PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Když jsme s Katkou na konci roku 2007 založili rodinnou záchrannou stanici pro veverčata Pinky, netušili jsme, že nám toto "hobby" zaplní tak dlouhou část života. Dnes jsme o 18 let starší a staniční "počítadlo" ukazuje 1.450 přijatých veverčat, tedy v průměru cca 80 chlupáčů ročně.

S tím, jak člověk stárne, se ale jeho fyzické síly snižují a i nás po těch osmnácti hektických letech definitivně "dostihla" únava, kdy už nedokážeme na sto procent fyzicky zvládnout to, co péče o veverčata i vše další s tím spojené obnáší. O nevratném kroku jsme vážně uvažovali už předchozí dva roky a tentokrát už ho neodložíme, takže k 31. prosinci 2025 naše záchranná stanice ukončí činnost.

Stovky "veveřáckých" příspěvků zde na Facebooku i na našem webu byly předchozích 18 let vždy psány v množném čísle. Záchrannou stanici Pinky jsme s Káťou v roce 2007 založili společně a ve veřejném prezentování výsledků našeho snažení jsme se pod ně vždy podepisovali oba, ne každý ale ví, že výrazně větší množství práce v ní odvedla ona. Proto je tento text mým osobním holdem mé ženě Kátě.

Jen málokdo si totiž umí představit, co péče o veverčata v oněch 18 letech obnášela. Nejen každoročně od března do října ani na jediný den neustávající kojení veverčat odkázaných na náhražku mateřského mléka, ale i neustále se opakující čištění klecí a voliér, každodenní praní plédů a pelíšků (v nichž jsou veverčata uložena), stavbu (a pravidelnou údržbu) voliér a jejich vybavení, léčbu a rehabilitaci nemocných veverčat či údržbu lesních výpustných míst s doplňováním krmítek.

V "číslech" je to ještě názornější - za těch 18 let máme za sebou cca 300.000 naježděných kilometrů po celé republice při jízdách k nálezcům mláďat, téměř 250.000 jednotlivých kojení veverčat, 3.500 zaplněných praček s veverčími plédy a pelíšky, cca 1.000 mytí a čistění voliér a klecí, 3 tuny naloupaných vlašských ořechů či přes 8.000 často dlouhých telefonátů nejen s nálezci veverčat, ale i s těmi, kdo chtěli poradit ohledně budek, krmení i péče o veverky. A o to fyzicky i psychicky náročnější z výše vypsaného - tedy o kojení, léčbu, praní, mytí a čištění - se celé ty roky starala Káťa...

A co přijde teď? K 31. prosinci naše záchranná stanice ukončí hlavní činnost, tedy příjem nalezených veverčat. Samozřejmě u nás ale dožijí "nashromážděné" hendikepované veverky z předchozích let a momentálně tu máme i dvě poslední letošní mláďata, která vypustíme do přírody na jaře (kvůli jejich nízkému věku to letos nešlo).

Propagaci veverek i poradenství se budeme věnovat dál (v pozměněné podobě bude fungovat náš web i tato FB-stránka) a stejně tak budeme nadále rozmisťovat potravu do krmítek na našich výpustných místech v lesích (některé veverky se k nim vracejí i mnoho měsíců po vypuštění). To vše už ale (na rozdíl od záchranné stanice s nutnými náklady v řádu několika statisíců korun ročně) zvládneme z vlastních zdrojů, a tak zmizí důvod využívat štědrosti druhých a přijímat sponzorské příspěvky.

Ve chvíli, kdy jsme se definitivně rozhodli o ukončení činnosti, jsme proto v bance podali výpověď k ukončení našeho staničního účtu. Dozvěděli jsme se, že výpověď je měsíční a staniční účet tedy přestane fungovat někdy kolem 6. prosince. Některé sponzory, kteří nám pravidelnými měsíčními příspěvky pomáhali chod stanice financovat, známe a všechny jsme o ukončení činnosti stanice informovali mailem. Je ale i několik takových, kteří nám pravidelně přispívají "anonymně", tedy bez toho, že by se k pomoci přihlásili. Ti se o ukončení chodu záchranné stanice dozvědí z tohoto textu a i kdyby ho přehlédli a nezrušili ve své bance trvalý příkaz, sponzorské příspěvky odeslané po 6. prosinci (kdy náš staniční účet zanikne) se jim vrátí zpět na jejich účet.

