PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Námluvy, páření veverek a rození mláďat si většina lidí v představách spojuje s jarem, ve skutečnosti se ale odehrává už o čtvrt roku dříve. K páření může někdy dojít dokonce už o Vánocích a obvykle se tak stává ve druhé polovině ledna. To znamená, že v těchto dnech, tedy na konci února, většina samic v české přírodě nosí v bříšku potomky a některé se už v hnízdě dokonce starají o novorozeňata. Buďte proto prosím opatrní především pří kácení či ořezu stromů, protože v koruně může být hnízdo s malými veverčaty! Do dnešní fotogalerie jsme vybrali čtyři snímky z našeho archivu, zachycující kuriózní místa, která si veverčí matky zvolily k vystavění hnízda či k odpočinku.

Jak jsme slíbili v předchozím příspěvku před týdnem, nabízíme dnes portréty zbylých pěti (z celkem devíti) dospělých veverek, které kvůli zdravotnímu handicapu nešlo vrátit do přírody a žijí u nás ve veverčí záchranné stanici natrvalo. Každou z nich představujeme jak snímkem, tak jejich stručným příběhem.

KRATOCHVÍL (narozený v dubnu 2016)
Kratochvíla jsme do stanice přijali 6. května 2016 jako pětitýdenní mládě, vypadlé v Mnichovicích z hnízda vysoko pod okapem třípatrové vily. Protože se zřítil na betonový chodník, pořádně si natloukl, i tak se ale počátku zdálo, že se ho podaří uzdravit a vrátit zpět do přírody. V červenci, kdy se už připravoval v rozběhové voliéře na návrat do přírody, dostal mrtvici, po které málem přišel o život. Kratochvíla se sice podařilo zachránit, mozek má ale natolik nevratně poškozený, že musí dožít u nás.
Čím je jedinečný: je to dobrácký, obtloustlý, neskutečně shánčlivý sameček, který jakoukoliv potravu ukrývá přímo do pelíšku, v němž spí.
Shrnutí jeho životního příběhu si můžete přečíst na našem webu - http://www.veveratka.cz/zprava/689-kratochvil.html


LÍZA S JÁTROVKOU (narozené v březnu a červnu 2011)
Líza s Játrovkou jsou nerozlučné kamarádky a proto je představujeme na společné fotografii.

LÍZA (narozená v březnu 2011)
Lízu jsme přijali do stanice 7. dubna 2011 jako třítýdenní mládě. Nalezená byla spolu se svou sestřičkou v zahrádkářské kolonii Červený kopec v Brně-Judrově na zemi v křoví po vichřici. Líza dávala o své přítomnosti vědět bolestným křikem, protože se na rozdíl od své sestřičky zachytila v křoví tak nešťastně, že si vykloubila přední packu v rameni a nárazem o větev si způsobila otok mozku. Líza u nás dlouho bojovala o život a měli jsme podezření, že přišla o zrak. Postupem času se její zdravotní stav stabilizoval, ale kvůli trvalému poškození mozku musela zůstat ve stanici natrvalo. Líza vidí a je z ní krásná, spokojená samička, která nejraději tráví čas po boku své kamarádky Játrovky.
Čím je jedinečná: neutuchající snahou stavět další a další hnízda z jakéhokoliv materiálu, který ve voliéře najde.
Při stavbě jednoho z hnízd je zachycená na této fotografické sérii na našem webu - http://www.veveratka.cz/zprava/612-architektka-roku.html

