Šest týdnů je věk, kdy jsou veverčata jednak nejroztomilejší, a současně nejohroženější. Prvních šest týdnů života totiž tráví uvnitř hnízda nepřetržitým spánkem, z něhož je budí jen občasný příchod matky, spojený s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.
Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě stoprocentně odkázaného na mateřské mléko.
Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého a hodného člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...
Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější a jejich přežití záleží na sebemenší drobnosti), tvoří "šestitýdeňáci" jen menší část našich přijmů, i letos jich ale mezi přivezenými veverčaty už několik máme. Jak dokazují i fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...