PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Jak píšeme na hlavní stránce našeho webu, veverčat se v ČR každoročně najde zhruba 3x víc, než je kapacita naší záchranné stanice (v posledních letech zvládáme péči o cca 80 nalezených veverčat za rok). Proto si děláme vlastní "selekci" - z území v pomyslném okruhu o průměru cca 100 km kolem nás si jezdíme pro všechna veverčata, ze zbytku ČR si pak bez ohledu na vzdálenost jezdíme pro všechna "holátka" (tedy ještě neosrstěná mláďata do 2 týdnů věku) a většinou i pro veverčata, která ještě neotevřela oči (tedy do 4 týdnů věku).

Někdy si hodně daleko ale jedeme i pro mláďata starší (nad 4 týdny), pokud jsou v hodně špatném zdravotním stavu či když z nějakého důvodu usoudíme, že je naše péče pro jejich přežití nezbytná. Obvykle se ale o starší veverčata (nad 4 týdny), nalezená ve vzdálenějších místech republiky (nad oněch cca 100 km od nás), postarají místně příslušné všeobecné záchranné stanice sítě ČSOP, kdy na ně nálezcům předáme kontakt a vysvětlíme jim, jak se o veverče do předání postarat (všeobecných záchranných stanic je v ČR přes 30 a pokrývají kompletní území republiky).

Pokud jde o hodně dlouhé výjezdy, zvláštní "magnetismus" pro nás má Zlín, který je od nás, tedy z Kolínska, vzdálený pořádných 260 km. V několika předchozích letech jsme totiž právě ve Zlíně vždy alespoň jednou za rok byli, buď pro veverčí holátka nebo pro nějaké obzvlášť zbědované veverče. Náš letošní "zlínský výjezd", který se odehrál v úterý 2. června, byl ale opravdu unikátní. Ráno jsme tam vyjížděli pro 3 čtyřtýdenní veverčátka, nalezená na zemi pod stromem. Ta přišla o matku (zda ji zabil predátor či přejelo auto, samozřejmě nevíme), a po několika dnech bez kojení se jim z posledních sil podařilo vyplazit z hnízda na stromě a popadat z velké výšky na zem. "Nastartování" organismu takto zbědovaných a totálně vyčerpaných veverčat není jednoduché, a proto jsme s dlouhou cestou do Zlína neváhali.

Po šestihodinové cestě do Zlína a zpět (520 km) nám pár minut po návratu domů zazvonil staniční telefon znovu. Pod stromem nálezkyně trojčat, paní Pastiriková, objevila čtvrtého sourozence, v ještě horším stavu než byli tři předchozí - zcela podchlazeného a ošklivě potlučeného. Domluvili jsme se s ní na pomoci s převozem, takže nám ho ze Zlína "popovezla" do Brna, kde jsme si ho od ní převzali a do denního "itineráře" si připsali dalších 340 km a další 4 hodiny jízdy. Tento druhý výjezd byl ale už bohužel marný, veverče týž den pozdě večer na následky vnitřního poranění z pádu zemřelo...

Další zprávy už jsou ale příznivé. Zlínská "trojčata" z prvního výjezdu (2 holčičky a 1 kluk) se podařilo stabilizovat a dnes, tedy po pěti dnech u nás, jsou na dobré cestě k vyléčení, úplné rehabilitaci a časem (cca v polovině srpna) k vypuštění zpět do přírody. Jak ukazují snímky, jedna ze dvou přeživších veverčích holčiček má i řídce vídaný "frajerský" doplněk barvy srsti - rezavý proužek lemující bílé bříško...

Při rekapitulaci dvou úterních "zlínských" výjezdů nás napadlo podívat se do mapy a i nás překvapilo, jakou "štreku" jsme ten den v našem prťavém Citigo vlastně zvládli. Těch 850 kilometrů (do Zlína a zpět a následně do Brna a zpět) je totiž stejná vzdálenost, jako kdyby naše trasa vedla přes celé Čechy a celé Německo až do Dánska k moři. :)