JÁTROVKA (narozená v červnu 2011)
Játrovku jsme přijali do stanice 18. června 2011 jako tři týdny staré mládě. Zpočátku se její vývoj nelišil od jiných stejně starých veverčat. Až těsně před dovršením jednoho měsíce se u ní začal projevovat vrozený problém zhoršené funkce jater, který vedl k epileptickým záchvatům, po nichž postupně oslepla a částečně ohluchla. Odtud také pochází její nezvyklé jméno Játrovka. Tehdy jsme se po konzultacích s veterinářem domnívali, že bude žít sotva pár měsíců, Játrovka nás ale překvapila neobyčejnou chutí do života. Oporu jí poskytovala samička Líza, s kterou u nás vyrůstala a přilnula k ní natolik, že se staly ve společné voliéře nerozlučnou dvojicí. Je možné, že někdo bude Játrovku litovat a myslet si, že jsme raději měli v jejím případě přistoupit k eutanazii. Takové čtenáře chceme ubezpečit, že samička je šťastná a že by na ní při jejím pozorování v bezpečném prostředí voliéry nikdo žádný handicap nepoznal.
Čím je jedinečná: ačkoliv je slepá a hluchá, dokáže se pohybovat ve voliéře se stejnou bravurou jako zdravé veverky. Nejdéle spí, je nerozlučnou kamarádkou postižené Lízy.
Začátek jejího životního příběhu si můžete přečíst ve dvou starších textech na našem webu -
http://www.veveratka.cz/zprava/354-pry-ze-nevkrocis-dvakrat-do-stejne-reky.html
http://www.veveratka.cz/zprava/383-v-tichu-a-temnote.html

SPOCK (narozený v červnu 2015)
Spocka jsme přijali spolu s jeho bratrem do stanice 7. července 2015 jako třítýdenní mládě. Od počátku vykazoval masivní poškození mozku, které bylo vrozené, nikoliv poúrazově získané a proto zůstal natrvalo u nás ve stanici. Díky své milé kontaktní povaze si nás Spock naprosto získal.
Čím je jedinečný: protože mu dělá problémy udržet rovnováhu, konzumuje potravu nejraději hlavou dolů, zavěšený za zadní nohy, jak je patrné na tomto videu: https://www.youtube.com/watch?v=q37veLd-iwA
O jeho začátcích u nás si můžete přečíst zde - http://www.veveratka.cz/zprava/649-pan-spock.html


SANDY (narozená v březnu 2014)
Sandy jsme přijali do stanice 19. dubna 2014 jako velké dvouměsíční mládě, které se na zemi točilo na místě a nedokázalo vylézt zpět na strom. Zřejmě pádem z výšky na hlavičku utrpěla otok mozku a ten zůstal částečně poškozený. Samička se po léčbě výrazně zlepšila a ač jí drobné poškození mozku zůstalo, dosáhla téměř stavu normální zdravé veverky. Zvažovali jsme tedy, zda by Sandy přeci jen nezvládla návrat do přírody, aby nemusela prožít zbytek života v zajetí. Protože jsme si ale nebyli stoprocentně jistí, zda to dokáže, rozhodli jsme se ji vypustit přímo u nás na zahradě. Sandy jsme pustili v polovině září 2014 a umožnili jí vracet se zpět do otevřené voliéry. Samička dobrovolně odešla, ale každý den ráno před 8. hodinou čekala před (na noc zavřenými) dveřmi voliéry a chtěla zpět. Jakmile jsme jí dveře otevřeli, běhala uvnitř voliéry, najedla se a opět odešla zpátky do sousedního lesíka. Většinu dne a noci tedy trávila jako divoká veverka v přírodě, jen na několik hodin dopoledne se vracela do voliéry. Takto "na půl cesty" Sandy prožila dlouhých 8 měsíců od léta až do následujícího jara. Až 1. dubna 2015 z voliéry neodešla, ustlala si v budce a otevřenou voliéru neopustila ani v dalších dnech. Vše se vysvětlilo několik dní poté, když Sandy v budce ve voliéře porodila. Jako prvorodička měla jediné mládě, holčičku. Přes své částečné postižení se o ni vzorně starala, dcerku odkojila a nám se zdravé a silné mládě později podařilo přiřadit k jiným nalezeným veveřátkům, s nimiž jsme ho vypustili do přírody. Maminka Sandy ale i po odstavení mláděte nechtěla voliéru opustit a rozhodla se dobrovolně pro život v zajetí. Na snímku je v budce spolu se svou tehdy 6 týdnů starou dcerkou.
Čím je jedinečná: je to jediná z veverek, která u nás zůstala z vlastní vůle a porodila v zajetí mláďátko.

