PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 14 let existence (od roku 2008 do konce roku 2021) prošlo 1.250 nalezených veveřátek z celé České republiky. V roce 2022 jsme zatím přijali dalších 55 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2021 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



Na tomto místě najdete obvykle jedenkrát za 2 týdny zprávy o aktuálním dění v naší záchranné stanici i o osudech divokých veverek žijících v okolí. Zprávy jsou seřazeny chronologicky zpětně, od nejnovějších k nejstarší. Pro snazší orientaci a hledání jsou jednotlivé roky členěny do měsíců, kliknete-li si tedy v levém sloupci u libovolného roku např. na oddíl "leden", zobrazí se vám pouze zprávy z tohoto měsíce. Datum publikace každé zprávy je uveden pod jejím názvem.
Fotografie jsou zobrazeny jen v malých náhledech, po kliknutí na jakoukoliv fotografii se otevře v plné velikosti v samostatném okně. Pokud je pod fotografií popisek, zobrazí se vám při pouhém najetí myší nad náhled fotografie.



Holátková bujabéza

(31.07.2022 - 11:41)
Pokud jsme na něco opravdu pyšní, jsou to naše odchovy veverčích "holátek". Udržet při životě ta nejmenší nalezená veverčata je totiž opravdu extrémně náročné a ač se nám to už mnoho let daří, stále to nepovažujeme za samozřejmost. Jen pro názornost - za 15 let existence naší záchranné stanice jsme nejen udrželi při životě, ale "vypiplali" a nakonec i vypustili do přírody už téměř 100 "holátek", tedy cca týden starých miniaturních veverčátek bez srsti, o velikosti buráku a váhy kolem 15 gramů (fotografie bohužel nedávají skutečnou představu o titěrnosti "holátek", která jsou maličká jako polovina ženského malíčku).

Málokdo si navíc dokáže představit, co péče o veverčí holátko obnáší, a proto se vám to pokusíme názorně "demonstrovat" na číslech. Týdenní holátko je nutné kojit (a současně ručně "čůrat") každé 2 hodiny, a to "nonstop", tedy včetně noci. Po několika dnech se interval kojení zvolňuje na každé 3 hodiny, stále včetně noci. Až po dosažení cca 14 dnů věku odpadá nutnost nočního kojení a ve 3 týdnech se kojící režim změní na každé 4 hodiny (tedy 5x denně, v 8, 12, 16, 20 a 24 hodin), v němž veverče setrvá až do odstavení, tedy do 8 týdnů (2 měsíců) věku.

Pokud si výše napsané spočítáte, zjistíte, že jedno veverčí holátko, které se k dám dostane ve věku 7 dnů, postupně, během následujících 7 týdnů kojení, absolvuje 300 (slovy: tři sta) jednotlivých kojení. Tedy Katka ho za ony necelé 2 měsíce postupně 300krát vezme do ruky a speciální stříkačkou nakrmí. Jen paterčata na přiložených snímcích, která jsme si z Prachovských skal přivezli před dvěma týdny, tedy pro Katku znamenají dohromady 1.500 (slovy: tisíc pět set) jednotlivých kojení.

Jak dokazují i "časosběrné" přiložené snímky paterčat (čtyři snímky byly pořízeny vždy cca po čtyřech dnech), veverčata rostou "jako z vody" a mění se takřka před očima. Z miniaturních růžových holátek se za pouhé dva týdny u nás stala třikrát tak velká veverčata porostlá srstí, již hodně podobná budoucí dospělé veverce (titulní snímek byl pořízen dnes ráno). Za týden ode dneška se paterčatům rozlepí oči (první měsíc jsou veverčata slepá), za další týden se začnou nešikovně pohybovat a o další týden později (tedy ve věku šesti týdnů) natolik zesílí, že by v přírodě poprvé na chvíli vykoukla z hnízda. Před sebou ale stále ještě budou mít poslední dva týdny kojení...

