PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 15 let existence (od roku 2008 do konce roku 2022) prošlo 1.310 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2022, jsme přijali 60 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2022 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika




Veverčí veteráni

(22.01.2023 - 11:53)
Když jednou za čas někam přijedeme s naší přednáškou o životě veverek a dojde na otázky posluchačů, obvykle zní ta první stejně: Kolika let se veverky dožívají? Naše odpověď nevychází z údajů ve zvířecích encyklopediích, ale z letitých zkušeností - za už téměř 16 let, co naše záchranná stanice existuje, v ní totiž postupně žily tři desítky veverek, které by nezvládly vypuštění do přírody a kromě toho jsme mnohokrát dlouhodobě pozorovali i veverky divoké, žijící v okolí naší samoty.

A jak tedy zní odpověď? Veverky, kterým se v zajetí dostane náležité péče (velká voliéra a kvalitní krmení), se obvykle dožívají sedmi až osmi let. Zajímavé je, že takto dlouho žijí i veverky těžce handicapované, ať už s vadou vrozenou či utrpěnou po úrazu. Vzorovým příkladem je sameček Bubula, kterému nenarostly horní zuby, celý život prožil na zprvu tekuté a později mleté a drcené stravě a i tak se dožil devíti let.

Našim "rekordmanem", který se v zajetí dožil jedenácti let, byl sameček Krýťa, veverčí věk přes deset let je už ale opravdovou raritou. Nejdéle žijící veverka v ČR, jejíž věk byl věrohodně zdokumentován, je samička Čipulka, o kterou se v Praze starala Dana Borovská (našla ji jako ztracené mládě ještě v letech, kdy naše záchranná stanice neexistovala). Osud Čipulky jsme "korespondenčně" sledovali od jejího dětství (a později jsme radili s její léčbou při zdravotních komplikacích v dospělosti) a proto můžeme potvrdit, že handicapovaná samička žila 12 let a 3 měsíce.

Život divokých veverek bývá samozřejmě mnohem kratší, v průměru ho z pozorování odhadujeme na dva až tři roky. Důvodem je množství rizik, které veverkám hrozí a násobí se v době páření u samců (ztrácejí opatrnost vůči okolí a k tomu si často ublíží v soubojích o samici) a během mateřství u samic (porod i následná péče o veverčata je pro samice sama o sobě velmi náročná, obzvlášť pokud jsou v horší fyzické kondici či se mateřství "trefí" do nevhodných klimatických podmínek, především do období veder a sucha).

I divoká veverka ale může za ideální konstelace a s trochou šťastných náhod prožít dlouhý a šťastný život. Důkazem je hrdinka naší ´Veveřácké kroniky´, divoká veverka Pinky, která zvládla více než deset porodů a úspěšně odchovala přes padesát mláďat a i tak prožila báječný 7 let dlouhý život či její jmenovkyně Malá Pinky, naše odchovankyně, která po vypuštění žila stejně dlouho.

Z více než deseti handicapovaných veverek, které u nás momentálně ve stanici žijí, lze za skutečné veterány označit tři. Fyzicky je na tom nejlépe téměř devítiletá samička Sandy, naopak ke svým posledním dnům se pravděpodobně blíží devět a půl roku stará Zrzečka, již téměř slepá a trávící většinu času spánkem. Neuvěřitelných osm a půl roku už žije těžce handicapovaný sameček Spock, o němž jsme zde už mnohokrát psali a jehož zdravotní stav je jako "na houpačce". Už dvakrát se zhoršil tak, že jsme ho přemístili do voliérky uvnitř domu (aby poslední dny života prožil v úplném klidu a v teple), pokaždé se ale vzpamatoval a tak i momentálně tráví své (aktuálně zasněžené) dny ve venkovní voliéře.

