PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Jako každý rok (letos tedy už podvanácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2019 jsme přijali z celé České republiky 78 mláďat veverky obecné (za 12 let naší existence jich bylo už 1.094). Ze 78 veverčat bylo 44 "holek" a 34 "kluků". Pokud jde o barevnost, nejčastěji byla zastoupena černá (27 mláďat), rezavých bylo 20, hnědorezavých 5, černých s rezavým lemem kolem bříška 12, mahagonových bylo 6 a hnědých 8. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost). Starali jsme se ale i o 4 úplná "holátka" bez srsti ani ne týden stará, vážící necelých 20 gramů a velikostí srovnatelná s burákem.
Ze 78 mláďat jsme při životě udrželi 65, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 65 veverčat jsme 63 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, jedno mládě "z podzimu" bude kvůli nízkému věku vypuštěno až na jaře a jedno mládě u nás kvůli zdravotnímu handicapu zůstane natrvalo (a přidá se k dalším šesti starším handicapovaným veverkám, které u nás zůstaly v předchozích letech).
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2019 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Zlín, Brno aj.), Krkonoš, do Jizerských či Krušných hor.
Na 66 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a čtyřčata) jsme letos najeli více než 16.000 kilometrů. Jen pro zajímavost - v dubnu, kdy jsme mláďat přijali nejvíc (16), jsme pro ně vyjížděli 12x.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy "Veveřácká kronika"), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou zde na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

"V životě jsem přečetla již mnoho knížek, od různých autorů, stylů, žánrů, ale něco takového... Knížka je napsaná lehce a přece napínavě, s ůsměvem a láskou. Ale i tak není patetická ani trapná. Je skutečně čtivá a vždy musím téměř násilím přestat číst, protože přítel mezitím slastně usnul, ukolébán příběhem divoké veverky Pinky. Umím si živě představit tuto nádhernou knížku nahranou jako Rozhlasová četba na pokračování. Čekání na narozeniny stálo zato. Moc dík za nádhernou knížku. Právem se stala pokladem v mé knihovničce," píše se v jednom z mnoha čtenářských komentářů na objednací stránce naší knížky "Veveřácká kronika".
Chcete-li se dozvědět, podle koho byla pojmenována naše záchranná stanice a kdo nás inspiroval k jejímu založení, přečtěte si "Veveřáckou kroniku". A nejen proto... Pozorování divokých zvířat v přirozeném prostředí se obvykle omezuje na dny a týdny, ve výjimečných případech měsíce. Kateřina pozorovala denně divokou veverku Pinky po celý její život, dlouhých sedm let. Viděla tak na vlastní oči nejintimnější detaily z jejího života - porod, výchovu mláďat, námluvy se samci, stavbu hnízd, stravovací zvyklosti, proměny jejího chování s tím, jak stárla a nabývala zkušenosti... Současně i vše fotografovala, takže pořídila tisíce snímků ze soukromého života veverek, z nichž ty nejvzácnější vybrala do své knihy.
Kniha "Veveřácká kronika" je jak unikátním "etologickým" pohledem na život divokých veverek, tak napínavým (a domníváme se i zábavným) čtením, dokumentujícím jedno neuvěřitelné "setkání" divoké veverky a její pečlivé pozorovatelky. Jak dosvědčují desítky ohlasů na webu knihy, mnoho čtenářů ji dokonce považuje za jednu z nejkrásnějších knih o zvířatech, kterou kdy četli.
"Veveřáckou kroniku" jsme vydali vlastním nákladem a veškerý výnos z prodeje používáme k financování naší veverčí záchranné stanice Pinky. Hledáte-li vhodný dárek k Vánocům pro kohokoliv, kdo má rád přírodu, "Veveřáckou kronikou" ho potěšíte a navíc jejím zakoupením jednoduše a účinně pomůžete nalezeným veverčatům, jejichž osudy jste zvyklí sledovat na tomto webu. "Veveřáckou kroniku" si lze snadno a rychle objednat (pošleme vám ji okamžitě) tady. Na téže objednací stránce dole uprostřed je i diskuzní fórum s řadou čtenářských ohlasů.

