PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Na následujících snímcích naleznete veveřáka Mosse, jednoho z pacientů naší záchranné stanice Pinky. Moss se k nám dostal jako čtyřtýdenní mládě a z hnízda byl matkou vyhozen s největší pravděpodobností úmyslně pro urputný průjem. Veveřáka se nám podařilo vyléčit a i po šesti týdnech na svobodě se k nám na zahradu stále vrací. Ačkoliv ostatní vypuštěné veverky si ke mně už po jednom dni ve volné přírodě pro oříšek nepřijdou, veveřák Moss mi stále sedá na rameni jako dřív a pochoutky si bere přímo z dlaně. Bližší podrobnosti naleznete v článku "Můj život s Tarzanem" ze září 2008. Na snímcích je Moss zachycen v různých částech zahrady, mimo jiné i na krmné plošině s veveřáckým krmítkem, na tunelu s domácím veveřákem Krýťou či přímo na mé ruce.


Můj život s Tarzanem

Dnes jsem se rozhodla napsat o jednom neobyčejném přátelství, které se vyvinulo mezi člověkem (mnou) a divokou veverkou (černým samečkem Mossem). Ale začněme popořádku...

Od jara letošního roku jsme uvedli do chodu záchrannou stanici pro veverky (prošlo ji k dnešnímu dni přesně 30 nalezených veveřích mláďat, a přes zubožený stav řady z nich všechny přežily) a tak mě telefon zvonící v 10 hodin večer s ustaranou paní na konci, která našla veverku a neví co s ní, ani trochu neudivil. Budoucí pacient byl tentokrát nalezen v Hulíně, což je sice od mého bydliště přes půl republiky, ale protože mám veverky ráda a práce s nimi mě baví, neváhala jsem ani vteřinu a pro veveřáka dojela.

Mrňous byl nalezen ve věku 4 týdnů, bezvládný, prochladlý, promočený a se zadečkem notně obaleným vlastními výkaly. Při příjmu se oproti jiným pacientům tedy příliš nelišil, ale záhy se ukázalo, že jsem na omylu. Veveřák totiž měl urputný průjem, na který osvědčené finty nezabíraly a já nepochybovala o tom, že byl zároveň i hlavní příčinou, proč prcek "letěl" z hnízda. (Pokud veveří maminka zjistí, že s mládětem není něco v pořádku, neváhá a z hnízda ho nemilosrdně vyhodí.)

Nad mrňousem, kterému jsem dala jméno Moss, jsem bděla ve dne v noci, posílala vzorky výkalů na vyšetření a o každou kapičku aplikovaného léku se s ním rvala jako o život. Dlouhých 14 dní trvalo, než se nám spolu s veterináři podařilo objevit lék, který na jeho potíže zabíral, ale protože se dal aplikovat pouze ve formě injekce, vytrpěl si ode mě malý pacient své. Píchání veveřáka se pro mě stalo noční můrou a jediné, čím jsem se při trefování do jeho kostnaté zadničky uklidňovala, bylo, že by bez něj nevyhnutelně zahynul. Nezapomenu na den, kdy mi v půli léčby ležel bezvládně na hrudi, já ho něžně hladila po srsti a do ucha mu uklidňujícím hlasem drmolila nesmysly, přesvědčená, že právě umírá.

Nicméně léčba zabrala a o měsíc později už sdílel největší - šestimetrovou - ze zahradních voliér spolu s ostatními stejně starými nalezenci, aby v ní odvykl člověku a připravil se na návrat do přírody. Předchozí zkušenost s veverkami mě naučila, že stačí měsíc venku mezi "svými" a předchozí vazba s člověkem, utvořená pravidelným přísunem mateřského mléka, se záhy vytrácí. Pár výjimek si ke mně sice ještě občas přišlo při mých "sanitárních" návštěvách voliéry pohrát či pro ořech, ale jak dny ubíhaly, byli čím dál raději mezi ostatními chlupatci a i jedincům, kteří na mě nedokázali zcela zapomenout, jsem se po vypuštění do volné přírody z hlavy "vypařila".

Ne tak Mossovi. I když jsem mu první měsíc pobytu ve venkovní voliéře podávala potravu pouze okýnkem a na nutné uklízecí práce se snažila docházet v době, kdy veverky spaly, stejně se kdykoliv mě byť jen zdálky zahlédl "rozbublal" přátelským pobrukováním a zavěšený za všechny čtyři tlapky na stěně z pletiva doufal, že se mu konečně splní sen a já vejdu dovnitř. (Jeho přátelství pro mě bylo o to dojemnější, že jsem mu v dětství působila v podstatě jen samou bolest a to, že dělám vše jen pro jeho dobro, vědět nemohl.) Jednoho dne se zákonitě stalo, že byla hradba z pletiva, která mezi námi stála, prolomena a veveřák se vzbudil zrovna ve chvíli, kdy jsem uvnitř voliéry vyhrabávala z veveřích skrýší zbytky ovoce. Nadšené vítání nebralo konce, Moss broukal jako pominutý a já mu napodobením veveřího mumlání odpovídala. Nakonec se mi něžně stulil do dlaně (poloha, které jsme v "dětství" říkali, že "dělá miminko") a s packama křečovitě svírajícíma můj prst slastně usnul. Od toho okamžiku mé zábrany definitivně padly a začala jsem za veveřákem do voliéry docházet pravidelně s tím, že když to nepůjde jinak, zkrátka u nás ve stanici zůstane.

