Najdete-li na procházce v lese pod stromem hromadu šišek, neznamená to automaticky, že si na nich pochutnávala veverka. Stejné chutě má totiž i strakapoud, který si šišky přináší na svůj oblíbený strom, zasune je do skuliny v kůře a zobákem je roztlouká, aby se dostal k semínkům. Šišky zpracované strakapoudem jsou tedy vždy jen částečně rozbité zobákem, "rozcuchané" a zpřelámané. To veverka ze šišek postupně pečlivě oloupe všechny šupiny, a zpracuje šišku až do stavu, kdy odhodí holé vřeteno. Názorně je to vidět na přiložených snímcích - na dvojici fotografií pořízených pod stromem, kde hodoval strakapoud, je hromada částečně rozbitých šišek. Naopak na snímku pořízeném pod "veverčím stromem" je pouze hromádka šupin ze šišek a očištěná vřetena. Na zbývající fotografii je dva a půl měsíce staré mládě se šiškou. Loni jsem ho vyfotila poblíž jednoho z našich výpustných míst, takže není vyloučeno, že jde o potomka některé z veverek, které jsme tam o rok dříve vrátili do přírody.