Jak už jsme mnohokrát psali, kromě veverčat, která po dokrmení a vyléčení vrátíme do přírody, se občas setkáme i s mláďatem, jehož vypuštění není ze zdravotních důvodů možné. Takových handicapovaných veverek, které u nás ve voliérách prožijí celý život, tu máme momentálně osm (nejstarší je osmiletá), přičemž ta nejmladší z nich se u nás zabydlela letos. Jak napovídá její jméno, samička Pardubka byla letos na jaře, v polovině dubna, nalezena v Pardubicích. Totálně prochladlé a bezvládně ležící mládě našli kolemjdoucí na asfaltovém chodníku u Parama a protože si mysleli, že je "v posledním tažení", zavolali k nám až druhý den ráno, když veverče stále mělce dýchalo. Veverčí holčičku se nám podařilo udržet naživu, na poranění mozku způsobené pádem z výšky na tvrdý chodník jsme ale byli "krátcí". Pardubka se sice dokáže sama najíst, to je ale maximum jejích schopností a v přírodě by se o sebe postarat rozhodně nedokázala. Zůstala tedy u nás a svou potrhlou bezprostředností nám zpříjemňuje každou návštěvu komplexu voliér, kde naší stálí veverčí "chovanci" žijí. Jak ukazuje poslední ze čtyř snímků této fotografické sady, z dnes devítiměsíční Pardubky vyrostla nádherná veverka s efektně dlouhými návěsy na uších v rezavé zimní srsti.

Několikrát za rok zde připomínáme, že pomoc divokým veverkám je jednoduchá a účinná. Na rozdíl od doby před několika lety, kdy si zájemci museli vyrábět speciální veverčí krmítka svépomocí, dnes naleznete jak krmítka, tak směsi do nich v neustále se rozšiřující nabídce e-shopu Zelená domácnost. V prodeji má dvě varianty skvělých veverčích krmítek (nové provedení má "integrovanou" misku s vodou) a také dvojí provedení speciální krmící směsi, kterou lze do krmítek sypat. Aktuální veverčí novinka v nabídce pak veverkám pomáhá sice jen zprostředkovaně (část výnosu z prodeje získá od Zelené domácnosti naše specializovaná záchranná stanice), ekologická lahev z borosilikátového skla s originálním veverčím motivem ale může posloužit třeba jako vtipný dárek. Kompletní "veverčí" sortiment Zelené domácnosti (krmítka + směsi) najdete na přiloženém odkazu (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky), veverčí láhev je k prohlédnutí (či koupi) tady (https://www.zelenadomacnost.com/p/drink-it-veverka-500-ml-charitativni-edice).

O samičce se vzácnou genetickou poruchou, tzv. parciálním albinismem, jsme naposledy psali na jaře. Veverčí holčičku jsme si od nálezkyně z Prahy přivezli loni v létě jako 12 dnů staré veverčí holátko a již tehdy bylo zřejmé, že bude mít bílou špičku ocásku, zřetelně kontrastující s její černou srstí. Z původně třicetigramového holátka postupně vyrostla nádherná statná veverka a protože jsme se z pohledu na její raritní zabarvení chtěli těšit co nejdéle, nevrátili jsme ji do přírody na některém z našich lesních výpustných míst, ale vypustili jsme ji přímo v areálu záchranné stanice. Samička se nám odvděčila tím, že se nevydala "do světa", ale usídlila se v blízkém okolí, na naší velké zahradě a v přilehlém lesíku. Před pár dny, 16. října, oslavila rok od vypuštění a má za sebou už i úspěšný porod a odchov mláďat (bohužel, žádné z nich po ní parciální albinismus nezdědilo). Na stromech při hledání potravy ji stále vídáme téměř každý den a na rozdíl od jiných veverek nemáme žádný problém s její identifikací - kvůli bílému zakončení ocasu je i z velké dálky nezaměnitelná. Ke třem aktuálním snímkům "Bílého ocásku" na podzimem zabarvených stromech přidáváme i jeden snímek z dětství.