Na závěr chceme poděkovat všem, kteří nám za těch 18 let jakkoliv pomohli. Sami jsme zvládli leccos, ale bez finanční i materiální pomoci řady lidí by veverčat, kterým jsme pomohli, nebylo zdaleka takové množství.

A samozřejmě platí to, co je už léta naším mottem. Nejen Pinky, hrdinka naší knížky ´Veveřácká kronika´, ale všechny veverky mají totiž jedno společné - jsou to ta nejbáječnější stvoření žijící nejen na této planetě, ale určitě i v celém obřím vesmíru. Mějte je prosím rádi stejně jako my!

Petr a Káťa

O tom, proč je přelom léta každoročně nejkrásnějším obdobím v životě divokých veverek, jsme tu podrobně psali před dvěma lety. Stručně řečeno - samičky se na podzim poprvé po dlouhých devíti měsících roku, které jim zabrala těhotenství a péče o dva vrhy veverčat, konečně mohou věnovat jen samy sobě a odpočívat a totéž platí pro samce, na čas osvobozené od vyčerpávajících rituálů spojených s pářením (hledání samic svolných k nakrytí a konflikty i souboje s jinými samci, kteří se snaží o totéž). Konec léta a podzim je navíc v přírodě obdobím hojnosti potravy (dozrávají ořechy, rostou houby, lesy jsou plné šišek, javorových semen i mnoha dalších pochutin) a tak veverkám nastává harmonické období klidu a regenerace.

Následující nostalgický popis "veverčího podzimu a zimy" (skutečného i obrazného) jsme vybrali z naší knihy ´Veveřácká kronika´ - kromě českého originálu nabízíme i anglický překlad Geralda Turnera z připravovaného anglického vydání. (Informace o knížce najdete tady: http://kronika.veveratka.cz. Na stejném místě si ji můžete objednat a do 24 hodin vám ji pošleme.) Úryvek pochází z kapitoly ´Vichřice´ a zachycuje život hrdinky knihy, veverky Pinky, na přelomu let 2006 a 2007, kdy jí bylo 6 let. Ze stejného období je i přiložený snímek Pinky, jedna z mála na světě existujících fotografií takto staré veverky pořízená v přírodě. Takto "veteránský" věk je totiž zcela výjimečný, protože drtivá většina veverek v přírodě se dožívá jen dvou či tří let. Pokud v těchto dnech zahlédnete na zahradě či v lese divokou veverku, vzpomeňte si na Pinky...

Podzim Pinky (úryvek z ´Veveřácké kroniky´):

"Pinky díky prošedivělým tvářím čím dál víc připomínala unavenou veveří babičku a poprvé na ní bylo znát, že už není tou mladou energickou samicí, jakou bývala před lety. Začínala dávat přednost vlastnímu pohodlí a důkladněji naslouchala svým zkušenostem, napovídajícím, že v zimě se venku nikdy neděje nic tak zajímavého, aby to nemohla oželet. A tak se zrzka nejpozději na desátou vracela zpátky do hnízda a vydržela v něm hluboce spát až do následujícího rána, kdy se vydala obstarat si něco k jídlu a zkontrolovat své území. Jen asi tak jednou za dva týdny, obvykle tehdy, když vysvitlo slunce, ji nakrátko popadla stará známá průzkumnická nálada, při níž jako by omládla a která ji nutila prozkoumat ta nejnemožnější místa kolem domu, od okapů a podkrovních výklenků až po okenní parapety.

Pinkin ranní „program“ jsem teď díky jejímu zabydlení hnízda na břečťanovém stromě u domu měla jako na dlani. Probouzela se okolo osmé a ještě celá spánkem opuchlá a rozcuchaná se vysoukala na větev vedle hnízda. Zhruba deset minut se rozkoukávala a důkladně si čistila srst a pak se rozvážně vydala na obhlídku teritoria. Prolezla akátovou stráň, šplhala na samé špičky stromů, očichávala doupátka, aby se přesvědčila zda v nich někdo nepřespal a značila si slinami větve stromů, aby dala najevo, že jde o její území. Za pěkného počasí se pustila do obnovy teritoriálních značek i na těch nejtenčích větvičkách, u nichž se zdálo, že veverku ani neunesou. Po téhle ranní „rozcvičce“ se vrátila na plošinu s krmítkem, kde se beze spěchu nasnídala, poukrývala si po okolí pár oříšků vytažených z krmítka a pak na pár desítek minut zamířila do sousedního ořechového sadu či akátového lesíka. Často jsem ji vídala, jak sedí v oblíbené rozsoše starého javoru nad kůlnou, srst v lednovém mrazu celou nachumlanou a přivřená očička ospale namířená kamsi do zamrzlé krajiny. Někdy ji únava zmohla natolik, že se zvolna předklonila, hlavičku si zastrčila mezi zadní nohy a takto schoulená se na půlhodinku propadla do hlubin spánku..."

