PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Teď v zimě, kdy k nám do stanice nepřicházejí nová mláďata, využijeme "volnějšího času" k návratu k osudům několika mláďat, jejichž příběh jsme zde "nakousli", ale už nedopověděli. Prvním z nich je samička z Potštejna z východních Čech, o níž jsme poprvé a naposledy psali 27.9. ve zprávě "Noční pacientka".

Dva měsíce starou černou samičku ošklivě poranila kočka, která před tím zakousla i jejího sourozence. Mládě mělo velkou tržnou ránu za krkem (plnou nakladených muších vajíček), bylo neschopné pohybu a v těžkém šoku na hranici kolapsu, takže při příjmu jsme se obávali, že nepřežije.

Naše nejhorší obavy se ale naštěstí nenaplnily, i když uzdravování bylo pomalé. Prvních několik dní byla samička paralyzovaná a funkčnost končetin se začala vracet až po týdnu, kdy se rána úplně vyhojila. Další týden pak mládě postupně rozpohybovávalo zadní nohy, aby se nakonec úplně uzdravilo.

Protože se k nám samička dostala v mnohem starším věku než jiná mláďata, byla od počátku zcela divoká a jakmile nabyla na pohyblivosti, nedalo se k ní již vůbec přiblížit. Na snímcích je tedy zachycena dvakrát nedlouho po přijetí k nám a na třetím snímku je již v její nejoblíbenější pozici, v rozběhové voliéře v šestimetrové výšce pod stropem, co nejdále od země a hlavně od nás.

Uzdravenou samičku jsme do přírody vrátili v letošní poslední výpustné várce mláďat. Při pravidelném doplňování potravy do krmítek jsme od té doby již dvakrát u výpustného místa krátce - mezi jinými - zahlédli i rychlé černé mládě. Rozeznávání "vypuštěnců" takto na dálku je již velmi obtížné, takže "ruku do ohně" za to nedáme, ale domníváme se, že v obou případech jsme viděli právě samičku z Potštejna...

Dutina po ulomené větvi na statném ořešáku na zahradě slouží už léta jako oblíbená spižírna mnoha generacím zdejších divokých veverek. Suchý chléb si do ní kdysi ukrývala veverka Pinky, na schovávanou si v ní hráli její potomci, několikrát se dovnitř nastěhovala kolonie mravenců a jeden čas v ní žili i hrůzu nahánějící sršni. Na snímku při prozkoumávání dutiny za podzimního slunného dne je hnědé tři a půl měsíce staré mládě, potomek divoké veverky Connie a před rokem od nás ze stanice vypuštěného samečka Toma.

Těm, kdo četli knížku "Veveřácká kronika", je jméno Krýťa dobře známé. Veveřák, jehož život se mnohokrát protnul s osudem hlavní hrdinky knihy, divoké veverky Pinky, oslaví v únoru už desáté narozeniny. Stále žije ve velké venkovní voliéře vedle domu a tak jako za ním k voliéře léta přicházela Pinky, navštěvují ho dnes jiné divoké veverky, které osídlily její bývalé teritorium.

Krýťa se vždy nerad fotil, a tak jsou jeho použitelné snímky i pro mne velkou vzácností. Před týdnem se mi ho podařilo několikrát zblízka vyfotit uvnitř voliéry, jak si nosí vlněný česanec do košíku pod stropem, který mu už mnoho let slouží jako ložnice. Vzhledem k požehnanému věku už v košíku tráví většinu času, nemá ale žádné zdravotní problémy a když se občas po ránu s hlomozem a dupáním nadšené prořítí voliérou, nikdo by mu jeho "metuzalémské" stáří nehádal.

Prudké ochlazení v minulých dnech a celodenní námraza proměnily krajinu do zimní podoby. Tříměsíční mláďata divoké veverky Connie si v posledních dnech nejčastěji kromě javorových semen pochutnávala na výhoncích mladých smrčků. Sameček na snímku podělil barvu těla i o stupeň tmavší ocas po otci Tomovi, odchovanci naší záchranné stanice, před rokem vráceným do přírody. Patrné jsou už i narůstající štětičky na uších, nejzřetelnější součást zimní srsti veverek.

Za necelý rok a půl, co se k nám ze Znojma dostala, se retardovaná samička Jane stala jakýmsi neoficiálním maskotem naší záchranné stanice. Přežila těžké zranění (vykloubená lopatka), několik komplikovaných čištění neustále zahnisávající rány a ještě k tomu jí vždy po týdnu musíme zastřihovat zuby. Hlodáky má totiž Jane vychýlené (zubní malformace), takže si je nedokáže jako zdravé veverky obrušovat o sebe navzájem.

