PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Na osudu dva týdny starého mláděte, nalezeného minulou středu v lese u Děčína, lze názorně ukázat, jakou hrůzou si některá veverčata musí projít. Nálezci z těla podchlazeného veverčete sice posbírali nakladená muší vajíčka, nebyli si ale jistí, o jaké mládě se jedná (považovali ho za kunu), a tak záchrannou stanici Falco v Dolním Týnci u Litoměřic kontaktovali až v pátek, po návratu z dovolené na chatě, kde 2 dny zkoušeli mládě krmit sami. Jakmile kolegové ze stanice Falco při přebírání mláděte zjistili, v jak žalostném je stavu, zavolali nám, vyjeli nám naproti a mládě jsme si od nich převzali v Praze. Veverčí samička byla zcela vysílená a vyhladovělá (vážila pouhých 40 gramů), při pokusech o krmení ale vždy začala masivně krvácet z nozder, což jsme zprvu připisovali vnitřnímu poranění. Až o několik hodin později, kdy nám zatelefonovala nálezkyně a popsala detailní okolnosti nálezu, jsme nabyli podezření, zda uvnitř nosní dutiny veverčete nezůstalo "zapomenuté" muší vajíčko a nevylíhla se z něj larva, která roste, mladěti rozhlodává sliznici a tím způsobuje krvácení. Podezření se potvrdilo ve chvíli, kdy jsme po opakovaných prohlídkách konečně v hloubi nosní dutiny zahlédli pohyb. Muší larvu jsme se nejprve marně snažili vytáhnout pinzetou a po telefonické konzultaci s MVDr. Pohořalým jsme nakonec zkusili do nosní dutiny opatrně nakapat ředěný kysličník. Až po mnoha marných pokusech se nám nakonec mrštnou larvu podařilo pinzetou zachytit a vytáhnout. K našemu úděsu byla obrovská, 1 centimetr dlouhá (viz snímek), takže musela zaplňovat téměř celý dýchací trakt mláděte (jen pro porovnání - hlavička takto malého mláděte je cca 2 centimetry dlouhá, takže centimetr dlouhé larvě by u člověka velikostně odpovídal malý had vytažený z nosu). Veverčeti se okamžitě obrovsky ulevilo a krvácení ustalo, i přes nasazení antibiotik se ale i další dny pohybovalo obrazně řečeno na hraně života a smrti. Teprve včera (tedy 4 dny po vyjmutí larvy) se veverčí holčička dostala z nejhoršího a ani dnes nedokážeme s jistotu říci, zda se uzdraví či vůbec přežije. Na dvou snímcích je veverče dnes ráno při krmení, fotografie ležícího mláděte je z pátku, po převozu k nám.

Rezavý sameček, který podle okolností nálezu dostal jméno Sklepník, přišel ke své proslulosti shodou náhod. Je totiž stým mládětem, které jsme letos přijali do našeho veverčího "rehabilitačního zařízení". Poprvé za pět let, co fungujeme, jsme tak překročili hranici 100 přijatých veverčat za rok (byť již loni, kdy se "počítadlo" zastavilo na čísle 98, jsme k tomu měli blízko). Tento "rekord" ale i v budoucnu už jen těžko překonáme, prostě proto, že ve dvou lidech je cca 80-100 přijatých mláďat ročně maximální počet, který jsme schopni "logisticky" zvládnout tak, aby se všem mláďatům dostalo potřebné péče. Sameček Sklepník je ideálním jubilantem především díky svému dojemnému vzhledu. Přivezli jsme si ho v pátek z Prahy, kde byl nalezen bezvládně ležící na podlaze sklepní sušárny panelového domu. Pět týdnů staré mládě muselo být ztracené od matky nejméně 2 dny, protože bylo tak vysílené a dehydrované, že již nebylo schopné pohybu. Po dvou dnech zdejší rehabilitace ale Sklepník nabral část ztracených sil a za záchranu se nám odvděčuje svou fotogeničností...

Před měsícem a půl jsme psali o vzácných "pacientech" naší záchranné stanice, trojici plchů lesních (Dryomys nitedula). Sourozenci, dva kluci a holčička, se k nám z Beskyd dostali ve věku dvou týdnů, kdy vážili pouhých 4, 5 a 6 gramů. Miniaturní nalezence se nám k velké radosti nejprve podařilo udržet při životě a posléze i dokrmit do "teenagerské" velikosti. Po třech týdnech u nás ale plši přestali přibírat a jejich stav se začal mírně horšit. Rozborem výkalů jsme zjistili, že mají tasemnici, jejíž zárodky do tělíček plšíků přešly z těla matky v době těhotentsví, tedy placentárně. Náš skvělý veterinář MVDr. Pohořalý z Kolína vymyslel vhodné odčervení a správné dávkování, a plšíky se nakonec podařilo parazitů zbavit. Protože si ale nejsme jistí, do jaké míry tasemnice oslabila jejich organismus, rozhodli jsme se nakonec (po dlouhém váhání) plchy ponechat přes zimu u nás ve stanici a na místo, kde se narodili, je vrátit až příští rok na přelomu jara a léta. Plši se na zimu totiž ukládají k zimnímu spánku a právě první zima, kdy hibernují ještě v "dorosteneckém věku" (nejsou dospělí a tedy zcela odolní), je pro ně sama o sobě riziková, natož když byl jejich organismus v raném dětství takto oslaben. Plšíci momentálně žijí ve voliéře a celé noci tráví bujarými honičkami a gurmánskými hostinami. Na prvním snímku jsou plši těsně po přijetí k nám, na dalších třech fotografiích je jejich aktuální podoba, kdy již dosáhli dospělé velikosti a váží tedy kolem 25 gramů.