Excerpt from the book A Squirrel Chronicle: The Story Of A Wild Squirrel (translation: Gerald Turner)

"Because of her greying cheeks, she looked that winter more and more like a tired-out grandmother squirrel, and for the first time one could see she was no longer the young energetic female of years before. She started to give her creature comforts priority, and paid closer attention to her experience, which told her that in winter nothing much of any great interest happens outside for her to regret. So the redhead would return to her drey by ten in the morning at the latest, and would stay fast asleep there until the following morning, when she would set out to find something to eat and inspect her territory. Only about once every two weeks, usually when the sun came out, would she succumb to her familiar old mood for exploration. This would rejuvenate her, and drive her to explore the most impracticable places around the house, from the guttering and recesses under the roof, to the window ledges.

Thanks to her choice of the ivy-covered tree for her home, I could observe Pinky’s morning routine from close to. She would wake up around eight, and scramble out onto the branch next to the drey, still puffy and tousled from sleep. She then spent about ten minutes getting her bearings, and after thoroughly cleaning her fur, would set off calmly to inspect her territory. She scoured the acacia wood, climbing to the very top of the trees, sniffing at her dreys to find out whether someone had slept in them, and marking branches of trees with her saliva to indicate that it was her territory. When the weather was fine, she would refresh her territorial signs, even on the thinnest branches that didn’t seem capable of bearing the weight of a squirrel. After such early-morning “limbering up”, she would return to the platform with the feeder and take an unhurried breakfast, before burying nearby a few of the walnuts taken from the feeder, and then heading for twenty minutes or so to the neighbouring walnut orchard or acacia wood. I would often catch sight of her sitting in one of her favourite spots: the fork of the old maple tree above the shed, her fur all fluffed up in the January frost and her narrowed eyes peering somewhere into the frozen landscape. Sometimes she was so overcome with tiredness, that she would slowly lean forward and stick her head between her hind legs. Curled up like that, she would fall into a deep sleep for half an hour."

Velmi vzácně, jen jednou za několik let, se k nám dostane nalezené veverče s tzv. parciálním albinismem. Jde o genetickou poruchu, která se projevuje bílou skvrnou (či skvrnami) na srsti, především u veverčat černé barvy opravdu nepřehlédnutelnou.

V minulosti jsme se s "albínky" setkali pětkrát, a protože jsme za 18 let přijali přes 1.400 veverčat (což je slušný statistický vzorek), lze odhadnout, že se počet parciálních albínů v celkové veverčí populaci v ČR pohybuje v řádu pouhých desetinek procenta. Téměř ve všech případech se jednalo o veverčata s bílými prsty a malými bílými skvrnami na zádech a jedinou výjimkou byla veverčí holčička s bílou špičkou ocásku.

Letošního "albínka" jsme si na konci července přivezli ze Staré Boleslavi, kde se ztracená a totálně vyhladovělá rezavá veverčí holčička pohybovala na okraji sídliště (je na prvním snímku a má bílé články prstíků na předních tlapkách a větší bílou skvrnu na boku).

Na dalších dvou přiložených starších snímcích je samička s bílým konečkem ocásku (na jedné z fotografií po přijetí k nám a na druhé už zpátky v přírodě několik týdnů po vypuštění) a na posledním snímku je samička, která měla bílé nejen prstíky, ale i celá předloktí obou předních tlapek, takže vypadala jako když nosí plesové rukavičky.

Málokdo ví, že veverčí "čas" ubíhá v dětství mnohonásobně rychleji než ten lidský, a tak i pouhý jeden den bez kojení znamená u ztraceného mláděte obrovský nápor na jeho křehký organismus. Přidá-li se k tomu horké počasí (spojené s extrémně rychlou dehydratací) a další letní "nástrahy" v podobě nejrůznějších parazitů či much (kladoucích na veverče vypadlé z hnízda vajíčka, z nichž se rychle líhnou larvy, zalézající do tělesných otvorů veverčete a "rozežírající" ho zaživa), není výjimkou, že ztracené veverče nepřežije mimo hnízdo déle než den (či nanejvýš dva).