Naše odchovankyně Malá Pinky žila po vypuštění v přírodě dlouhých 7 let. Na snímku z roku 2016 je zachycena při přenášení mláďat mezi hnízdy. Již téměř devítiletý těžce handicapovaný sameček Spock má atypickou fyziognomii - na rozdíl od zdravých veverek má krk téměř stejně široký jako hlavu, takže z čelního pohledu trochu připomíná sysla. Zrzečku jsme přijali do stanice 30. července 2013 jako šestitýdenní mládě. Nalezena byla spolu se svým bratrem po větrné smršti na hrázi rybníka nedaleko Býchor u Kolína, poblíž jednoho z našich výpustných míst. Zrzečka má po pádu ze stromu trvale poškozený mozek a proto u nás zůstala natrvalo. Momentálně jí je 9 a půl roku. Sandy jsme přijali do stanice 19. dubna 2014 jako velké dvouměsíční mládě, které se na zemi točilo na místě a nedokázalo vylézt zpět na strom. Zřejmě pádem z výšky na hlavičku utrpěla otok mozku a ten zůstal částečně poškozený. Momentálně jí je necelých 9 let a je stále v dobré zdravotní kondici.

60 veverčat v roce 2022

(04.12.2022 - 11:17)
Jako každý rok (letos tedy už popatnácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. V roce 2022 jsme si přivezli z celé České republiky 60 mláďat veverky obecné (za 15 let naší existence jich bylo už 1.310).

Ze 60 veverčat bylo 35 "holek" a 25 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena rezavá (22 mláďat), černých bylo 20, černých s rezavým lemem kolem bříška 10, hnědorezavých 2, mahagonové byly 2 a hnědých 4. Málokdy vídanou raritou byl parciální albín, který měl rezavou barvu srsti a prstíky na jedné z předních tlapek bílé.

Většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů či mladších, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).

Ze 60 mláďat jsme při životě udrželi 48, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 48 veverčat jsme 47 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 1 mládě "z podzimu" bude kvůli nízkému věku vypuštěno až na jaře. Kromě něj se momentálně staráme o dalších 9 dospělých veverek, které v předchozích letech kvůli zdravotnímu handicapu zůstaly v naší péči natrvalo.

Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2022 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Slovácko, do Krkonoš či do Krušných hor. Na 46 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a paterčata) jsme letos najeli více než 12.000 kilometrů.

Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.

Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Veverčí manikůra

(13.11.2022 - 11:33)
Na jednoduchou otázku, kolik má veverka na tlapce prstů, kupodivu existují dvě odlišné, ale v obou případech správné odpovědi. Tipnete-li si totiž 5, platí to pro zadní končetiny, odpovíte-li ale 4, uhodli jste správný počet na tlapkách předních. :) Čtyři prsty na předních tlapkách jsou navíc doplněny drobným zakrnělým "palcem", kterým si veverky šikovně pomáhají při přidržování potravy.

Zajímavé je to i s "ostrou výbavou" veverčích prstů. Přestože se mláďata veverek rodí droboučká (cca 10 gramů), bez srsti a slepá, přijdou na svět již vybavená výraznými drápky. Veverčí drápy nejsou zatahovací a právě díky nim se veverky tak obratně pohybují po větvích i převislých plochách.

Detailní pohled na veverčí tlapky, prsty i drápy nabízíme v malé fotogalerii s podrobnějším popisem.

Přední tlapky necelé 4 týdny starých veverčat. Kromě čtyř prstů je na tlapce hnědého veverčete dobře vidět i zakrnělý ´palec´, kterým si veverky přidržují potravu. Zadní tlapka veverky s pěti prsty a výraznými drápy. Tlapky 7 dnů starého veverčete se zřetelnými drápky na špičkách prstů. Detail tlapky několikadenního veverčete. S narostlými drápky se veverčata už narodí.

Nejzvláštnější veverčí zvuk

(30.10.2022 - 12:19)
Ti, kdo na internetu pravidelně sledují naši specializovanou záchrannou stanici pro veverčata, určitě vědí o dvou našich hlavních informačních "kanálech" - na tom klasickém, kromě zpravodajství nabízejícím i podrobnosti o divokých veverkách a odkazy na naše články či rozhovory a reportáže týkající se záchranné stanice, se právě nacházíte a paralelně s ním funguje i zjednodušená verze na Facebooku tady.