Tak uběhly další týdny, ve kterých Moss spolu se svými stejně starými kamarády ze své "kóje" sledoval, jak komplex voliér opouští odrostlejší veveří sousedi a s jakým nadšením se rozbíhají do okolí, až nastal den, kdy měli odejít "do světa" i jeho spolubydlící. Poslední dny před vypuštěním této skupiny se mi myšlenky točily v kruhu a já stále zvažovala, zda mám či nemám dát Mossovi svobodu spolu s nimi. Nakonec jsem se to rozhodla riskovat a uklidňovala se tím, že skupinu vypustím přímo na zahradě, kde je vytvořený podpůrný systém mostů a krmítek a voliéru mu nechám otevřenou, aby se do ní mohl kdykoliv bude chtít vracet.

V den D opustil Moss voliéru bez nejmenšího zaváhání a opojený radostí z volnosti a svobody mi spolu s ostatními záhy zmizel z očí. Celé odpoledne jsem bloumala zahradou i okolním akátovým lesíkem, ale z milovaného veveřáka jsem nezahlédla ani chloupek. V podvečer, v době kdy se veverky ukládají ke spánku, jsem usedla na zahradě pod starý dub a tiše pozorovala krajinu, zda přeci jen Mosse aspoň zdálky nezahlédnu. Najednou se ozvalo šustění za plotem a tři metry ode se z bezového podrostu vynořil černý veveřák. Rozběhl se napít k ptačímu pítku, spatřil mě a zůstal zaraženě stát. Nebyla jsem si jistá, zda se jedná o Mosse nebo jiné z vypuštěných mláďat a tak jsem zkusmo potichu zabroukala naší společnou "veveří řečí". Veveřák sebou škubnul a radostí bez sebe se mi vyřítil v ústrety. S vodopádem veveřího huhlání se mi vyhoupl na rameno, nechal se tak donést až k plošině s veveřáckým krmítkem, kde jsem mu ukázala nachystanou potravu i mističku s vodou, najedl se, ještě chvilku se mnou setrval a poté radostně zmizel pryč do akátů. Sice mi bylo líto, že mi tím nejspíš navždy ze života mizí, ale při pohledu na to jak je šťastný jsem si říkala, že jsem přeci jen udělala dobře.

Druhý den jsem na veveřáka čekala marně. Třetí den jsem ho zahlédla když usedal na plošinu s krmítkem a začala se k němu opatrně přibližovat, vědoma si toho, že naše přátelství už nemusí nic znamenat a mohla bych ho snadno vyplašit. Moss mě ale opět pozdravil smluveným znamením, dál se cpal nachystanými ořechy, ale tentokrát mi připadal nějak skleslý. V tu chvíli ve mě hrklo. Uši veveřáka byly zbarvené do ruda a krvavé šrámy se mu objevily i kolem očí. Hlavou se mi mihlo, že jsem ho neměla na svobodu vůbec pouštět a že mu zranění nejspíš způsobil občasný návštěvník zahrady, divoký samec Rezek. Opatrně jsem se přiblížila až na dosah a váhavě se Mosse dotkla. Veveřák proti prohlídce naštěstí neprotestoval, nechal si rozhrnout srst na uších a příčina potíží byla objevena. Žádná rvačka s Rezkem - obě uši měl doslova obalené malinkými klíšťaty. Na každém boltci jsem mu napočítala okolo šedesáti klíšťat, která k sobě byla tak těsně přimknutá, že vypadala jako obskurní korálový útes. Dalších dvacet miniaturních trýznitelů měl kolem očí a celá srst mu vřela stovkami blech. Rudou barvu uší tak způsobovalo jednak nadměrné prokrvení a i to, jak se snažil obtížné parazity ze srsti vydrbat.

Pár vteřin jsem na Mosse bez hnutí zírala a v duchu zvažovala co dál. Mám ho nechat odejít zpět do akátů? Nemůže mě mít celý život "za zadkem" a v přírodě se, ať se mi to líbí nebo ne, bude muset s takovými situacemi vypořádat sám. Jenže pohled na trýzněného veveřáka mě vnitřně tak deptal, že jsem zkrátka nevydržela a rychlým výpadem ruky ho chytila. Moss s úlekem upustil ořech, pár vteřin se mi vztekle mlel v dlaních, ale poté rezignovaně strnul a nechal se hlazením uklidnit.

