PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Poslední dny trávíme sběrem a sušením vlašských ořechů, které právě dozrávají. Ročně ořechů v záchranné stanici spotřebujeme obrovské množství, minimálně 10 beden. Ořechy momentálně sušíme kde se jen dá, u krbových kamen ale i na podlaze jedné z místností domu. Dnes jsme na "návštěvu" do domu přenesli z venkovní voliéry i jednu z trvalých obyvatelek záchranné stanice, dva roky starou samičku Busy, která nám díky své mateřské povaze pomáhá s výchovou mláďat, aby se i ona mohla pokochat pohledem na to "ořechové bohatství". Busy si prohlídku "ořechového koberce" důkladně užila a pak se vydala na návštěvu do voliéry k retardované samičce Jane, která je umístěná v téže místnosti.

Skoro stejně často jako stromy s ořechy navštěvují veverky na zahradě i starý javor (jde o strom Javor babyka - latinský název Acer campestre). Velkou pochoutkou jsou pro ně na podzim dozrávající nažky, z nichž si vybírají chutná semínka. Uschlé nažky pak veverky ze stromu "sklízejí" i v zimě a na jaře si je vyhrabávají ze země pod stromem, kdy se nabobtnalá a naklíčená semínka mění v pochoutku plnou vitamínů. Jeden z javorů roste přímo před okny domu, takže javoří hostinu pozorujeme z těsné blízkosti.

Poslední týden jsme měli hektický - využili jsme příhodnou předpověď počasí a nástup teplých podzimních dní k letošním úplně posledním vypouštěním mláďat do přírody. Na několika výpustných místech jsme ve třech dnech (respektive brzkých ránech) postupně vrátili do přírody 14 mláďat z letních vrhů, vesměs ve věku kolem tří měsíců.

Kromě několika handicapovaných veverek, žijících zde natrvalo, tak u nás zůstala už jen 4 nejmladší mláďata ve věku 7-8 týdnů, která do přírody vrátíme až po zimě, příští rok na jaře (termín jejich vypuštění časově vycházel až na druhou polovinu října, a to je příliš pozdě na to, aby si stihla nashromáždit zásoby potravin na zimu a adaptovat se na život v přírodě).

Na snímcích jsou vypuštěná veverčata při svých prvních průzkumech v korunách stromů.

Aktuálně nejmladší veverka u nás ve stanici, brzy již sedmitýdenní krásná samička Sandra, získala zajímavý barevný doplněk vizáže - na jinak rezavé srsti se jí na hřbetě objevil hnědý pruh, který by šlo považovat za "bojové maskování". :)

Sandra, která se k nám dostala ve zbědovaném stavu ve věku pouhých 10 dnů (viz jedna z fotografií), stále ještě dostává náhražku mateřského mléka, začala již ale ochutnávat pevnou stravu, což je neklamným znamením toho, že se brzy přestěhuje za staršími veverčaty do komplexu venkovních voliér.

Na 4 fotografiích je Sandra v den nálezu, poté ve věku necelých 4 týdnů při krmení (s ještě zalepenýma očima), Sandra při krmení dnes a konečně Sandra s "maskovacím pruhem" na zádech.

Rádi vyřizujeme pozdrav všem čtenářům tohoto veverčího webu od jedné z jeho nejčastěji popisovaných "hrdinek", retardované, ale zcela šťastné a optimistické veverky Jane.
Tu momentálně potkal další z mnoha zdravotních problémů, tentokrát zánět "čumáčku", projevující se zahleněním a "frkáním" (po konzultaci s jejím "dvorním" lékařem MVDr. Pohořalým ho léčíme antibiotiky).
Jane teď tráví více času ve svém košíčku a nezvládá tedy svou obvyklou činnost, totiž řízenou "demolici" dvoumetrové voliéry uvnitř domu, kterou již dva měsíce sama obývá.

Více než rok stará divoká veverka Connie je dcerou samičky Cookie, která se coby nalezené mládě dostala do naší záchranné stanice před dvěma lety a po vypuštění žije v okolí. Connie si pravidelně chodí "vylepšovat jídelníček" ze zdejších krmítek, na snímcích je při slunečnicové "svačině" na ptačím krmítku. Také Connie je již matkou, dokonce dvojnásobnou.

Do nového týdne je dobré vstoupit posílen a s dobrou náladou. Trojice cca sedmitýdenních veverčat si pochutnává na čerstvém, dnes ráno z keře utrženém lískovém ořechu.