Kromě těchto dvou hlavních "kanálů" ale existují ještě dva další, o nichž někteří možná vůbec netuší. Jeden slouží k objednání naší knížky ´Veveřácká kronika´ (tady), kterou zájemcům okamžitě po objednání odesíláme (na téže stránce si lze přečíst i více než 100 čtenářských ohlasů na ´Veveřáckou kroniku´).

Druhý "kanál" bohužel hodně zanedbáváme, protože na něj nemáme čas - jde o "videokanál" naší záchranné stanice na YouTube, kam ve frekvenci cca jednou za rok vkládáme krátká raritní videa související s veverkami (kanál najdete tady).

Jedno ze 16 videí, které jsme postupně na videokanálu nazvaném ´Veveřáci´ zveřejnili, "nasbíralo" za 5 let od zveřejnění více než 25.000 přehrání, pravděpodobně i proto, že nabízí skutečnou raritu. Co je na něm zachyceno?

Často jsme dotazováni, zda veverky vydávají nějaké zvuky a naše odpověď tazatele obvykle překvapí. O veverkách si totiž téměř každý myslí, že jsou němé, a přitom veverky vydávají hned pět různých typů zvuků.
- První zvuk je ryze intimní: matka s mláďaty komunikuje hrdelním "dukáním", kterým jim dává vědět o své přítomnosti nebo je jím uklidňuje.
- Druhý zvuk je podobný prvnímu: obdobně na sebe totiž "dukají" i dospělé veverky při námluvách.
- Třetí zvuk vydávají ztracená veverčata, která se nářkem snaží přivolat matku.
- Čtvrtý zvuk, popsatelný zhruba jako "prskání", vydává dospělá veverka ve chvíli, když se něčeho lekne.
- A konečně nejzvláštnější je zvuk pátý, hluboké hrdelní bručení, které vydávají dospělé veverky ve chvíli nejvyšší hrůzy, když je něco vyděsí a ony z toho upadnou do šoku. Tento zvuk si můžete dobře poslechnout právě na videu, které se na YouTube chlubí 25 tisíci "přehráními" - je na něm handicapovaná samička Goldie natočená chvíli poté, co kolem její voliéry proběhla toulavá kočka, která ji doslova "k smrti" vyděsila.

Video uložené na našem "veverčím" kanálu na YouTube si spustíte tady.

Patnáct let s veverčaty

(09.10.2022 - 11:45)
Tradiční statistiku letos přijatých a vypuštěných veverčat zveřejníme (jako každoročně) na konci listopadu, dnes ale chceme připomenout naše drobné "rodinné" výročí. Je to totiž i pro nás k neuvěření, ale právě končíme naši jubilejní patnáctou "veverčí" sezónu.

Číslo je to docela impozantní, vždyť za oněch 15 let (od roku 2008) prošlo naší specializovanou veverčí záchrannou stanicí více než 1.300 nalezených veverčat, o něž jsme se sami ve dvou (protože naše záchranná stanice je rodinná) kompletně postarali. Slovo "postarali" ale zdaleka nevystihuje, co přesně se pod nutnou péčí o veverčata skrývá - za ty roky jsou to desetitisíce naježděných kilometrů po celé republice při jízdách k nálezcům veverčat, neustále se opakující čištění klecí a voliér, každodenní praní plédů a pelíšků (v nichž jsou veverčata uložena), stavbu (a pravidelnou údržbu) voliér a jejich vybavení, léčbu a rehabilitaci nemocných veverčat, údržbu lesních výpustných míst s doplňováním krmítek a samozřejmě - a především! - od března do října ani na jediný den neustávající kojení veverčat odkázaných na náhražku mateřského mléka...

Kojení si zaslouží samostatný odstavec, protože jen málokdo si dokáže představit, co vlastně obnáší "krmení veverčat", které na snímcích vypadá tak roztomile. Nejmenší mláďata se náhražkou mateřského mléka injekční stříkačkou krmí v intervalu 2 hodin, nejstarší každých 5 hodin. Při velmi střízlivém zprůměrování tedy vychází cca 5-6 krmení denně u každého z přijatých veverčat. Pokud jde o celkovou dobu ručního krmení, to je nutné až do 8 týdnů věku mláděte, takže kojenci, kteří se k nám dostanou ve věku 1 týdne, jsou kojeni dlouhých 7 týdnů a veverčata, která si přivezeme coby čtyřtýdenní (to je nejběžnější věk našich nalezenců), "jen" 4 týdny.