Veveřáka jsem odnesla do jedné (momentálně shodou náhod prázdné) voliéry, zavřela ho a odebrala se do domu hledat pinzetu a odblešovací přípravek Frontline. Nebylo mi sice jasné, jak jednou rukou udržím vzteklého veveřáka a druhou mu budu tahat klíšťata (doma jsem byla sama a tak jsem s jakoukoli pomocí počítat nemohla), ale musela jsem to aspoň zkusit. Když jsem se s potřebnými proprietami vrátila, našla jsem Mosse jak vztekle běhá uvnitř voliéry a není schopen vůbec pochopit, že jsem ho mohla takhle zradit a o vytouženou svobodu ho lstí připravit. Na mé volání nereagoval, lítal uvnitř ubikace jako pominutý a jediné, co měl evidentně v hlavě, bylo dostat se zpátky ven.

Přesto se mi ho naučeným výpadem podařilo lapit a pokusila jsem se vykroutit první z klíšťat. Klíšťata byla k sobě tak semknutá, že se mi nedařilo milimetrová tělíčka šikovně uchopit a vzpouzející vztekle bručící tělíčko naštvaného veveřáka mi přesnou manipulaci s pinzetou nijak neusnadňovalo. Záhy jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Nastříkala jsem tedy na vatové tampony Frontline a Mossovi jím uši pečlivě vytřela. Jakmile Moss ucítil chemický puch přípravku, nabralo zmítání tělíčka na intenzitě a výhružným veveřím bručením mi dal najevo, že už se mnou měl trpělivosti až dost a pokud toho okamžitě nenechám, krutě si to odskáču. (Osobně jsem se divila, že mě nekousnul už předtím, protože jakákoliv jiná veverka včetně mých domácích by tak dlouho nečekala.) Rychle jsem mu ještě stříkla přípravek na záda, Moss mi vší silou prohryznul prst a odblešovací procedura byla u konce. Jestli byl veveřák předtím naštvaný ze ztráty svobody, nyní úplně šílel. Puch odblešovače a má zrada na něj byly evidentně moc. Zoufalství mu zatemnilo mozek a i když jsem mu s těžkým srdcem dveře voliéry otevřela, nebyl ani schopný najít cestu ven. Naposledy jsem ho tedy ještě jednou chytla do dlaní, vynesla ho před voliéru a zkrvavené prsty rozevřela. Moss vztekle prsknul a bez váhání se rozběhl pryč ze zahrady.

Smutně jsem se dívala jak mi mizí do akátů, přesvědčená, že je naše přátelství definitivně u konce. (Jeho stopováním jsem následně zjistila kam na noc mizí a zablešené doupě - jednu z dřevěných budek na dubu - poté vyčistila.) Druhý den v podvečer jsem ale Mosse na zahradě zahlédla znovu. Zkusmo jsem vydala jeho směrem nesmělé brouknutí a nevěřila vlastním očím. Moss se ke mě rozjařeně rozběhnul, s důvěrou mi skočil na rameno a vzal si z ruky nabízený oříšek. Po blechách ani klíšťatech nebylo ani stopy a v očích se mu opět zračila dřívější "jiskra".

Od té doby uběhly už skoro dva měsíce a Moss se na zahradu s železnou pravidelností téměř každý den vrací. (Mosse si můžete prohlédnout i na fotografiích - tady). I dál se spolu zdravíme "smluveným" mumláním, občas si z radosti třeme "čumák o čumák" a poté mi se stejným nadšením z dosahu opět mizí.

Možná vás napadne, zda takhle krotká veverka vůbec patří do přírody... Na pokusu s manželem, který se na můj popud pokusil k Mossovi přiblížit, jsem si ověřila, že k nikomu jinému než ke mně nejde a před cizím člověkem v přírodě prchá jakoby to udělala každá divoká veverka. Uživit se i bez krmítka evidentně zvládne a po pozdějším Mossově opakovaném setkání s divokým samcem Rezkem jsem se přesvědčila, že se dokáže i proti cizím veverkám prosadit.

Vím, že jakmile pohlavně dospěje, zmocní se ho toulavá touha všech veveřích samců a pravděpodobně ho už víckrát nespatřím. Ale jakmile už jednou ochutnal opojnou chuť svobody, těžko by se smiřoval s vymezeným prostorem mříží a já nemám to srdce ho v nich uzavřít. Snad by si i on, kdyby byl obdařen schopností myslet dopředu, zvolil raději žít krátce v korunách stromů, než sedm let v uzavřené voliéře. Snad bude mít štěstí a nic špatného ho aspoň nějaký čas nepotká...