Šest týdnů je pro veverčata krizový věk - jsou v něm sice nejroztomilejší, ale současně i nejohroženější. Prvních šest týdnů života jsou totiž veverčata v bezpečí, protože je tráví uvnitř hnízda v celodenním (a samozřejmě i celonočním) spánku a krátce je budí jen občasné kontrolní "návštěvy" matky, spojené s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.
Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě zcela odkázaného na mateřské mléko.
Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...
Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější), tvoří "šestitýdeňáci" jen malou část našich přijmů, i letos jsme jich ale mezi přivezenými veverčaty několik měli. Jak dokazují přiložené fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...