PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 14 let existence (od roku 2008 do konce roku 2021) prošlo 1.250 nalezených veveřátek z celé České republiky. V roce 2022 jsme zatím přijali dalších 60 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2021 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika


Zpráva



Moss s Pirou

(16.11.2008 - 13:02)
Na následující sérii fotografií můžete vidět černého veveřáka Mosse a rezavého veveřáka Piru, hlavní aktéry zprávy Kluci půdaři, zveřejněné 2. února 2009. Snímky byly pořízeny od září do prosince 2008.


Kluci půdaři

V září jsem tu psala o veveřím klukovi Mossovi, kterého jsem začátkem července 2008 vypustila z naší záchranné stanice a který na mě i přes život ve volné přírodě nezapomněl. Černému veveřákovi vydrželo pevné přátelství se mnou ještě dva měsíce po vypuštění. Když mě na zahradě potkal, bez ostychu si bral z mé ruky potravu a v okamžicích, kdy se cítil v obzvlášť dobrém rozmaru, jsme si třeli na památku starých dobrých časů "čumáček o čumák".

Jak se ale dalo předpokládat, čím déle žil Moss "v divočině", tím méně stál o mou přítomnost a více si vystačil sám se sebou. Sice bylo znát, že mě stále poznává, ale uživit se už dávno dokázal a ke spokojenému životu mě zkrátka vůbec nepotřeboval. Občas ho ještě chuť na lískový oříšek přiměla spolknout vlastní hrdost a přiblížit se, aby zjistil, jestli se v nabízeném hrníčku s potravou neskrývá nějaká lahůdka, ale jakmile začaly dozrávat ořechy na stromech v okolí, přestal si mě všímat definitivně.

Tehdy jsem očekávala, že mi záhy zmizí z dohledu a už ho, stejně jako řadu dalších vypuštěných veverek, nikdy nespatřím. Moss mě ale mile překvapil. Místo aby zmizel hledat štěstí v okolních lesích, chytře se nastěhoval s prvními podzimními větry přímo na půdu našeho domu, odkud den co den s rozbřeskem vyráží do okolí a kam se na přespání (skulinou mezi okapem a hranou střechy) opět vrací. A nejen to! Postupně navázal přátelství s dalším rezavým veveřákem Pirou, kterého jsem vypouštěla ze stanice začátkem září a dokonce začali na půdu chodit přespávat spolu.

Pira se dostal do stanice v polovině července jako vystrašený zubožený čtyřtýdenní veveřák. Nalezen byl díky všímavé čivavě, která ho vystopovala pod jedním z keřů v pražském parku a její hodná majitelka ho k nám obratem dovezla. Podle toho jak vypadal a jak se choval, si Pira vytrpěl své. Byl silně dehydrovaný, na čumáčku měl strup ze zaschlé krve a srst doslova prorostlou mušími vajíčky. Lidí se strašně bál a na jakýkoliv pohyb ve svém okolí reagoval zuřivými výpady. Nejvíce ho lekalo, když se k němu cokoli přibližovalo zeshora, z čehož usuzuji, že hnízdo s veveří rodinkou nejspíš napadl opeřený predátor a Pira byl jediný, kdo se pádem ze stromu zachránil. Podle počtu a stadia muších vajíček v srsti je možné i to, že jako jediný pozornosti predátora unikl a z hnízda se vyplazil ven až v okamžiku, kdy už téměř umíral hlady a pochopil, že se pro něj matka nikdy nevrátí.

Pirovi se v obličejíku zračil setrvalý výraz čirého zoufalství, odmítal jíst a vůbec se tvářil jako když od života očekává jen další sérii nekonečného utrpení. Má ruka přibližující se k jeho pelíšku mu zřejmě připomínala prožitou hrůzu, divoce proti ní máchal pacičkama a když zjistil, že jí nedokáže uniknout, alespoň do ní z posledních sil kousal a škrábal. Přijímat od takového "nepřítele" potravu samozřejmě odmítal a tak se každé krmení stávalo bojem kdo z koho.

Na takovéto "divočáky" jsem si ale dávno vymyslela fintu, která naštěstí zabrala i na zoufalého Piru. Bázlivého veveřáka jsem přidala k dalším čtyřem přibližně stejně starým mláďatům, která právě v té době ve stanici pobývala a při příštím krmení jsem zkusila stříkačku s mlékem prostrčit mezi jejich tělíčky. Hladový Pira, který dotek lidské ruky nesnesl, si mezi chlupatými tělíčky špičku stříkačky nalezl a v domnění, že se jedná o bradavku veveří maminky, se lačně přisál. Od té doby byl příjem potravy bez problémů. Nejprve jsem postupně nakrmila veveřátka, která s lidskými doteky problém neměla, vrátila je zpátky do pelíšku k Pirovi a jakmile usnula promotána v jeden velký chumel, prostrčila jsem mezi tělíčky stříkačku a najedl se i on. Přítomnost ostatních mláďat Pirovi navíc pomohla i psychicky a necítil se tak opuštěný, když opět získal alespoň nějakou "rodinu".

Doufala jsem, že jakmile přejde Pira z mléčné stravy na pevnou a bude moci být umístěn ve velké venkovní voliéře, kde člověka spatří nanejvýš dvakrát denně, uklidní se a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizí. Pira byl sice ve voliéře evidentně spokojený, jenže ustrašenost mu i nadále zůstala. Začátkem září byl veveřák zralý na vypuštění do přírody a protože to byl takový "zoufalec", rozhodla jsem se, že stejně jako Mosse i jeho vypustím přímo "u nás", aby se mohl případně do voliéry ještě vrátit a využít mnoha na zahradě rozmístěných krmítek a dřevěných budek.

První tři dny po vypuštění jsem Piru několikrát náhodně zahlédla, jak s výrazem vtěleného neštěstí posedává na některé z větví a ustrašeně civí do dálky. Do voliéry se ale vrátit zpátky nechtěl a i když tu možnost měl, nikdy ji nevyužil. Znovu jsem ho spatřila asi po týdnu a obrovsky se mi ulevilo. Za tu dobu se v přírodě adaptoval a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizel.

Prozatím ale zůstal skromným přizpůsobivým veveřím klukem a možná právě to ho svedlo dohromady se sebevědomým Mossem, který mu dodával potřebnou životní odvahu. A tak, i když je to ve veveřím světě výjimkou, zůstali oba "kluci" prozatím přáteli a už 4 měsíce spolu svorně přespávají na půdě našeho domu. V nadšení, že si oba tak rozumí a rozhodli se s námi spát "pod jednou střechou", jsem se jim snažila bydlení na půdě vylepšit košíčky vycpanými kokosovým vláknem. Chytří veveřáci na mě ale s přehledem vyzráli. Dřevěným obložením domu si našli cestu až nad jeden z okenních výklenků, který jsme před časem v rámci zateplení domu vycpali hromadou ovčí vlny a zabalení v hřejivé houni v ní každou noc chrní jako beránci...