PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Letošní sezóna nám nabídla poprvé možnost soužití se slepou veverkou. Jak už jsme zde několikrát psali, tehdy třítýdenní samičce Líze způsobil pád z vysokého stromu na hlavu řadu neurologických postižení včetně oslepnutí.

Dnes již téměř 4 měsíce stará Líza trvale žije v horním patře domu, v místnosti s několika voliérami, v nichž tráví první dny a týdny u nás ta nejmenší mláďata. První krůčky po voliéře zvládala s pomocí ostatních (zdravých) mláďat, kdy se snažila držet ocásku některého z veveřat před sebou. Od té doby ale udělala neuvěřitelný pokrok, protože dnes se již bezproblémově pohybuje po celé místnosti, kam ji denně pouštíme.

Líza ztrátu zraku vykompenzovala posílením ostatních smyslů - hmatu, sluchu a čichu. Po místnosti se naučila pohybovat po pachových stopách retardované veverky Jane, která obývá sousední voliéru a též ji denně dovoluji volný pohyb po místnosti. Líza tak dnes již dokonce dokáže běhat po schodech a dokonce i vyšplhat po závěsech do košíčku, který je zavěšený na záclonové konzoli nad oknem.

Oproti zdravým veverkám se ale Líza mnohem rychleji unaví, a tak většinu času tráví hlubokým spánkem. Na snímcích z posledních dní je Líza zachycená na svých oblíbených místech a při svých oblíbených činnostech...

Nalezená veverčata k nám do záchranné stanice "naskakují" nejčastěji po jednom či ve dvojicích, jednou či dvakrát za rok se k nám ale dostane i pořádně velká "parta". Tu letos zatím nejpočetnější jsme přijali před několika dny z Hradešína, kde ji rodina Lánských nejen nalezla, ale i nám ji osobně přivezla.
Samotný nález byl rozdělen na dvě části. V té první Lánští na zemi našli spadlé hnízdo a v něm čtyři veveří mláďata, dva kluky a dvě holky (tři rezavá, jedno hnědé), 4 týdny stará. Všechna mláďata přežila pád z výšky bez větší újmy a míra jejich hladu nasvědčovala tomu, že na zemi leželi již nějakou dobu.
Navečer nám pak Lánští telefonovali znovu, protože nedaleko od místa původního nálezu se objevilo další, tedy již páté veverče. Sameček, který se zřejmě po pádu odplazil opodál, na tom byl z paterčat zdaleka nejhůř - přikousl si jazyk, a jeho přední část mu zaschla a odumřela. MVDr. Pohořalý na kolínské veterinární klinice mu nekrotickou cca třetinu jazyka musel odstranit a nyní čekáme, jak se s následky zákroku veveřák vypořádá.
Tak jako všechna veverčata, která byla delší dobu bez matky a potravy, patří i paterčata k našim nejvzornějším "pacientům". Pokud vše dobře dopadne, vrátíme je cca za 2 měsíce do přírody ve velkém lese u Hradešína, na novém výpustném místě, na jehož vybudování jsme se s rodinou Lánských domluvili.

V sobotu večer jsme si ze Sutic z podhůří Krkonoš přivezli malou, dva týdny starou (a tedy ještě slepou a takřka neosrstěnou) veveří samičku. Na zemi vedle jídelního stolu před chalupou, ukrytou ve stráni, ji prochladlou našli manželé Janatovi. Samička spadla z vysokého smrku, rostoucího vedle jídelního stolu nedaleko od domu, naštěstí ale na zemi neležela dlouho, a tak se ji rychle podařilo zahřát a stabilizovat.

Tento výjezd by se nijak nelišil od mnoha našich výjezdů z letoška i let předchozích, kdyby... Kdybybychom už na stejném místě jednou nebyli. Před dvěma lety (2009) jsme si totiž u manželů Janatových vyzvedávali samečka Srstku, podchlazeného a poklobaného od ptáků, kteří ho tehdy pravděpodobně vyhodili z hnízda. Srstka se tehdy u nás úspěšně uzdravil a po třech měsících jsme ho vrátili do přírody.