Paterčata na snímku jsou pro nás tak trochu výjimečná. Byť veverka obecná má nejrůznější barvu srsti a ve zhruba třetinovém poměru se k nám každoročně dostávají nalezená veverčata rezavá, černá i hnědá, v posledních několika letech byla všechna holátka, o něž jsme se starali, černá. Paterčata na snímku ale tuto zcela náhodnou "tradici" konečně narušila, protože všechna mají barvu rezavou. A byť veverkám to sluší v jakékoli barvě kožíšku, není nad veverku zrzečku! :)

Horolezec

(10.07.2022 - 11:10)
Většina z lidí, k nimž si jezdíme pro nalezená veverčata (letos jich zatím máme přijatých 41), je překvapena informací, že veverka "nehnízdí" jen na stromech, ale často (a s oblibou!) k bydlení využívá i výdobytků lidské civilizace. Ve městech je totiž běžné, že se divoká veverka usídlí na půdě, ve vikýři, v dutině v obložení domu, v garáži, kůlně či dokonce přímo na balkóně nebo na parapetu okna. K těmto zdánlivě nepřístupným místům se dostává jednoduše - zvládá totiž (díky své obratnosti a drápkům) rychlý a jistý šplh přímo po kolmé stěně domu, takže se suverénně pohybuje například i po stěnách mnohapatrových paneláků.

Jako důkaz schopnosti veverek překonávat už v dětském věku kolmou stěnu nabízíme sadu čtyř fotografií, na nichž je na stěně našeho dřevěného domu dospělá veverka se 7 týdnů starým (ještě kojeným) mládětem. Některé veverčí samice z okolí totiž s oblibou rodí v dutinách v dřevěném obložení našeho domu a jakmile mláďata trochu vyrostou, matka je přenáší (či převádí) do jiného většího prostoru nahoře ve štítu pod střechou.

Na třech snímcích je pouhých 7 týdnů staré veverče, které se pod dozorem matky snaží vyšplhat kolmo vzhůru po dřevěném obložení domu směrem k hnízdu pod střechou. Veverčeti se sice postupně podařilo s pomocí hrany okna vyšplhat několik metrů vysoko, poslední úsek už ale nezvládlo a "zdolalo" ho tedy už v tlamičce matky, která ho do štítu vynesla. Jen o pár dnů později se po stěně domu veverčata pohybovala už se stejnou suverenitou jako jejich matka.

A mimochodem - tisíce škrábanců na dřevěné stěně pocházejí od drápků už několika generací divokých veverek, které se rozhodly náš dům prozkoumat...

Matka povzbuzuje veverče na stěně pod sebou, aby se k ní pokusilo vyšplhat po dřevěném obložení domu. Sedmitýdenní veverče šplhá vzhůru za matkou, ukrytou v dutině v obložení domu a šikovně k tomu využívá hranu u okna. Vrcholný šplhací výkon v provedení sedmitýdenního veverčete - vzhůru za matkou se nakonec vydalo přímo po kolmé stěně. Nešikovnými pohyby křečovitě roztažených tlapek trochu připomíná malého žabáka. Mláděti vyčerpanému několikametrovým šplhem po kolmé stěně nakonec pomohla matka. Po veverčím mateřském způsobu mládě uchopila do zubů a poslední metry vzhůru do hnízda ve štítu domu ho přenesla v tlamičce.

Maličcí hladovkáři

(19.06.2022 - 13:18)
Napadlo vás někdy, jak dlouho přežije kojené veverčí mládě bez mateřského mléka? Na první pohled se to zdá být nezjistitelné, protože nalezeného veverčete se samozřejmě nemůžete "zeptat", kdy se ztratilo a jak dlouho nejedlo. Odpověď ale přesto známe, protože za 15 let existence naší záchranné stanice jsme se občas informace, jak dlouho bylo nalezené veverče ztracené, "dopočítali".

V takových případech šlo vždy o situaci, kdy zahynula matka veverčat a po nějakém čase se hladovým (či doslova hlady umírajícím) veverčatům podařilo vylézt z hnízda. Někteří nálezci veverčat si pak totiž dokázali vybavit, že o několik dní dříve nalezli mrtvou matku (přejetou poblíž na silnici, utopenou v bazénu či v sudu s dešťovou vodou, zabitou kočkou apod.) či kdy ji viděli naposledy (v situacích, kdy veverka každodenně přicházela na krmítko či měla hnízdo na parapetu, na balkóně či na viditelném místě na stromě na zahradě).

