PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 11 let existence od roku 2008 do konce roku 2018 prošlo 1.016 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2018, jsme přijali 85 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2018 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před třemi lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



Na tomto místě najdete obvykle jedenkrát týdně zprávy o aktuálním dění v naší záchranné stanici i o osudech divokých veverek žijících v okolí. Zprávy jsou seřazeny chronologicky zpětně, od nejnovějších k nejstarší. Pro snazší orientaci a hledání jsou jednotlivé roky členěny do měsíců, kliknete-li si tedy v levém sloupci u libovolného roku např. na oddíl "leden", zobrazí se vám pouze zprávy z tohoto měsíce. Datum publikace každé zprávy je uveden pod jejím názvem.
Fotografie jsou zobrazeny jen v malých náhledech, po kliknutí na jakoukoliv fotografii se otevře v plné velikosti v samostatném okně. Pokud je pod fotografií popisek, zobrazí se vám při pouhém najetí myší nad náhled fotografie.
(Chcete-li být informováni o všech nových příspěvcích na tomto webu, pošlete mail bez textu na adresu pinky@veveratka.cz a do předmětu mailu napište ´aktualizace´. Od toho okamžiku vám okamžitě po zveřejnění každé nové zprávy zde na webu Veveřátka automaticky přijde na adresu, z níž mail odešlete, upozorňující mail.)



Happy End

(18.06.2019 - 15:51)
Ve většině z dvanácti let, co naše specializovaná záchranná stanice existuje, se k nám ve 100 procentech případů dostávala jen malá, kojená veverčata. Jednou za několik let ale řešíme nějaký raritní případ, který se naší "veverčí rutině" vymyká. Před měsícem jsme si z Doubravčic od Českého Brodu přivezli nikoliv veverčího kojence, ale již odrostlejší mládě. Nálezkyni ho na zahradu přinesla kočka, a jak to u střetů veverčat s kočkou bývá, mělo ošklivě poraněnou hlavu a ucho. Zpočátku to vypadalo, že její zranění jsou fatální, léčba ale zabrala a zdravotní stav černé veverčí holčičky se den po dni pomalu zlepšoval. Do plné kondice se dostala po měsíci, kdy už nebyl důvod ji v zajetí déle držet. Protože zahrada v Doubravčicích, kde byla nalezena, sousedí s velkým lesem, rozhodli jsme se ji vypustit zpátky na stejném místě, protože vzhledem k věku už musela okolní zahrady i les dobře znát a měla tam i hnízdo, v němž před zraněním žila. Veverčí rekonvalescentku jsme tedy včera dopoledne vypustili z transportní přepravky na javor na okraji lesa a podařilo se nám ji o chvíli později i vyfotit v jeho koruně. Jen doufáme, že v lese, při setkání se svými sourozenci, kteří v okolí pravděpodobně též žijí, nebude svůj měsíční pobyt u nás "ve veverčích lázních" až příliš vychvalovat, aby se další veverky s vidinou toho, že je to zaručený postup k převozu do místa, kde pacienti dostávají neomezené množství potravy a oříšků, nevrhaly do chřtánu první kočky, kterou zahlédnou.

Drobek ze Zbraslavi

(02.06.2019 - 13:21)
Určovat stáří veverčat jen podle váhy je nevypočitatelné, pochází-li totiž jedno mládě z dvojčat a jiné ze šesterčat, může rozdíl mezi nimi být v měsíci věku až v desítkách gramů. Často se ale váhou i velikostí liší i sourozenci v jednom vrhu - způsobeno je to tím, že některá veverčata jsou už od narození "podtržená" a roli samozřejmě hraje i to, jak šikovně si počínají při kojení matkou, kdy na pomalejší mláďata zbyde mnohem méně mléka než na průbojnější sourozence. Málokdy je ale rozdíl ve velikosti tak patrný, jako na snímcích měsíc starých čtyřčat, které jsme si přivezli od nálezců ze Zbraslavi. Jedna z holčiček z vrhu má totiž jen poloviční velikost oproti ostatním třem mláďatům, a tak na společném snímku s kterýmkoliv ze svých sourozenců vypadá téměř jako dcera s matkou.

