PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Nenápadnými - a neznámými - hrdiny našich "veverčích příběhů" jsou lidé. Nálezci veverčat. Ti, kterým osud z hnízda vypadlých či od hnízda zatoulaných mláďat nebyl lhostejný. Ti, kdo vyčerpané a hladové veverče sebrali, odnesli domů, zahřáli, pátrali na internetu po informacích, našli kontakt a zavolali k nám, do záchranné stanice. Nebýt jich, jejich všímavosti a snaze pomoci, stovka veverčat by každoročně pomalu a v bolestech zemřela hladem. Na řadu nálezců, k nimž jsme jeli do odlehlých míst republiky, v pozdních nočních hodinách či nás překvapili zajímavým příběhem spojeným s nálezem veverčete, vzpomínáme i po letech. K těm nezapomenutelným se před několika dny připojil Oldřich Smetana ze Strašína u Říčan - táhne mu totiž na 83 let a je tak určitě nejstarším z několika stovek nálezců, které jsme za ty roky navštívili. Při pravidelné procházce lesem našel pod stromem mrtvou veverku a ve chvíli, kdy ji pohřbíval, objevil v křoví další. Zcela dehydrovaná a bezvládná pětitýdenní veverčí holčička byla na pokraji smrti hladem a nebýt náhody v podobě procházky pana Smetany, za pár hodin by byla ve veverčím nebi. Když jsme se s panem Smetanou ve Strašíně loučili, vymínil si, že ve svém věku už chce slyšet jen dobré zprávy a že mu tedy máme za několik dní zavolat jedině tehdy, když budeme mít jistotu, že veverče přežije. A jak to dopadlo? Zatelefonovali jsme mu!

Dnes ve tři hodiny po půlnoci jsme si přivezli opravdu jubilejní mládě - jedno ze tří veverčat, nalezených na Moravě, totiž bylo přesně osmistým (v číselném vyjádření: 800), které jsme za necelých 9 let fungování naší specializované záchranné stanice přijali...
Jubileum to bylo dílem dobrodružné, a dílem bohužel smutné. Včera večer ve 21 hodin nám zavolala Radka Svozílková z Bařic u Kroměříže, že děti ze sousedství našly u hřiště na zemi pod stromem rozpadlé hnízdo se třemi mláďaty, možná veverčaty. Ze zaslané fotografie jsme zjistili, že skutečně jde o pouhých několik dnů stará veverčata a nálezkyně se od dětí mezitím dozvěděla, že hnízdo spadlo už o den dříve, takže veverčí holátka leží na studené zemi už cca 30 hodin.
Přes vědomí pravděpodobné beznadějnosti situace jsme paní Svozílkové vysvětlili, jak má mláďata zahřát a uložit, a ve 21.30 jsme vyrazili na cestu. Z Kolínska ve středních Čechách, kde sídlíme, je to do Kroměříže přes Brno rovných 230 kilometrů, díky prázdným nočním silnicím i dálnici jsme ale na místě byli po půlnoci. Po rychlém zavodnění a ošetření mláďat jsme pokračovali opačným směrem a před třetí hodinou ranní jsme s nimi byli u nás.
Naše obavy, co provede s dvacetigramovými holými tělíčky veverčat totální prochladnutí organismu z třicetihodinového ležení na zemi a stejně dlouhá hladovka (takto malá mláďata kojí matka ve dvouhodinovém intervalu), se bohužel naplnily - jedna ze dvou veveřích holčiček z trojice nalezenců (na rozdíl od dvou sourozenců neležela na měkkých troskách hnízda, ale o kousek dál přímo na holé zemi, takže víc prochladla) převoz nepřežila.
Zbylí sourozenci zvládli jak převoz, tak zbytek noci a mají za sebou už čtvero krmení, jejich stav je ale nadále kritický. Jednak je jejich nízký věk (odhadujeme, že v okamžiku pádu hnízda jim bylo 4 či 5 dní) sám o sobě na samé teoretické hraně přežití mláděte bez matky, protože matka v prvním týdnu předává mláďatům v mateřském mléce ničím nenahraditelné látky startující trávicí trakt a imunitní systém, a navíc tak silné prochladnutí, jaké mají za sebou, obvykle destruuje vnitřní orgány či je nenapravitelně poškodí.
I kdyby ale zbylá veverčata nepřežila (realistický odhad šance na jejich přežití je bohužel nanejvýš v řádu několika procent), nemusíme mít černé svědomí, že jsme pro jejich záchranu neudělali vše, co bylo v našich omezených lidských silách...