O tom, proč je přelom léta každoročně nejkrásnějším obdobím v životě divokých veverek, jsme tu podrobně psali před dvěma lety. Stručně řečeno - samičky se na podzim poprvé po dlouhých devíti měsících roku, které jim zabrala těhotenství a péče o dva vrhy veverčat, konečně mohou věnovat jen samy sobě a odpočívat a totéž platí pro samce, na čas osvobozené od vyčerpávajících rituálů spojených s pářením (hledání samic svolných k nakrytí a konflikty i souboje s jinými samci, kteří se snaží o totéž). Konec léta a podzim je navíc v přírodě obdobím hojnosti potravy (dozrávají ořechy, rostou houby, lesy jsou plné šišek, javorových semen i mnoha dalších pochutin) a tak veverkám nastává harmonické období klidu a regenerace.
Následující nostalgický popis "veverčího podzimu a zimy" (skutečného i obrazného) jsme vybrali z naší knihy ´Veveřácká kronika´ - kromě českého originálu nabízíme i anglický překlad Geralda Turnera z připravovaného anglického vydání. (Informace o knížce najdete tady: http://kronika.veveratka.cz. Na stejném místě si ji můžete objednat a do 24 hodin vám ji pošleme.) Úryvek pochází z kapitoly ´Vichřice´ a zachycuje život hrdinky knihy, veverky Pinky, na přelomu let 2006 a 2007, kdy jí bylo 6 let. Ze stejného období je i přiložený snímek Pinky, jedna z mála na světě existujících fotografií takto staré veverky pořízená v přírodě. Takto "veteránský" věk je totiž zcela výjimečný, protože drtivá většina veverek v přírodě se dožívá jen dvou či tří let. Pokud v těchto dnech zahlédnete na zahradě či v lese divokou veverku, vzpomeňte si na Pinky...
Podzim Pinky (úryvek z ´Veveřácké kroniky´):
"Pinky díky prošedivělým tvářím čím dál víc připomínala unavenou veveří babičku a poprvé na ní bylo znát, že už není tou mladou energickou samicí, jakou bývala před lety. Začínala dávat přednost vlastnímu pohodlí a důkladněji naslouchala svým zkušenostem, napovídajícím, že v zimě se venku nikdy neděje nic tak zajímavého, aby to nemohla oželet. A tak se zrzka nejpozději na desátou vracela zpátky do hnízda a vydržela v něm hluboce spát až do následujícího rána, kdy se vydala obstarat si něco k jídlu a zkontrolovat své území. Jen asi tak jednou za dva týdny, obvykle tehdy, když vysvitlo slunce, ji nakrátko popadla stará známá průzkumnická nálada, při níž jako by omládla a která ji nutila prozkoumat ta nejnemožnější místa kolem domu, od okapů a podkrovních výklenků až po okenní parapety.
Pinkin ranní „program“ jsem teď díky jejímu zabydlení hnízda na břečťanovém stromě u domu měla jako na dlani. Probouzela se okolo osmé a ještě celá spánkem opuchlá a rozcuchaná se vysoukala na větev vedle hnízda. Zhruba deset minut se rozkoukávala a důkladně si čistila srst a pak se rozvážně vydala na obhlídku teritoria. Prolezla akátovou stráň, šplhala na samé špičky stromů, očichávala doupátka, aby se přesvědčila zda v nich někdo nepřespal a značila si slinami větve stromů, aby dala najevo, že jde o její území. Za pěkného počasí se pustila do obnovy teritoriálních značek i na těch nejtenčích větvičkách, u nichž se zdálo, že veverku ani neunesou. Po téhle ranní „rozcvičce“ se vrátila na plošinu s krmítkem, kde se beze spěchu nasnídala, poukrývala si po okolí pár oříšků vytažených z krmítka a pak na pár desítek minut zamířila do sousedního ořechového sadu či akátového lesíka. Často jsem ji vídala, jak sedí v oblíbené rozsoše starého javoru nad kůlnou, srst v lednovém mrazu celou nachumlanou a přivřená očička ospale namířená kamsi do zamrzlé krajiny. Někdy ji únava zmohla natolik, že se zvolna předklonila, hlavičku si zastrčila mezi zadní nohy a takto schoulená se na půlhodinku propadla do hlubin spánku..."
Excerpt from the book A Squirrel Chronicle: The Story Of A Wild Squirrel (translation: Gerald Turner)
"Because of her greying cheeks, she looked that winter more and more like a tired-out grandmother squirrel, and for the first time one could see she was no longer the young energetic female of years before. She started to give her creature comforts priority, and paid closer attention to her experience, which told her that in winter nothing much of any great interest happens outside for her to regret. So the redhead would return to her drey by ten in the morning at the latest, and would stay fast asleep there until the following morning, when she would set out to find something to eat and inspect her territory. Only about once every two weeks, usually when the sun came out, would she succumb to her familiar old mood for exploration. This would rejuvenate her, and drive her to explore the most impracticable places around the house, from the guttering and recesses under the roof, to the window ledges.
Thanks to her choice of the ivy-covered tree for her home, I could observe Pinky’s morning routine from close to. She would wake up around eight, and scramble out onto the branch next to the drey, still puffy and tousled from sleep. She then spent about ten minutes getting her bearings, and after thoroughly cleaning her fur, would set off calmly to inspect her territory. She scoured the acacia wood, climbing to the very top of the trees, sniffing at her dreys to find out whether someone had slept in them, and marking branches of trees with her saliva to indicate that it was her territory. When the weather was fine, she would refresh her territorial signs, even on the thinnest branches that didn’t seem capable of bearing the weight of a squirrel. After such early-morning “limbering up”, she would return to the platform with the feeder and take an unhurried breakfast, before burying nearby a few of the walnuts taken from the feeder, and then heading for twenty minutes or so to the neighbouring walnut orchard or acacia wood. I would often catch sight of her sitting in one of her favourite spots: the fork of the old maple tree above the shed, her fur all fluffed up in the January frost and her narrowed eyes peering somewhere into the frozen landscape. Sometimes she was so overcome with tiredness, that she would slowly lean forward and stick her head between her hind legs. Curled up like that, she would fall into a deep sleep for half an hour."