Památka na kočku

(12.05.2019 - 16:08)
Odpověď na otázku, které zvíře je pro veverčata (i veverky) nejnebezpečnější, asi mnohé překvapí. Není to ani kuna, ani jestřáb (či jiní draví ptáci), nýbrž kočka domácí. Ta totiž na rozdíl od jiných predátorů neloví kvůli potravě, ale čistě jen pro zábavu a sluší se dodat, že zbytečnými oběťmi koček nejsou zdaleka jen veverčata, ale i řada jiných živočichů. U veverek končí "setkání" s kočkou obvykle tragicky i proto, že některé typy bakterií, které má kočka ve slinách i na drápech, jsou pro veverky (a veverčata obzvlášť) toxické, takže stačí leckdy jen drobný škrábanec a osud veverčete je (pokud nedojde k přeléčení antibiotiky) zpečetěn. "Setkání" s kočkou má za sebou i jeden z našich letošních nalezenců, veverčí holčička, nalezená o Velikonocích na zahradě u rodinného domu v Mníšku pod Brdy. Té kočka prokousla nohu tak ošklivě, že měla stržený velký kus kůže a pod ním několikacentimetrovou otevřenou ránu. Antibiotika ale naštěstí zabrala, a tak ze slepého, v době nálezu dva týdny starého prcka, během dalších tří týdnů vyrostlo krásné rezavé mládě, jemuž "na památku" po kočce zůstala jen jizva.

Veverka dnes ráno, tři týdny od přijetí k nám. Stále viditelná rána během hojení. Tzv. rekonvalescence spánkem s dalšími nalezenci. Jizva na stehně postupně zarůstá srstí.

Ztracenci

(22.04.2019 - 19:01)
Šest týdnů je věk, kdy jsou veverčata jednak nejroztomilejší, a současně nejohroženější. Prvních šest týdnů života totiž tráví uvnitř hnízda nepřetržitým spánkem, z něhož je budí jen občasný příchod matky, spojený s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.
Na zemi je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stoprocentně odkázaného na mateřské mléko.
Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého a hodného člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...
To, co je popsáno výše, zažila i necelých šest týdnů stará veverčí holčička, pro níž jsme si jeli do vesničky Pařízek nedaleko Jíčína. Je u nás už dva týdny, takže snímky věrně zachycují jak její růst, tak i to, že je z dosavadních šestnácti veverčat, která jsme letos přijali, bezkonkurenčně nejroztomilejší.

První veverčata roku 2019

(30.03.2019 - 13:22)
Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z přibývajícího seznamu míst, kam jsme si v předchozích jedenácti letech jeli v březnu pro úplně první nalezené veverče. Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála víska Studená v Jihočeském kraji, odkud jsme si přivezli dvě veverčí holátka z hnízda zříceného na zem společně se skáceným stromem. Jeden ze tří sourozenců pád nepřežil, zbylí dva, kluk s holčičkou, měli větší štěstí. Nalezenci byli v den zřícení hnízda necelý týden staří, vážící 15 gramů a velcí jako vlašský ořech. Takto miniaturní holátka se krmí každé dvě hodiny včetně noci a při každém "jídle" vypijí necelý mililitr speciální náhražky mateřského mléka. Pokud se neprojeví nějaký opožděný zdravotní následek z pádu, má před sebou každé z holátek ještě 7 týdnů dokrmování stříkačkou a tedy více než 300 jednotlivých kojení.

Porovnání velikosti ani ne týden starých veverčích holátek s vlašským ořechem. Při kojení vypije holátko necelý mililitr speciální náhražky. 6 dnů stará veverčata jsou holá, náznak srsti v podobě chmýří se začne objevovat až ve věku 2 týdnů. Rozevřená vnitřní vycpávka hnízda, v němž se veverčata narodila.

Bílý ocásek II.

(10.03.2019 - 11:34)
O samičce se vzácnou genetickou poruchou, tzv. parciálním albinismem, jsme naposledy psali loni v listopadu. Veverčí holčičku jsme si od nálezkyně z Prahy přivezli v létě 2018 jako 12 dnů staré veverčí holátko, važící 30 gramů, a již tehdy bylo zřejmé, že bude mít bílou špičku ocásku, zřetelně kontrastující s její černou srstí. Samička, které říkáme "Bílý ocásek", se i půl roku od vypuštění stále zdržuje v okolí a protože je kvůli bílému zakončení ocasu opravdu nezaměnitelná, máme o jejím životě velmi dobrý přehled. Minulý týden jsme ji opakovaně viděli (i fotografovali) při stavbě nového hnízda, které si zřejmě připravuje k porodu, protože podle změněného chování je už s velkou pravděpodobností těhotná. Vnější kostru hnízda veverky splétají z různě silných větví a vnitřek vycpávají lýkem, tedy nacupovanou kůrou z odumřelých suchých větví. Na snímcích je "Bílý ocásek" jak při cupování a odnášení lýka, tak při zakracování větviček. Kromě stavby nového hnízda v koruně husté jedle si samička "vycpala" i jednu z budek na zahradě, která je se svými dvěma vstupními otvory i umístěním přímo určená pro obydlení veverkou.