Při zprůměrování tedy jako realistická hodnota vychází, že typické mládě je u nás krmeno cca 30 dní, takže při průměrných 5 krmeních denně (viz výše) je za oněch 30 dní (do odstavení) jedno veverče postupně nakojeno 150x. Mláďat nám za rok záchrannou stanicí prošlo v prvních letech v průměru kolem stovky, v posledních letech kolem sedmdesátky, což znamená, že při vynásobení průměrným počtem krmení každého z nich (150x) je výsledkem cca 15.000 (slovy: patnáct tisíc) jednotlivých krmení za jediný rok. Jinak řečeno - během jedné "sezóny mláďat" (tedy zhruba od března do října) vezme Katka do ruky veverčí mládě a opatrně ho injekční stříkačkou nakrmí patnácttisíckrát (15.000x). A protože naše záchranná stanice funguje patnáct let, zjistíte dalším vynásobením, že od roku 2008 Katka absolvovala více než 200.000 (slovy: dvě stě tisíc) jednotlivých kojení.

Sami nedokážeme odhadnout, kolik veverčích sezón máme ještě před sebou (vzhledem k věku a celkovému "opotřebení" už jich určitě mnoho nebude), i pro ty další ale bude určitě platit to, co pro ty předchozí - že nás oba za těch 15 let naše malé "veverčí hobby" nepřestalo bavit. Nejen Pinky, hrdinka naší knížky ´Veveřácká kronika´, ale všechny veverky totiž mají jedno společné - jsou to ta nejbáječnější stvoření žijící nejen na této planetě, ale určitě i v celém obřím vesmíru. Haj hou!

Z mnoha tisíc fotek našich veverčat máme tuhle nejraději. I proto ji s oblibou používáme při propagaci, například našich občasných přednášek o veverkách, s nimiž jezdíme tam, kam nás pozvou. Pinky - divoká veverka, od níž jsme se naučili téměř vše, co o veverkách víme. Pozorovali jsme ji v přírodě denně v letech 2002 až 2008 a napsali o ní dvakrát vydanou (a několikrát dotiskovanou) knížku Veveřácká kronika. Příjem z jejího prodeje je důležitou součástí financování naší záchranné stanice. Když si ji u nás objednáte (odkaz najdete v levé liště našeho webu), odešleme vám ji nejpozději druhý den. Malá Pinky - naše nejslavnější odchovankyně. Dostala se k nám v roce 2014 a po dokrmení a vyléčení jsme ji vypustili u naší samoty. V okolí žila (a denně jsme ji vídali) dalších 7 let a je pro nás příkladem toho, jak úžasný život může prožít veverka vypuštěná ze záchranné stanice (její příběh je podrobněji zaznamenán v jedné z předchozích zpráv). Na snímku je při přenášení jednoho z mnoha mláďat, která v přírodě vychovala. Kojení veverčího holátka. Takto miniaturní veverčata, menší než lidský prst a vážící kolem 20 gramů, Katka musí kojit každé 2 hodiny včetně noci.

Vychrtlíčci z Boršic II

(18.09.2022 - 11:52)
V květnu jsme tu psali o třech ještě slepých veverčatech ze spadlého hnízda, která jsme si přivezli z velké dálky, až z Boršic u Uherského Hradiště. Všechna byla těžce podvyživená, zjevně vychovávaná matkou, která péči o ně nezvládala a měla málo mateřského mléka. Jejich příběh měl ale šťastný konec - veverčata nejen přežila, ale postupně se dostala do takové kondice, že jsme je (v polovině července) vypustili zpět do přírody.

