčka pod sebe, jemně ji uchopí do tlamy za bříško a poslední zbytek cesty ji přenese. Na posledním snímku přebíhá Mukařov s holčičkou v tlamce po jednom z dřevěných visutých mostů mezi stromy v zahradě do okapu, protože mláďata tentokrát přestěhovala do hnízda přímo v dutině v dřevěném obložení našeho domu.

Dnes, po týdnu od pořízení snímků, se už všechna tři mláďata vydávají na první průzkumy okolí domu a denně je několikrát vídáme při hrách v korunách okolních stromů. Vidět veverku, kterou jsme vypiplali, po více než roce od jejího úspěšného vypuštění do přírody, je pro nás vždy silně emotivní zážitek, nemluvě o okamžicích, kdy můžeme pozorovat dokonce i mláďata, která zdárně vychovala...

Určovat stáří veverčat jen podle váhy je nevypočitatelné, pochází-li totiž jedno mládě z dvojčat a jiné ze šesterčat (či sedmerčat), může rozdíl mezi nimi být v měsíci věku až v desítkách gramů. Často se ale váhou i velikostí liší i sourozenci v jednom vrhu - způsobeno je to tím, že některá veverčata jsou už od narození "podtržená" a roli samozřejmě hraje i to, jak šikovně si počínají při kojení matkou, kdy na pomalejší mláďata zbyde mnohem méně mléka než na průbojnější sourozence. Sejde-li se pak někdy u nás dvojice mláďat z různých míst republiky, kdy jedno veverče je s největší pravděpodobností z dvojčat a druhé z hodněpočetného vrhu, lze pořídit snímek, kde obrovský rozdíl ve velikosti doslova udeří do očí.

U "mrňouse" na snímku pak hrálo roli i to, že je o několik dní mladší a že se k nám dostal ve zcela zbědovaném stavu, kdy byl určitě ztracený (a tedy bez krmení) několik desítek hodin a navíc na zemi v mrazivém počasí totálně prochladl, takže už se pohyboval na rozhraní mezi životem a smrtí. Klučina nalezený ve vesnici Přepychy u Opočna byl ve stavu, kdy jsme nevěřili, že přežije a ani dnes, po více než týdnu u nás (a rozsáhlé léčbě včetně antibiotik), zdaleka nemá vyhráno.

To veverčí holčička, nalezená v Panské Habrové u Rychnova nad Kněžnou, je opačný případ - jen s jedním sourozencem dostávala od matky velké množství mateřského mléka a tak narostla do úctyhodné velikosti i váhy. U holčiček se samozřejmě nesluší použít termín "tlusťoučká", a proto tedy napíšeme, že na snímku vypadá spokojeně a blahobytně...

Kromě jedné společné fotografie je na zbylých třech snímcích už jen ztrápený klučík z Přepych. Věříme, že pokud se mu podaří svůj zápas o holý život vybojovat, bude jednou vypadat alespoň trochu podobně jako jeho nová kamarádka.

Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor, Šestajovice... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z přibývajícího seznamu míst, kam jsme si v předchozích třinácti letech jeli na konci zimy pro úplně první nalezené veverče.
Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrálo město Dobruška, odkud pocházejí 3 týdny stará veverčí čtyřčata. Ta se k nám dostala po kácení stromů na tamním sídlišti, jehož okolnosti přesně neznáme - nemluvili jsme totiž přímo s jeho aktéry, ale jen se zprostředkovatelkou, u níž se mláďata následně krátce (a za dosti zmatených okolností) ocitla.
Dva veveří kluci a dvě holčičky byli ve slušné zdravotní kondici a i vzhledem k věku (například v porovnání s holátky) by už je v životě mělo čekat jen vše dobré. Před sebou mají 5 týdnů spánku přerušovaného jen kojením (každé 4 hodiny), svět poprvé uvidí za týden, kdy se jim rozlepí oči.
"Termínově" patří náš letošní první veverčí příjem k těm průměrným. Ve statistice předchozích 13 let máme nejranější příjem mláďat zaznamenán 22. února, naopak nejpozději až 21. března.
Na jedné z fotografií je zaznamenaná i krátká "návštěva", kterou veverčata poctila jedna z našich hendikepovaných veverek, devítiletá babička Goldie.

