PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Jako každý rok (letos tedy už posedmnácté) nabízíme v jeho závěru bilanci "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. A protože už jsme dlouho nezmiňovali (a mnozí čtenáři to ani nevědí) co znamená slůvko "rodinná", začneme jeho vysvětlením.

"Rodinná" je naše stanice proto, že veškerý její "personál" v předchozích 17 letech tvořili (a tvoří) jen dva lidé. Všech více než 250.000 (slovy: čtvrt miliónu) jednotlivých kojení za oněch 17 let má na svědomí má hodná žena Káťa a se vším jsem se jí snažil pomáhat já (Petr). Vše - ježdění pro nalezená veverčata, jejich kojení, léčbu, vypouštění, stavbu a úklid voliér, údržbu výpustných míst a desítky dalších činností s provozem záchranné stanice spojených - jsme "odpracovali" sami, nikdy nám totiž nepomáhal žádný zaměstnanec ani brigádník. Na rovinu: nikoho takového jsme si ani nemohli dovolit, protože záchranná stanice pro veverčata vždy byla jen naším "hobby", vykonávaným "ve volném čase" vedle jiné práce, která nás oba živí (sezóna veverčích mláďat naštěstí trvá jen cca polovinu každého kalendářního roku od března do září, a tak se ve zbylé části roku můžeme věnovat jiné práci pro "obživu").

O letošní - sedmnácté - "veverčí sezóně" toho zcela záměrně mnoho psát nechceme. Sice se během ní naše počítadlo přijatých veverčat "překulilo" přes další kulatou stovku (celkem jich za 17 let je už 1.402), byla to ale sezóna suverénně nejhorší a psychicky nejtěžší ze všech sezón od roku 2008, kdy jsme záchrannou stanici založili.

Letos se totiž u divokých veverek v přírodě objevila ošklivá (a dosud neznámá) infekce a některá z přijatých mláďat ji zavlekla i k nám. Infekce byla jiná, než s jakými jsme se v minulosti setkali, měla na mláďata devastační účinky (úporné průjmy vrcholící kolapsem organismu) a jen minimálně na ni zabíraly osvědčené způsoby léčby i několik druhů antibiotik, která jsme při léčbě infekcí používali v předchozích letech. Většinu z nakažených veverčat se nám i tak podařilo po strastiplné a dlouhé léčbě zachránit, déle než měsíční každodenní "boj" s infekcí spojený s léčbou a nepřetržitou péčí o zprůjmovaná zubožená veverčata byl ale pro Káťu (fyzicky i psychicky) strašně těžký. Když se vám i přes absolutní nasazení nedaří trpícímu bezmocnému veverčímu kojenci pomoci, je to pro psychiku devastační.

Dnes, z odstupu několika měsíců od vrcholící infekce, se už od vzpomínek na smutné "infekční" jaro dokážeme oprostit a máme radost jak z těch veverčat, která jsme z infekce dokázali vyléčit, tak samozřejmě i ze všech těch, kterým se infekce vyhnula. Všechna po vypuštění již několik měsíců žijí v přírodě a máme mnoho důvodu se domnívat, že jsou šťastná. A držíme divokým veverkám (i sobě) palce, aby příští veverčí sezóna v roce 2025 byla lepší...

A na závěr chceme jako každý rok něco vzkázat i vám. Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli (například koupí naší knihy ´Veveřácká kronika´), a jejichž identitu jsme znali, jsme za to poděkovali (či ještě na přelomu roku poděkujeme) soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou. Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi