PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Za poslední roky se nám už několikrát stalo, že nás kontaktovali nálezci "mláděte veverky", aby se nakonec ukázalo, že ve skutečnosti o veverku nejde. Zvířetem, které si lidé s veverčetem nejčastěji pletou, je plch velký (latinsky Glis glis).

Plch je vzácný noční živočich, který přes den spí a za potravou vyráží v noci, proto má výrazné černé oči uzpůsobené pro vidění ve tmě. Většinu roku stráví zahibernován v zimním spánku, usíná už na začátku října a v chladnějších oblastech se probouzí až v květnu. Jediný vrh mláďat rodí v létě a mláďata musí během několika týdnů nabrat potřebou tělesnou hmotnost (cca 80 gramů) k zahibernování. Váhové přírůstky malých plchů jsou tedy opravdu ohromující, mládě roste opravdu "před očima" a jeho hmotnost den co den naskočí o několik gramů.

Naposledy se k nám mládě plcha velkého dostalo před dvěma týdny od rodiny Vorlických ze Šternberka. Při příjmu vážila cca 3 týdny stará samička 20 gramů, dnes, po dvou týdnech nejprve ručního dokrmování a později i neustálého doplňování pevné stravy, váží již trojnásobek (60 gramů).

Na prvních snímcích je malá plšice po přijetí k nám, na dalších dvou snímcích je po týdnu a 3 poslední snímky byly pořízeny včera.

Letní vedra snášejí veverky stejně špatně jako lidé. Divoké veverky se chladí ve stínu a čerstvějším vzduchu vysoko ve větvích, zatímco mláďata u nás v záchranné stanici to táhne spíše k zemi. Na snímku je skupinka nejmladších mláďat, která si ve voliéře uvnitř domu našla její nejchladnější místo - roh mezi zdí a podlahou. Ani tam je ale neopouští instinktivní potřeba být stále spolu, v chumlu s ostatními mláďaty. Ve čtveřici je na jednom ze snímků dobře poznatelná albínka s "bílou rukavičkou" na pravé přední tlapce.

Dva naposledy přijatí samečci - jednoho jsme si přivezli od Litoměřic, druhého z Lysé nad Labem - měli oba podobný osud. Oba se ztratili matce, oba několik dní bloudili v lese, oba si při pádu poranili nohu a oba měli velké štěstí, že nakonec v lese potkali člověka, který je v poslední chvíli našel, odnesl domů a okamžitě kontaktoval záchrannou stanici.

Tmavší z obou samečků se u nás vzpamatovává ze zlomeniny zadní nohy, světlejší má zlomené zápěstí levé přední packy. Na snímcích světlejšího samečka je též patrné, jak měl po nálezu hlavu pokrytou desítkami nasátých klíšťat. Zvláštností světlejšího samečka je i bílá skvrna na boku, kvůli které trochu připomíná morče.

Mláďata, která projdou takto strašným zážitkem několikadenního bloudění bez jídla, u nás vždy patří k těm nejvzornějším "pacientům". Svým chováním jakoby dávali najevo, že jsou vděční za záchranu života a druhou šanci, kterou dostali...

Divoké veverky rodí mláďata obvykle dvakrát za rok - první vrhy jsou nejběžnější v únoru, druhé v červnu (tomu odpovídá i období nejsilnějšího příchodu nalezených mláďat k nám do záchranné stanice - v dubnu, a pak na přelomu července a srpna).

Starší, zkušená samička, ale za příznivé souhry okolností (dostatek potravy, skvělá zdravotní kondice) stihne porodit a odchovat i 3 vrhy za rok. Tak například divoká veverka Pinky, hrdinka naší knížky "Veveřácká kronika", porodila za svůj život 13x, přičemž 3 porody za "sezónu" zvládla dokonce dva roky po sobě.

Do této skupiny "vzorných matek" se letos přidala i veverka Connie, jediná divoká samice momentálně žijící v okolí. Connie potřetí porodila na začátku srpna, a před dvěma dny (14.8.) jsme pozorovali, jak mláďata poprvé postupně přenáší z hnízda v akátovém lesíku do hnízda na javoru nedaleko od domu. Otcem všech 4 mláďat je i tentokrát sameček Tom, nalezenec, kterého jsme po vyléčení a dokrmení loni na podzim vypustili zpět do přírody.

Na prvních dvou snímcích (na visutém dřevěném mostě) je Connie při přenosu lipového lýka, kterým si vycpávala porodní hnízdo. Snímky byly pořízeny pouhý den před porodem a je na nich zřetelně vidět veliké "těhotenské bříško" Connie. Další dva snímky jsou z víkendu, a Connie je na nich při sbírání mechu a suché trávy do nového hnízda na javoru. Při pečlivém pohledu na Connie objevíte výrazné bradavky na bříšku, "ocumlané" od mláďat...

Za poslední hektický týden (6 výjezdů v 7 dnech, mj. i do Krkonoš, na Orlík či ke Žďáru nad Sázavou) jsme si přivezli dalších 6 cca měsíc starých veveřích prcků, takže za letošní rok jsme do záchranné stanice přijali již 91 mláďat z celé ČR.
Včera jsme si ale od rodiny Rampírových z Chotče u Prahy převzali mládě, jaké je k vidění jen velmi vzácně. Necelých 5 týdnů stará rezavá samička, nalezená zcela podchlazená na zemi v lese, je totiž parciální albín. Má tedy vzácnou genetickou vadu, která se projevuje bílou srstí na části těla.