Přesně to se stalo před měsícem na pražském Střížkově. Paní Michálková zde dlouhodobě pozorovala (a krmila) veverku, která si k ní na balkón přicházela pro potravu, následně si tam postavila hnízdo a porodila v něm. Když (na konci května) veverku tři dny po sobě na balkóně nezahlédla a začala na internetu hledat někoho, kdo by ji poradil (zda je to normální), vykládali jsme si to nejprve tím, že veverka jen změnila rytmus přicházení na balkón (to divoké veverky během kojení dělávají), takže si ji jen nevšimla. Když ale veverku nezahlédla ani další den, kdy už balkón podle našich pokynů pozorovala i po rozednění (časně ráno jsou veverky nejaktivnější), nabyli jsme i my jistoty, že se veverčí matce bohužel něco stalo a pro veverčata jsme si dojeli.

Tehdy měsíc stará veverčí trojčata (již osrstěná, těsně po rozlepení očí) tedy byla v hnízdě na balkóně bez kojení dlouhé čtyři dny. Veverčata byla těžce vysílená a jejich stav navíc komplikovala infekce, s pomocí antibiotik a dalších podpůrných prostředků se je ale podařilo nejen stabilizovat, ale postupně vyléčit a "vykrmit" tak, že po měsíci u nás jsou ve slušné kondici. Dnes již jsou veverčata nejen "odstavená" od náhražky mateřského mléka, ale ve velké rozběhové voliéře se již začínají připravovat na budoucí (ještě nejméně měsíc vzdálené) vypuštění do přírody.

Ani čtyři dny ale nejsou hranicí, kterou některá veverčata zvládnout přežít bez potravy. V minulých letech jsme se starali o veverčata, která v podobné situaci (tedy v hnízdě bez mrtvé matky) přežila i 5 či 6 dní, to už jsou ale zcela extrémní případy, které by většina veverčat určitě nepřežila. Našim "rekordmanem" pak je veverčí klučina z vesnice Boháňka u Hořic, který před jedenácti lety přežil v hnízdě bez matky, která se utopila v zahradním bazénu, celý týden. I tenhle "veverčí železný muž" nejen přežil, ale nakonec se i vrátil do přírody...

Na přiložených snímcích jsou "hladovkáři" ze Střížkova v různých věkových stadiích během měsíčního pobytu u nás.

Holátka ze Škvorce

(29.05.2022 - 12:55)
Každý, kdo někdy viděl naše snímky cca týden starých veverčat, a pak mu tatáž veverčata ukážeme živá, je šokován tím, jak jsou ve skutečnosti strašně maličká. Na fotografiích jsou totiž veverčata oproti realitě "zvětšená", protože formát fotky při zobrazení na displeji je někdy i několikanásobně větší než skutečná velikost mláděte. V realitě váží týden stará veverčí holátka i méně než 20 gramů a jsou kratší než lidský malíček, takže jsou velikostí srovnatelná s burákem.

Takto miniaturní holátka se krmí každé dvě hodiny, krmit se musí i v noci a při každém krmení vypijí necelý mililitr speciální náhražky mateřského mléka. Každé krmení holátka trvá dlouho i proto, že potravu ze stříkačky se speciálním dudlíkem musí dostávat doslova "po kapičkách" a podobně pomalé je i ruční "čůrání" po každém krmení. Do ruky je Katka bere mnohokrát, až do odstavení ve dvou měsících věku totiž každé holátko absolvuje více než 300 kojení...

Holátka se k nám obvykle dostanou jen jednou či dvakrát za rok, protože ale naše stanice funguje už 15 let, blíží se počet přijatých holátek dnes již stovce. Pokud nemají vnitřní poranění, nejen že se holátka dají "vypiplat", ale v drtivé většině případů je lze i vrátit do přírody. Opakovaně jsme se starali i o holátka mladší než týden, před dvěma lety Katka dokonce zvládla odchovat čtyři veverčátka stará pouhé 3 dny, ještě se zbytky pupeční šňůry na bříšku.

