PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Divokou veverkou, o níž jsme na našem webu i na jeho facebookové verzi v posledních sedmi letech nejčastěji psali, je samička Malá Pinky. Veverka s mahagonovou barvou srsti se k nám dostala na jaře roku 2014 z Říčan jako 6 týdnů staré kojené mládě. Nalezena byla u lesa v zoufalém stavu, na pokraji smrti hladem (ztracená a bez kojení byla nejméně tři dny), zcela vychrtlá, podchlazená a těžce zablešená.

Naštěstí její stav nebyl beznadějný, a tak se nám ji podařilo nejen stabilizovat, ale postupně uvést do tak dobré kondice, že po třech měsících nic nebránilo jejímu návratu do přírody. A protože tehdy v okolí naší samoty nežila žádná divoká veverčí samice, dostalo se Malé Pinky výjimečného privilegia - nevrátili jsme ji do přírody na některém z lesních výpustných míst, ale 17. září 2014 jsme ji vypustili z voliéry přímo u nás na zahradě.

Každé z více než tisícovky veverčat, které prošlo naší veverčí záchrannou stanicí, má svůj "evidenční list", v němž jsou popsány okolnosti nálezu, váha při přijetí, je v něm zaznamenána léčba, váhové přírůstky a spousta dalších podrobností. Evidenční listy vždy dopisujeme a vytiskneme až v zimě, po skončení sezóny mláďat, kdy máme na dokončení "administrativy" konečně trochu času (než vypukne sezóna další). Posledním zápisem v každém evidenčním listu obvykle bývá datum a místo vypuštění mláděte do přírody, u Malé Pinky zněl ale Katčin zápis z 11. února 2015 jinak:

"V den, kdy tisknu tento evidenční list, malá Pinky i po pěti měsících od vypuštění stále žije na zahradě. Včera si dokonce stavěla hnízdo v podkroví našeho domu a s materiálem do něj v tlamičce šplhala po dřevěné fasádě. Svému jménu dělá vyloženě čest - je stejně vynalézavá, šikovná a podnikavá jako její jmenovkyně, hrdinka ´Veveřácké kroniky´ Pinky. Zdá se mi, že je poprvé těhotná, ale jestli je to pravda, ukáží až další dny. Mám z ní obrovskou radost a doufám, že ji bude štěstí přát a bude poblíž nás žít ještě dlouho. Je pro mě silným zážitkem smět skoro každý den pozorovat, jak je šťastná, spokojená a jak si dokáže v přírodě poradit. Lýko na stavbu hnízd loupe z větví jako pravá divoká veverka a i ve stavění hnízd je nesmírně vynalézavá."

Dnes už víme, že se Kátino přání, aby Malá Pinky zůstala poblíž nás žít co nejdéle, splnilo v míře více než vrchovaté. Zrzečka se totiž natrvalo usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. Na zahradu ke krmítkům přicházela téměř denně a k bydlení občas šikovně využívala i náš dům. Jak vysoko v podkroví, tak v různých skulinách a dutých prostorech v dřevěném obložení domu si zařídila několik hnízd, v nichž v různých obdobích roku přespávala nejen sama, ale někdy i se svými novorozenci.

Po celý sedmiletý život byla nekompromisní vládkyní zdejšího teritoria, vůči níž měly divoké veverky z okolí přirozený respekt. O jejích porodech jsme sice neměli tak dokonalý přehled jako u hrdinky ´Veveřácké kroniky´, bezpečně ale víme, že jich zvládla dvojciferný počet a mnoho z jejích potomků jsme sledovali při prvních krůčcích po větvích i o pár dnů později při hrách v korunách stromů. Znali jsme i všechny její "nápadníky", vlastně byla takovým "venkovním" členem naší rodiny...

Celý život přitom byla ryzí divokou veverkou, opatrnou a ostražitou, jen s jedinou výjimkou - Katku, svou "adoptivní matku", která ji dokojila, vyléčila a připravila na vypuštění, k sobě občas nechala přiblížit na vzdálenost, jaká by u jiné divoké veverky nebyla představitelná. Od miminkovkého věku totiž znala Kátin hlas, který pak na zahradě slýchala celý život a stejně tak dobře poznávala i její vůni, zanechávanou formou pachových stop na potravě, chystané do veverčích krmítek. Katka ji tak mohla fotit z pouhých několika metrů a když byla Malá Pinky starší, nechala k sobě Káťu na zahradě několikrát přiblížit téměř na dosah ruky.

Osud Malé Pinky se naplnil loni v létě. Zatímco ženám schopnost mít potomky ve středním věku "vyhasne", u veverek je tomu jinak - pud je k rozmnožování "tlačí" i ve stáří a veverka je schopná otěhotnět i v sedmi letech, což odpovídá lidské sedmdesátce. Pro křehký veverčí organismus je ale v tomto "důchodovém" věku extrémně náročná už i jen gravidita, natož porod. Loni, tedy na jaře 2021, ještě měla sedmiletá Malá Pinky štěstí a z těžkého porodu se dokázala "vykřesat", druhé těhotenství v létě už ale bylo nad její síly.

Naposledy živou jsme ji u veverčího krmítka na zahradě viděli 2. srpna, vysílenou a letargickou, stále ale ještě v takovém stavu, že by pokus o její odchycení skončil neúspěchem (navíc jsme si nebyli jistí, zda už neporodila a nečekají-li tedy na ní někde v hnízdě mláďata). Po několika dalších dnech marného čekání na chvíli, kdy ji zahlédneme na zahradě, jsme se nakonec rozhodli prohledat ta z jejích hnízdních míst, k nimž jsme byli schopni vyšplhat. 8. srpna jsme Malou Pinky objevili, podle stavu tělíčka mrtvou už několik dní. Pohřbená je na zahradě, pod stromem s její oblíbenou dřevěnou budkou v koruně.

Takto věcně jsme o Malé Pinky schopni napsat až teď, s půlročním odstupem. I dnes nám ji sice každý pohyb ve větvích na zahradě bolestně připomene, vyvažuje to ale vědomí toho, jak byl její osud mimořádný. Takto dlouhý (sedmiletý) život veverky v přírodě je totiž zcela výjimečný a v případě Malé Pinky navíc šlo o veverče, které prošlo "lidskýma rukama". Na vlastní oči jsme se díky ní přesvědčili, že veverčí mládě, vyléčené a vypiplané v záchranné stanici, nejen zvládne návrat do přírody, ale může v ní prožít dlouhý a plnohodnotný život.

Mnohokrát jsme četli, že při popisu života zvířat se nemá používat slovo "štěstí", protože takový pocit prý zvířata neznají. Přít se nebudeme, víme své - sedm let jsme totiž mohli sledovat, jak si Malá Pinky v korunách stromů užívá každý ze dnů svého "druhého", lidmi darovaného života. A jestli tohle není štěstí, pak už nic.