Veverčí pel-mel

(17.02.2019 - 13:13)
Naše pravidelné "veverčí zpravodajství" bude dnes mít netradiční podobu několika krátkých upozornění:

- I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová a holá veverčí holátka. Myslete na to například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom!

- Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé. Dokonalé krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu "Zelená domácnost" (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky).

- Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu (http://www.veveratka.cz/stranka/5-jak-vyrobit-veveri-krmitko.html). Dvě skvělé veverčí směsi, sestavené ve spolupráci s námi, prodává "Zelená domácnost" (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky).

- V některých bulvárních denících se občas objevují zprávy a fotografie z naší záchranné stanice. Upozorňujeme, že se tak děje bez našeho vědomí - tyto deníky si fotografie i texty "stahují" z našeho webu či Facebooku a obvykle ještě k tomu text upraví tak, že je zmatený či úplně nesmyslný.

- Máme-li čas, a pozve-li nás někdo, jezdíme jednou či dvakrát za rok po republice s přednáškami o životě divokých veverek i práci s mláďaty v naší záchranné stanici. Unikátnost přednášky, která proběhne ve čtvrtek 14. března (pod názvem "Fantastická paní veverková") v knihovně v Kolíně, je v tom, že na ní budeme oba (na všech předchozích přednáškách v Praze i jinde byl vždy jen jeden z nás). Informace o přednášce najdete na webu kolínské knihovny (https://www.knihovnakolin.cz/fotogalerie/fotka/fantasticka-pani-veverkova/1), pro případné zájemce z Prahy uvádíme, že rychlíkem trvá cesta do Kolína cca 40 minut.
.

Jak by vypadal splněný veverčí sen? Takto! Naše odchovankyně Malá Pinky, vypuštěná do přírody před více než čtyřmi lety, vyfocená o víkendu (17.2.) v koruně dubu na naší zahradě při slunění na větvi. Veverčí hnízdo může mít i úplně nečekanou podobu. Na snímku jedna z veverek, které u nás dožívají kvůli zdravotnímu handicapu ve voliérách. Málokdo tuší, že veverky si rády pochutnají i na zcela neveverčí potravě, například na dužině kokosového ořechu.

Králík se švihlou chůzí

(03.02.2019 - 13:12)
Loni v září jsme tu (ve zprávě nazvané "Králík") psali o miniaturní veverčí holčičce, kterou jsme si v srpnu, starou pouhé dva týdny (a tedy ještě slepou), přivezli z Moravy. Jméno "Králík" dostala podle ukousnuté části ocasu, což měla na svědomí nejpravděpodobněji kočka nebo nějaký jiný veverčí predátor.
Jak rána na ocase, tak i další drobná poranění, se dobře vyhojily, a z prcka velkého jako lidský prst během následujících dvou měsíců vyrostla zdravá a v pravém slova smyslu roztomilá veverka. Zkrácený ocas ji sice v pohybu nijak neomezoval, přesto jsme ale raději zvolili výjimečný způsob jejího návratu do přírody nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo na naší zahradě. "Králík" se nám odvděčila tím, že nejenže vypuštění (na začátku listopadu) vzorově zvládla, ale nastěhovala se do sousedního lesíka a v následujícím čtvrtroce od vypuštění se nám téměř každý den přišla na chvíli "ukázat" na zahradu, k některému z mnoha zdejších krmítek či pítek.
Kromě krátkého ocasu je "Králík" nezaměnitelná i svým kuriózním chováním. Snad jako následek traumatického zážitku z dětství (krvavé setkání s predátorem) totiž bere své "znovuzrození" a život ne jako něco všedního a nudného, ale jako dar. Projevuje se to tím, že si každou vteřinu svého života "užívá". Zatímco jiné divoké veverky se většinou chovají striktně účelově, a dělí svůj den mezi obstarání potravy, údržbu hnízda a co nejdelší spánek, "Králík" své bdění zaplňuje neustálými "zábavnými" vložkami. Vždyť proč po větvích stromu chodit "nudně" rovně, když si přece přesun po nich můžete jen pro radost z pohybu zpestřit rychlými spurty a následným "bržděním" či občasným efektním "vybráním zatáčky"? Proč se jiným veverkám vyhýbat, když na ně můžete vesele "vybafnout" a vyprovokovat je ke krátké honičce? A proč si sbírání javorových semínek nezpestřit tím, že se chvíli na kluzké trávě bláznivě honíte "sama se sebou"?
Jedním z nejslavnějších skečů britské komediální skupiny Monty Python byl ten o "Ministerstvu švihlé chůze", který dodnes recesisté z celého světa připomínají "dny švihlé chůze", během nichž se promenují po ulicích a snaží se napodobit své montypytonské vzory tím, že vykopávají nohy k hlavě, bláznivě klopýtají nebo chodí pozadu. Nikdy nás nenapadlo, že velkou propagátorku tohoto životního stylu najdeme i mezi veverkami, ale jakmile se "Králík" svým bláznivě-šťastným stylem prořítí přes zahradu, jsme si okamžitě jistí, že i dnešek byl dalším z jejích mnoha báječných "Dnů veverčí švihlé chůze"...

