PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Takzvaných "holátek", tedy jen několik dní starých miniaturních růžových veverčátek bez srsti o velikosti buráku a váhy kolem 15 gramů (fotografie bohužel nedávají skutečnou představu o titěrnosti "holátek", která jsou menší než ženský malíček a srovnatelná s burákem), jsme v předchozích letech nejen udrželi při životě, ale "vypiplali" a nakonec i vypustili do přírody už více než 100.

Začátek naší letošní sezóny je na ně mimořádně bohatý - prvních 9 postupně přijatých veverčat totiž byla jen "holátka". Ta na přiložených snímcích, která se narodila kousek od Máchova jezera, měla obzvlášť pohnutý osud. Najatí řemeslníci čistili fasádu bytovky od nečistot a pod střechou našli veverčí hnízdo. Nález hnízda nikomu neohlásili a naložili s ním tím nejbezohlednějším představitelným způsobem - i s živými veverčaty uvnitř ho hodili do popelnice. "Holátka" ale měla štěstí v neštěstí, protože v popelnici je našel jeden z obyvatelů bytovky a kontaktoval nás.

Tři veverčí kluci jsou u nás od minulého víkendu a v den nálezu jim bylo 7 dní. Sice strávili nějaký čas v popelnici, ale naštěstí uvnitř nepoškozeného hnízda, takže neprochladli, což by pro ně bylo fatální. Po týdnu u nás už váží dvojnásobek a začínají se osrsťovat, takže z původní podoby růžových "myšátek" se začínají měnit v typické veverky.

Péče o ně byla (a stále ještě je) jako u všech "holátek" extrémně složitá a sebemenší opomenutí by pro ně mělo fatální dopad. Týdenní "holátko" je nutné kojit (a současně ručně "čůrat") každé 3 hodiny, a to "nonstop", tedy včetně noci (a pokud jsou při přijetí ve špatném stavu, kojí se ne po 3, ale po 2 hodinách). Až po dosažení cca 14 dnů věku odpadá nutnost nočního kojení a ve 3 týdnech se kojící režim změní na každé 4 hodiny (tedy 5x denně, v 8, 12, 16, 20 a 24 hodin), v němž veverče setrvá až do odstavení, tedy do 8 týdnů (2 měsíců) věku. Pokud si výše napsané spočítáte, zjistíte, že jedno veverčí "holátko", které se k nám dostane ve věku 7 dnů, postupně během následujících 7 týdnů absolvuje téměř 300 jednotlivých kojení...

Co do počtu kojení, další nutné péče a stráveného času tak "holátka" mnohonásobně překonávají starší veverčí mláďata, z nichž drtivá většina se do záchranných stanic dostává mnohem starší, ve věku 5-6 týdnů (to se již veverčata dokáží pohybovat a jsou vizuálně "zmenšeninou" dospělé veverky). Bez jakéhokoliv přehánění je totiž vypiplání jediného "holátka" pro Katku stejně časově i jinak náročné jako odchov deseti šestitýdenních mláďat, což v posledních letech, kdy se právě na záchranu "holátek" z celé republiky specializujeme, výrazně "zkresluje" naše statistiky počtu přijatých veverčat. Vždyť jen letošních dosud 9 přijatých "holátek" je ekvivalentem péče o cca 90 šestitýdenních veverčat...

Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a stalo se tak úplně nejpozději za 17 let, co naše stanice existuje - až v neděli 24. března. A bohužel, nebyl to jen příjem ze všech nejpozdější, ale i nejsmutnější...

Začal už o čtyři dny dříve, kdy se v parku v Napajedlech v silném větru na zem z vysokého stromu zřítilo veverčí hnízdo se třemi desetidenními, ještě neosrstěnými veverčaty. Jejich nálezce zavolal do jedné ze záchranných stanic působících na východě republiky (po našich letitých zkušenostech víme, že její jmenování by stejně ničemu nepomohlo a z více důvodů na toto téma ani nebudeme odpovídat u případných dotazů v diskuzi) a dostalo se mu zcela nesmyslných (a vzhledem k věku veverčat doslova likvidačních) rad.