Naše letošní první holátka bohužel patří k těm smutnějším případům. Před týdnem, po vichřici, která prošla napříč celou republikou, jsme si jeli do Škvorce u Úval pro týden stará holátka ze spadlého hnízda. To spadlo spolu s pokáceným stromem při likvidaci následků vichřice v místním parku a při pádu strom hnízdo rozdrtil. Ze tří holátek v hnízdě zemřelo jedno okamžitě a další dvě jsme si přebírali s řadou tržných ran na křehké kůži od větví a s řadou masivních hematomů po celém těle (poranění jsou viditelná i na snímcích).

Zprvu jsme se domnívali, že vzhledem k množství poranění (včetně krve v moči, která signalizuje vnitřní poranění) u nás holátka nepřežijí ani první noc, ze dvou veverčích holčiček je ale i po týdnu od přijetí jedna naživu. Vyhráno ale ještě zdaleka nemá, protože její zdravotní stav je stále jako "na houpačce". Vzhledem ke stavu, v jakém jsme ji přijali, je ale i to svým způsobem zázrak...

Vychrtlíčci z Boršic

(08.05.2022 - 11:51)
První reakcí většiny lidí při pohledu na fotografii nalezeného veverčího kojence bývá lítost nad tím, že přišlo o možnost vyrůstat s matkou. Teď vás ale překvapíme - existuje i nemalý počet nalezenců, pro něž bylo vypadnutí z hnízda tím nejlepším, co se jim mohlo přihodit.

I mezi veverkami jsou totiž matky, které péči o veverčata nezvládají. Důvodem může být jejich špatný zdravotní stav (třeba v důsledku komplikovaného porodu), celková podvýživa, extrémní počasí (například dlouhé období sucha spojené s dehydratací) nebo i to, že matka-prvorodička vlivem nezkušenosti náročnou péči o veverčata prostě celkově nezvládla.

Přesně to se přihodilo i trojici veverčat na snímku, pro něž jsme si před necelými dvěma týdny jeli do Boršic u Uherského Hradiště. Dva tehdy ještě slepí veverčí kluci a jedna holčička se zřítili i s hnízdem z koruny vysokého smrku na zem a aniž by to tušili, pád špatně postaveného hnízda jim zachránil život. Všichni tři totiž byli těžce podvyživení se sotva poloviční váhou, než by ve svém věku měli mít a jeden ze dvou kluků už byl na samé hranici fatálního kolapsu organismu.

Jejich matka zjevně měla málo mateřského mléka a protože s růstem veverčat roste i množství mléka, které potřebují, se značnou pravděpodobností by veverčata, kdyby u matky zůstala, nepřežila (s jistotou to můžeme tvrdit u nejslabšího z obou veveřáčků, který měl kromě těžké podvýživy i další zdravotní komplikace a život mu zachránila antibiotika). Jinak řečeno - pád hnízda byl pro všechna tři mláďata obrovským "štěstím v neštěstí", protože jinak by dnes už některá z nich (a možná i všechna) nežila.

Regenerační schopnosti veverčat jsou naštěstí obrovské, a tak je správným kojením, cílenou léčbou a důkladnou péčí lze během několika dní nejprve "vytáhnout z nejhoršího" a poté postupně uvést do takové kondice, že se za několik měsíců budou moci vrátit i do přírody. Jak ukazují fotografie, z doslova na kost vyhublých "vychrtlíků" (viz snímek v kulatém látkovém košíčku) jsou dnes, tedy po dvanácti dnech u nás, už veveřátka ve slušné kondici.

A protože je veverčím mrňousům ze Slovácka teprve necelých 5 týdnů a před sebou tedy mají ještě tři dlouhé týdny kojení (což je u každého z nich více než sto porcí speciální náhražky mateřského mléka), budou všichni tři při přechodu na pevnou stravu ve stejně výtečné formě jako jiná veverčata, jejichž vyrůstání s matkou proběhlo za mnohem šťastnějších okolností...

