PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Vzhledem k naší kapacitě cca 100 veverčích mláďat ročně se teritorium naší působnosti v posledních letech ustálilo na okruh o poloměru cca 100 kilometrů kolem našeho sídla. Když si to představíte na mapě, jde o pomyslný obdelník, jehož západní hranu tvoří Praha (včetně), východní Hradec Králové a Pardubice, na severu je ohraničen podhůřím Krkonoš (Turnov) a na jihu zhruba řekou Sázavou (Benešov, Havlíčkův Brod). Z tohoto území si přivezeme každé nalezené veverčí mládě, pokud tedy nálezce kontaktuje přímo nás či všeobecné záchranné stanice sítě ČSOP, které tuto oblast mají na starosti (Praha-Jinonice, Huslík u Poděbrad, Vlašim a Libštát).
Občas si ale pro veverčata jezdíme i mnohem dál, v podstatě kamkoliv do ČR, pokud je někde nalezeno mládě tak malé, že potřebuje naši specializovanou péči. To byl i případ čtvrtečního výjezdu (26.5.), který co do vzdálenosti už letos zřejmě nepřekonáme - cca 18 dní starého veverčího kluka jsme si totiž přivezli z téměř 300 kilometrů vzdáleného Chebu. Na kraji parku tam při přebíhání silnice přímo před očima Alexandry Zlochové jedoucí auto srazilo (a zabilo) veverčí mámu a na asfaltu zůstalo bezmocně ležet ještě slepé veverče, které nesla v tlamičce a těsně před srážkou upustila. Protože nálezkyně, která nás telefonicky kontaktovala, se do našeho příjezdu o veverčího kluka vzorně postarala, přečkal tragédii bez větších následků a už třetí den u nás úspěšně "rehabilituje".
Pro kontrast jsme veveřáčka z Chebu vyfotili i společně s 5 týdnů starou holčičkou z Hatí na Berounsku, která se k nám dostala 1. května coby holátko staré pouhých 8 dní (psali jsme o ní ob jednu zprávu níže). Ti, kdo si pamatují její tehdejší fotky, by jí dnes už určitě nepoznali...

Nedávný telefonát z Choltic se nám zprvu nezdál ničím výjimečný - před tamní školou se objevila malá veverka, která nejen že se nebála dětí, ale "pronásledovala" je, lezla po nich a nenechala se odehnat. Cca 6-7 týdnů stará veverčata, která slezou ze stromu a ztratí orientaci, se totiž přesně takhle přidružují k lidem - v tomto věku jsou stále ještě kojená matkou, takže když se ztratí, začnou bez jejího mateřského mléka umírat hlady a instinktivně hledají někoho, kdo by je nakojil (ať už je to člověk či v horším případě pes nebo kočka).
Po příjezdu do Choltic nám ale bylo jasné, že tentokrát jde o jiný případ. Veverčí holčička byla o zhruba měsíc starší, než jsme očekávali (nešlo o kojence, ale o mládě již přijímající pevnou stravu) a evidentně byla totálně "ochočená", tedy zvyklá na člověka.
Případ nemá jiné vysvětlení, než že jde o mládě, které kdosi před několika týdny našel, neodevzdal ho ale do záchranné stanice (jak je u veverky, tedy chráněného živočicha, ze zákona povinné), pokusil se ho laicky dokrmit sám a ve chvíli, kdy soužití s ním v bytě začalo být nepohodlné, vypustil ho do choltického parku v domnění, že se už o sebe dokáže postarat samo.
Onen neznámý "veverčí zachránce" ale netušil, že tím veverče posílá na téměř jistou smrt. Správné dokrmení veverky (tedy takové dokrmení, aby veverčeti správně narostly kosti a svaly) nemůže laik zvládnout a navíc odchov veverčího jedináčka v lidské rodině napáchá na jeho psychice a chování nenapravitelné škody. Veverče je "rozmazlené", nebojí se lidí ani zvířat (psi, kočky) a protože nevyrůstá společně s dalšími veverčaty, nevytvoří si potřebné modely sociálního chování (laicky řečeno: nepovažuje se za veverku, ale za člověka), takže po vypuštění do přírody ho čeká s vysokou pravděpodobností smrt.
Na vypuštění do přírody příliš mladá a navíc zcela nepřipravená černá veveří holčička ale měla štěstí v neštěstí. Při zoufalém bloudění Cholticemi na ní sice zaútočila kočka (soudíme tak podle typu poranění, kdy má část ocasu staženou z kůže), útok ale přežila a nakonec se dostala před školu, kde její pokusy přidat se k jakémukoliv člověku skončily díky všímavosti učitelek úspěchem...
Hladová a zcela dehydrovaná veverčí pacientka teď u nás prochází rehabilitací, a jak dokládají čtyři fotografie z dnešního dopoledne, v pravém slova smyslu si ji užívá.