Místo, aby se nálezce dozvěděl, že veverčata, tedy v ČR zákonem chráněná zvířata, musí okamžitě odevzdat do záchranné stanice, řekli mu, aby je zkusil odchovat sám a kojil je sušeným mlékem. Důsledek této "odborné rady" byl samozřejmě tragický - po třech dnech první z veverčat zemřelo, což jejich zoufalého nálezce, kterému na nich záleželo a svědomitě se je snažil kojit, přimělo k tomu, aby znovu "zagooglil" a tentokrát našel kontakt na nás. Vysvětlili jsme mu, co má do našeho příjezdu s veverčaty akutně udělat ("první pomoc") a co nejrychleji jsme vyjeli na Moravu.

Dvě zbylá veverčata byla při předání v zoufalém stavu. Byla nejen silně podvyživená a přiotrávená nevhodným krmením, ale též trpící několikadenní stoupající bolestí z močových měchýřů k prasknutí naplněných močí. Nálezci totiž při jeho prvním telefonátu před čtyřmi dny neřekli to nejdůležitější, že dokud jsou veverčata ještě slepá (očička se jim "rozlepují" až ve čtyřech týdnech věku), nedokáží se sama vyčůrat - moč z nich matka dostává olizováním genitálií a stará-li se o ně člověk, musí je po každém nakrmení vyčůrat "ručně" (nikoliv masáží bříška, ale pomocí speciálního grifu). Podstatně hůře z dvojice kluk/holčička na tom byl ten první, který měl močový měchýř tak plný, že jeho bříško bylo až morbidně nafouklé.

I za normálních okolností je péče o takto malá veverčata nesmírně složitá a u těchto dvou vše ještě zkomplikoval jejich zdravotní stav. Obě byla těžce podvyživená (doslova "kost a kůže"), obě měla aspirační pneumonii (vznikne například vdechnutím byť i jen kapičky potravy při kojení) a obě byla na hraně kolapsu. Kdyby nálezce zavolal jen o několik hodin později, bylo by už pro oba kojence pozdě a pravděpodobně by nepřežili už převoz k nám.

Obě veverčata tedy dostala podkožní infuzi, nasadili jsme antibiotika a další podpůrné prostředky a snažili se jejich stav stabilizovat. U chlapečka už ale přes veškerou snahu bylo pozdě a o den později zemřel. Z původní trojice sourozenců tak zůstala naživu jen holčička a ta žije i dnes, tedy po týdnu od popisovaných událostí. Veverčata naštěstí při správné péči a léčbě regenerují rychle, a tak je na tom nyní už výrazně lépe, i když definitivně "vyhráno" ještě nemá.

Psychicky ji pomohlo i to, že po smrti druhého z bratrů zůstala sama jen jediný den. Z Pardubic jsme si totiž dovezli jen o trochu starší veverčí holčičku, k níž se od té doby ve spánku spokojeně tulí a v dalších dnech jsme přijali další trojici týden starých veverčích holátek, tentokrát z Jilemnice. Držte jim palce!

Naše pravidelné "veverčí zpravodajství" bude dnes mít netradiční podobu několika krátkých upozornění:

- I když si většina populace myslí, že veverky se páří a rodí na jaře, ve skutečnosti mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová a neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom!

- Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte až do léta (a nic nezkazíte tím, když budete krmit celý rok), protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé. Speciální krmítko pro veverky lze umístit kdekoliv, kde veverky žijí - na strom v zahradě, v parku či v lese. Nepotřebujete k tomu ani žebřík, protože krmítko se připevňuje cca 150 cm od země, aby do něj šla snadno doplňovat potrava. Návod na výrobu krmítka i seznam toho, jak a čím ho plnit, najdete na našem webu (tady), veveří krmítka (konstruovaná podle našich rad) lze ale koupit i na e-shopu Zelená domácnost (tady).

