Na podzim a v zimě máme vždy čas podrobněji napsat i o veverkách, které u nás z důvodu zdravotního handicapu žijí natrvalo. Jednou z nich je i Líza, samička, kterou jsme si loni v květnu přivezli spolu s její sestrou z Brna. Když jejich matka zahynula, obě hladová mláďata se vyplazila z hnízda a spadla z koruny vysokého stromu na zem. Silnější ze sester pád přežila bez úhony (a později jsme ji vrátili do přírody), Líza si ale při pádu zlomila přední nohu a po úderu do hlavy částečně oslepla a zůstalo ji i neurologické postižení (občasný třes, pohybová nekoordinace, nesoustředěnost, celková slabost).
Líza nejprve více než půl roku žila ve voliéře uvnitř domu a po voliéře (i místnosti) se naučila pohybovat "po paměti", podle pachových stop zdravých mláďat. Letos na jaře jsme ji přestěhovali do pětimetrové voliéry na zahradě, kde žije spolu s další slepou veverkou Játrovkou. Líza patří k nejšťastnějším veverkám, které prošly našima rukama. Je hyperaktivní, takže značnou část dne tráví pobíháním po provětvené voliéře a zvědavým nasloucháním zvukům, které ji nabízí okolní příroda.
Na snímku je Líza těsně po probuzení.