PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Rok co rok v létě nám zavolá několik nálezců údajného veverčete, jimž po vyslechnutí bližšího popisu malého chlupatého tvora vysvětlíme, že ve skutečnosti našli mládě plcha. Plch je totiž jediným tvorem v české přírodě, který je v určitém věkovém stadiu veverčeti trochu podobný, takže dokáže laického nálezce zmást. Ze čtyř druhů plchů, kteří v ČR žijí (plch velký, lesní, zahradní a plšík lískový), dochází nejčastěji k záměně u plcha velkého (latinsky Glis glis), který je z plchů největší a v dospělosti může narůst až ke 300 gramům. A protože plši jsou úchvatní tvorové, někdy neodoláme, a obzvlášť když jde o holátko, vyžadující složitou a "piplavou" péči, dojedeme si pro něj.
Letos se k nám takto dostalo suverénně nejmenší plšátko ze všech, o které jsme se kdy starali. Slepá plší holčička (jde o mládě plcha velkého), pro kterou jsme si 8. srpna dojeli do Brandýsa nad Orlicí, tehdy vážila pouhých 8 gramů a byla cca týden stará. Miniaturní tvoreček, velký tehdy jako burák či polovina malíčku (jak dosvědčují fotografie), za necelé tři týdny u nás už docela narostl, takže nyní váží 28 gramů a je velký už jako buráky dva. :)
Růst i dospívání plchů je ale více než dvakrát rychlejší než u veverčat, takže momentálně měsíc stará plšička (na rozdíl od stejně starých veverčat, která v tomto věku celý den po "miminkovsku" jen spí) už kromě kojení ochutnává i piškoty a aktivně (a rychle) pobíhá. Jako všichni plši i ona má kromě hebké srsti i nádherné velké oči, vlastní všem tvorům, kteří den prospí a aktivní jsou výhradně v noci.
Nad plšičkou Pepper (jméno dostala podle Pepper Potts, sekretářky Iron Mana) by jistě zajásali i numerologové - přivezli jsme si ji 8.8. 2018, vážila 8 gramů a její momentální IQ odhadujeme na 8. :)

Dovedete si představit, že byste se tři dny nemohli vyčůrat? Vžít se do toho, jak strašlivá musí být bolest z močového měchýře přeplněného k prasknutí? Přesně tím si prošel malý černý veverčí kluk, nalezený u Hřenska. Dokud jsou totiž veverčata slepá, tedy celé první čtyři týdny života, nedokáží sama čůrat. (V hnízdě je k močení matka stimuluje olizováním genitálií a pokud se takto malé veverče dostane k lidem, musí se po každém krmení vyčůrat s lidskou pomocí, stimulací vývodu močové trubice.)
Vina za třídenní veveřáčkovo utrpení ale nepadá na nálezkyni. Ta totiž po objevení veverčího klučiny v lese na zemi strávila několik hodin marnou anabází v Děčíně, když se pokoušela najít radu či pomoc u několika veterinářů, v ZOO i jednom z místních útulků. Všichni tito "profesionálové" ji bohužel dali jen nesmyslné rady a posílali ji "od čerta k ďáblu", aniž by jediný z nich poradil to, co by mělo okamžitě napadnout každého rozumně uvažujícího odborníka - že by měla zavolat do některé ze záchranných stanic pro volně žijící živočichy. Nálezkyně, která byla na Děčínsku na dovolené na chatě (mimo civilizaci i internet), se tedy na základě absurdních rad ze zoufalství pokusila o mládě na chatě tři dny pečovat sama, než se dostala k internetu a našla kontakt na nás.
Z popisu okolností i z mobilem poslané fotografie veverčátka se strašlivě nafouklým bříškem od přeplněného močového měchýře jsme pochopili, že jde doslova o vteřiny, vyrazili jsme tedy k nálezkyni okamžitě přímo z výjezdu pro jiné mládě za Prahou a protože nám vyjela naproti, předali jsme si mládě včas, takže k prasknutí močového měchýře nedošlo. Ještě několik dalších dní (vše popisované se odehrálo minulou neděli) zbědovaný veveřáček bojoval o život, dnes již ale jeho zdravotní stav vypadá optimističtěji.
Ne že by nám na životě některého z našich veverčích "chovanců" nezáleželo, dva týdny starý klučina z Hřenska je ale přece jen obzvlášť výjimečný případ - je to totiž v naší evidenci veverčátko s pořadovým číslem tisíc. Od jeho přijetí tedy už můžeme hrdě říkat, že za jedenáct let, co fungujeme, prošlo naší rodinnou "veverčí" stanicí čtyřciferné množství veverčat...