Zatím poslední letošní příjem (s pořadovým "číslem" 81) do naší záchranné stanice byl atypický - sameček Vincent není v obvyklém věku plus/mínus měsíc, ale je již téměř tříměsíční. Nálezci z Chomutova ho našli v červenci, rozhodli se ale postarat se o něj sami a k nám ho předali až ve chvíli, kdy začal být v domácnosti nezvladatelný.
Pokus postarat se o mládě veverky "laicky" má dva obvyklé (a nepříjemné) důsledky. Pokud mládě na nevhodné náhražce mateřského mléka vůbec přežije (což je samo o sobě výjimečné), je velikostně nedovyvinuté a mívá nenapravitelné růstové vady. Konkrétně Vincent je na svůj věk velmi slabý, "rachitický", má slabé kosti a na první pohled nepoměrně velkou hlavu oproti zbytku těla.

Druhý problém, vznikající pozdním odevzdáním, je v přílišném přivyknutí takových mláďat na člověka. Protože nevyrůstají s ostatními mláďaty, ale s lidmi, nevytvoří si standardní vazby na ostatní mláďata a v horším případě při pokusu "zařadit" je k mláďatům se k nim chovají agresivně. Každopádně takto "zlidštělá" mláďata není možné vrátit do přírody v nejvhodnějším okamžiku (tedy ve věku cca 3 měsíců) a u většiny z nich to není možné nikdy, takže musí zbytečně dožít v zajetí, přestože by při včasném odevzdání do záchranné stanice mohly do přírody bezproblémově odejít.

I když snímek působí pravděpodobně trochu hrůzostrašně, ve skutečnosti zachycuje běžné dění na naší zahradě. Na snímku je jedno ze speciálních krmítek pro veverky, zamezující zcizení potravy z něj ptáky. Vlašské ořechy jsou vložené do skleněné sklenice (zavařovačky), do níž se veverka dostane skrz dřevěnou budku s otvorem. Taková "dobrodružná cesta" je pro většinu ptáků neřešitelným problémem, takže k ořechům se dostanou jedině veverky.

Na snímku je tříměsíční veveří kluk, který se v okolí začal objevovat před několika dny (psala jsem o něm ob 2 zprávy níže v textu "Nový návštěvník") a včera toto zvláštní krmítko objevil. Po vynosení ořechů se ještě rozhodl vnitřek sklenice "označkovat" slinami...

Ve středu jsme na nově vybudovaném výpustném místě vrátili do přírody prvních 6 tříměsíčních nalezenců z letošních letních vrhů. Výpustné místo jsme vybavili obvyklým - a osvědčeným - způsobem (několik budek na stromech, krmítko a pítko), což umožňuje mláďatům plynulý přechod mezi životem v záchranné stanici a samostatným životem v přírodě. Jak máme ověřeno z mnoha výpustných míst, mláďata se často několik týdnů i měsíců drží poblíž výpustného místa a využívají jeho vymožeností (potrava v krmítkách, přespávání v budkách) a teprve po dosažení pohlavní dospělosti si postupně najdou své vlastní území.

Vypouštění se týkalo samičky Pipsi z Kerska (jméno jí dala jedna z čtenářek zde v diskuzi pod fotografií), samičky Koaly z Býchor, samečka Klause (nalezen byl v zahradách Pražského hradu), samečka z Chrudimi, samičky z Prahy (nalezené v letním vedru pod autem) a samičky Marty z Brandýsa.

Vypouštění je pro nás vždy emocionálně náročné, k většině mláďat máme osobní vztah, vzniklý cca dvouměsíčním "společným životem" s nimi, silný obzvlášť u těch, která měla komplikovaný osud či nějaké zdravotní problémy. I proto jsme v myšlenkách vždy "s nimi" a je-li výpustné místo poblíž, jezdíme ho pravidelně "kontrolovat" a doplňovat potravu.
Dnes, po dvou dnech od vypuštění, jsme se byli na výpustném místě podívat. K naší velké radosti jsme viděli samičku Pipsy, v dopolední "siestě" vykukující z jedné budek vysoko na kmeni a v koruně sousedního stromu se proháněla samička Koala. V jejím případě bylo vypouštění ozvláštněné tím, že výpustné místo jsme zřídili přímo v lokalitě, kde byla před dvěma měsící nalezena, takže se vrátila přímo do lesa, v němž se narodila.

Na snímcích z vypouštění jsou mláďata, vykukující z přepravní bedny, upevněné na stromě a poté i jejich první kroky na svobodě, obvykle vedoucí po kmeni vzhůru do koruny...