PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

...
ČERNÁ PANTERKA
(31. března 2011)

Třetím veveřátkem letošní sezóny je zhruba 3 týdny stará samička, nalezená v Litvínově. Z místa nálezu se prostřednictvím městské policie dostala do záchranné stanice Falco v Dolním Týnci u Litoměřic a odtamtud ji předali nám (přebírali jsme si ji "na půl cesty", v Praze na Černém mostě).

Vše zatím nasvědčuje tomu, že jediným zdravotním handicapem samičky sametově černé barvy byla silná dehydratace, takže po zavodnění a povinné "karanténě" jsme ji k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných přidali ke dvěma bratrům "krtkům", kteří jsou u nás od soboty. (Na jednom ze tří společných snímků je černá samička při slastném zívnutí.)

A jak se mají "krtci"? Oběma samečkům se i po 5 dnech od nálezu daří dobře a rychle přibývají na váze. Jejich hmotnost se za 5 dní zvedla o 50 %, z 20 a 21 gramů při nálezu na dnešních ranních 31 a 33 gramů.

Už dlouho jsem zde nepsala o jednom z našich trvalých "chovanců", handicapované samičce Jane. Ta kvůli svému postižení žije ve vnitřní voliéře v prvním patře domu, tedy v zimě bez možnosti kontaktu s "venkovním světem".

To se ale radikálně změnilo s příchodem jara a venkovním oteplením. Protože jedno z velkých oken v místnosti se otevírá směrem dovnitř a celý okenní otvor je z vnější strany překrytý pletivem, změní se místnost po otevření okna v provizorní "obří voliéru" s výhledem do krajiny. Jane tak po vypuštění do místnosti může sedat na parapetu otevřeného okna a pozorovat okolí, včetně divokých veverek Connie a Toma, které si v těchto dnech pravidelně přicházejí pochutnat na pupeny borovice, rostoucí před oknem.

Jane vzhledem ke svému postižení nevydrží na okně dlouho, ale k odpočinku do svého pelíšku se z parapetu vrací pořádně "vyvětraná" a plná pozorovacích zážitků...

Včera, v sobotu 26.3. večer, jsme si přivezli první letošní nalezence. Dva veverčí kluci jsou ze Stříbrné Skalice, kde byli nalezeni v hnízdě na skáceném stromě. K nám se dostali zprostředkovaně, na předání se podílely záchranné stanice ve Slapech a ve Vlašimi a právě od pracovníků záchranné stanice ve Vlašimi jsme si je večer z auta do auta předali "na půl cesty" mezi námi, v Uhlířských Janovicích.

Bohužel, oba veverčáci jsou hluboko pod věkem, zaručujícím bezproblémové přežití. Jejich stáří je cca 6-7 dnů, podle váhy (21 a 22 gramů) jsou možná dokonce i mladší, podle probarvení kůže naopak možná o trochu starší (pokud se dožijí otevření očí v 28 dnech, budeme pak schopni jejich přesný věk při nálezu dopočítat zpětně).

Oba kluci měli dvojí velké štěstí - jednak byli nalezeni hned po pádu hnízda a okamžitě umístěni do tepla, a druhak se je nálezci nepokusili krmit, čímž by je ohrozili mnohem víc než krátkou "hladovkou" (u takto malých mláďat je snášenlivost nevhodné náhradní potravy extrémně nízká).

Noc i ráno u nás oba veveřáci zvládli, zatím oba bezproblémově přijímají náhradní stravu i vyměšují. Oba jsou ale malátní, což samozřejmě může být způsobeno i jen šokem z odloučení od matky. Žádné prognózy ale nechceme vyslovovat, loni se nám sice dvakrát takto stará mláďata podařilo odchovat (naposledy samičku Sandru), ale u takovýchto prcků možná i víc než na naší péči a zkušenostech záleží i na prostém veveřím štěstí...

Dnes ráno se na zahradě krátce potkali dva zdejší "starousedlíci", divoké veverky Connie a Tom. Oba mi předvedli největší veverčí chloubu, nádherné huňaté ocasy, které jim slouží především jako "kormidlo" při dlouhých skocích.

Veverky o ocas náležitě pečují, někdy i desítky minut stráví jejich pečlivým čištěním a pročesáváním. Zatímco Connie má ocas rezavý stejně jako zbytek těla, tmavě hnědý Tom má ocas tmavší, takřka černý, takže je podle této barevné anomálie okamžitě rozpoznatelný i na velkou vzdálenost.