Ve čtvrtek jsme jeli do Prahy na Prosek, pro veveří mládě, které pan Kachlík našel na zemi v parčíku za panelovým domem. Šest týdnů stará veveří holčička vypadla z hnízda, které v otevřené úzké větrací šachtě přímo ve zdi paneláku v cca dvanáctimetrové výšce používají tamní veverky již několik let. Mládě z hnízda ale muselo vypadnout nejméně o den, a pravděpodobně o dva dříve (do té doby se zřejmě skrývalo v okolí), než ho pan Kachlík objevil a zachránil. Bylo totiž zcela vyčerpané, potlučené, podchlazené a se srstí doslova prolezlou mušími vajíčky. Zatímco malá nalezenkyně u nás sílila a uzdravovala se, rodina Kachlíkových nás průběžně informovala (telefonicky, i mailem poslanými fotografiemi) o tom, jak se daří ostatním mláďatům. Prckové si včera poprvé troufli vylézt z hnízda a prozkoumávali jak stěnu paneláku, tak okolní stromy. Na snímcích ze včerejška si tak můžete prohlédnout jak zachráněnou samičku (se zřetelnými stopami hojícího se poranění z pádu pod čumáčkem) spokojeně se léčící u nás ve stanici, tak její sourozence o 80 kilometrů dál na zdi paneláku na Proseku.

Jedním z těch, kdo nás podporují v naší "veverčí" práci, je internetový obchod Zelená domácnost, specializující se na výrobky pomáhající divokým zvířatům (ptačí budky, zvířecí "domečky", krmení atd.) a na "zelené" (tedy ekologické) výrobky pro domácnost (prací a čistící prostředky, žárovky, tašky, sáčky a leccos dalšího). V nabídce Zelené domácnosti jsou i výrobky přímo určené veverkám (krmítko) či takové, které můžou divoké veverky využít (např. budka pro sovy od společnosti Schwegler). Zelená domácnost nově nabízí i 3D vystřihovánky čtveřice zvířat (liška, jezevec, veverka a ježek), z nichž veverka byla pojmenována Pinky na počest hrdinky knížky "Veveřácká kronika". Obal vystřihovánek i "slepenou" Pinky si můžete prohlédnout na přiložených fotografiích, další detaily jsou k nalezení přímo na e-shopu Zelené domácnosti (http://www.zelenadomacnost.com/detail/935-Lesni-pratele/).

Dnes v noci zemřel ve spánku v budce jeden z nejstarších trvalých "chovanců" naší záchranné stanice, pětiletý veveřák Snake.
Snake se k nám dostal v roce 2008 jako roční sameček, který prožil po vypadnutí z hnízda první rok svého života u nezodpovědné nálezkyně v miniaturním skleněném akváriu, takže byl zcela zubožený, s přerostlými drápy a zuby a takřka nepohyblivý (během roku života bez možnosti pohybu v uzavřeném akváriu mu atrofovaly svaly). V prvních týdnech u nás se dokázal jen plazit po zemi (proto jsme ho pojmenovali Snake) a až po pozvolném každodenním procvičování se postupně naučil chodit a po dalších několika měsících dokonce i šplhat. Později byl k naší velké radosti už k nerozeznání od zdravé veverky, jen s tou odlišností, že nedokázal skákat.
Snake během čtyř let u nás vystřídal několik voliér a na první hrůzný rok života v akváriu nikdy nezapomněl. Užíval si proto volného prostoru voliéry a s oblibou trávil čas poleháváním na prosluněné větvi pod stropem, odkud pozoroval dění v sousedních voliérách i pohyb divokých veverek na stromech v okolí.
Při jeho přijetí k nám jsme vzhledem k jeho zuboženému stavu odhadovali, že přežije nanejvýš několik měsíců. Snake nás ale v následujících čtyřech letech mnohokrát překvapil jak svou vitalitou, tak nezměrným odhodláním žít. Chybí nám už teď.

Za poslední 2 dny jsme si ze 3 výjezdů přivezli 5 veverčat. Na tom by nebylo nic až tak výjimečného, kdyby... Kdyby všech 5 přibližně 5 týdnů starých mláďat nebyly holky. Překvapilo nás to hlavně u trojčat, pro něž jsme si v pátek večer jeli až do Moravského krasu, do vesnice Habrůvka. U vícepočetných sourozeneckých nálezů totiž bývají pohlaví promíchána a obvykle převažují samečci nad samičkami. Tři prochladlé a vyhladovělé sestry, které se po dvou dnech rehabilitace už dostávají do formy, si můžete prohlédnout na sérii čtyř fotografií, na nichž s grácií manekýnek předvádějí své nádherné "oháňky".