Tím ale "causa Boršice" zdaleka neskončila. Nálezci trojčat nás od května po celé léto průběžně informovali o tom, jak veverčí matce pomáhají a jak se jí daří. Na zahradě jí chystali potravu, pozorovali ji při pohybu na okolních stromech a vysledovali při tom i její další hnízda. Veverce ale ani trvalá lidská pomoc zjevně nestačila - na konci srpna se jí totiž zbortila část dalšího hnízda, s ještě slepými mláďaty z dalšího vrhu uvnitř, což boršičtí "veverčí pečovatelé" po konzultaci s námi vyřešili vyšplháním k hnízdu a jeho umělým zpevněním.

O další dva týdny později následovala katastrofa - na zahradě na zemi se objevila dvě veverčata a o kousek dál jejich mrtvá matka (bez jakýchkoli stop poranění). Zatímco první jarní porod a třítýdenní kojení (do pádu hnízda s veverčaty) tedy matka ještě přežila, druhý porod a následné kojení (tentokrát dlouhé 6 týdnů) už bylo definitivně nad její síly...

Do Boršic jsme si tedy letos dojeli podruhé a dva veverčí kluci jsou již 6 dní u nás. Stejně jako jejich starší sourozenci z jarního vrhu byli i oni podvyživení a vyčerpaní, jsou ale už stabilizovaní a doufáme, že i tentokrát skončí jejich "příběh" vypuštěním do přírody. Zatím jsou to ale stále ještě kojenci a speciální náhražka mateřského mléka bude jejich potravou ještě nejméně týden.

Na prvním z přiložených snímků jsou boršičtí "kluci" při dnešním ranním kojení, další snímky jsou týden staré a zachycují veverčí sourozence těsně po jejich nálezu na zahradě.

Prokleté léto

(21.08.2022 - 10:48)
Na první pohled by se mohlo zdát, že ztracená veverčí mláďata to v létě mají snazší než na jaře, kdy jim hrozí kvůli nízké venkovní teplotě prochladnutí, opak je ale bohužel pravdou. Letní nalezenci jsou totiž kvůli venkovním horkům často těžce dehydrovaní, i sebemenší oděrka či poranění se rychle zanítí, mláďatům hrozí infekce a ještě k tomu je příroda plná much, které do srsti bezvládných mláďat okamžitě nakladou trsy vajíček, z nichž se líhnou larvy, které jsou schopné v nejextrémnějších případech veverčata doslova "sežrat zaživa" (na jednom ze snímků je detail veverčího ocásku prolezlého stovkami muších vajíček). I proto jsou pro nás letní měsíce často smutné, protože část mláďat se k nám dostává v příšerném stavu, s následným dlouhým léčením a rehabilitací, nemluvě o těch, kterým už pomoci při sebevětší snaze nelze.

Jako obrazový doprovod jsme ale záměrně zvolili tři snímky letošních letních veverčat, jejichž osud byl šťastnější a péče o ně se obešla bez větších komplikací. Jak ukazují snímky, veverčata svůj "boj s vedrem" v posledních dnech vedla už v bezpečí přepravky, v níž lze i třicetistupňovou venkovní teplotu přečkat s pomocí jednoduchého triku, kdy se rozvalíte na záda a vytrčíte tlapky co nejvíc do stran...

Holátková bujabéza

(31.07.2022 - 11:41)
Pokud jsme na něco opravdu pyšní, jsou to naše odchovy veverčích "holátek". Udržet při životě ta nejmenší nalezená veverčata je totiž opravdu extrémně náročné a ač se nám to už mnoho let daří, stále to nepovažujeme za samozřejmost. Jen pro názornost - za 15 let existence naší záchranné stanice jsme nejen udrželi při životě, ale "vypiplali" a nakonec i vypustili do přírody už téměř 100 "holátek", tedy cca týden starých miniaturních veverčátek bez srsti, o velikosti buráku a váhy kolem 15 gramů (fotografie bohužel nedávají skutečnou představu o titěrnosti "holátek", která jsou maličká jako polovina ženského malíčku).

