PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

S veverkami už jsme zažili leccos, víkendový příběh je ale opravdu mimořádný.

V pátek jsme měli telefonát z Prahy z Proseka, kde paní Šedivá našla v parčíku na sídlišti mrtvou (potrhanou) dospělou veverku a poblíž vystrašené mládě. Cca šestitýdenní veveří holčičku jsme si na místě převzali dehydrovanou, hladovou a hlavně vystresovanou z hrůzného zážitku s mrtvou matkou. Cestou domů jsme přemýšleli, co se asi stalo s dalším mládětem (či mláďaty), protože veverky obvykle rodí nejméně "dvojčata".

Druhý den, v sobotu odpoledne, jsme měli další telefonát z Prahy - paní Demková našla za domem ztracené veveří mládě, které se "přidávalo" k okolojdoucím lidem. Jako vždy jsme zadali adresu nálezkyně do internetové mapové aplikace kvůli naplánování jízdy, a pak už jsme jen nevěřícně zírali na monitor - dům nálezců mláděte totiž byl vzdušnou čarou cca 100 metrů od místa, kde byla v pátek nalezena mrtvá matka s mládětem.

Po příjezdu k nálezkyni už nebylo pochyb - i druhé mládě, opět samička, bylo stejně staré jako to "páteční" a bylo od něj takřka k nerozeznání. Šance, že obě mláďata nejen přežila v prostoru mezi paneláky plném psů a koček, ale že oba nálezci nezávisle na sobě kontaktovali naši záchrannou stanici, přitom byla snad 1 k miliónu.

V sobotu večer tak u nás v pokoji, 80 kilometrů od místa, kde se veverčata narodila, došlo k dojemnému shledání dvou ztracených a nakrátko odloučených veveřích sester...

Za poslední hektický týden s takřka každodenním výjezdem nám počet letos přijatých veverčat narostl o 7, na zatímních 44. Příběh veverčího kluka z vísky Boháňka u Hořic v Podkrkonoší ale patří k těm nejobdivuhodnějším.

Z Boháňky nám ve čtvrtek večer telefonoval Josef Tobolka, který na zemi na kraji lesa, sousedícího s jeho domem, nalezl prochladlé a zcela vysílené veverčí mládě. Po příjezdu na místo jsme se dozvěděli, že týž den našli sousedé, kteří byli týden pryč, v bazénu na zahradě utopenou dospělou veverku. Na místě nálezu mláděte pan Tobolka několik dní předtím slyšel z koruny zvláštní pískavé zvuky, o nichž se domníval, že jsou ptačí.

Podle těchto indicií jsme sestavili následující smutný "příběh". Veveří máma se zřejmě nešťastnou náhodou utopila v bazénu a v hnízdě vysoko na stromě zůstalo opuštěné měsíc staré a ještě takřka nepohyblivé mládě. Veveří kluk, čím dál zoufalejší z hladu, na sebe upozorňoval "křikem", a když už byl po několika dnech na pokraji smrti hladem a dehydratací, vyplazil se z posledních sil z hnízda a z výšky se zřítil na zem. Naštěstí ho tam v poslední možný okamžik našel pan Tobolka - tu noc se totiž krajem prohnala série bouřek a trvalého deště, kterou by mládě ležící na zemi určitě nepřežilo...

Veveřáka jsme při příjezdu i tak našli již na samé tenké hranici mezi životem a smrtí - totálně vyhublého, prochladlého, apatického, se zápalem plic a se zastavujícími se životními funkcemi. Po příjezdu k nám nastal opatrný a piplavý noční "boj" o jeho záchranu - zahřátí, antibiotika a postupné opatrné "rozjídání" zcela vysíleného organismu po kapkách...

Dnes, po dvou dnech, snad již lze k naší velké radosti napsat, že veveří kluk je z nejhoršího venku a pomalu se mu vrací životní síla i elán. Zda na něm ale několikadenní hladovění v prázdném hnízdě bez matky nezanechá nějaké následky bude jasnější až za několik dní. Na snímcích vychrtlého veverčího klučiny "Tobolky" je dobře vidět všechno to kruté, co si již za svůj kratičký život stihl prožít...