Poslední velký operační zákrok prodělala Jane v ordinaci MVDr. Pohořalého na veterinární klinice v Kolíně před necelými dvěma týdny, kdy jí v narkóze vyčistil obnovený absces na pravé lopatce (na jednom ze snímků je zašívání rány na závěr operace). Jane se ale i tentokrát velmi rychle po operaci vzpamatovala a už dva dny poté medicínský zákrok připomínalo jen vyholené místo na srsti a viditelné stehy.

Jane se tak již opět může předvádět ve své plné "kráse", kdy jí na originalitě vzhledu dodávají její "šejdrem" rostoucí zuby. Pohled na panáčkující Jane nám každopádně vždycky spolehlivě zlepší náladu...

Všechny zájemce o život divokých veverek bych chtěla upozornit na blížící se vyprodání knížky "Veveřácká kronika", kterou jsem napsala před šesti lety (ještě pod dívčím jménem Mojžíšová).

Téměř třísetstránková vázaná kniha s několika desítkami barevných fotografií zaznamenává čtyři roky každodenního pozorování divoké veverky Pinky (podle ní dostala naše záchranná stanice jméno) a dozvíte se z ní leccos o životě a "každodenních hrdinstvích" úžasné veverky, která do slova a do písmene změnila náš život. Knížka je stejně jako pro dospělé vhodná i pro děti a soudě podle mailů, které jsme za dobu od jejího vydání dostali, udělala mnoha čtenářům radost. Knížku můžete použít i jako dárek komukoliv, kdo má rád přírodu a veverky obzvlášť.

Prodej knihy je pro nás důležitý i tím, že jsme ji vydali vlastním nákladem a prodáváme si ji sami, takže můžeme z výtěžku z prodeje alespoň z části pokrýt potřeby naší záchranné stanice. Knížku posíláme okamžitě po objednání, takže není výjimkou, že ji zájemci mají poštou doma hned druhý den po objednání. Knížku lze objednat jednoduše kliknutím na odkaz "Knížka Veveřácká kronika" (ve sloupci vlevo). K přečtení je tam i řada dojmů od čtenářů.

Z nákladu 1.000 ks nám tu momentálně zbývá posledních cca 30 "Veveřáckých kronik". Důležité je, že knížku po vyprodání už v této podobě nebudeme dotiskovat, takže brzy již ji nepůjde získat. K budoucímu vydání připravujeme pokračování, o druhé polovině života Pinky, není vyloučeno že již v příštím roce.

Chutě veverčí jsou stejně jako ty lidské roztodivné. Tak například letošní trojnásobná matka, divoká veverka Connie, má slabost pro suchý chléb. Přišla jsem na to před rokem, kdy jsem na stříšce před domem sušila zbytky chleba (pro ovce, které chová náš známý), a několikrát jsem Connie přistihla, jak si kousky chleba odnáší a schovává v koruně sousední borovice.

Protože v okolí se stále ještě pohybují tři měsíce stará mláďata ze třetího letošního vrhu Connie, zajímalo mě, jestli se chutě "dědí" z matky na mláďata. A skutečně - u hnědého kluka, který barvou i tvarem obličeje jakoby Connie "z oka vypadl", vzbudil krajíček suchého chleba umístěný v ptačím krmítku nadšení. Mládě nejen že si na něm labužnicky pochutnalo, ale nakonec si ho s vypětím všech sil i odvleklo do koruny nedalekého javoru.

Možná si vzpomenete na příběh malého Tobolky, o němž jsme zde psali letos 28. května. Jeho matka se utopila v zahradním bazénu a v hnízdě vysoko na stromě v sousedním lesíku po ní zůstal opuštěný měsíc starý slepý sameček. Ten se po několika dnech, zcela vysílený, z hnízda vyplazil a spadl na zem, kde ho naštěstí nalezla rodina Tobolkových. Prochladlý a nemocný (zápal plic) veverčí kluk nejen že jako zázrakem přežil, ale vyrostl z něj vitální veveřák, bez problémů schopný návratu do přírody.