- Často se u nálezců veverčat i u těch, kdo se k nám do záchranné stanice přijíždějí podívat, setkáváme s mylným přesvědčením, že v České republice žije kromě "domácí" veverky obecné (Sciurus vulgaris) i jakási "agresivní americká veverka", rozpoznatelná podle černé barvy srsti. Problém s veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), žijící v USA a Kanadě, která po umělém vysazení v parcích skutečně decimuje původní populaci veverky obecné, se ale ve skutečnosti týká Velké Británie a nikoliv kontinentální Evropy (v Británii se za 100 let od jejich umělého vypuštění stala z USA dovezená veverka popelavá veverkou dominantní a původní veverka obecná tam dožívá už jen v několika lokalitách). K šíření omylu o "amerických veverkách" kromě médií přispívá i barevná variabilita srsti veverky obecné - ta se totiž vyskytuje v široké barevné škále od světle rezavé přes hnědou až k černé, což u laika může vyvolat dojem, že jde o různé veverčí druhy. Pokud se tedy setkáte v přírodě či v parku s černou veverkou, zaslouží si od vás stejné sympatie (či případnou pomoc) jako "zrzečka" - liší se od sebe opravdu jen barvou kožíšku, stejně jako mají Češi různou barvou vlasů...

- A ještě jeden běžný "veverčí" omyl. Snad na všech obrázcích v dětských knížkách bývají veverky kresleny s dlouhými "štětkami" na uších. Tato nádherná a efektní ozdoba ale ve skutečnosti veverkám narůstá vždy jen na několik měsíců v roce, společně s hustou zimní srsti, zatímco od jara až do podzimu jsou veverčí uši úplně holé. Délka "štětek" navíc není nijak univerzálně daná a liší se veverka od veverky klidně i o několik centimetrů.

Náš letošní veverčí rok začal smutně - před dvěma týdny zemřel jeden z našich nejmilejších chovanců, veverčí kluk Spock, který u nás natrvalo zůstal kvůli poškození mozku. Během let, kdy u nás žil, jsme ho zde představili v několika videích, která jsme pojmenovali ´Pan Spock´, ´Jogín Spock´ či ´Vzpěrač Spock´, což se značnou mírou ironie vystihovalo jeho unikátní povahu i zcela nekoordinované pohyby, které ve voliéře občas předváděl.

Už mnohokrát jsme se setkali s veverčaty, která si celoživotní retardaci způsobila úderem do hlavy při pádu z výšky (z hnízda v koruně stromu). Sameček Spock ale byl jedinou veverkou, u níž se domníváme, že se s poškozeným mozkem narodil. Dostal se k nám před osmi a půl lety, v létě roku 2015, jako třítýdenní mládě společně se zdravým sourozencem a již tehdy byl o téměř polovinu menší než on. Jeho krmení bylo náročné kvůli neustávajícímu třasu hlavy a viditelné pohybové problémy mu zůstaly dodnes.

Jeho postižení se projevovalo už na první pohled tím, že když si sedl, neudržel rovnováhu. Zejména když se "zabral" do jídla, následoval za chvíli nejprve záklon a poté na první pohled hrůzostrašný pád. Takových pádů za svůj život Spock absolvoval bezpočet, při žádném z nich si ale nikdy neublížil a před třemi lety dokonce nejen přežil, ale bez větších následků překonal i mrtvici. Po ní déle než rok žil nikoliv ve venkovní voliéře, ale uvnitř našeho domu, pak jsme ho při pěkném počasí vždy na několik hodin přenášeli do venkovní voliéry a protože se jeho stav zlepšoval, dožil celý poslední rok života opět ve venkovní voliéře.

Kromě totální nekoordinace vynikal Spock i úžasně milou povahou. Byl zcela nekonfliktní, přátelský, důvěřivý a často se nechal pohladit či "pochovat", což je u jiných dospělých hendikepovaných veverek, které u nás žijí, nepředstavitelné.

Vzhledem k jeho handicapu jsme si v jeho dětství mysleli, že bude žít jen pár týdnů, nanejvýš měsíců. I se svým těžkým postižením se ale Spock nakonec dožil osmi a půl roku, tedy věku, kterého se nedožije ani většina zdravých veverek. Spock byl výjimečný a měli jsme ho rádi.

Kratičké starší video s "hlazením Spocka" si na našem "veverčím" kanálu na YouTube můžete spustit tady).

Jako každý rok (letos tedy už pošestnácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici.

