PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 15 let existence (od roku 2008 do konce roku 2022) prošlo 1.310 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2022, jsme přijali 60 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2022 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika




První veverče v roce 2023

(12.03.2023 - 11:21)
Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor, Šestajovice... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích patnácti letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrálo v úterý 7. března městečko Mníšek pod Brdy, které mimochodem patří k místům, kam si pro veverčata jezdíme téměř každoročně. Ještě slepý veverčí kluk, nalezený na zahradě rodinného domu přímo v centru Mníšku, byl ve slušné zdravotní kondici a navíc jsme jeho přesný věk mohli spočítat tak snadno, jako kdyby k nám přišel s rodným listem - hned druhý den ráno totiž "rozlepil" první oko (a večer i druhé), což se u veverčat děje ve stáří čtyř týdnů...

Jak dokazují i čtyři přiložené fotografie, je klučina ve věku, kdy jsou veverčata mimořádně roztomilá. Čtyřtýdenní mláďata jsou sice už křehkou "zmenšeninou" dospělé veverky, stále ale ještě mají ryze "miminkovské" chování, takže tráví celý den spánkem a probouzejí se jen na kojení. A protože takto stará veverčata Katka kojí pětkrát denně ve čtyřhodinovém intervalu, má před sebou veverčí klučina v následujícím měsíci (od mléka veverčata odstavujeme po dosažení věku dvou měsíců) ještě přibližně 150 krmení speciální náhražkou mateřského mléka, podávanou z injekční stříkačky.

Veverčí zlodějská pohádka

(19.02.2023 - 10:58)
I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží (přitulená či přisátá k matce) několikagramová holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom…

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte intenzivně až do konce léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit (od května) i vrhy druhé.

Krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu ´Zelená domácnost´ (tady), ti šikovnější si ho mohou i vyrobit - návod na jeho výrobu i vysvětlení, jakou potravou krmítko nejefektivněji plnit, najdete na našem webu (tady).

S instalací a "plněním" veverčích krmítek máme letitou zkušenost nejen z naší zahrady, ale i z lesních výpustných míst, na nichž vracíme zachráněná veverčata zpět do přírody. Na některá výpustná místa vozíme (obvykle dvakrát za měsíc) potravu už dlouhých 15 let a protože si vnitřek krmítek při každé návštěvě fotografujeme (před doplněním potravy a po ní), máme názornou představu o tom, v kterých obdobích roku potrava nejvíc mizí.

Každoročně je to stejné - nejmenší zájem o příkrm mají veverky na podzim, kdy je příroda na přirozenou veverčí potravu nejštědřejší a též v první části zimy, kdy se veverky začínají pářit a na potravu "nemají čas" (k páření může dojít už o Vánocích a nejtypičtějším časem páření před prvními vrhy je druhá polovina ledna a začátek února). Naopak nejvíc, a někdy doslova raketovým tempem, z krmítek mizí potrava ve druhé polovině zimy, na jaře a v létě, kdy jsou samice těhotné a posléze kojí a starají se o mláďata (obvykle samice zvládne nedlouho po sobě dva vrhy a některé mohou od zimy do léta porodit i třikrát).

Mimochodem, už párkrát se za ty roky stalo, že z některého z našich lesních krmítek potrava nezmizela přičiněním veverek, nýbrž člověka. Že potravu z krmítka vybral člověk se pozná jednoduše - je doslova "vybílené" a kompletně prázdné, zatímco veverky v krmítku vždy část jeho obsahu zanechají (slupky ze slunečnice, skořápky ořechů atd.). O to víc nám udělala radost nedávná zkušenost z jednoho lesního výpustného místa - poprvé po 15 letech totiž z tamního krmítka neznámý fanoušek veverek nejen nic neukradl, ale přidal do něj ořechy…

Veverčí veteráni

(22.01.2023 - 11:53)
Když jednou za čas někam přijedeme s naší přednáškou o životě veverek a dojde na otázky posluchačů, obvykle zní ta první stejně: Kolika let se veverky dožívají? Naše odpověď nevychází z údajů ve zvířecích encyklopediích, ale z letitých zkušeností - za už téměř 16 let, co naše záchranná stanice existuje, v ní totiž postupně žily tři desítky veverek, které by nezvládly vypuštění do přírody a kromě toho jsme mnohokrát dlouhodobě pozorovali i veverky divoké, žijící v okolí naší samoty.