Jedním ze tří mláďat, které jsme si v tomto týdnu přivezli z různých koutů republiky, je rezavá samička z Prahy - Motola. Mládě se ztratilo matce (zřejmě v nedalekém parku) a zabloudilo do zahrady paní Miklovičové, kde se (již zoufalé hlady) snažilo "přidružit" k dětem.

Hned po telefonátu od nálezců, kteří si kontakt na nás našli na našem webu, jsme si pro mládě dojeli. Samička ještě není vzhledem k věku schopná přijímat pevnou stravu, takže přinejmenším týden bude na náhražce mateřského mléka. Jejím hlavním problémem (kromě dehydratace) bylo množství klíšťat na hlavě (na očních víčkách, v uších, na čumáčku), která jsme museli postupně opatrně vykroutit a odstranit. Nasátá klíšťata jsou vidět i na fotografiích, pořízených těsně po příjezdu k nám.

Počet letos přijatých veverčat se tak zvýšil na 39.

O samičce Líze, které nešťastný pád z vysokého stromu na hlavu způsobil řadu neurologických postižení (třas, částečná retardace, mírné ochrnutí, oslepnutí), jsme zde již několikrát psali.

V mezidobí se Lízin stav stabilizoval - tráví většinu času spánkem a při opatrném občasném pohybu po voliéře či místnosti využívá přítomnosti dalších mláďat, podle nichž se orientuje. Zásadní změnou je ale drobné zlepšení funkčnosti levého oka - zatímco pravé je nadále zcela slepé, levé oko částečně reaguje na světlo, takže při pohybu je Líza z levé strany schopna rozeznat překážku.

Líza si v posledních dnech oblíbila kapuci na mé mikině, takže ji občas sebou beru na "projížďku" po domě. Rytmický pohyb mých kroků Lízu uspí spolehlivěji než ukolébavka...

Při pohledu na tento snímek divoké veverky Connie, opočívající po snídani v ptačím krmítku, mi bůhvíproč vždy automaticky naskočí slavná scéna z filmu Mrazík, v níž Baba Jaga vykloněná z okna volá: „Chaloupko, k lesu vchodem, k Ivanovi zády!“

Hlavní nápor přijatých nalezenců z prvních letošních vrhů divokých veverek je šťastně za námi, a tak nabízíme stručnou průběžnou statistiku.

Rok co rok se k nám do konce května dostane kolem 40 mláďat a toto číslo pravděpodobně "splníme" i letos - dnes, v polovině května, jsme totiž na počtu 36 přijatých malých chlupatců. Letošní rok je zatím výrazně "holčičí" - z 36 mláďat je samiček 23 a kluků jen 13. V barevném porovnání je to takřka remíza - 19 mláďat bylo tmavých (různé odstíny černé) a 17 rezavých (všechny odstíny od světle rezavé po světlě hnědou).

Většině přijatých veverčat je dnes kolem dvou měsíců věku, menší skupinka je seskládána z již téměř tříměsíčních a ještě menší z cca pěti až šestitýdenních mláďat. Ty nejstarší mláďata budeme vypouštět pravděpodobně už za týden, hlavní vlna vypouštění nás ale čeká až za měsíc, v polovině června. Všechna vypouštění se odehrají na úplně nových výpustných místech, jak budeme i podrobněji psát ve chvíli, kdy k vypuštění dojde.

Na šesti fotografiích je pestrý "mix" letošních nalezenců různého věku i barev.

V pomyslném žebříčku největších nepřátel veverčat patří kočkám jedno z čelných míst. Ještě nezkušená a pomalá veverčí mláďata jsou jejich snadnou obětí a pokud kočka chycené mládě rovnou nezabije, tak mu obvykle způsobí přinejmenším nebezpečná tržná zranění či kousance, často s trvalými následky.