Veveří holčička z Chotče má na srsti 2 bílá místa - jednak nenápadnou malou skvrnu na hlavě mezi ušima, a pak zřetelně viditelné bílé zabarvení celé pravé přední packy včetně všech 4 prstů.

Snímky elegantní veverky "s bílou rukavičkou" jsme pořídili před pár minutami.

Kromě komplexu venkovních voliér, kterým vévodí 6 metrů vysoká rozběhová (v té se veverky připravují na návrat do přírody), máme pro naše "chovance" uzpůsobenou i celou velkou místnost v patře domu.

V místnosti je dohromady 5 voliér. Ve třech menších voliérách si zkouší první krůčky mláďata ve věku od 5 týdnů, zařízení těchto voliér je co nejpohodlnější a "nejměkčí" kvůli případným pádům z nešikovnosti. Mláďata zde žijí do doby, než se přestěhují do větších voliér venkovních.

Zbylé 2 velké voliéry v místnosti jsou určené handicapovaným veverkám, které u nás žijí trvale a kvůli charakteru postižení nemohou být ve venkovní voliéře. V jedné vnitřní voliéře už rok bydlí retardovaná samička Jane, ve druhé letos na jaře přijatá slepá samička Líza.

Jane i Líza ale podstatnou část dne netráví ve voliérách, ale přímo v místnosti. Místnost jsme jim vybavili jako velkou tělocvičnu - mohou na parapet otevřeného okna, které je z vnější strany zakryté pletivem, využívají různé probíhačky na podlaze a hlavně mají pod stropem zavěšenou konstrukci několika "visutých mostů", po které s radostí pobíhají. Tyto "visuté mosty" jsou vlastně kartonové středy, na nichž bývají v obchodech navinuté koberce. Potáhli jsme je silnou vrstvou měkké látky, a obě veverky běhají jak po jejich povrchu, tak prolézají dutými vnitřky.

Intenzivní honičky pod stropem obě handicapované veverky často tak unaví, že si zdřímnou přímo na některém z visutých "mostů". Na dvou snímcích je slepá samička Líza, vyfotografovaná s rozespalým výrazem těsně po probuzení z poobědního spánku.

V neděli jsme letos už pošesté vypouštěli tříměsíční mláďata zpět do přírody, a i tentokrát si jeden z veveřích aktérů této "akce" prožil takřka hollywoodský happy end.

Před dvěma měsíci (28.5.) jsme zde psali o nalezeném veveřím klukovi z Boháňky u Hořic v Podkrkonoší. Jeho matka se utopila v zahradním bazénu a v hnízdě vysoko na stromě v sousedním lesíku po ní zůstal opuštěný měsíc starý ještě slepý sameček. Ten na sebe marně upozorňoval nejprve křikem, a po několika dnech, zcela vysílený a dehydrovaný, se vyplazil z hnízda a spadl na zem, kde ho naštěstí večer nalezla rodina Tobolkových.

Zcela vyhublý, prochladlý a nemocný (zápal plic) sameček byl opravdu jen několik hodin od smrti, ale při léčení u nás projevil pozoruhodnou chuť k životu. Po léčbě a rehabilitaci nejen přežil, ale vyrostlo s něj krásné a vitální mládě, vděčné za "druhou šanci", kterou ve svém životě dostal.

Protože na místě nálezu jsou ideální "veveří podmínky" (pestrá skladba stromů, obrovský les, minimální pohyb lidí v okolí), rozhodli jsme se po dohodě s Tobolkovými vybudovat nové výpustné místo přímo v Boháňce. S jejich pomocí jsme našim obvyklým způsobem umístili na vysoké duby a modříny budky a krmítko a do lokality vypustili samečka "Tobolku" a 7 stejně starých mláďat, s nimiž u nás "v partě" vyrůstal. Výpustná bedna s "Tobolkou" byla připevněna přímo na strom, pod nímž byl před dvěma měsíci nalezen.

V dalších dnech jsme už jen spokojeně četli maily od Tobolkových, v nichž popisovali svá pozorování vypuštěných mláďat, která se zatím drží v nejbližším okolí výpustného místa a pochutnávají si ve větvích okolních stromů a keřů na lískách, bukvicích a šiškách. Mezi fotografiemi, které Tobolkovi pořídili, jsme poznali i malého "Tobolku", užívajícího si svobody v místech, kde se před třemi měsíci narodil.

Na snímcích je vyhublý sameček "Tobolka" po přijetí k nám, na dalším je již uzdravený ve venkovní voliéře a na posledním snímku, pořízeném rodinou Tobolkových, je sameček zpátky doma na větvi lísky.

Schopnost veverek šplhat po takřka jakémkoliv typu povrchu je pro náhodného pozorovatele až neuvěřitelná. Na snímcích je necelé 2 měsíce staré veveří mládě (jde o potomka divoké veverky Connie a divokého samečka Toma z letošního druhého vrhu) při "průzkumu" jedné ze zdí našeho domu. Že by si přišlo o něčem popovídat s plechovou veverkou, kterou máme umístěnou jako domovní znamení na fasádě?