PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Radost samozřejmě máme z každého zachráněného veverčete, opravdová euforie ale přichází ve chvíli, kdy odchováme mláďata, která se k nám dostanou ve velmi nízkém věku (kolem jednoho týdne). Práce s takovými holátky je totiž doslova "hodinářská" - krmit se zpočátku musí každé 2 hodiny (i v noci), jakákoli manipulace s nimi vyžaduje extrémní opatrnost a protože takto malá mláďata ještě nemají srst, musí být trvale zahřívána a zabalená musí být i při krmení. Naštěstí takto malá mláďata se k nám dostanou jen několikrát za rok, protože kdyby jich bylo víc, nezbýval by nám kvůli nárokům na péči o ně čas na mláďata ostatní (současně s nimi jsme totiž pečovali o dalších více než třicet starších mláďat). Dvě mláďata na přiložených snímcích jsme si přivezli 20. dubna z Krkonoš. Deset dní staré veverčí sestřičky naštěstí ležely na zemi po pádu z hnízda díky všímavému nálezci jen krátce, takže neprochladly, což by zkomplikovalo péči o ně. Během pěti týdnů u nás mláďata prošla jen jedinou drobnou zdravotní komplikací a nakonec z nich vyrostly elegantní veverčí krásky s lesklou černou srstí. Na prvních dvou snímcích jsou desetidenní sestřičky po převozu k nám, další dva snímky jsou již ze současnosti, z pravidelného krmení speciální náhražkou mateřského mléka.

Včera jsme letos poprvé vraceli dokrmená, uzdravená a odrostlá mláďata do přírody, a tak nabízíme několik fotografií dokumentujících, jak příprava i samo vypouštění vypadá. Veverčata vždy vracíme do dostatečně velkého lesa se správnou skladbou stromů (aby vyhovovaly nárokům veverčího jídelníčku) a s přirozeným vodním zdrojem (potok). Výpustné místo předem připravíme tak, aby na něm v prvních dnech veverčata mohla v případě potřeby přespat a jednoduše zde našla i potravu, což veverčatům pomůže překonat nejrizikovější období těsně po vypuštění. Na stromy tedy připevníme jak budky s vycpávkou, tak speciální krmítka (podle toho, jak potrava z krmítek v dalších dnech mizí, lze odhadnout, kolik mláďat se ještě v okolí výpustného místa zdržuje a kolik si už odešlo do okolí najít své vlastní teritorium). Na dvou snímcích ze včerejšího časného rána je zachycen i pro nás vždy velmi emotivní okamžik, kdy mláďata opouštějí otevřenou transportní bednu, upevněnou na kmeni a šplhají vzhůru do koruny stromu (cestou každé mládě míjí o několik metrů výše upevněné budky, takže už v té chvíli si jich všimne). Víme totiž, že drtivou většinu z veverčat vidíme v tu chvíli naposledy, protože hned po vypuštění se změní v divoké a plaché tvory, pro něž už člověk není "náhradní matkou" či zachráncem, nýbrž tím, před kým se musí mít na pozoru...

Některá mláďata musí mít už při narození vetknuto do osudu, že jejich život nebude lehký. Černého samečka na fotografiích jsme si přivezli 8. dubna z Dobšína u Sobotky, kde bouřkové poryvy větru shodily z vysokého smrku hnízdo, v němž do té doby žil spolu s matkou a dvěma sourozenci. Na zemi pod stromem objevil spadlé hnízdo pes, který z něj mláďata vytahal a pokousal. První ze sourozenců zemřel rychle, druhý na následky vnitřních poranění nedlouho po převozu k nám. Třetí klučina, který přežil, měl kousanec na hřbetě u páteře, pohmožděnou zadní nohu a několik hematomů od stisku čelistí psa. Úmorné léčení nám ztěžovaly objevující se další a další komplikace. Několik dní se veveřák nebyl schopen sám vyčůrat, a tak jsme mu museli ručně vymačkávat močový měchýř. Po částečném zprůchodnění močových cest se objevila infekce a sameček zkolaboval do několikadenního bezvládného stavu, kdy téměř nebyl schopen přijímat potravu. Po následném nástupu těžkých průjmů jsme už uvažovali i o euthanasii, abychom mu zkrátili utrpení, nakonec ale léčba a detoxikace zabrala a sameček se začal pozvolna sbírat z nejhoršího. Dnes je již ve stabilizovaném stavu, se zprůchodněnými močovými cestami, funkční zadní nohou a den za dnem nabírá potřebné gramy. Na finální prognózu je ještě brzy, pokud by ale uzdravování v dalších týdnech pokračovalo stejně úspěšně jako dosud, není vyloučeno, že by se nakonec i mohl vrátit do přírody.

Pravidelní čtenáři našich stránek si určitě okamžitě vybaví veverku Zrzečku, o které jsme psali už tolikrát, že se pomalu stává jakýmsi "skřítkovským" maskotem naší záchranné stanice. Loni v červenci tehdy 5 týdnů stará Zrzečka v silném větru vypadla v lese z hnízda na vysoké olši, po nárazu na tvrdou zem si poranila mozek a i když po dlouhém léčení nakonec přežila, zůstala trvale postižená. Zrzečka je kvůli svému handicapu trvale hyperaktivní a poznatelná kvůli nekoordinovaným pohybům, žije ale šťastný život ve čtyřmetrové voliéře, částečně zastíněné vysokým ořešákem. Jako všechny retardované veverky i ona nesnáší jakékoliv změny a reaguje na ně zvláštním "strnutím". Přiložené minutu dlouhé video zachycuje Zrzeččin typický "katatonický stav", v tomto případě vyvolaný hlasitým výkřikem ptáka v zahradě opodál. Zrzečka v takových chvílích vypadá tak trochu jako zkušený jógín, který provádí sérii pomalých soustředěných cviků...
Video se vám spustí po zkopírování následujícího odkazu do prohlížeče:
http://youtu.be/vEsfVZFegWs