Králík první den po vypuštění na začátku listopadu 2018. Králík v typické bláznivé akci. Králíkův první sníh v prosinci 2018. Snímek z dětství. Pět týdnů starý (a tedy ještě kojený) Králík s viditelně kratším ocáskem.

Šiškobraní

(20.01.2019 - 11:36)
Obecné povědomí o tom, jak žijí a co jedí veverky, je často hodně daleko od reality, že ale veverky "jedí šišky" tuší opravdu snad každý. Veverky skutečně konzumují všechny typy šišek z jehličnatých stromů, které v ČR rostou (modřínové, smrkové, borové, jedlové), málokdo ale ví, že si ze šišek "vytahují" jen droboučká semínka ukrytá pod jednotlivými "šupinami", které šišku tvoří. I proto veverky milují šišky ještě zelené, v nichž jsou semínka měkká a čerstvá, a protože jsou semínka malá, skončí většina hmotnosti šišky (vřeteno a šupiny) na zemi pod stromem jako odpad. Jen pro zajímavost - dospělá veverka zvládne "rozebrat" i více než sto modřínových šišek na jedno "posezení".
Správný způsob konzumace šišky se každá veverka musí v dospívání naučit - ideální je ten, kdy veverka drží šišku v předních packách, postupuje od "spodku" šišky (tedy od její silnější části) směrem nahoru, odtrhává jednotlivé šupiny, odhodí je a vytáhne si zuby semínko pod nimi ukryté.
Krátké video zachycuje "šiškového zelenáče", který se zacházet se šiškou teprve učí. Dnes pětiměsíční veverčí holčička, kterou jsme si jako "miminko" přivezli loni v létě z Krkonoš, u nás kvůli lehké retardaci zřejmě zůstane natrvalo a když dostala své první šišky, daly jí opravdu "zabrat". K lákavé pochoutce v podobě semínek se na přiložené videonahrávce dostávala nemotorně a hlavně úplně naopak, než by měla - šišku totiž nezačínala jíst od "spodku", ale z opačné strany a v podstatě ji jen chaoticky "hoblovala". Nemějte o ni ale žádný strach - stejně jako všechny její předchůdkyně i ona na ten správný veverčí způsob po troše trénování přišla.
Video si na našem kanálu na Youtube spustíte tady.