Necelé tři týdny starý veverčí klučina, který byl ve čtvrtek 3. července nalezen na zemi pod stromem v Ledečku u řeky Sázavy, byl sice vyhublý a prochladlý, ale jeho horší zdravotní stav jsme přičítali špatné kondici jeho matky (u druhých vrhů už jsou veverčí samičky vyčerpané z prvního jarního porodu a tak jsou "letní" mláďata většinou slabší a celkově problémovější než ta "jarní"). Že důvodem jeho vyškrábání se z hnízda a pádu na zem nebyla náhoda, ale hlad (po smrti matky), jsme bohužel zjistili až o čtyři dny později, v pondělí 7. července, kdy stejný nálezce pod stejným stromem objevil další dvě veverčata.

Zatímco ve čtvrtek nalezené veverče už bylo v pondělí stabilizované a poprvé začalo výrazněji přibírat na váze, jeho dva sourozenci byli v podobně zuboženém stavu jako (na historických snímcích zachycení) vězni vracející se z koncentračních táborů. Veverčí kluk a holčička měli po pěti dnech bez kojení poloviční váhu než jejich dříve nalezený bráška, byli zcela podchlazení, apatičtí a kdyby k jejich nálezu došlo jen o hodinu či dvě později, byli by už mrtví.

Pokus o záchranu takto zubožených veverčat zhruba odpovídá tomu, co se s lidskými pacienty děje na JIPce. Okamžitě u nás dostali "kapačku" (podkožní infůzi), várku podpůrných medikamentů, postupně jsme je rozehřáli a následovalo opatrné zavodňování rehydratačním roztokem a poté v cca půlhodinových intervalech opatrné "spouštění" jejich zažívacího traktu malými dávkami speciální náhražky mateřského mléka. "Nastartovat" takto vyčerpaný organismus je totiž extrémně složité a nic se nesmí uspěchat, protože jakákoli nepředloženost by veverče zabila...

V minulosti se k nám už mláďata, která byla několik dní bez potravy, několikrát dostala a tak jsme věděli, že po takto extrémně dlouhé "hladovce" více než na šikovnosti lidského pečovatele záleží na genetické výbavě, s jakou se veverčata narodila. Drtivou většinu mláďat by v letním horku zabily už tři dny bez kojení, takže pětidenní "hladovku" zvládne přežít opravdu jen mládě s výjimečně "tuhým kořínkem".

Jak ukazují první tři ze čtyř přiložených snímků, dnes, tedy po deseti dnech od prvního (klučina) a šesti dnech od druhého (kluk a holčička) nálezu, k naší velké radosti všechna tři veverčata stále žijí. První klučina, který byl bez jídla jen cca dva dny, je nejen z nejhoršího venku, ale je už ve slušné kondici. Jeho dva sourozenci, kteří slepí a hladoví marně čekali v hnízdě na příchod matky dlouhých pět dní, jsou stabilizovaní, ale vyhráno ještě zdaleka nemají. To, že stále žijí a den po dni se zlepšují, je dobré znamení, tak dlouhá hladovka ale mohla fatálně poškodit některý z jejich vnitřních orgánů, což se ještě může neblaze projevit v následujících dnech a týdnech. Před sebou totiž mají ještě dlouhých 5 týdnů kojení a teprve poté je čeká přechod na pevnou stravu, který funkčnost jejich organismu definitivně prověří.

A věřte nám, že i když jsme za uplynulých 18 let s veverčaty viděli už leccos, některé zážitky jsou pro nás stále stejně srdcervoucí jako napoprvé...

Šest týdnů je pro veverčata krizový věk - jsou v něm sice nejroztomilejší, ale současně i nejohroženější. Prvních šest týdnů života jsou totiž veverčata v bezpečí, protože je tráví uvnitř hnízda v celodenním (a samozřejmě i celonočním) spánku a krátce je budí jen občasné kontrolní "návštěvy" matky, spojené s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.

Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě zcela odkázaného na mateřské mléko.

Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...

Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější), tvoří "šestitýdeňáci" jen malou část našich přijmů, i letos jsme jich ale mezi přivezenými veverčaty několik měli. Jak dokazují přiložené fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...