Protože na místě nálezu v Boháňce u Hořic v Podkrkonoší jsou ideální "veveří podmínky" (pestrá skladba stromů, obrovský les, minimální pohyb lidí v okolí), zřídili jsme ve spolupráci s nálezci, rodinou Tobolkových, nové výpustné místo s krmítky a budkami přímo na stromech, pod nimiž byl veveřák nalezen. Na začátku srpna jsme pak v Boháňce vypustili Tobolku a s ním i 7 stejně starých mláďat, s nimiž u nás v záchranné stanici vyrůstal.

Od té doby nás rodina Tobolkových, která se o výpustné místo vzorně stará a doplňuje v krmítkách potravu, pravidelně zásobuje maily s fotografiemi "veverčího dění" v Boháňce. Mláďata se v prvních týdnech po vypuštění pohybovala v nejbližším okolí výpustného místa a sklízela úrodu lísek, bukvic a ovoce z přilehlé zahrady. I dnes, 3 měsíce po vypuštění, jsou ale častými návštěvníky výpustného místa a podle Tobolkových není dne, kdy by některou z veverek nezahlédli ve větvích.

Na prvním vzpomínkovém snímku je veveřák Tobolka pár hodin po nálezu, ostatní fotografie pořídili Tobolkovi v posledních týdnech a zachycují dnes již více než půlroční veverky v korunách stromů v okolí výpustného místa. Jsme rádi, že prostřednictvím fotografií můžeme být chvíli "s nimi"...

Poslední měsíc jsme měli těžký, léčili jsme totiž komplikované zranění jedné z našich nejmilejších veverek. Samička Busy u nás v záchranné stanici před třemi lety zůstala natrvalo kvůli amputaci prstu na zadní noze a protože má mimořádně trpělivou a takřka "andělskou" povahu, používáme ji jako "náhradní matku", která svou přítomností zlepšuje psychický stav nalezených mláďat.

Busy si bohužel před měsícem ve venkovní voliéře poranila zadní nohu na vnitřní straně stehna, pravděpodobně si ji při nešikovném skoku rozškrábla o větev. Než jsme si všimli, že je s ní něco v nepořádku, stihla si během pár desítek minut ránu rozšířit na takřka celé stehno. Protože ji rána svědila, rozkousala si ji, čímž poranění zvětšila a nakonec si z nohy doslova stáhla kůži na ploše cca 8 x 5 centimetrů. Do živé rány se okamžitě dostala infekce, Busy dostala silnou horečku a zkolabovala.

Jedinou šanci na vyléčení dávalo zamezení přístupu k ráně, což je ale u veverky takřka neproveditelné. Přesto jsme se o to pokusili a na veterinární klinice v Kolíně ji MVDr. Pohořalý v narkóze ránu vyčistil a nasadil ji na hlavu ochranný krunýř z umělé hmoty, který zabránil tomu, aby si ránu opětovně rozkousávala. Několik desítek hodin, než naplno zabrala antibiotika, se Busy pohybovala na hranici života a smrti, a ani pak neměla zdaleka vyhráno.

Kritický byl celý první týden, který Busy strávila zcela vyčerpaná v přepravce, bez možnosti pohybu. Ránu jsme jí museli třikrát denně čistit a neustále jsme bránili jejím pokusům se ke svědící ráně dostat a znovu ji rozkousat. Když se rána začala alespoň částečně hojit, mohla se Busy přestěhovat z přepravky do jedné z voliér uvnitř domu, i tam ale musela být pod pravidelným dozorem a samozřejmě pokračovalo i ošetřování rány třikrát denně. Kvůli ochrannému krunýři navíc nebyla schopná sama jíst ani pít, takže jsme ji po celou dobu léčby, tedy téměř měsíc, museli ručně krmit rozkrájenou a rozdrcenou stravou a mnohokrát denně jí dávali pít ze stříkačky.

Náročnou péči nám zpříjemňovalo jen postupné zlepšování jejího zdravotního stavu, kdy se rána na noze po mnoha čištěních postupně začala uzavírat, zmenšovat a nakonec i znovu zarůstat srstí, jak je vidět i na fotografiích. Po čtyřech týdnech jsme mohli Busy ochranný krunýř sundat, k nezměrné její i naší radosti. Následovala sice menší komplikace, kdy se jí zanítila levá tvář (jako důsledek měsíčního pobytu v krunýři), proti tomu, co ale dokázala překonat, to vlastně byla už jen maličkost.

Dnes již je Busy zpátky ve venkovní voliéře, šťastná z volného pohybu bez krunýře a zbavená bolesti v noze. Je zvláštní, že ty nejhorší věci se vždycky stávají těm nejlepším...