Ti, kdo už delší dobu čtou náš web či jeho facebookovou verzi, dobře znají divokou veverku pojmenovanou Malá Pinky. Tato hnědorezavá samička, nalezená v roce 2014 coby ztracené veverče v Říčanech, "prošla" naší záchrannou stanicí a po odkojení a vyléčení se jí dostalo vzácného privilegia - nevrátili jsme ji totiž do přírody na některém z našich výpustných míst v lesích, ale přímo na zahradě naší samoty. Malá Pinky nejen že návrat do přírody zvládla, ale okamžitě se usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. K naší velké radosti se neodstěhovala ani v následujících letech, a tak ji téměř denně vídáme na zahradě či přímo na parapetech za okny, protože občas přespává nejen ve stromových hnízdech, ale i v dutinách v dřevěném obložení stěn našeho domu. Od jejího vypuštění uběhlo už neuvěřitelných šest a půl roku, během nichž jsme pozorovali nejen ji, ale i spoustu jejích potomků, protože v každém z roků na svobodě minimálně jednou porodila. Jak dokazují přiložené snímky, málem už sedmiletá Malá Pinky je ve skvělé fyzické kondici a doufáme, že nás svou každodenní přítomností na zahradě bude těšit i v příštích dnech, týdnech a měsících. A jen pro zajímavost - hrdinku naší knížky ´Veveřácká kronika´, divokou veverku Pinky, jsme v přírodě pozorovali od zimy 2002 do dubna 2008, tedy necelých šest a půl roku. Její jmenovkyně (jméno Malá Pinky dostala proto, že má stejnou mahagonovou barvu kožíšku, jakou měla před lety Pinky) se jí tedy co do délky šťastného života v přírodě (i našeho pozorování) za pár týdnů vyrovná.

Jako každý rok (letos tedy už potřinácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2020 jsme si přivezli z celé České republiky 83 mláďat veverky obecné (za 13 let naší existence jich bylo už 1.177) a 3 mláďata plcha velkého.
Z 83 veverčat bylo 44 "holek" a 39 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena černá (37 mláďat), rezavých bylo 18, hnědorezavých 11, černých s rezavým lemem kolem bříška 10, mahagonové byly 4 a hnědé 3. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).
Rok 2020 byl oproti jiným abnormální v tom, že jsme přijali výjimečný počet úplných "holátek" bez srsti, tedy mláďat ve věku kolem jednoho týdne, vážících 10-20 gramů a velikostí srovnatelných s burákem. Obvykle se k nám rok co rok dostane kolem 3-5 "holátek", letos jsme jich ale přijali neuvěřitelných 22. Péče o "holátka" je extrémně náročná (jen pro ilustraci: do odstavení absolvuje každé z nich během 7 týdnů více než 300 kojení), proto byl pro Katku letošek obzvlášť vyčerpávající.
Z 83 mláďat jsme při životě udrželi 64, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 64 veverčat jsme 59 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, 2 mláďata "z podzimu" budou kvůli nízkému věku vypuštěna až na jaře a 3 veverky kvůli zdravotnímu handicapu zůstanou v naší péči natrvalo (a přidají se k dalším handicapovaným veverkám, o něž se staráme z předchozích let).
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2020 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Zlín, Hodonín aj.), na Šumavu, do Krkonoš či Jizerských hor.
Na 69 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata, čtyřčata a šesterčata) jsme letos najeli více než 17.000 kilometrů.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Příval veverčích mláďat z letních vrhů u nás každoročně vrcholí v červenci a v první polovině srpna, takže v září si už u každého z nalezenců tipujeme, zda to bude opravdu poslední přijaté mládě tohoto roku. Jen dvakrát za 13 našich (dosud dokončených) "veverčích sezón" jsme se setkali s veverčetem narozeným v přírodě tak neobvykle pozdě, že se k nám dostalo až v říjnu. Jeden z oněch dvou případů je z letoška a jeho "aktérkou" je rezavá veverčí holčička, nalezená v Jezbořicích u Heřmanova Městce. Přivezli jsme si ji odtamtud (vyčerpanou a nemocnou) v pondělí 6. října, a protože jí tehdy bylo necelých pět týdnů, kojili jsme ji ještě před pár dny, do začátku listopadu. Takhle pozdní narození má samozřejmě i důsledek pro její další osud. Veverčata totiž obvykle vracíme zpět do přírody ve chvíli, kdy dosáhnou věku tří měsíců, jenže to v jejím případě bude až na začátku prosince. To už by ale po vypuštění téměř s jistotou v nízkých venkovních teplotách a bez zásob nepřežila zimu, a tak se z její přítomnosti u nás ve velké rozběhové voliéře budeme těšit ještě další půlrok, protože ji vypustíme až na jaře. Na třech snímcích je rezavá veverčí holčička už jako dvouměsíční ve venkovní voliéře, čtvrtý snímek (v modrém) je měsíc starý a je na něm těsně před převozem k nám.