Ztracenci

(18.04.2022 - 10:59)
Šest týdnů je věk, kdy jsou veverčata jednak nejroztomilejší, a současně nejohroženější. Prvních šest týdnů života totiž tráví uvnitř hnízda nepřetržitým spánkem, z něhož je budí jen občasný příchod matky, spojený s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.

Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě stoprocentně odkázaného na mateřské mléko.

Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého a hodného člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...

Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější a jejich přežití záleží na sebemenší drobnosti), tvoří "šestitýdeňáci" jen menší část našich přijmů, i letos jich ale mezi přivezenými veverčaty už několik máme. Jak dokazují i fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...

Naši letošní první veverčí nalezenci

(27.03.2022 - 11:10)
První nalezená veverčata se k nám v předchozích čtrnácti letech obvykle dostala v polovině března, a ani letošek nebyl výjimkou. Pomyslný "souboj" o premiérového veverčího nalezence roku 2022 vyhrála 17. března vesnice Budeč u Moravských Budějovic, kde z hnízda na vysoké lípě postupně spadla trojice necelé tři týdny starých, a tedy ještě slepých veverčat. Patnáctimetrový volný pád na udusanou zem bohužel dvě mláďata zaplatila životem, a tak jsme si k nám přivezli jen černou veverčí holčičku, která byla sice ošklivě potlučená, ale poranění se obešla bez fatálních následků.

Dnes už jí společnost dělají dva stejně staří kojenci, pro něž jsme hned na začátku veverčí "sezóny" absolvovali pořádně dlouhou jízdu, až do 240 kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště. I tady se jeden ze tří sourozenců úderem o zem zabil, ze dvou přeživších veverčat pak klučina pád z hnízda na stromě zvládl bez sebemenší úhony a jeho sestřička si z něj odnesla otřes mozku a řadu oděrek.

Jak ukazují snímky, měsíc stará veverčata tráví veškerý čas spánkem a probouzejí se jen na pár minut kvůli kojení. To se odehrává pětkrát za den ve čtyřhodinovém intervalu, tedy v 8 hodin ráno, v poledne, v 16 hodin, 20 hodin a naposledy o půlnoci. Noční krmení v tomto věku (na rozdíl od holátek) už není nutné, ostatně veverčata by se ho nedočkala ani tehdy, kdyby zůstala s matkou. S takto starými veverčaty už totiž matka obvykle v hnízdě nespí - po posledním odpoledním nakojení stráví noc sama v jiném hnízdě a znovu je přijde nakrmit až druhý den ráno.

Veverčí zima aneb jak lze pomáhat divokým veverkám

(06.02.2022 - 12:45)
I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, na začátku února, kdy leckde leží sníh a mrzne, už tedy v některých veverčích hnízdech po celé České republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom...

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. A chcete-li veverkám opravdu pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé.

Námi "atestovaná" krmítka koupíte na e-shopu Zelená domácnost tady, doporučujeme variantu s integrovaným pítkem. Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu tady. Dvě hotové veverčí směsi (Premium a Exkluziv), sestavené ve spolupráci s námi, prodává též "Zelená domácnost" (viz odkaz výše).

Tento text "ilustrujeme" čtyřmi fotografiemi divokých veverek, žijících v okolí naší záchranné stanice. Je na nich názorně vidět, jak nádherně vypadají veverky s hustou zimní srstí včetně efektních "štětek" na uších. Dvě z veverek na snímcích jsou staniční "odchovanci", tedy lidmi nalezená a námi odkojená veverčata, která po vypuštění žijí v blízkém okolí a máme tak možnost několik let pozorovat jejich úspěšnou adaptaci v přírodě.

Malá Pinky (2014-2021)

(16.01.2022 - 11:18)
Divokou veverkou, o níž jsme na našem webu i na jeho facebookové verzi v posledních sedmi letech nejčastěji psali, je samička Malá Pinky. Veverka s mahagonovou barvou srsti se k nám dostala na jaře roku 2014 z Říčan jako 6 týdnů staré kojené mládě. Nalezena byla u lesa v zoufalém stavu, na pokraji smrti hladem (ztracená a bez kojení byla nejméně tři dny), zcela vychrtlá, podchlazená a těžce zablešená.