V roce 2023 jsme si přivezli z celé České republiky 53 mláďat veverky obecné (za 16 let naší existence jich bylo už 1.363). Za normálních okolností by přijatých veverčat pravděpodobně bylo o několik více (loni, v roce 2022, jsme se postarali o 60 veverčat), letos nás ale poprvé "dohnal" věk a únava. Druhou polovinu letošní veverčí sezóny tak bohužel výrazně poznamenal Katčin zdravotní stav, kdy s kombinací vysokých horeček a totálního vyčerpání skončila na několik dní v nemocnici a dalších několik týdnů byla výrazně oslabená (dnes už je naštěstí v pořádku).

Většina z 53 přijatých veverčat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů či mladších, tedy ještě slepých a s nutností mnohatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka. Jako každý rok i letos jsme odchovali i několik úplných holátek, u nichž je péče nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost (jen pro představu: jedno jediné holátko až do odstavení postupně absolvuje více než 300 kojení).

Z 53 mláďat jsme při životě udrželi 43, u ostatních šlo o nalezence buď v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z nich jsme 42 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 1 mládě u nás zůstalo natrvalo, protože by návrat do přírody nezvládlo. Kromě něj se momentálně staráme o dalších 6 dospělých veverek, které v předchozích letech kvůli zdravotnímu handicapu zůstaly natrvalo v naší péči.

Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2023 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Brněnsko a do Jeseníků. Na 43 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata a čtyřčata) jsme letos najeli více než 10.000 kilometrů.

Letošní kuriozitou byla péče o dvě exotické veverky Prévostovy, jejichž matka zemřela 5 dní po porodu a převezli jsme je k nám v kritickém stavu. Odchov dvou holátek (14 a 18 gramů) byl výrazně komplikovanější a náročnější než u veverek obecných, přes několik krizových komplikací se ale nakonec podařil a obě samičky nejen přežily, ale vyrostly z nich nádherné veverčí "slečny". Trojbarevná veverka Prévostova je považována za nejkrásnější veverku na světě, což rádi potvrzujeme (viz jeden z přiložených snímků).

Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků. Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou. Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Víte, v kterém ročním období jsou divoké veverky nejšťastnější? Právě teď, tedy na podzim. Důvodů je víc, a tady jsou ty hlavní.

Samice se na podzim poprvé po dlouhých prvních devíti měsících roku konečně mohou věnovat jen samy sobě. Od ledna do září jsou totiž buď těhotné nebo pečují o mláďata ze dvou (a někdy dokonce i tří) vrhů za sebou. Péče o potomky je náročná (obzvlášť u druhých vrhů, kdy už jsou samice oslabené z prvního porodu i kojení) a pro organismus veverčích matek vyčerpávající, a podzim je jediným ročním obdobím, kdy si mohou odpočinout a nabrat síly.

Samci se sice o mláďata starat nemusí (veverky jsou teritoriální, takže samec se svými potomky vůbec nepřijde do kontaktu), od ledna až do léta jsou ale plně zaneprázdněni rituály spojenými s pářením. Neúnavně pročesávají krajinu a hledají samice svolné k nakrytí a k tomu se často dostávají do konfliktů i soubojů s jinými samci, kteří se snaží o totéž.

Podzim, tedy tři měsíce od poloviny září do konce roku, je tak pro veverky jediným šťastným a harmonickým obdobím klidu a regenerace. Přispívá k tomu i fakt, že jde o jediné období roku, kdy jim příroda skýtá nadbytek jídla. Dozrávají lískové i vlašské ořechy (veverky je milují), rostou houby, lesy jsou plné šišek, javorových semen i bukvic a další přirozené veverčí potravy. Po obobí letních veder a sucha je v přírodě i dostatek vody, kterou veverky několikrát denně potřebují k zapíjení.

Ideální je pro ně i podzimní počasí. Veverky jsou na podzim již přelínané na zimní srst, která je huňatější a teplejší a protože s ní veverky bez problémů zvládají i silné zimní mrazy, jsou pro ně podzimní teploty doslova relaxační. A svítí-li některý den podzimní sluníčko, veverkám slastně se vyhřívajícím na osluněné větvi v koruně stromu už nic nechybí ke štěstí....

Potkáte-li proto na podzim veverku, přejte jí její tříměsíční štěstí. Už na přelomu roku totiž může dojít k prvním pářením a v lednu se pozvolna rozběhne další koloběh soubojů o samice, námluv, těhotenství, porodů, kojení a náročné péče o veverčata...