V některých letech oživujeme naši zdejší "veverčí rutinu" podzimním zpravodajstvím o plších. Plch velký (latinsky Glis glis) je jediným tvorem v české přírodě, který je v určitém věkovém stadiu veverčeti trochu podobný, a protože o plších občas píšeme, někteří jejich nálezci zavolají k nám. Všichna plší mláďata, která jsme v předchozích 13 letech přijali, měla jedno společné - ať se k nám dostala jakkoli stará, pokaždé šlo o "jedináčka", tedy o jediné nalezené mládě. Až letos poprvé jsme přijali "dvojčata", dva plší kluky, a tak můžeme detailně sledovat to, co jsme ještě nikdy neviděli, totiž růst a chování plších sourozenců. Oba malí plší kojenci (při přijetí vážili 16 gramů) byli nalezení až na Šumavě, u Domažlic, a jak ukazuje jeden ze snímků, v zoufalém stavu. Více než den leželi v lese na zemi, totálně podchlazení a promočení deštěm, navíc ošklivě potlučení po pádu z výšky. I k našemu překvapení se je ale podařilo nejen udržet při životě, ale i "vypiplat" do dnešního stavu, kdy jsou v plné formě a bez jakýchkoli následků. Protože jsou stále ještě kojení, tráví čas dlouhým spánkem (jak ukazují jeden ze snímků, vždy promotaní do sebe ve stylu "brácha je nejlepší podložka"), přerušovaným občasnými hrami v teráriu. Protože na jejich vypuštění do přírody je vzhledem k venkovním teplotám už pozdě, zůstanou u nás oba plší bratři až do jara.

Říká se, že každý člověk má někde na světě, třeba na opačné straně zeměkoule, své "dvojče", s nímž se nikdy nesetká. Někoho, kdo mu je nejen k nerozeznání podobný, ale kdo má i podobnou povahu a dokonce i osud (režisér Krzysztof Kieslowski o tom kdysi natočil slavný film ´Dvojí život Veroniky´). Zda je to pravda, netušíme, u veverek to ale rozhodně platí. Před dvěma týdny jsme si jen pár hodin po sobě jeli pro dvě pravděpodobně poslední letošní veverčata (s pořadovým číslem 81 a 82), dva pětitýdenní černé kluky. Nalezeni byli 80 kilometrů od sebe, jeden v lesích u Seče, druhý u Rychnova nad Kněžnou. Oba jsou stejně staří, stejně černí, oba při příjmu vážili stejných 88 gramů a oba jejich nálezci objevili v lese při houbaření. Oba mají i stejně klidnou milou povahu, oba jsou zdraví a oba, jak dokazují fotografie, si jsou k nerozeznání podobní. Přilnuli k sobě jako skuteční bratři a doufáme, že mají oba v osudu vepsán i stejný dlouhý a úžasný život, v němž bylo vypadnutí z hnízda jedinou sice děsivou, ale kratičkou zákrutou.