PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží (přitulená či přisátá k matce) několikagramová holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom…

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte intenzivně až do konce léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit (od května) i vrhy druhé.

Krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu ´Zelená domácnost´ (tady), ti šikovnější si ho mohou i vyrobit - návod na jeho výrobu i vysvětlení, jakou potravou krmítko nejefektivněji plnit, najdete na našem webu (tady).

S instalací a "plněním" veverčích krmítek máme letitou zkušenost nejen z naší zahrady, ale i z lesních výpustných míst, na nichž vracíme zachráněná veverčata zpět do přírody. Na některá výpustná místa vozíme (obvykle dvakrát za měsíc) potravu už dlouhých 15 let a protože si vnitřek krmítek při každé návštěvě fotografujeme (před doplněním potravy a po ní), máme názornou představu o tom, v kterých obdobích roku potrava nejvíc mizí.

Každoročně je to stejné - nejmenší zájem o příkrm mají veverky na podzim, kdy je příroda na přirozenou veverčí potravu nejštědřejší a též v první části zimy, kdy se veverky začínají pářit a na potravu "nemají čas" (k páření může dojít už o Vánocích a nejtypičtějším časem páření před prvními vrhy je druhá polovina ledna a začátek února). Naopak nejvíc, a někdy doslova raketovým tempem, z krmítek mizí potrava ve druhé polovině zimy, na jaře a v létě, kdy jsou samice těhotné a posléze kojí a starají se o mláďata (obvykle samice zvládne nedlouho po sobě dva vrhy a některé mohou od zimy do léta porodit i třikrát).

Mimochodem, už párkrát se za ty roky stalo, že z některého z našich lesních krmítek potrava nezmizela přičiněním veverek, nýbrž člověka. Že potravu z krmítka vybral člověk se pozná jednoduše - je doslova "vybílené" a kompletně prázdné, zatímco veverky v krmítku vždy část jeho obsahu zanechají (slupky ze slunečnice, skořápky ořechů atd.). O to víc nám udělala radost nedávná zkušenost z jednoho lesního výpustného místa - poprvé po 15 letech totiž z tamního krmítka neznámý fanoušek veverek nejen nic neukradl, ale přidal do něj ořechy…

Když jednou za čas někam přijedeme s naší přednáškou o životě veverek a dojde na otázky posluchačů, obvykle zní ta první stejně: Kolika let se veverky dožívají? Naše odpověď nevychází z údajů ve zvířecích encyklopediích, ale z letitých zkušeností - za už téměř 16 let, co naše záchranná stanice existuje, v ní totiž postupně žily tři desítky veverek, které by nezvládly vypuštění do přírody a kromě toho jsme mnohokrát dlouhodobě pozorovali i veverky divoké, žijící v okolí naší samoty.

A jak tedy zní odpověď? Veverky, kterým se v zajetí dostane náležité péče (velká voliéra a kvalitní krmení), se obvykle dožívají sedmi až osmi let. Zajímavé je, že takto dlouho žijí i veverky těžce handicapované, ať už s vadou vrozenou či utrpěnou po úrazu. Vzorovým příkladem je sameček Bubula, kterému nenarostly horní zuby, celý život prožil na zprvu tekuté a později mleté a drcené stravě a i tak se dožil devíti let.

Našim "rekordmanem", který se v zajetí dožil jedenácti let, byl sameček Krýťa, veverčí věk přes deset let je už ale opravdovou raritou. Nejdéle žijící veverka v ČR, jejíž věk byl věrohodně zdokumentován, je samička Čipulka, o kterou se v Praze starala Dana Borovská (našla ji jako ztracené mládě ještě v letech, kdy naše záchranná stanice neexistovala). Osud Čipulky jsme "korespondenčně" sledovali od jejího dětství (a později jsme radili s její léčbou při zdravotních komplikacích v dospělosti) a proto můžeme potvrdit, že handicapovaná samička žila 12 let a 3 měsíce.

Život divokých veverek bývá samozřejmě mnohem kratší, v průměru ho z pozorování odhadujeme na dva až tři roky. Důvodem je množství rizik, které veverkám hrozí a násobí se v době páření u samců (ztrácejí opatrnost vůči okolí a k tomu si často ublíží v soubojích o samici) a během mateřství u samic (porod i následná péče o veverčata je pro samice sama o sobě velmi náročná, obzvlášť pokud jsou v horší fyzické kondici či se mateřství "trefí" do nevhodných klimatických podmínek, především do období veder a sucha).

I divoká veverka ale může za ideální konstelace a s trochou šťastných náhod prožít dlouhý a šťastný život. Důkazem je hrdinka naší ´Veveřácké kroniky´, divoká veverka Pinky, která zvládla více než deset porodů a úspěšně odchovala přes padesát mláďat a i tak prožila báječný 7 let dlouhý život či její jmenovkyně Malá Pinky, naše odchovankyně, která po vypuštění žila stejně dlouho.

Z více než deseti handicapovaných veverek, které u nás momentálně ve stanici žijí, lze za skutečné veterány označit tři. Fyzicky je na tom nejlépe téměř devítiletá samička Sandy, naopak ke svým posledním dnům se pravděpodobně blíží devět a půl roku stará Zrzečka, již téměř slepá a trávící většinu času spánkem. Neuvěřitelných osm a půl roku už žije těžce handicapovaný sameček Spock, o němž jsme zde už mnohokrát psali a jehož zdravotní stav je jako "na houpačce". Už dvakrát se zhoršil tak, že jsme ho přemístili do voliérky uvnitř domu (aby poslední dny života prožil v úplném klidu a v teple), pokaždé se ale vzpamatoval a tak i momentálně tráví své (aktuálně zasněžené) dny ve venkovní voliéře.