Laická představa o tom, čím se veverky živí, zahrnuje obvykle šišky a nejrůznější ořechy. Ve skutečnosti je ale veverčí jídelníček mnohem bohatší, výrazně se liší podle ročních období a zahrnuje i položky, které by asi málokoho napadly. Veverky například milují zeleninu a ovoce, takže často lze v zahradách zahlédnout divokou veverku pochutnávající si na třešních či meruňkách.

U nás si starší (od kojení už odstavená) mláďata mohou denně vybírat z pestrého ovocného "menu", takže se dostanou i k druhům ovoce a zeleniny, s nimiž by se v přírodě nesetkala. Nadšená jsou především z mrkve, z plátků jablka, okurky, hrušky a broskví, z kousků švestek, z malin a borůvek, ale třeba i z listů hlávkového salátu.

Při každodenní přípravě misek s ovocem a zeleninou, které Káťa roznáší do voliér s veverčaty (i s handicapovanými veverkami, které u nás žijí trvale), to u nás proto vypadá jako v kuchyni velké vegetariánské restaurace...

Napajedla, Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z dlouhého seznamu míst, kam jsme si v předchozích 17 letech jeli (některé roky v únoru, ale většinou v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos (stejně jako loni) tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a to hned dvojnásobně. Před týdnem, v neděli 16. března, nám totiž během pár minut dvakrát zazvonil staniční telefon a v obou případech byl volající z Brna. Přesněji - z okrajových částí moravské metropole, v jednom případě z Kohoutovic a ve druhém ze sousedního Žebětína.

Veverčata se sice našla jen pár kilometrů od sebe, málokdy se ale vidí tak názorná ukázka odlišné kondice, v jaké lze ztracená veverčata najít. Trojčata z Kohoutovic byla ztracená delší dobu a navíc jejich maminka péči o ně vůbec nezvládala, protože všichni tři sourozenci byli totálně podvyživení a zesláblí. Naopak dvojčata ze Žebětína byla vzorně vykrmená a matkou opečovávaná, takže ač byla v den nálezu o necelý týden mladší než trojčata (4 versus necelých 5 týdnů), vážila o neuvěřitelných 30 gramů víc.

Naštěstí pro většinu nalezených veverčat platí, že se i z mimořádně špatné kondice dokáží při dobré péči rychle vzpamatovat a váhový i kondiční hanicap dohnat, takže po týdnu u nás jsou už trojčata z Kohoutovic k nepoznání (o obřích dvojčatech ani nemluvě). A jak názorně dokazují fotografie, stále platí, že Moraváci jsou mimořádně fotogeničtí...

Divoké veverky jsou nedílnou součástí parků i zahrad mnoha českých měst i vesnic. K lidským obydlím se přibližují nejen kvůli potravě (při jejím hledání jsou veverky schopné vyšplhat na balkóny či parapety i v nejvyšších patrech paneláků), ale lidské stavby využívají i ke svému "bydlení" - veverky se často usídlují na půdách, balkónech, lodžiích či v různých dutinách v obložení stěn domů, protože jsou zde chráněny před vlivy počasí i před predátory.

Zatímco v lese si veverky vnitřek svých hnízd vycpávají nejčastěji suchou trávou, mechem či cupaninou z lýka (odumřelá suchá kůra některých druhů stromů), veverky žijící poblíž lidí nikdy nepohrdnou i ryze "člověčím" materiálem, a tak lze ve veverčích hnízdech nalézt kousky všemožných látek, hadrů, papírových utěrek či kartonu.

Divokým veverkám, které žijí poblíž naší samoty, už léta chystáme do míst, kudy se při přesunech skrz zahradu pravidelně pohybují (například do rozsoch stromů poblíž krmítek), nastříhané kousky surového vlněného česance. Tato ještě netkaná vlna, prodávaná na váhu ve smotcích, je měkká a nádherně teplá, takže se v ní veverkám spí opravdu jako "pod peřinou". Česancem vylepšená stromová hnízda veverek jsou pak snadno identifikovatelná, protože z nich už na dálku skrz vnější kostru z větviček a lýka prosvítá bílá vlněná vycpávka.

Materiál na stavbu hnízd si veverky z místa nálezu přinášejí v tlamičce a je až neuvěřitelné, jak velké množství ho dokáží najednou unést. Jak dokazují přiložené fotografie, obzvlášť v situacích, kdy si veverky stěhují veškerý vycpávkový materiál z jednoho hnízda do druhého, bývá přenášená "hromada" někdy tak velká, že přes ní ani pořádně nevidí na cestu...