První vrhy veverčat se v přírodě rodí už na sklonku zimy, druhé vrhy na konci jara a zvládnou-li některé samice vrh třetí, přicházejí mláďata na svět v půli léta. Pro nás to znamená, že rok co rok přijímáme poslední nalezená veverčata v září a v říjnu již víme, na jakém čísle se naše "počítadlo" definitivně zastaví. Letos ukázalo číslici 78, přičemž o poslední dva přírůstky se v září postarala Markéta Nováčková z Úval. Pětitýdenní sourozence, černého klučinu a tmavě hnědou holčičku s rezavým olemováním bříška, našla při houbaření v lese u Mukařova a oba je kvůli zahřátí zasunula do červenobílých vlněných ponožek, čímž vytvořila efektně vypadající "veverčí sendviče" (viz první fotografie). Z obou kojenců u nás vyrostli rychlí a blahobytně vypadající "dorostenci", kteří by se dnes do ponožky už rozhodně nevešli...

Veverčí jídelníček je častým tématem vašich dotazů. Jak dokládají přiložené snímky, strava dorůstajících veverek v záchranné stanici je pestrá a obsahuje i položky, které by vás určitě nenapadly (například meloun). Při přípravě misek s ovocem a zeleninou, které Káťa roznáší do mnoha voliér, to u nás běžně vypadá jako v kuchyni velké vegetariánské restaurace...
Chcete-li příkrmem divokým veverkám, žijícím ve vašem okolí, pomoci i vy, máte to rok od roku jednodušší. "Veverčí" sortiment našeho oblíbeného e-shopu Zelená domácnost se totiž neustále rozšiřuje a jsme rádi, že vznikal vždy po konzultaci s námi. V prodeji mají už dvě varianty skvělých veverčích krmítek (nové provedení má "integrovanou" misku s vodou) a také dvojí provedení speciální krmící směsi, kterou lze do krmítek sypat. Kompletní "veverčí" sortiment Zelené domácnosti najdete na přiloženém odkazu (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky).
V předstihu též upozorňujeme, že během chladnějších měsíců roku vyjíždíme s našimi "veverčími" přednáškami kamkoliv, kam nás organizátoři pozvou. Letos na jaře jsme o životě divokých veverek přednášeli (a promítali raritní fotografie) v Brně a v Kolíně, teď na podzim se s přednáškou objevíme 12. listopadu poprvé v Pardubicích. Podrobnosti brzy dodáme, termín je už ale jistý.

Veverčí "čas" ubíhá v dětství zhruba dvacetkrát rychleji než ten lidský, a tak i pouhý jeden den bez kojení znamená u ztraceného mláděte velký nápor na jeho křehký organismus. Přidá-li se k tomu horké počasí (spojené s extrémně rychlou dehydratací) a další letní "nástrahy" v podobě nejrůznějších parazitů či masařek (kladoucích na veverče ležící na zemi vajíčka, z nichž se rychle líhnou larvy, zalézající do tělesných otvorů veverčete a "rozežírající" ho zaživa), není výjimkou, že ztracené veverče nepřežije v přírodě více než dva dny bez lidské pomoci.
Letošním nejzbědovanějším veverčatem, které jsme si přivezli, je pětitýdenní klučina, nalezený ve středu 28. srpna v Trutnově. Kdybychom k nálezkyni přijeli třeba i jen o hodinu později, pravděpodobně by už byl mrtvý - byl totiž ztracený nejméně čtyři dny, které celé strávil na zemi v lese. Tmavě rezavý veveřáček byl bezvládný, zcela apatický, přes venkovní horko už neudržel tělesnou teplotu, takže byl prochladlý, obsypaný blechami a jeho srst byla "promořená" nakladenými mušími vajíčky, z nichž se naštěstí ještě nevylíhly larvy. Jak dokládá hned první snímek, ještě dnes, v neděli 1. září, tedy čtvrtý den u nás (a od nasazení antibiotik a řady dalších podpůrných prostředků), vypadá extrémně zbědovaně a zdaleka není jisté, že přežije.
Druhá polovina "veverčí sezóny" je pro nás každoročně podobně neveselá - zatímco drtivá většina "jarních" mláďat z prvních vrhů přichází ve slušné kondici, veverčata z druhých, "letních" vrhů, jsou na tom (kvůli horku a parazitům) ve valné většině zdravotně velmi špatně. Veveřáček z Trutnova, pokud svůj boj zvládne, má teď před sebou ještě dva týdny na náhražce mateřského mléka, tedy kolem sedmdesáti jednotlivých kojení.
Na prvním ze čtyř snímků je veveřáčkova dnešní podoba, tři další snímky jsou ze dne nálezu.