Obecné povědomí o tom, jak žijí a co jedí veverky, je často hodně daleko od reality, že ale veverky "jedí šišky" opravdu tuší snad každý. Veverky skutečně konzumují všechny typy šišek z jehličnatých stromů, které v ČR rostou (modřínové, smrkové, borové, jedlové), málokdo už ale ví, že si ze šišek "vytahují" jen droboučká semínka ukrytá pod jednotlivými "šupinami", které šišku tvoří.

I proto veverky milují šišky ještě zelené, v nichž jsou semínka měkká a čerstvá, a protože jsou semínka malá, skončí naprostá většina hmotnosti šišky (vřeteno a šupiny) na zemi pod stromem jako odpad. Jen pro zajímavost - dospělá veverka zvládne "rozebrat" i více než sto modřínových šišek na jedno "posezení".

Správný způsob konzumace šišky se každá veverka musí v dospívání naučit - ideální je ten, kdy veverka drží šišku v předních pacičkách, postupuje od "spodku" šišky (tedy od její silnější části) směrem nahoru, odtrhává jednotlivé šupiny, odhodí je a vytáhne si zuby semínko pod nimi ukryté.

Krátké video nezachycuje dospělou veverku, ale "šiškového zelenáče", který se zacházet se šiškou teprve učí. Pětiměsíční veverčí holčičku jsme si jako "miminko" přivezli z Podkrkonoší a po dlouhé rehabilitaci, způsobené doléčováním zdravotních komplikací, jsme si do přírody vypustili o několik měsíců později než u veverčat obvykle činíme.

Jak ukazuje video, její první šišky jí daly opravdu "zabrat". K lákavé pochoutce v podobě semínek se dostávala nemotorně a hlavně úplně naopak, než by měla - šišku totiž nezačínala jíst od "spodku", ale z opačné strany a v podstatě ji jen chaoticky "hoblovala". Nemějte o ni ale žádný strach - stejně jako všechny její předchůdkyně i ona na ten správný veverčí způsob po troše trénování přišla...

Video si na našem kanálu na Youtube spustíte tady.

Víte, kolika let se dožívají veverky? V zajetí, mají-li k dispozici velkou voliéru a pestrou stravu, dosáhne většina veverek věku 7 až 8 let, což můžeme doložit na osudu mnoha "chlupáčů", které kvůli nějakému handicapu nebylo možné vypustit do přírody a zůstali natrvalo u nás. Rekordmanem byl sameček Krýťa, jeden z hrdinů knížky ´Veveřácká kronika´, který se dožil pozoruhodných 11 let.

Nejstarší veverkou z osmi, které u nás momentálně trvale žijí, je devítiletá samička Sandy. Do stanice jsme si ji přivezli z Prahy v polovině dubna roku 2014 jako velké dvouměsíční mládě, nalezené na zemi, kde se nekoordinovaně točilo na místě a nedokázalo vylézt zpět na strom. Po pádu z výšky na hlavu utrpělo těžký otřes mozku s následným otokem, takže ho čekala dlouhá léčba a rehabilitace.

Po několika měsících u nás se ale stav Sandy výrazně zlepšil a ač jí drobné poškození mozku zůstalo, dosáhla téměř stavu normální zdravé veverky. Zvažovali jsme tedy, zda by přece jen nezvládla návrat do přírody, aby nemusela prožít zbytek života v zajetí. Protože jsme si ale nebyli stoprocentně jistí, zda to zvládne, rozhodli jsme se ji "zkusmo" vypustit nikoliv na některém z lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.

Sandy jsme vypustili v polovině září 2014 a umožnili jí vracet se otevřenými dveřmi zpět do voliéry. Samička sice dobrovolně odešla, ale každý den ráno před 8. hodinou na nás čekala před (na noc zavřenými) dveřmi voliéry. Jakmile jsme jí dveře otevřeli, vběhla do voliéry, najedla se, někdy si i zdřímla a opět otevřenými dveřmi odběhla zpátky ven na zahradu a dál do sousedního lesíka. Většinu dne a celé noci tedy trávila jako divoká veverka v přírodě a jen na několik desítek minut dopoledne se vracela do voliéry.