V neustále se hrnoucích zprávách o osudech nalezených mláďat ("počítadlo" letos přijatých se momentálně zastavilo na čísle 90) nemáme čas referovat o našich "trvalých chovancích", tedy o handicapovaných veverkách, které nešlo vrátit do přírody a zůstaly natrvalo u nás ve stanici. Proto nabízíme alespoň souhrnnou informaci - všechny "stálé" veverky, o nichž jsme tu v posledních letech psali (Busy, Jane, Bubula, Snake, Líza, Játrovka...), jsou v pořádku a momentálně jsou zcela u vytržení z největší veverčí pochoutky, čerstvých lískových ořechů, které jim nosíme z keřů na zahradě. Na snímcích je dnešní ranní idyla ve venkovní voliéře, v níž spolu žijí více než rok staré samičky Líza a Játrovka. Rezavá Líza je od narození mentálně postižená (ale naprosto šťastná), tmavší Játrovka je od dětství hluchá a slepá. Obě spolu teď v létě nejčastěji spávají v košíku, zavěšeném pod stropem voliéry a takto vypadají těsně po probuzení...

V posledním týdnu se u nás střídaly smutné a šťastné okamžiky jako na houpačce. Z malých nalezenců, o nichž jsme tu poslední dobou psali, máme největší radost ze tří plchů lesních, z nichž vyrostli zdraví "dorostenci", které v polovině srpna vrátíme do přírody na místo v Beskydech, kde byli nalezeni (podrobně pak o tom napíšeme). Naopak smutně skončila obě malá veverčata, novorozeně z Újezda a týdenní samička z Vyškova (ze zlomenou nohou). U obou mělo vnitřní poranění z pádu fatální následky, a po všemožných pokusech o záchranu je nakonec veterinář po dohodě s námi uspal, aby neumírala v bolestech.
Náladu nám tak zvedl až happyend dvouměsíčního příběhu divoké veverky, o níž jsme zde zatím nepsali. Už v květnu jsme si všimli, že jedno z jarních mláďat divoké veverky Connie, která trvale žije na zahradě a v sousedním akátovém lese, se čím dál hůře pohybuje. Stav tehdy tříměsíční samičky, kterou jsme z nedostatku fantazie pojmenovali podle matky "Malá Connie", se rychle zhoršoval, stále ale byla tak obezřetná, že nás k sobě nenechala přiblížit. Až ve chvíli, kdy již byla zcela vyčerpaná, se nám ji s notnou dávkou štěstí povedlo u krmítka chytit do podběráku a dovézt na kolínskou veterinární kliniku k MVDr. Pohořalému na rentgen.
Vyšetření ukázalo, že samička má dvě zlomeniny na stejné zadní noze - jednu starší, nezhojenou, v dolní části a druhou nahoře ve stehně. Malou Connie jsme po přeočkování antibiotiky a dalšími "povzbuzujícími" prostředky týden ponechali v malé přepravce, aby nohou nemohla hýbat a zlomeniny měly šanci srůst (po celou dobu jsme ji napájeli stříkačkou). Když se noha zpevnila, umístili jsme veverku do jedné z venovních voliér, aby mohla nohu postupně rozpohybovat.
Vzhledem k jejímu vyčerpání a vážnosti zranění trvala rehabilitace dlouhé dva měsíce, nakonec ale zlomeniny srostly tak dobře, že Malé Connie nezůstal žádný pohybový handicap a mohla se vrátit zpátky do přírody. V tomto případě bylo "vypuštění" jednoduché - stačilo jednoho rána otevřít dveře voliéry a Malá Connie se vrátila do míst, kde se narodila a prožila celý svůj dosavadní život. Malou Connie jsme takto vypustili už před týdnem, a zatím každý den od té doby se nám ji podařilo v okolí zahlédnout - někdy na krmítku, jindy v korunách stromů nebo v lískových keřích.
Na snímcích je Malá Connie v narkóze při vyšetření u MVDr. Pohořalého a pak ještě ve voliéře, několik dní před vypuštěním.

Ze tří mláďat, přijatých k nám v posledních čtyřech dnech, je nejneuvěřitelnější příběh rezavé samičky z lesů od Roztok u Prahy. Tři týdny stará, tedy ještě slepá a nepohyblivá veveří holčička vypadla z hnízda a zřítila se přímo doprostřed mraveniště pod stromem. Na veverče se okamžitě vrhli mravenci a zahryzli se mu do celého těla. Obrovskou shodou šťastných náhod zaslechl zoufalý nářek zaživa mravenci požíraného mláděte Nikolas Nikolos, který byl opodál na procházce v lese. Veverče z mraveniště vytáhl, očistil ho od mravenců a poskytl mláděti první pomoc. Protože od předání mláděte k nám uplynuly už tři dny, můžeme s jistotou říci, že na veveří holčičce nezanechal hrůzný zážitek žádné následky, takže jedinou památkou, kterou si z něj odnesla, je přezdívka "Mravenečník". Na snímku je při dnešním ranním krmení.