PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Pravidelní čtenáři naší "stránky" si určitě vzpomenou na raritně zbarveného samečka Albyho, o němž jsme loni několikrát psali. Před rokem v dubnu v Praze nalezené mládě jsme kvůli jeho unikátní světlé béžovo-vanilkové srsti chtěli mít stále "na očích", a tak jsme ho do přírody nevrátili na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě, v areálu záchranné stanice.
Alby se k naší velké radosti usadil v akátovém lesíku hned za plotem a dalších 8 měsíců jsme ho téměř denně pozorovali při životě na svobodě. Už dopředu nám ale bylo jasné, že tato idyla nevydrží navěky, protože s jarem samci obvykle opouštějí sva teritoria a vydávají se do okolních lesů hledat samice kvůli páření. A opravdu, po dvou několikadenních "zkušebních" toulkách, z nichž se ještě vrátil, odešel Alby v polovině dubna definitivně.
Naše napjaté čekání, zda se s podzimem nevrátí "domů", nám před několika dny zpříjemnilo nečekané překvapení - ve vrhu momentálně dvouměsíčních mláďat, které porodila jedna z divokých samic žijících v okolí, je totiž i holčička s výjimečně světlou srstí, která i tvarem hlavy jakoby Albymu "z oka vypadla". Jsme si jistí, že ještě před odchodem "do světa" se Alby stal otcem a veverčí holčička s medovou srstí je jeho dcerou.
Kromě tří jejích fotografií nabízíme pro srovnání i snímek Albyho z loňského srpna, těsně po jeho vypuštění do přírody.

Několik těžkých dní má za sebou 5 týdnů starý veverčí kluk, který se ztratil matce v zahradách nedaleko filmových ateliérů na Barrandově v Praze. Protože v tomto věku je jediným zdrojem potravy veverčat mateřské mléko, bloudil po okolí a čím dál hladovější a vystrašenější se snažil přidružit k lidem, u nichž hledal pomoc, bohužel ale marně. Až tři dny poté, co se s ním fotili řemeslníci v sousedství, nadšení z toho, že se nechal chytit do ruky (po focení ho nechali v zahradě bez pomoci), vběhl veveřáček otevřenými dveřmi do domu paní Novákové.
Drama tím ale neskončilo - veverče se leklo malého psa, který přiběhl z vedlejšího pokoje a zalezlo vedle krbu do škvíry mezi krbem a stěnou, kterou se proplazilo do velkého dutého prostoru pod dřevěnou podlahou místnosti. Naše pokusy dostat ho ven byly marné, do úzké škvíry se totiž nedalo dostat jiným způsobem než případným vytrháním podlahy. Spolehli jsme se ale na to, že když bude v místnosti ticho a klid, veverče samo vyleze, a po necelé hodině se tak naštěstí stalo.
Vyhublý veverčí kluk na pokraji smrti hladem pak v autě spolu s námi během osmdesátikilometrové jízdy domů projel dvěma silnými bouřkami s krupobitím, to už ale byla doufejme opravdu poslední nepříjemnost, která ho v životě potkala. Jak ukazují snímky, po pěti dnech v záchranné stanici by už na něm prožité několikadenní hladové bloudění zahradami asi nikdo nepoznal...