Takto "na půl cesty" mezi voliérou a přírodou Sandy prožila následujících 8 měsíců, od podzimu 2014 až do jara příštího roku. K radikální změně došlo 1. dubna 2015, kdy po ranním příchodu už z voliéry neodešla, ustlala si v budce a otevřenou voliéru neopustila ani v dalších dnech. Vše se vysvětlilo několik dní poté, když Sandy v budce ve voliéře porodila...

Jako prvorodičce se jí narodilo jediné mládě, černá holčička. Přes své částečné postižení se o ni Sandy vzorně starala, dcerku odkojila a nám se její zdravé a silné mládě podařilo přiřadit k jiným nalezeným veveřátkům, s nimiž jsme ho vypustili do přírody. Maminka Sandy ale i po odstavení mláděte odmítala voliéru opustit a rozhodla se dobrovolně pro život v zajetí.

Od té doby, tedy už déle než osm let, Sandy žije ve velké voliéře na zahradě a je i kvůli svému pozoruhodnému osudu jednou z našich nejmilovanějších veverek. Je ve dvou ohledech jedinečná - je to jediná z veverčích samiček, která u nás zůstala z vlastní vůle a též je jedinou veverkou, která u nás v zajetí porodila.

I dnes, tedy ve věku devíti a půl roku, je Sandy ve výtečné kondici a na pohled se nijak neliší od časů, kdy před osmi lety žila v hnízdech na stromech sousedního lesíka. Vypadá tedy úplně stejně jako na přiloženém osm let starém snímku, na němž je spokojená Sandy v budce ve voliéře společně se svou tehdy 6 týdnů starou (ještě kojenou) dcerkou.

Kromě mláďat veverky obecné (těch jsme letos přijali už přes 50) se na nás často s prosbou o pomoc v krizových situacích (nemoc, poranění, vrozená vada apod.) obracejí i lidé, kteří doma chovají exotické veverky z různých částí planety. Vedle konzultací či zprostředkování medicínského zákroku (naposledy jsme asistovali při operaci zánětu drápového lůžka čikarího) u nás exotická veverčata - naštěstí jen velmi vzácně - stráví i několik týdnů v přímé Katčině péči.

Letošek je v tomto ohledu mimořádný, protože se k nám od jara už dvakrát dostala novorozená veverčata asijských veverek. V obou případech jejich matka zemřela nedlouho po porodu a veverčata byla v tak špatném stavu či tak malá ("holátka"), že převoz k nám byl jedinou šancí na jejich záchranu.

Nejprve se Katka starala o dvojčata (kluka a holku) veverky šedobřiché (Tamiops swinhoei), žijící v tropických částech Asie (Čína, Vietman, Laos). I v dospělosti drobnější druh teplomilné veverky (má nanejvýš 60 gramů a délku cca 10 cm) je charakteristický žlutými pruhy na těle a rodinným způsobem života, což je v přímém rozporu s veverkou obecnou, která žije striktně teritoriálně (laicky řečeno: samotářsky).

Péče o dvě novorozeňata veverky šedobřiché nebyla komplikovaná ani tak kvůli věku (byla už dvoutýdenní), ale kvůli velmi špatnému zdravotnímu stavu (jejich matka zemřela týden po porodu a chovatelka se je týden pokoušela dokrmovat sama, než získala kontakt na nás). U patnáctigramových slepých veverčat, "velkých" jako malíček lidské ruky, jsme - kromě kojení - zpočátku léčili aspirační pneumonii a řešili celkový stav na hraně kolapsu organismu a jejich celková stabilizace trvala několik náročných týdnů. Nakonec si u nás veverčata pobyla déle než měsíc a když jsme je předávali zpět jejich majitelce, byla již na pevné stravě a "v plné formě".

Ještě vzácnější akutní "případ" řešíme v posledních dnech. V pátek 4. srpna jsme si z Prahy přivezli dvě cca pětidenní holátka veverky Prévostovy (Callosciurus prevostii), vzácné a ohrožené stromové veverky žijící v Malajsii, na Sumatře a Borneu. Miniaturní 14 a 18 gramů vážící holátka, dlouhá 7 centimetrů, se k nám naštěstí dostala rychle, jen několik hodin po smrti matky (jak se u starších veverek stává, jejich organismus už nemusí porod zvládnout), protože ale matka už během těhotenství nemohla být v dobré kondici, jsou i ony v kritickém stavu.