Naštěstí její stav nebyl beznadějný, a tak se nám ji podařilo nejen stabilizovat, ale postupně uvést do tak dobré kondice, že po třech měsících nic nebránilo jejímu návratu do přírody. A protože tehdy v okolí naší samoty nežila žádná divoká veverčí samice, dostalo se Malé Pinky výjimečného privilegia - nevrátili jsme ji do přírody na některém z lesních výpustných míst, ale 17. září 2014 jsme ji vypustili z voliéry přímo u nás na zahradě.

Každé z více než tisícovky veverčat, které prošlo naší veverčí záchrannou stanicí, má svůj "evidenční list", v němž jsou popsány okolnosti nálezu, váha při přijetí, je v něm zaznamenána léčba, váhové přírůstky a spousta dalších podrobností. Evidenční listy vždy dopisujeme a vytiskneme až v zimě, po skončení sezóny mláďat, kdy máme na dokončení "administrativy" konečně trochu času (než vypukne sezóna další). Posledním zápisem v každém evidenčním listu obvykle bývá datum a místo vypuštění mláděte do přírody, u Malé Pinky zněl ale Katčin zápis z 11. února 2015 jinak:

"V den, kdy tisknu tento evidenční list, malá Pinky i po pěti měsících od vypuštění stále žije na zahradě. Včera si dokonce stavěla hnízdo v podkroví našeho domu a s materiálem do něj v tlamičce šplhala po dřevěné fasádě. Svému jménu dělá vyloženě čest - je stejně vynalézavá, šikovná a podnikavá jako její jmenovkyně, hrdinka ´Veveřácké kroniky´ Pinky. Zdá se mi, že je poprvé těhotná, ale jestli je to pravda, ukáží až další dny. Mám z ní obrovskou radost a doufám, že ji bude štěstí přát a bude poblíž nás žít ještě dlouho. Je pro mě silným zážitkem smět skoro každý den pozorovat, jak je šťastná, spokojená a jak si dokáže v přírodě poradit. Lýko na stavbu hnízd loupe z větví jako pravá divoká veverka a i ve stavění hnízd je nesmírně vynalézavá."

Dnes už víme, že se Kátino přání, aby Malá Pinky zůstala poblíž nás žít co nejdéle, splnilo v míře více než vrchovaté. Zrzečka se totiž natrvalo usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. Na zahradu ke krmítkům přicházela téměř denně a k bydlení občas šikovně využívala i náš dům. Jak vysoko v podkroví, tak v různých skulinách a dutých prostorech v dřevěném obložení domu si zařídila několik hnízd, v nichž v různých obdobích roku přespávala nejen sama, ale někdy i se svými novorozenci.

Po celý sedmiletý život byla nekompromisní vládkyní zdejšího teritoria, vůči níž měly divoké veverky z okolí přirozený respekt. O jejích porodech jsme sice neměli tak dokonalý přehled jako u hrdinky ´Veveřácké kroniky´, bezpečně ale víme, že jich zvládla dvojciferný počet a mnoho z jejích potomků jsme sledovali při prvních krůčcích po větvích i o pár dnů později při hrách v korunách stromů. Znali jsme i všechny její "nápadníky", vlastně byla takovým "venkovním" členem naší rodiny...

Celý život přitom byla ryzí divokou veverkou, opatrnou a ostražitou, jen s jedinou výjimkou - Katku, svou "adoptivní matku", která ji dokojila, vyléčila a připravila na vypuštění, k sobě občas nechala přiblížit na vzdálenost, jaká by u jiné divoké veverky nebyla představitelná. Od miminkovkého věku totiž znala Kátin hlas, který pak na zahradě slýchala celý život a stejně tak dobře poznávala i její vůni, zanechávanou formou pachových stop na potravě, chystané do veverčích krmítek. Katka ji tak mohla fotit z pouhých několika metrů a když byla Malá Pinky starší, nechala k sobě Káťu na zahradě několikrát přiblížit téměř na dosah ruky.