A jak tedy zní odpověď? Veverky, kterým se v zajetí dostane náležité péče (velká voliéra a kvalitní krmení), se obvykle dožívají sedmi až osmi let. Zajímavé je, že takto dlouho žijí i veverky těžce handicapované, ať už s vadou vrozenou či utrpěnou po úrazu. Vzorovým příkladem je sameček Bubula, kterému nenarostly horní zuby, celý život prožil na zprvu tekuté a později mleté a drcené stravě a i tak se dožil devíti let.

Našim "rekordmanem", který se v zajetí dožil jedenácti let, byl sameček Krýťa, veverčí věk přes deset let je už ale opravdovou raritou. Nejdéle žijící veverka v ČR, jejíž věk byl věrohodně zdokumentován, je samička Čipulka, o kterou se v Praze starala Dana Borovská (našla ji jako ztracené mládě ještě v letech, kdy naše záchranná stanice neexistovala). Osud Čipulky jsme "korespondenčně" sledovali od jejího dětství (a později jsme radili s její léčbou při zdravotních komplikacích v dospělosti) a proto můžeme potvrdit, že handicapovaná samička žila 12 let a 3 měsíce.

Život divokých veverek bývá samozřejmě mnohem kratší, v průměru ho z pozorování odhadujeme na dva až tři roky. Důvodem je množství rizik, které veverkám hrozí a násobí se v době páření u samců (ztrácejí opatrnost vůči okolí a k tomu si často ublíží v soubojích o samici) a během mateřství u samic (porod i následná péče o veverčata je pro samice sama o sobě velmi náročná, obzvlášť pokud jsou v horší fyzické kondici či se mateřství "trefí" do nevhodných klimatických podmínek, především do období veder a sucha).

I divoká veverka ale může za ideální konstelace a s trochou šťastných náhod prožít dlouhý a šťastný život. Důkazem je hrdinka naší ´Veveřácké kroniky´, divoká veverka Pinky, která zvládla více než deset porodů a úspěšně odchovala přes padesát mláďat a i tak prožila báječný 7 let dlouhý život či její jmenovkyně Malá Pinky, naše odchovankyně, která po vypuštění žila stejně dlouho.

Z více než deseti handicapovaných veverek, které u nás momentálně ve stanici žijí, lze za skutečné veterány označit tři. Fyzicky je na tom nejlépe téměř devítiletá samička Sandy, naopak ke svým posledním dnům se pravděpodobně blíží devět a půl roku stará Zrzečka, již téměř slepá a trávící většinu času spánkem. Neuvěřitelných osm a půl roku už žije těžce handicapovaný sameček Spock, o němž jsme zde už mnohokrát psali a jehož zdravotní stav je jako "na houpačce". Už dvakrát se zhoršil tak, že jsme ho přemístili do voliérky uvnitř domu (aby poslední dny života prožil v úplném klidu a v teple), pokaždé se ale vzpamatoval a tak i momentálně tráví své (aktuálně zasněžené) dny ve venkovní voliéře.

Naše odchovankyně Malá Pinky žila po vypuštění v přírodě dlouhých 7 let. Na snímku z roku 2016 je zachycena při přenášení mláďat mezi hnízdy. Již téměř devítiletý těžce handicapovaný sameček Spock má atypickou fyziognomii - na rozdíl od zdravých veverek má krk téměř stejně široký jako hlavu, takže z čelního pohledu trochu připomíná sysla. Zrzečku jsme přijali do stanice 30. července 2013 jako šestitýdenní mládě. Nalezena byla spolu se svým bratrem po větrné smršti na hrázi rybníka nedaleko Býchor u Kolína, poblíž jednoho z našich výpustných míst. Zrzečka má po pádu ze stromu trvale poškozený mozek a proto u nás zůstala natrvalo. Momentálně jí je 9 a půl roku. Sandy jsme přijali do stanice 19. dubna 2014 jako velké dvouměsíční mládě, které se na zemi točilo na místě a nedokázalo vylézt zpět na strom. Zřejmě pádem z výšky na hlavičku utrpěla otok mozku a ten zůstal částečně poškozený. Momentálně jí je necelých 9 let a je stále v dobré zdravotní kondici.