Po dvou dnech u nás se nám obě veverčata podařilo stabilizovat, jakoukoli prognózu budoucího vývoje si ale netroufneme vyslovit (pětidenních mláďat veverky obecné Katka sice odchovala už několik desítek, i u nich je to ale vždy nesmírně náročný proces s předem nejistým výsledkem). Šanci na přežití dvou veverčích holátek trochu zvyšuje alespoň to, že jde o samičky - u takto miniaturních mláďat je totiž péče o "holčičky" jednodušší než o "kluky", především při jejich ručním "čůrání", které se musí provádět několikrát denně.

Celá situace má i trochu "mystický" rozměr. Veverka Prévostova s výrazně cihlově červeným břichem a tlapkami je totiž právem považována za nejkrásnější ze všech téměř 300 druhů veverek, které na planetě žijí (její starší český název byl Veverka nádherná) a Katka má už mnoho let přímo nad postelí fotografii veverky Prévostovy, kdysi pořízenou v jedné české ZOO. Když si před dvaceti lety snímek zarámovala a věšela si ho na zeď, nemohlo ji ani ve snu napadnout, že jednou bude pod stejnou fotografií osmkrát denně brát do ruky a kojit "Prévostova" holátka...

Péče o veverčata nikdy není nudná, protože každá naše "sezóna" je něčím jiná. Některý rok přichází víc holátek, rok od roku se mění místa, kam si pro veverčata jezdíme (například letos jsme už 5x pro nalezence byli v Hradci Králové, kam v jiných letech obvykle jezdíme jen jednou ročně či vůbec), některý rok je ve znamení více nalezených sourozenců než "jedináčků" a odlišné jsou samozřejmě i osudy jednotlivých veverčat.

Letošek je zvláštní tím, že mezi 45 veverčaty, které jsme od března postupně přijali, je už několik mláďat od mrtvých matek. Tyto případy jsou totiž vzácné - během dvou měsíců, kdy veverčí matka své potomky kojí, bývá mnohem opatrnější než v jiných částech roku. Hlavně v prvních týdnech po porodu tráví většinu času v hnízdě s mláďaty a pohyb mimo hnízdo omezuje jen na co nejkratší cestu za potravou a vodou, čímž se samozřejmě snižuje pravděpodobnost, že se jí něco fatálního přihodí (útok predátora, sražení autem apod.).

Osud veverčat, která po smrti matky zůstanou opuštěná v hnízdě, je totiž většinou beznadějný. Několik dní čekají na matku (a kojení), a teprve když začnou (obrazně řečeno) "umírat hlady", pokusí se z hnízda vyplazit. Protože jsou mláďata v té chvíli už absencí potravy extrémně oslabená, často pád z hnízda (a úder tělíčka o tvrdou zem) nepřežijí a i když ano, zůstává jejich jedinou šancí to, že je na zemi najde člověk (což je například v lese téměř vyloučeno). Bohužel, vyplazit z hnízda se obvykle podaří jen starším veverčatům, zatímco pro mláďata ještě slepá (tedy mladší než měsíc) to bývá neřešitelným problémem, takže v hnízdě postupně zemřou.

Jen za poslední měsíc jsme si pro veverčata od prokazatelně mrtvé matky (šlo to bez pochybností "vydedukovat" z okolností nálezu i zdravotního stavu mláďat) jeli třikrát - pro čtyřčata do Strančic u Říčan, pro trojčata do Hradce Králové a pro veverčího kluka z Olomouce. Čtyři týdny starý "Hanák" si ze všech jmenovaných prošel největší hrůzou - jeho matka totiž nezemřela mimo hnízdo, postavené na půdě rodinného domu, ale přímo v něm, takže několik dní ležel vedle jejího vychladlého těla společně se sourozencem, který se na rozdíl od něj záchrany nedočkal.

Končit se ale má optimisticky, a tentokrát to není těžké. Všech osm výše jmenovaných veverčat nejen přežilo, ale daří se jim slušně (a některým i výtečně). Některá jsou i na přiložených snímcích, zachycujících několik ze třinácti veverčat (na čtvrtém snímku je spící klučina z Olomouce), která momentálně Káťa dokrmuje speciální náhražkou mateřského mléka.