Osud Malé Pinky se naplnil loni v létě. Zatímco ženám schopnost mít potomky ve středním věku "vyhasne", u veverek je tomu jinak - pud je k rozmnožování "tlačí" i ve stáří a veverka je schopná otěhotnět i v sedmi letech, což odpovídá lidské sedmdesátce. Pro křehký veverčí organismus je ale v tomto "důchodovém" věku extrémně náročná už i jen gravidita, natož porod. Loni, tedy na jaře 2021, ještě měla sedmiletá Malá Pinky štěstí a z těžkého porodu se dokázala "vykřesat", druhé těhotenství v létě už ale bylo nad její síly.

Naposledy živou jsme ji u veverčího krmítka na zahradě viděli 2. srpna, vysílenou a letargickou, stále ale ještě v takovém stavu, že by pokus o její odchycení skončil neúspěchem (navíc jsme si nebyli jistí, zda už neporodila a nečekají-li tedy na ní někde v hnízdě mláďata). Po několika dalších dnech marného čekání na chvíli, kdy ji zahlédneme na zahradě, jsme se nakonec rozhodli prohledat ta z jejích hnízdních míst, k nimž jsme byli schopni vyšplhat. 8. srpna jsme Malou Pinky objevili, podle stavu tělíčka mrtvou už několik dní. Pohřbená je na zahradě, pod stromem s její oblíbenou dřevěnou budkou v koruně.

Takto věcně jsme o Malé Pinky schopni napsat až teď, s půlročním odstupem. I dnes nám ji sice každý pohyb ve větvích na zahradě bolestně připomene, vyvažuje to ale vědomí toho, jak byl její osud mimořádný. Takto dlouhý (sedmiletý) život veverky v přírodě je totiž zcela výjimečný a v případě Malé Pinky navíc šlo o veverče, které prošlo "lidskýma rukama". Na vlastní oči jsme se díky ní přesvědčili, že veverčí mládě, vyléčené a vypiplané v záchranné stanici, nejen zvládne návrat do přírody, ale může v ní prožít dlouhý a plnohodnotný život.

Mnohokrát jsme četli, že při popisu života zvířat se nemá používat slovo "štěstí", protože takový pocit prý zvířata neznají. Přít se nebudeme, víme své - sedm let jsme totiž mohli sledovat, jak si Malá Pinky v korunách stromů užívá každý ze dnů svého "druhého", lidmi darovaného života. A jestli tohle není štěstí, pak už nic.

Malá Pinky dříme na jarním sluníčku na větvi v koruně stromu na zahradě. Malá Pinky zvládla i obsluhu Hubbleova teleskopu. :) A už vážně - v jedné sezóně jsme měli u veveřího krmítka na zahradě kameru s živým přenosem a Malá Pinky se rozhodla ji důkladně prozkoumat. Malá Pinky s jedním ze svých mnoha potomků. Na stejné příkrmové místo na zahradě, které pravidelně navštěvovala Malá Pinky, chodila o několik let dříve i Pinky, hrdinka knížky Veveřácká kronika.

Veverčí námluvy

(19.12.2021 - 12:14)
Za dva dny, 21. prosince, začíná astronomická zima, pro většinu zvířat klidové období, u některých druhů dokonce spojené se zimním spánkem (hibernací). Ty, kdo znají veverky jen z fotografií či večerníčků, teď ale určitě překvapíme. Pářící rituály většiny živočichů se sice odehrávají na jaře, u divokých veverek se tak ale děje o celý čtvrtrok dříve. Obvyklým termínem pro námluvy, páření a početí prvního vrhu veverčat je druhá polovina ledna a k páření může vzácně dojít dokonce už o Vánocích. A není to jen "učebnicový" údaj, páření divokých veverek o vánočních svátcích v přírodě jsme opakovaně pozorovali, stejně jako tomu odpovídající porody v hluboké zimě. Veverčí těhotenství totiž trvá 38 dní a zabřezne-li tedy veverka o Vánocích, vychází porod na přelom ledna a února. I drtivá většina veverek, které námluvy a páření zažijí v obvyklém termínu, tedy ve druhé polovině ledna, první vrh porodí na přelomu února a března, tedy v čase, kdy leckdy leží sníh a panují i celodenní mrazy...


Celkem zpráv: 785
              |    starší >>