A tady začína soupis neuvěřitelných shod. Pro samičku jsme si jeli 18. června, před dvěma lety pro Srstku 16. června. Obě mláďata byla stejně stará, cca 2 týdny, mají podobnou barvu i váhu (40 vs. 45 gramů). Vždy jsme okamžitě po telefonátu vyjížděli navečer, po silném a trvalém dešti. Obě mláďata spadla ze stejného smrku, a protože manželé Janatovi na něm často pozorují stejnou rezavou veverku, obě se narodila stejné matce. V okolí se prý trvale pohybuje i černý samec, a tak je docela pravděpodobné, že byl v obou případech i otcem. Jde tedy o sice 2 roky od sebe vzdálené, ale přesto sourozence (stoprocentně po matce, a možná i po otci), kteří oba vypadli ze stejného hnízda...

Na dvou z pěti snímků je sameček Srstka po příjezdu k nám před dvěma lety (pro porovnání velikosti je na snímcích vedle něj vejce). Na zbylých 3 fotografiích je jeho o 2 roky mladší sestra, den po nálezu, již nakrmená a spokojená.

To, co musí cirkusoví artisté do úmoru trénovat dlouhé roky, umí veverčí mláďata "sama od sebe" jen pár dnů po otevření očí. Mezi drobnými "provazochodci", vyfocenými při ranní rozcvičce v nejmenší voliéře uvnitř domu, je hned na prvním snímku zleva i statečný nalezenec Tobolka z Boháňky, o němž jsme psali 28. května. Že je z nejhoršího venku a daří se mu dobře je z fotografie doufáme zřejmé.

Když se k nám loni v červnu dostala ve Znojmě nalezená samička Jane, nedoufali jsme, že vůbec přežije, natož že jednou budeme psát o jejích prvních narozeninách.

Jane byla těžce zraněná - měla vykloubenou lopatku a protože se jí rána zanítila, vytvořil se velký absces, který ji zcela paralyzoval. Po operaci u MVDr. Pohořalého v Kolíně a následném složitém léčení zůstal Jane pohybový handicap a navíc se rychle ukázaly i další neléčitelné vývojové a zdravotní komplikace (retardace a zubní malformace).

Jane od té doby žije ve vlastní voliéře uvnitř domu a coby "výběhovou voliéru" používá celou místnost s oknem zatlučeným pletivem, odkud z parapetu pozoruje zahradu a divoké veverky v ní. Jednou týdně ji musíme zastřihovat zuby a zhruba jednou za čtvrt roku se jí obnovuje absces na lopatce, takže v ordinaci MVDr. Pohořalého je "jako doma" (a patří tam k nejoblíbenějším a nejvzornějším pacientům).

Byť u takto retardovaných veverek je "každý den života zázrak", Jane v těchto dnech oslavila první narozeniny. Speciálním dárkem od nás byl závěsný košík z IKEY, umístěný nad oknem na záclonové konzoli, který si zamilovala tak, že ho dobrovolně odmítá opustit. Coby "narozeninový dort" pak dostala směs větviček s čerstvým lískovým, lipovým a ořechovým listím, které svými neuvěřitelnými "rozčepýřenými" hlodáky během pár okamžiků slastně rozcupovala.

S řadou poranění nalezených veverčat si dokážeme poradit, jsou ale i situace, na které jsme krátcí. Patří k nim vedle devastačních poranění od predátora i vnitřní zranění, způsobená pádem z velké výšky. K těm dochází nejčastěji u ještě slepých mláďat, která nedokáží pád nijak zbrzdit ani ztlumit končetinami, protože při pádu nevidí blížící se zem.

Při pádu z výšky na tvrdý povrch pak může dojít k utržení (či natržení) některého z vnitřních orgánů a k následnému vnitřnímu krvácení, obvykle s fatálními následky. Takové zranění je v tomto věku neoperatibilní, a tak je jedinou naší "pomocí" zajištění důstojného umírání - v teple, v klidu, v kontaktu s někým, komu na osudu veverčete záleží...

Takto smutný příběh jsme zažili včera, když jsme vyjížděli pro měsíc stará mláďata, která vypadla z hnízda na vysokém stromě u Brandýsa nad Labem (podle škrábanců na tělíčkách hnízdo zřejmě vyplenil predátor). Jedna ze tří samiček si z pádu odnesla vnitřní zranění se všemi doprovodnými příznaky (apatie, skelný pohled, šednoucí sliznice, hematomy), a nedlouho po příjezdu k nám zemřela. Naštěstí se alespoň dvě její zbývající sestry nádherné rezavé barvy zřejmě podaří zachránit bez závažnějších následků.