Ke zveřejnění na našem webu (a na jeho facebookové verzi) si obvykle vybíráme veverčí příběhy se šťastným koncem, neznamená to ale, že každoročně opakovaně nezažíváme i ty smutné. Někde na rozhraní obou variant stojí příběh dva a půl týdne starých veverčích trojčat, pro které jsme si ve čtvrtek 8. srpna jeli do Jizerských hor, do vesničky Haratice. Podle popisu (i poslaných snímků) trojčat se zdálo, že je z hnízda na vysokém modřínu vyházely straky, až při detailní prohlídce u nálezců se ale ukázalo, že rány na jejich tělíčkách nejsou od zobáků, ale od kuny, která veverčí hnízdo vyplenila a zabila i matku. Bohužel, zuby kuny byly pro osud veverčat fatální - těžce pokousaný veverčí kluk zemřel chvíli po více než stokilometrovém převozu do Polabí a jedna z jeho sester ho do "veverčího nebe" následovala týž den večer. Stav posledního ze sourozenců, druhé veverčí holčičky, je dnes, po třech dnech u nás, stabilizovaný, i ona ale utrpěla několik ošklivých kuních kousanců a není zatím zdaleka jisté, zda bude léčba (v tomto případě určitě dlouhodobá) úspěšná.

Párkrát se nám už stalo, že jsme si pro veverče jeli po několika letech do stejné lokality či dokonce ke stejnému nálezci, letošní případ "holek z Třemošnice" je ale vážně unikátní.
V jednom z horkých červnových dnů jsme vyrazili pro necelých 6 týdnů starou veverčí holčičku, nalezenou v Třemošnici. Ztracená musela být několik dní, protože byla na pokraji smrti hladem - vážila pouhých 50 gramů, tedy sotva polovinu hmotnosti, kterou by v tomto věku měla mít.
O den později jsme do stejného městečka jeli podruhé, tentokrát k jiné nálezkyni, a hned při prvním pohledu na veverče nám bylo jasné, že jde o sourozence. Něco takového se stane jen vzácně, ale to ještě nebylo nic proti tomu, co přišlo pak - následující den totiž našel třetí nálezce v Třemošnici veverče třetí, a tak se u nás během tří dnů postupně sešly tři ztracené veverčí sestřičky.
Jestliže ta první z třemošnických sester na tom byla zdravotně bídně, další dvě byly zbědované ještě víc (byly bez matky, a tedy bez kojení, o den, respektive dva dny, déle než ta první) a prodělaly u nás z vyčerpání a prochladnutí těžký zápal plic.
Byť jsme si z počátku zdaleka nebyli jistí, že přežijí, nakonec skončil příběh happyendem - všechny holčičky nejen že zůstaly naživu, ale po vyléčení postupně nabraly ztracenou váhu a dnes jsou z nich veverčata co do velikosti a kondice neodlišitelná od těch, s nimiž se již ve velké rozběhové voliéře začínají připravovat na vypuštění do přírody.
Na čtyřech přiložených snímcích jsou sestřičky z Třemošnice zachyceny po cca týdnu u nás, kdy už sice byly zdravotně venku z nejhoršího, ale na potravu se stále ještě při každém z pěti každodenních kojení vrhaly tak, jako kdyby týden nejedly...