PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Od textu o veverce, která opustila tento svět, se jaksi očekává, že by měl být smutný. Hrdina tohoto povídání, sameček Bagoun, ale prožil bohatý, dobrodružný, plnohodnotný a v plném smyslu slova krásný život divoké veverky, a tak je náš smutek z jeho odchodu prodchnutý radostí, která časem ve vzpomínkách na něj převládne.
Bagoun se do naší záchranné stanice dostal 25. srpna 2014 jako ještě slepé a zcela zbědované veverče. Nalezen byl v Praze na Letné, ležící na zemi na asfaltovém chodníku, těžce dehydrovaný a vysílený (na jednom ze čtyř přiložených snímků je těsně po přijetí k nám). Kdyby byl nalezen o pár desítek minut později, bylo by už pozdě a i takhle byla jeho léčba komplikovaná, takže jsme se v prvních dnech neustále obávali, že nepřežije. Ze slepého prcka ale během dalších čtyř týdnů kojení a léčby vyrostl zdravý veverčí kluk, u nějž nic nebránilo vypuštění do přírody.
K veverčatům, jejichž život zpočátku "visí na vlásku", si ale obvykle vytvoříme hlubší vztah než k jiným, a tak se Bagounovi dostalo vzácné výsady v podobě vypuštění nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás v areálu záchranné stanice. Bagouna jsme přímo z voliéry vypustili 27. října 2014 a následovalo to, co se u samců stává jen vzácně - sameček zůstal žít v okolí. Veverčí kluci totiž mají "toulavou krev", a tak se na místě vypuštění obvykle zdrží jen pár týdnů (či nanejvýš měsíců), a poté vyrazí do světa, hledat samice i jiná "povyražení", která jim veverčí život nabízí.
Bagoun ale naší velkou zahradu a přilehlý lesík přijal za své teritorium a na následující čtyři roky se stal jeho mužským "vládcem". Do vzdálenějšího okolí odcházel jen někdy v době námluv, ale vždy nenajvýš jen na pár dní či týden, takže po většinu z oněch čtyř let od jeho vypuštění jsme ho ve větvích stromů či u krmítka vídali denně či obden.
Bagoun se okamžitě po vypuštění, jak to u veverek bývá, "proměnil" v divokou veverku, na které nedlouhý "dětský" život v záchranné stanici nezanechal žádné stopy. Tak jako jiné veverky trávil život obvyklým veverčím způsobem - stavbou hnízd, sháněním potravy, vymezováním se vůči občasným konkurentům, kteří do jeho teritoria zabloudili a po část roku okouzlováním samiček, žijících v okolí. Úspěch měl především u Malé Pinky, samičky, kterou jsme shodou okolností vypustili též přímo u nás (jen o pár dní dříve než jeho) a která též v lokalitě zůstala žít natrvalo. Bagoun se tak v následujících čtyřech letech stal opakovaným otcem mláďat Malé Pinky a předal své geny několika desítkám divokých veverek.
Bagouna jsme v plné síle vídali více než čtyři roky, až do poloviny letošního prosince. Poté se jeho zdravotní stav ze dne na den prudce zhoršil - zeslábl, zmalátněl, jen těžce se pohyboval a z hnízda vylézal jen na pár minut, aby se na jednom ze zdejších krmítek najedl a napil. Po třech dnech pokusů se nám ho nakonec ve chvíli, kdy už byl zcela dezorientovaný, podařilo odchytit. Jeho stav už ale byl beznadějný - antibiotika ani další podpůrná léčba nezabrala. Ve třech posledních dnech svého života se tak Bagoun vrátil "do dětství" - bezvládný je celé prospal ve vyhřívané přepravce, stejně jako před čtyřmi a půl lety opečovávaný svou "náhradní maminkou", Káťou, která ho vždy, když se na pár vteřin ze svého katatonického stavu probral, krmila a napájela stříkačkou. Zemřel v klidu a bez bolestí v pátek 21. prosince ráno a týž den jsme ho pohřbili na zahradě pod vysokým modřínem, vedle samečka Krýti, jednoho z hrdinů knížky "Veveřácká kronika".
Se čtyřmi úspěšnými lety života v přírodě od vypuštění je Bagoun našim rekordmanem. Byl to úžasný veveřák a prožil úžasný život. Nikdy na něj nezapomeneme.