Víc než polovinu z dosavadních 52 letošních nalezenců tvoří "jedináčci", tedy mláďata, která se ztratila matce a sourozencům a byla nalezena sama. Nálezy většího počtu sourozenců, či dokonce kompletního vrhu, se nám letos až do konce května takřka vyhýbaly, pak se ale v rychlém sledu objevily dvě početné "party" veverčat.

Až z Krkonoš jsme si přivezli čtyřčata, nalezená v hnízdě shozeném ze stromu silným větrem. Pět týdnů staré tři holky a jeden kluk hnědorezavé barvy přežily pád díky pečlivé konstrukci hnízda bez větší úhony a nebýt menších neurologických potíží samečka, šlo by již napsat, že jsou zcela v pořádku.

V letošním převážně "holčičím" roce jsou pak mimořádnou výjimkou trojčata z Brna, všechno kluci. Nalezení byli prochladlí v parku pod stromem, potlučení po pádu, ale bez zlomenin či vážnějších zranění. Mláďata si od nálezců převzala naše brněnská spolupracovnice Dana Součková, která se o ně v prvních dnech po nálezu pečlivě postarala. Šestitýdenní trojčata jsou již několik dní u nás a kocháme se jejich nádherným zbarvením, protože každý z nich má srst v jiném odstínu rezavé.

Na dvou hromadných snímcích jsou trojčata a čtyřčata, na zbývajícím detailním snímku jsou 2 "darebáci" z brněnských trojčat.

V záchranářském "blázinci" posledních měsíců (po včerejšku už máme letos přijatých 51 mláďat) jsme zde již dlouho nereferovali o divokých veverkách, žijících v okolí. Jejich život v posledních týdnech by se dal popsat takřka termínem "rodinná idyla".

Každý den na krmítku vídáme dvouletou divokou samičku Connie i některá ze 4 jejích mláďat z jarního vrhu, nyní již tříměsíčních. Zatímco unavená Connie pospává ve větvích okolních stromů, mláďata tráví čas čím dál odvážnějšími honičkami a vzájemným pošťuchováním. Poblíž je vždy i roční sameček Tom, na podzim vypuštěný do přírody, zbývající trvalý obyvatel zdejší lokality.

Na dvou snímcích je hnědý sameček Tom (ve větvích javoru) a na zbývajících fotografiích jsou dvě černá mláďata, hrající si na lavičce pod ořechem.

Naše "práce" s veverkami má dvě stejně důležité fáze. V té první se o nalezené veverče postaráme, tedy snažíme se ho uzdravit a dokrmit tak, aby na něm ztráta matky nezanechala žádný handicap. V té druhé veverčata připravujeme na návrat do přírody způsobem, aby v ní nejen dokázala přežít, ale aby žila plnohodnotný život, nepoznamenaný krátkým pobytem v zajetí.

V neděli (29.5.) jsme letos poprvé vypouštěli skupinu nejstarších mláďat, která již dosáhla věku 3 měsíců, vhodného k oamostatnění. Úplně nové výpustné místo jsme vybudovali ve velkém smíšeném lese, na stráni s letitými duby nad údolím s potokem, protože veverky potřebují vzhledem ke skladbě stravy dostatek vody na "zapití".
Výpustné místo jsme předem vybavili podle našeho osvědčeného způsobu - na stromy jsme připevnili budky vystlané kokosovým vláknem a speciální veveří krmítko, část potravy jsme volně rozmístili i pod stromy z budkami. Veverčata se na výpustných místech obvykle zdržují několik týdnů i měsíců a využívají jeho vymožeností (budky k přespání, dostatek potravy v krmítku), než si vystaví vlastní hnízda a definitivně se osamostatní.

Vypouštění jsme provedli z transportních bedýnek, připevněných na kmen, z nichž veverčata vyšplhala do koruny okolních stromů. Pozorovat první "krůčky" veverčat na svobodě je vždy působivý zážitek, zejména jejich "rozběhávání" po vysokých kmenech, nelimitované střechou voliéry v záchranné stanici...

Od nedělního vypuštění jsme se na výpustném místě byli už dvakrát podívat (a doplnit potravu), a vždy jsme na místě "potkali" několik veverčat, poskakujících v korunách či opatrně vykukujících z budek. Několik pohledů na - opět již divoká veverčata - nabízíme na přiložených snímcích.