Tři týdny po porodu si divoká veverka Connie začíná užívat prvních "poslů jara". První jarní čerstvou potravou už tradičně bývají pupeny borovic a modřínů, vyrážející na větvích stromů. Protože jedna z borovic roste těsně vedle našeho domu, mohu Connie pozorovat (a fotografovat) z těsné blízkosti. Na pupenech si pochutnává s rozkoší podobnou gurmánovi pohodlně rozvalenému u stolu v restauraci oceněné hvězdou od Michelina...

Každou jízdu na některé z lesních výpustných míst využíváme k obohacení voliér v záchranné stanici o čerstvé "lesní produkty", jako jsou větve stromů, šišky, kůra, nejrůznější plody apod. Z poslední výpravy jsem staničním veverkám přivezla tašku plnou lesního mechu, který jsem rozprostřela na zem ve velké výběhové voliéře.

Polštáře čerstvého mechu, prosycené lesní vůní, vyvolaly nadšení především u půlroční samičky Sandry. Ta se v mechu dlouho nadšeně vyvalovala a když si v něm nakonec vyseděla pohodlný důlek, využila měkkou podložku k důkladnému umytí.
Zářivá barva její srsti byla v paprscích jarního sluníčka obzvlášť neodolatelná...

Při doplňování krmítek na našich výpustných místech, kde vracíme zachráněné veverky zpět do přírody, se mi včera podařilo spatřit dva z našich loňských "odchovanců". V obou případech jde o veverky, které samostatně žijí v přírodě již více než půl roku a čeká je - po obzvlášť tuhé zimě - jejich první slunečné jaro na svobodě.

Po takto dlouhé době je identifikace veverek samozřejmě velmi obtížná, vzhledem ke specifické barvě i stavbě těla jsem si ale téměř jistá, že rezavá samička (na dvou snímcích) se k nám dostala loni v červenci, kdy jsme ji podle mimořádně husté srsti a celkové baculatosti přezdívali "medvídek koala".

Asi nemá smysl nějak zvlášť zdůrazňovat, jakou radost v nás vyvolává každé podobné setkání s některým z našich "veveřích dětí", které po dokrmení a uzdravení v záchranné stanici bezproblémově zvládlo návrat "do korun stromů"...

Podivuhodné setkání zažila divoká veverka Connie v koruně šeříku (Syringa vulgaris). Na zahradě se sice pod ořešáky s živou žlunou šedou (Picus canus) potkává téměř každý den, ta na snímku ale byla první, která ji nechala přiblížit skutečně až na dotek tlapky. Vysvětlení je jednoduché - žlunu od keramičky p. Foltové z Hořic jsem si před lety koupila na keramických trzích v Kostelci nad Černými lesy a zavěsila ji na starý šeřík...

A jen pro zajímavost pár slov o žlunách "živých". Živí se především mravenci, při jejich hledání vyklovávají zobákem v zemi úzké díry (v kupovitých mraveništích až 75 cm hluboké), odkud mravence vytahují 10 cm dlouhým jazykem. V knize "Ptáci 2/II" Karla Hudce a kol. se uvádí, že pro odchov jednoho vrhu mláďat "spotřebuje" jediný pár žluny zelené (Picus viridis) jeden a půl milionu mravenců a mravenčích kukel.

Tříleta samička Busy, která u nás v záchranné stanici zůstala natrvalo kvůli zranění nohy a v sezóně pomáhá nalezeným mláďatům zvládat stres z odloučení od matky a sourozenců, se stejně jako my připravuje na příchod prvních letošních nalezenců (první příjmy do stanice míváme každoročně kolem poloviny března).

K našim takřka každodenním rituálům patří "společná snídaně" ve venkovní voliéře, kdy Busy s oblibou ochutnává ovesné vločky, které si do komplexu voliér ráno nosím, abych si je za asistence veverek v klidu snědla.

V paprscích již málem jarního slunce vypadají veverky takřka kýčovitě. Sameček Tom mi takhle vzorově "zapózoval" před teleobjektivem fotoaparátu na zahradní lavičce, nadšený z lískového ořechu, který si vytáhl ze skrýše v dutině sousedního ořešáku.