Bagoun (2014-2018)

(30.12.2018 - 14:30)
Od textu o veverce, která opustila tento svět, se jaksi očekává, že by měl být smutný. Hrdina tohoto povídání, sameček Bagoun, ale prožil bohatý, dobrodružný, plnohodnotný a v plném smyslu slova krásný život divoké veverky, a tak je náš smutek z jeho odchodu prodchnutý radostí, která časem ve vzpomínkách na něj převládne.
Bagoun se do naší záchranné stanice dostal 25. srpna 2014 jako ještě slepé a zcela zbědované veverče. Nalezen byl v Praze na Letné, ležící na zemi na asfaltovém chodníku, těžce dehydrovaný a vysílený (na jednom ze čtyř přiložených snímků je těsně po přijetí k nám). Kdyby byl nalezen o pár desítek minut později, bylo by už pozdě a i takhle byla jeho léčba komplikovaná, takže jsme se v prvních dnech neustále obávali, že nepřežije. Ze slepého prcka ale během dalších čtyř týdnů kojení a léčby vyrostl zdravý veverčí kluk, u nějž nic nebránilo vypuštění do přírody.
K veverčatům, jejichž život zpočátku "visí na vlásku", si ale obvykle vytvoříme hlubší vztah než k jiným, a tak se Bagounovi dostalo vzácné výsady v podobě vypuštění nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás v areálu záchranné stanice. Bagouna jsme přímo z voliéry vypustili 27. října 2014 a následovalo to, co se u samců stává jen vzácně - sameček zůstal žít v okolí. Veverčí kluci totiž mají "toulavou krev", a tak se na místě vypuštění obvykle zdrží jen pár týdnů (či nanejvýš měsíců), a poté vyrazí do světa, hledat samice i jiná "povyražení", která jim veverčí život nabízí.
Bagoun ale naší velkou zahradu a přilehlý lesík přijal za své teritorium a na následující čtyři roky se stal jeho mužským "vládcem". Do vzdálenějšího okolí odcházel jen někdy v době námluv, ale vždy nenajvýš jen na pár dní či týden, takže po většinu z oněch čtyř let od jeho vypuštění jsme ho ve větvích stromů či u krmítka vídali denně či obden.
Bagoun se okamžitě po vypuštění, jak to u veverek bývá, "proměnil" v divokou veverku, na které nedlouhý "dětský" život v záchranné stanici nezanechal žádné stopy. Tak jako jiné veverky trávil život obvyklým veverčím způsobem - stavbou hnízd, sháněním potravy, vymezováním se vůči občasným konkurentům, kteří do jeho teritoria zabloudili a po část roku okouzlováním samiček, žijících v okolí. Úspěch měl především u Malé Pinky, samičky, kterou jsme shodou okolností vypustili též přímo u nás (jen o pár dní dříve než jeho) a která též v lokalitě zůstala žít natrvalo. Bagoun se tak v následujících čtyřech letech stal opakovaným otcem mláďat Malé Pinky a předal své geny několika desítkám divokých veverek.
Bagouna jsme v plné síle vídali více než čtyři roky, až do poloviny letošního prosince. Poté se jeho zdravotní stav ze dne na den prudce zhoršil - zeslábl, zmalátněl, jen těžce se pohyboval a z hnízda vylézal jen na pár minut, aby se na jednom ze zdejších krmítek najedl a napil. Po třech dnech pokusů se nám ho nakonec ve chvíli, kdy už byl zcela dezorientovaný, podařilo odchytit. Jeho stav už ale byl beznadějný - antibiotika ani další podpůrná léčba nezabrala. Ve třech posledních dnech svého života se tak Bagoun vrátil "do dětství" - bezvládný je celé prospal ve vyhřívané přepravce, stejně jako před čtyřmi a půl lety opečovávaný svou "náhradní maminkou", Káťou, která ho vždy, když se na pár vteřin ze svého katatonického stavu probral, krmila a napájela stříkačkou. Zemřel v klidu a bez bolestí v pátek 21. prosince ráno a týž den jsme ho pohřbili na zahradě pod vysokým modřínem, vedle samečka Krýti, jednoho z hrdinů knížky "Veveřácká kronika".
Se čtyřmi úspěšnými lety života v přírodě od vypuštění je Bagoun našim rekordmanem. Byl to úžasný veveřák a prožil úžasný život. Nikdy na něj nezapomeneme.

Ještě slepý necelé 4 týdny starý Bagoun po přijetí k nám. Bagoun (vlevo) během námluv se samičkou Malou Pinky, matkou mnoha jeho potomků. Čtyřletý Bagoun v plné síle a kráse na střeše jedné z voliér na zahradě. Bagoun sem chodil okouzlovat handicapované samičky, které v nich trvale žijí. Poslední snímek zdravého Bagouna z 10. prosince 2018. Do hnízda si nesl vlněný česanec, který divokým veverkám chystáme v odlehlých koutech zahrady na zateplení hnízd.

Celkem zpráv: 734
              |    starší >>