Tentokrát vám nepředstavíme žádné z našich letos zatím dvaceti přijatých veverčat, ale veverku, která naší záchrannou stanicí prošla před dvěma lety. Samička, která dostala zvláštní jméno Mukařov (podle městečka, u nějž byla v lese nalezena), se k nám tehdy dostala coby pětitýdenní ztracené prochladlé mládě a po úspěšném vyléčení a dokojení se vrátila do přírody nikoliv na jednom z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.
K naší radosti se samička usídlila poblíž, v akátovém lesíku a tak už déle než rok sledujeme, jak život v přírodě zvládá. Loni poprvé porodila a úspěšně odchovala mláďata a o svůj letošní první vrh potomků se stará už sedm týdnů. Samička Mukařov má sice hnědou barvu (s rezavým lemováním bříška), tři její letošní potomci (dva kluci a jedna holčička) ale mají kožíšky (po otci) rezavé.
Čtyři Katčiny týden staré snímky zachycují něco, co se fotografovi podaří zachytit jen párkrát za život. Veverčí matka na nich stěhuje svého šestitýdenního potomka z jednoho hnízda do druhého, a protože vykulená holčička to ještě sama nezvládá, matka si ji přitáhne k sobě, sbalí ji do klubíčka pod sebe, jemně ji uchopí do tlamy za bříško a poslední zbytek cesty ji přenese. Na posledním snímku přebíhá Mukařov s holčičkou v tlamce po jednom z dřevěných visutých mostů mezi stromy v zahradě do okapu, protože mláďata tentokrát přestěhovala do hnízda přímo v dutině v dřevěném obložení našeho domu.
Dnes, po týdnu od pořízení snímků, se už všechna tři mláďata vydávají na první průzkumy okolí domu a denně je několikrát vídáme při hrách v korunách okolních stromů. Vidět veverku, kterou jsme vypiplali, po více než roce od jejího úspěšného vypuštění do přírody, je pro nás vždy silně emotivní zážitek, nemluvě o okamžicích, kdy můžeme pozorovat dokonce i mláďata, která zdárně vychovala...