PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Šest týdnů je pro veverčata krizový věk - jsou v něm sice nejroztomilejší, ale současně i nejohroženější. Prvních šest týdnů života jsou totiž veverčata v bezpečí, protože je tráví uvnitř hnízda v celodenním (a samozřejmě i celonočním) spánku a krátce je budí jen občasné kontrolní "návštěvy" matky, spojené s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.

Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě zcela odkázaného na mateřské mléko.

Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...

Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější), tvoří "šestitýdeňáci" jen malou část našich přijmů, i letos jsme jich ale mezi přivezenými veverčaty několik měli. Jak dokazují přiložené fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...

Laická představa o tom, čím se veverky živí, zahrnuje obvykle šišky a nejrůznější ořechy. Ve skutečnosti je ale veverčí jídelníček mnohem bohatší, výrazně se liší podle ročních období a zahrnuje i položky, které by asi málokoho napadly. Veverky například milují zeleninu a ovoce, takže často lze v zahradách zahlédnout divokou veverku pochutnávající si na třešních či meruňkách.

U nás si starší (od kojení už odstavená) mláďata mohou denně vybírat z pestrého ovocného "menu", takže se dostanou i k druhům ovoce a zeleniny, s nimiž by se v přírodě nesetkala. Nadšená jsou především z mrkve, z plátků jablka, okurky, hrušky a broskví, z kousků švestek, z malin a borůvek, ale třeba i z listů hlávkového salátu.

Při každodenní přípravě misek s ovocem a zeleninou, které Káťa roznáší do voliér s veverčaty (i s handicapovanými veverkami, které u nás žijí trvale), to u nás proto vypadá jako v kuchyni velké vegetariánské restaurace...

Napajedla, Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z dlouhého seznamu míst, kam jsme si v předchozích 17 letech jeli (některé roky v únoru, ale většinou v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos (stejně jako loni) tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a to hned dvojnásobně. Před týdnem, v neděli 16. března, nám totiž během pár minut dvakrát zazvonil staniční telefon a v obou případech byl volající z Brna. Přesněji - z okrajových částí moravské metropole, v jednom případě z Kohoutovic a ve druhém ze sousedního Žebětína.

Veverčata se sice našla jen pár kilometrů od sebe, málokdy se ale vidí tak názorná ukázka odlišné kondice, v jaké lze ztracená veverčata najít. Trojčata z Kohoutovic byla ztracená delší dobu a navíc jejich maminka péči o ně vůbec nezvládala, protože všichni tři sourozenci byli totálně podvyživení a zesláblí. Naopak dvojčata ze Žebětína byla vzorně vykrmená a matkou opečovávaná, takže ač byla v den nálezu o necelý týden mladší než trojčata (4 versus necelých 5 týdnů), vážila o neuvěřitelných 30 gramů víc.

Naštěstí pro většinu nalezených veverčat platí, že se i z mimořádně špatné kondice dokáží při dobré péči rychle vzpamatovat a váhový i kondiční hanicap dohnat, takže po týdnu u nás jsou už trojčata z Kohoutovic k nepoznání (o obřích dvojčatech ani nemluvě). A jak názorně dokazují fotografie, stále platí, že Moraváci jsou mimořádně fotogeničtí...

Divoké veverky jsou nedílnou součástí parků i zahrad mnoha českých měst i vesnic. K lidským obydlím se přibližují nejen kvůli potravě (při jejím hledání jsou veverky schopné vyšplhat na balkóny či parapety i v nejvyšších patrech paneláků), ale lidské stavby využívají i ke svému "bydlení" - veverky se často usídlují na půdách, balkónech, lodžiích či v různých dutinách v obložení stěn domů, protože jsou zde chráněny před vlivy počasí i před predátory.

Zatímco v lese si veverky vnitřek svých hnízd vycpávají nejčastěji suchou trávou, mechem či cupaninou z lýka (odumřelá suchá kůra některých druhů stromů), veverky žijící poblíž lidí nikdy nepohrdnou i ryze "člověčím" materiálem, a tak lze ve veverčích hnízdech nalézt kousky všemožných látek, hadrů, papírových utěrek či kartonu.

Divokým veverkám, které žijí poblíž naší samoty, už léta chystáme do míst, kudy se při přesunech skrz zahradu pravidelně pohybují (například do rozsoch stromů poblíž krmítek), nastříhané kousky surového vlněného česance. Tato ještě netkaná vlna, prodávaná na váhu ve smotcích, je měkká a nádherně teplá, takže se v ní veverkám spí opravdu jako "pod peřinou". Česancem vylepšená stromová hnízda veverek jsou pak snadno identifikovatelná, protože z nich už na dálku skrz vnější kostru z větviček a lýka prosvítá bílá vlněná vycpávka.

Materiál na stavbu hnízd si veverky z místa nálezu přinášejí v tlamičce a je až neuvěřitelné, jak velké množství ho dokáží najednou unést. Jak dokazují přiložené fotografie, obzvlášť v situacích, kdy si veverky stěhují veškerý vycpávkový materiál z jednoho hnízda do druhého, bývá přenášená "hromada" někdy tak velká, že přes ní ani pořádně nevidí na cestu...