O to výjimečnější je případ kočky Rozárky rodiny Hechtových ze Zdib, která paradoxně veverčeti zachránila život. Přinesla totiž z lesa domů třítydenní slepé mládě veverky, aniž by mu při "transportu" nějak výrazněji ublížila. Zcela zesláblé a dehydrované mládě muselo být bez mateřského mléka několik dní, je tedy pravděpodobné, že jeho matka zahynula a mládě umírající hlady se v zoufalství vyplazilo z hnízda a spadlo na zem. Nebýt kočky, která ho v lese našla a odnesla k lidem, rychle by na zemi zemřelo na podchlazení.

Z tehdy 3 týdny starého mláděte se u nás stal vzorný "rekonvalescent", po traumatickém zážitku šíleného hladu bezproblémově přijímající potravu. Z třítýdenního slepého na kost vyhublého nalezence vyrostla nádherná samička s málokdy vídanou světle rezavou barvou s pískovými proužky na bocích. Na dvou snímcích je samička těsně po přijetí k nám v polovině dubna, další čtyři snímky z krmení byly pořízeny včera.

Slepou samičku Lízu jsme zde poprvé představovali ve zprávě 2. května. Včera se nám ale podařilo nafotit několik fotografií tak dojemných, že se o ně nemůžeme nepodělit. Líza je na nich zachycena v hlubokém spánku v pelíšku, kde ji společnost dělá několik mladších mláďat.

Pro divokou veverku Connie je jaro nejnáročnějším obdobím roku. Sotva jí alespoň trochu odrostla mláďata z letošního prvního vrhu (ta jsou již 10 týdnů stará), porodila vrh druhý. Veverka totiž může znovu zabřeznout takřka okamžitě po porodu, takže zatímco Connie kojila první letošní mláďata, v břiše už ji rostla mláďata další. Podle našeho pozorování a odhadu Connie podruhé porodila před několika dny, tedy na začátku května.

Protože venku je již teplo, takže Connie nemusí (jako u prvního, zimního vrhu) malá mláďata trvale zahřívat, odchází si často od svých mateřských povinností odpočinout na javor na zahradě nedaleko od plošiny s krmítkem a pítkem. Z vodorovné větve, kde unavená a vyčerpaná pospává, má dobrý výhled na odrůstající mláďata z prvního vrhu, která si hrají na okolních stromech i pod nimi (jak je zachyceno na snímcích).

Protože javor je blízko u domu a mláďata si k němu ještě netroufnou, nehrozí Connie, že by jí při slastném klimbání někdo vyrušil...

Ve čtvrtek navečer jsme měli jeden z nejkratších výjezdů za poslední roky - jeli jsme ani ne 20 kilometrů do vesnice Lohenice u nedaleké Přelouče, kde byla v lese nalezena dvě bezvládná mláďata.

Veverčata ležela v lese pod stromem, jedno mrtvé a druhé těžce poraněné. Podle charakteru zranění byla útočníkem pravděpodobně kuna, která našla a "vybrala" hnízdo s mláďaty.

Zraněné mládě, měsíc starý rezavý sameček, mělo na zádech a stehnech 4 hluboké kousance a zcela bezvládnou levou zadní nohu. Odvezli jsme ho okamžitě na veterinární kliniku MVDr. Pohořalého v Kolíně na rentgen, kde se bohužel ukázalo, že zlomenina je ta nejhorší představitelná, v krčku kyčelního kloubu (tedy v místě napojení stehna na pánev). Šance na správný srůst je v takovém případě bohužel mizivá, což znamená, že sameček bude (více či méně) pohybově handicapován a nebude ho možné po doléčení vrátit zpět do přírody.

Dnes, po dvou dnech od nálezu, má rezavý kluk již částečně vyhojené kousance a pomalu se vzpamatovává z děsivého zážitku. Protože dobrým indikátorem celkové kondice mláďat je jejich chuť k jídlu, je ale po dnešním ranním krmení jasné, že vše je na dobré cestě. :)