Málokdo si navíc dokáže představit, co péče o veverčí holátko obnáší, a proto se vám to pokusíme názorně "demonstrovat" na číslech. Týdenní holátko je nutné kojit (a současně ručně "čůrat") každé 2 hodiny, a to "nonstop", tedy včetně noci. Po několika dnech se interval kojení zvolňuje na každé 3 hodiny, stále včetně noci. Až po dosažení cca 14 dnů věku odpadá nutnost nočního kojení a ve 3 týdnech se kojící režim změní na každé 4 hodiny (tedy 5x denně, v 8, 12, 16, 20 a 24 hodin), v němž veverče setrvá až do odstavení, tedy do 8 týdnů (2 měsíců) věku. Pokud si výše napsané spočítáte, zjistíte, že jedno veverčí holátko, které se k dám dostane ve věku 7 dnů, postupně, během následujících 7 týdnů kojení, absolvuje 300 (slovy: tři sta) jednotlivých kojení...

Jak dokazují i "časosběrné" přiložené snímky paterčat (čtyři snímky byly pořízeny vždy cca po čtyřech dnech), veverčata rostou "jako z vody" a mění se takřka před očima. Z miniaturních růžových holátek se za pouhé dva týdny u nás stala třikrát tak velká veverčata porostlá srstí, již hodně podobná budoucí dospělé veverce (titulní snímek byl pořízen dnes ráno). Za týden ode dneška se paterčatům rozlepí oči (první měsíc jsou veverčata slepá), za další týden se začnou nešikovně pohybovat a o další týden později (tedy ve věku šesti týdnů) natolik zesílí, že by v přírodě poprvé na chvíli vykoukla z hnízda. Před sebou ale stále ještě budou mít poslední dva týdny kojení...

Paterčata na snímku jsou pro nás tak trochu výjimečná. Byť veverka obecná má nejrůznější barvu srsti a ve zhruba třetinovém poměru se k nám každoročně dostávají nalezená veverčata rezavá, černá i hnědá, v posledních několika letech byla všechna holátka, o něž jsme se starali, černá. Paterčata na snímku ale tuto zcela náhodnou "tradici" konečně narušila, protože všechna mají barvu rezavou. A byť veverkám to sluší v jakékoli barvě kožíšku, není nad veverku zrzečku! :)

Horolezec

(10.07.2022 - 11:10)
Většina z lidí, k nimž si jezdíme pro nalezená veverčata (letos jich zatím máme přijatých 41), je překvapena informací, že veverka "nehnízdí" jen na stromech, ale často (a s oblibou!) k bydlení využívá i výdobytků lidské civilizace. Ve městech je totiž běžné, že se divoká veverka usídlí na půdě, ve vikýři, v dutině v obložení domu, v garáži, kůlně či dokonce přímo na balkóně nebo na parapetu okna. K těmto zdánlivě nepřístupným místům se dostává jednoduše - zvládá totiž (díky své obratnosti a drápkům) rychlý a jistý šplh přímo po kolmé stěně domu, takže se suverénně pohybuje například i po stěnách mnohapatrových paneláků.

Jako důkaz schopnosti veverek překonávat už v dětském věku kolmou stěnu nabízíme sadu čtyř fotografií, na nichž je na stěně našeho dřevěného domu dospělá veverka se 7 týdnů starým (ještě kojeným) mládětem. Některé veverčí samice z okolí totiž s oblibou rodí v dutinách v dřevěném obložení našeho domu a jakmile mláďata trochu vyrostou, matka je přenáší (či převádí) do jiného většího prostoru nahoře ve štítu pod střechou.

Na třech snímcích je pouhých 7 týdnů staré veverče, které se pod dozorem matky snaží vyšplhat kolmo vzhůru po dřevěném obložení domu směrem k hnízdu pod střechou. Veverčeti se sice postupně podařilo s pomocí hrany okna vyšplhat několik metrů vysoko, poslední úsek už ale nezvládlo a "zdolalo" ho tedy už v tlamičce matky, která ho do štítu vynesla. Jen o pár dnů později se po stěně domu veverčata pohybovala už se stejnou suverenitou jako jejich matka.

A mimochodem - tisíce škrábanců na dřevěné stěně pocházejí od drápků už několika generací divokých veverek, které se rozhodly náš dům prozkoumat...