Ti, kdo náš facebook či web sledují již několik let, vědí, že kromě mláďat v naší záchranné stanici trvale žije i několik dospělých veverek, které kvůli zdravotnímu handicapu nešlo vrátit do přírody. Momentálně je jich 9 a nejstarší z nich letos oslaví 6 let. Dnes představujeme čtyři z nich, jak snímkem, tak jejich stručným příběhem. Zbylých 5 chlupáčů představíme za týden.


ZRZEČKA (narozená v červnu 2013).
Zrzečku jsme přijali do stanice 30. července 2013 jako šestitýdenní mládě. Nalezena byla spolu se svým bratrem po větrné smršti na hrázi rybníka nedaleko Býchor u Kolína, poblíž jednoho z našich výpustných míst. Zrzečka má po pádu ze stromu trvale poškozený mozek a proto u nás zůstala natrvalo.
Čím je jedinečná: je to nejvytrvalejší běžkyně z našich veverek, má v zimě nejdelší štětičky na uších.
O jejím nálezu a osudu jsme kdysi psali, a tak si celý její příběh můžete přečíst na našem webu - http://www.veveratka.cz/zprava/558-zrzecka.html

LARVA (narozená v srpnu 2012).
Larvu jsme do stanice přijali 24. srpna 2012 ve věku 16 dní. Nalezena byla v Děčíně. Jméno dostala podle centimetr dlouhé larvy, která se jí vylíhla z mušího vajíčka uvnitř jedné z nosních dírek. Larva dlouho bojovala o život a zůstala u nás kvůli trvale oslabenému organismu.
Čím je jedinečná: metá nejlepší kotrmelce ze všech zdejších veverek, ráda se popelí v písku či kůře.
O jejích těžkých začátcích a boji o život jsme před lety psali na našem webu víckrát. Začátek jejího životního příběhu si můžete přečíst tady (http://www.veveratka.cz/zpravy/98-srpen.html), pokračování tady (http://www.veveratka.cz/zprava/497-larva.html)

GOLDIE (narozená v červnu 2012)
Goldie jsme do stanice přijali 5. srpna 2012 už jako velké dvouměsíční mládě. Dostala se k nám z jiné záchranné stanice, kam ji pražští nálezci odevzdali jako doma odchované mládě, kterého se ve chvíli, kdy ho už v bytě nezvládali, rozhodli zbavit. Goldie byla kvůli neodbornému dokrmení extrémně podvyživená a slabá, měla úplně atrofované svalstvo. Díky léčbě, správné stravě a vitamínům se u nás postupně dostala do dobré fyzické kondice, její návrat do přírody už ale kvůli silnému návyku na člověka nebyl možný. Z těžkého dětství si odnesla abnormální strach o jídlo, které si dodnes neváhá před kýmkoliv bránit.
Čím je jedinečná: neustále ukrývá potravu, je mimořádně inteligentní.

BUBULA (narozen v dubnu 2011)
Samečka Bubulu jsme do stanice přijali 10. dubna 2011 jako sedmidenní holátko. Připutoval k nám spolu se sestřičkou až z Šenova u Ostravy. Nálezci porazili strom a že je na něm hnízdo s holátky si všimli až ve chvíli, kdy strkali větve do drtičky. Jedno mládě bylo v té době již mrtvé a druhé dvě považovali za ptáčátka. Strčili je tedy do krabice a zahřívali silnou lampou. Až druhý den jim při pátrání na internetu došlo, že jde o veveřátka a kontaktovali nás. Holátka byla v zoufalém zdravotním stavu, na pokraji smrti hladem a s těžkými popáleninami těla od lampy. Obě u nás dlouho bojovala o život a jejich růst provázela celá řada vážných zdravotních komplikací. Samičku se nám podařilo dostat do takové kondice, že mohla být vypuštěná zpět do přírody. Samečkovi, kterému jsme dali jméno Bubula, nikdy nenarostly horní zuby a tak u nás zůstal natrvalo.
Čím je jedinečný: je to milý tlouštík, který si i bez horních zubů dokáže život naplno užívat.