Počet letos k nám přijatých nalezených veverčat se už přiblížil padesátce (48), první opravdové "holátko" jsme si ale přivezli až před týdnem. Ještě neosrstěná mláďátka ve věku kolem sedmi dní se totiž nacházejí jen vzácně, obvykle po nějaké tragédii způsobené lidským zásahem. Tak tomu bylo i minulou neděli (1.5.), kdy na Berounsku neznámí "dřevorubci" skáceli několik stromů i s veverčím hnízdem v koruně jednoho z nich a dvě ještě holá a zcela bezmocná veverčata, jedno mrtvé a druhé živé, pohodili do trávy opodál. Ještě živé mládě naštěstí našla paní Macounová z nedaleké obce Hatě a protože vzorně splnila telefonické pokyny, jak mládě do našeho příjezdu zahřát a uložit, zachránila mu tím život. U cca 9 dní staré veverčí holčičky, v den nálezu vážící 32 gramů, jsme se od počátku obávali možných následků tvrdého pádu z výšky (vnitřní poranění) i následného prochladnutí z ležení na studené zemi, po několika prvních krizových dnech se ale její stav zlepšil a momentálně je stabilizovaná a přibírá na váze (dnes 48 gramů). Na optimismus je ale stále ještě brzy - odchov veverčích "holátek" je totiž piplavá a náročná práce (musí být trvale na elektrické dečce a krmí se po 3 hodinách včetně noci), při níž bohužel nezáleží jen na zkušenosti a citu, ale i na obyčejném štěstí. Čtyři přiložené snímky dokumentují růst veverčí holčičky během týdne u nás.

Nejen lidé, ale i veverky mají někdy osudy jako v románu. Pro pět týdnů stará veverčata s černým kožíškem jsme si na pardubické sídliště Polabiny jeli před týdnem, v sobotu 23. dubna. Tří veverčat ležících pod vysokou břízou si obyvatelé sousedního paneláků všimli už ráno, nechali je ale na zemi a s žádostí o pomoc zavolali až večer, kdy už jedno veverče z místa zmizelo. Obě zbylá mláďata, kluka a holčičku, jsme k nám převezli, zesláblá z hladu a prochladlá, protože minulý víkend byl abnormálně studený. O den později, v neděli, nám z Pardubic zavolala další nálezkyně veverčete, bydlící ve stejné ulici, kde jsme pro dvě veverčeta byli předchozí večer. Nešlo samozřejmě o náhodu - už při přebírání nalezeného veverčího kluka nám podle věku, barvy i celkového vyčerpání bylo jasné, že jde o ztraceného sourozence dvou "sobotních" veverčat. Těžce vystresovaný veverčí kluk, který se den a noc hladový a promrzlý potuloval po pardubickém sídlišti, se tak u nás o hodinu později šťastně shledal se svými sourozenci... Celé "dobrodružství" naštěstí na veverčích trojčatech nezanechalo žádné fatální následky a dnes, po týdnu, patří ke zdejším nejvzornějším strávníkům.