Matka povzbuzuje veverče na stěně pod sebou, aby se k ní pokusilo vyšplhat po dřevěném obložení domu. Sedmitýdenní veverče šplhá vzhůru za matkou, ukrytou v dutině v obložení domu a šikovně k tomu využívá hranu u okna. Vrcholný šplhací výkon v provedení sedmitýdenního veverčete - vzhůru za matkou se nakonec vydalo přímo po kolmé stěně. Nešikovnými pohyby křečovitě roztažených tlapek trochu připomíná malého žabáka. Mláděti vyčerpanému několikametrovým šplhem po kolmé stěně nakonec pomohla matka. Po veverčím mateřském způsobu mládě uchopila do zubů a poslední metry vzhůru do hnízda ve štítu domu ho přenesla v tlamičce.

Maličcí hladovkáři

(19.06.2022 - 13:18)
Napadlo vás někdy, jak dlouho přežije kojené veverčí mládě bez mateřského mléka? Na první pohled se to zdá být nezjistitelné, protože nalezeného veverčete se samozřejmě nemůžete "zeptat", kdy se ztratilo a jak dlouho nejedlo. Odpověď ale přesto známe, protože za 15 let existence naší záchranné stanice jsme se občas informace, jak dlouho bylo nalezené veverče ztracené, "dopočítali".

V takových případech šlo vždy o situaci, kdy zahynula matka veverčat a po nějakém čase se hladovým (či doslova hlady umírajícím) veverčatům podařilo vylézt z hnízda. Někteří nálezci veverčat si pak totiž dokázali vybavit, že o několik dní dříve nalezli mrtvou matku (přejetou poblíž na silnici, utopenou v bazénu či v sudu s dešťovou vodou, zabitou kočkou apod.) či kdy ji viděli naposledy (v situacích, kdy veverka každodenně přicházela na krmítko či měla hnízdo na parapetu, na balkóně či na viditelném místě na stromě na zahradě).

Přesně to se stalo před měsícem na pražském Střížkově. Paní Michálková zde dlouhodobě pozorovala (a krmila) veverku, která si k ní na balkón přicházela pro potravu, následně si tam postavila hnízdo a porodila v něm. Když (na konci května) veverku tři dny po sobě na balkóně nezahlédla a začala na internetu hledat někoho, kdo by ji poradil (zda je to normální), vykládali jsme si to nejprve tím, že veverka jen změnila rytmus přicházení na balkón (to divoké veverky během kojení dělávají), takže si ji jen nevšimla. Když ale veverku nezahlédla ani další den, kdy už balkón podle našich pokynů pozorovala i po rozednění (časně ráno jsou veverky nejaktivnější), nabyli jsme i my jistoty, že se veverčí matce bohužel něco stalo a pro veverčata jsme si dojeli.

Tehdy měsíc stará veverčí trojčata (již osrstěná, těsně po rozlepení očí) tedy byla v hnízdě na balkóně bez kojení dlouhé čtyři dny. Veverčata byla těžce vysílená a jejich stav navíc komplikovala infekce, s pomocí antibiotik a dalších podpůrných prostředků se je ale podařilo nejen stabilizovat, ale postupně vyléčit a "vykrmit" tak, že po měsíci u nás jsou ve slušné kondici. Dnes již jsou veverčata nejen "odstavená" od náhražky mateřského mléka, ale ve velké rozběhové voliéře se již začínají připravovat na budoucí (ještě nejméně měsíc vzdálené) vypuštění do přírody.

Ani čtyři dny ale nejsou hranicí, kterou některá veverčata zvládnout přežít bez potravy. V minulých letech jsme se starali o veverčata, která v podobné situaci (tedy v hnízdě bez mrtvé matky) přežila i 5 či 6 dní, to už jsou ale zcela extrémní případy, které by většina veverčat určitě nepřežila. Našim "rekordmanem" pak je veverčí klučina z vesnice Boháňka u Hořic, který před jedenácti lety přežil v hnízdě bez matky, která se utopila v zahradním bazénu, celý týden. I tenhle "veverčí železný muž" nejen přežil, ale nakonec se i vrátil do přírody...

Na přiložených snímcích jsou "hladovkáři" ze Střížkova v různých věkových stadiích během měsíčního pobytu u nás.


Celkem zpráv: 16
              |    starší >>