PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 13 let existence od roku 2008 do konce roku 2020 prošlo 1.177 nalezených veveřátek z celé České republiky. Letos, v roce 2021, jsme zatím přijali 73 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2020 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



Na tomto místě najdete obvykle jedenkrát za 2 týdny zprávy o aktuálním dění v naší záchranné stanici i o osudech divokých veverek žijících v okolí. Zprávy jsou seřazeny chronologicky zpětně, od nejnovějších k nejstarší. Pro snazší orientaci a hledání jsou jednotlivé roky členěny do měsíců, kliknete-li si tedy v levém sloupci u libovolného roku např. na oddíl "leden", zobrazí se vám pouze zprávy z tohoto měsíce. Datum publikace každé zprávy je uveden pod jejím názvem.
Fotografie jsou zobrazeny jen v malých náhledech, po kliknutí na jakoukoliv fotografii se otevře v plné velikosti v samostatném okně. Pokud je pod fotografií popisek, zobrazí se vám při pouhém najetí myší nad náhled fotografie.



Hlazení pana Spocka

(05.09.2021 - 13:03)
Starší zde zveřejněná videa samečka Spocka, který u nás kvůli poškození mozku zůstal žít natrvalo, jsme pojmenovali ´Pan Spock´, ´Jogín Spock´ či ´Vzpěrač Spock´, což se značnou mírou ironie vystihuje jeho unikátní povahu i zcela nekoordinované pohyby, které ve voliéře občas předvádí.
Už mnohokrát jsme se setkali s veverčaty, která si celoživotní retardaci způsobila úderem do hlavy při pádu z výšky, z hnízda v koruně stromu. Sameček Spock je jedinou veverkou, u níž se domníváme, že se s poškozeným mozkem narodil. Dostal se k nám před šesti lety, v létě roku 2015, jako třítýdenní mládě společně se zdravým sourozencem a již tehdy byl o téměř polovinu menší než on. Jeho krmení bylo náročné kvůli neustávajícímu třasu hlavy a viditelné pohybové problémy mu zůstaly dodnes.
Jeho postižení se projevuje už na první pohled tím, že když si sedne, neudrží rovnováhu. Zejména když se "zabere" do jídla, následuje za chvíli nejprve záklon a poté na první pohled hrůzostrašný pád. Takových pádů už za 6 let života Spock absolvoval bezpočet, při žádném z nich si ale nikdy neublížil a před několika měsíci nejen přežil, ale bez větších následků překonal i mrtvici. Jen od té doby už trvale žije nikoliv ve venkovní voliéře, ale uvnitř našeho domu a při pěkném počasí ho do venkovní voliéry přenášíme jen na několik hodin na "výlet".
Kromě totální nekoordinace vyniká Spock i úžasně milou povahou. Je zcela nekonfliktní, přátelský, důvěřivý a i ve svých šesti letech se často nechá pohladit či "pochovat", což je u jiných dospělých hendikepovaných veverek, které u nás žijí, nepředstavitelné.
Kratičké video s "hlazením Spocka" si na našem "veverčím" kanálu na YouTube spustíte tady)

Pygmejové

(22.08.2021 - 11:55)
I mezi veverkami se vzácně lze setkat s "pygmejem", tedy s veverkou miniaturní velikosti. První se k nám dostal před osmi lety z pražské Hvězdy a důvodem jeho doslova trpasličího vzrůstu byla vrozená vada - deficit růstového hormonu či nefunkčnost některého (či některých) z jeho orgánů. Pět týdnů starý veveřáček vážil pouhých 33 gramů, tedy čtvrtinu v tomto věku obvyklé váhy a byl maličký jako myška, což dokazují i přiložené snímky (obzvlášť vypovídající je společná fotografie s vlašským ořechem). Slaboučkého veveřáčka jsme tehdy udrželi při životě pouhé dva týdny, než jeho organismus nevydržel a definitivně zkolaboval.

Náš druhý "pygmej", veverčí holčička nalezená před třemi týdny u Poříčí nad Sázavou, je naštěstí jiný případ. Nalezena byla v podobném věku (pět týdnů) a s podobnou váhou (40 gramů) jako výše popisovaný veverčí kluk, v jejím případě ale nebyla důvodem její miniaturní velikosti vrozená vada, nýbrž totální podvýživa. Zjevně se narodila slabé matce, která péči o mláďata nezvládala a měla málo mléka, takže veverčata jen přežívala a nerostla.

Kromě toho muselo mezi vypadnutím veverčí holčičky z hnízda a jejím nálezem člověkem uplynout několik dní, kdy bylo veverče úplně bez kojení, protože když jsme si pro ni k Sázavě přijeli, byla doslova jen pár minut od smrti hladem. Podařilo se ji ale stabilizovat a "nastartovat" a její stav se den po dni zlepšuje, takže pomalu dohání váhový deficit a dnes již má více než poloviční velikost oproti stejně starým veverčatům. Protože je již ve věku, kdy se kosterní růst zastavuje, zůstane oproti veverkám, které neprožily to co v dětství ona, trvale menší (tipujeme cca dvoutřetinovou velikost oproti standardu) a slabší, takže s největší pravděpodobností ji nevypustíme do přírody, ale dožije u nás.

33 gramů vážící ´pygmej´, nalezený v roce 2013 v pražské oboře Hvězda. Byl maličký jako myška, cca čtyřikrát menší než je u veverčat v tomto věku obvyklé. Jeho velikost názorně ukazuje společný snímek s vlašskými ořechy. ´Pygmej´ z roku 2013 na lžíci - nejdrobnější veverče, jaké jsme kdy na vlastní oči viděli. Pětitýdenní veverčí holčička, nalezená na pokraji smrti hladem na začátku srpna u Poříčí nad Sázavou. Vážila pouhých 40 gramů, tedy cca třetinu obvyklé váhy v tomto věku. Po třech týdnech u nás má veverčí holčička, nalezená u Poříčí nad Sázavou, zhruba poloviční velikost oproti stejně starým veverčatům.

Malá a velká Pardubka

(01.08.2021 - 12:10)
Před dvěma lety jsme si z pardubického sídliště Dukla přivezla 5 týdnů starou veverčí holčičku, na pokraji smrti hladem a s těžkým poraněním hlavy (z úderu o afalt při pádu z velké výšky na zem). Sice se nám ji podařilo udržet při životě, ale jen s trvalým hendikepem, kvůli kterému by návrat do přírody nezvládla a tak na dožiti zůstala u nás (pojmenovali jsme ji neinvenčně ´Pardubka´ a říkáme jí ´Pajdík´).

Letos na jaře jsme si ze stejného sídliště přivezli další pětitýdenní veverče, též totálně vyhladovělé a zesláblé, které je od první chvíle dokonalou "kopií" dnes již dvouleté ´Pardubky´. Identická podoba je i pro laika viditelná na přiloženém společném snímku dvouleté samičky a již stabilizované letošní veverčí (stále ještě kojené) holčičky - mají nejen do detailu stejnou barvu srsti, ale i špičatý tvar hlavy, nasazení uší a další místa těla. Je klidně možné, že jde o potomky stejné matky (tedy "sestry") a i kdyby ne, přímou příbuznost (například ob generaci, tedy "model" babička - vnučka) považujeme za jistou.

Vše ale zatím nasvědčuje tomu, že osud obou ´Pardubek´ bude odlišný - na rozdíl od dvouleté "retardované" ´Pardubky´, která s nevratně poškozeným mozkem prožije zbytek života v jedné z našich voliér, se ´Malá Pardubka´ pravděpodobně "vykrmí" do takové fyzické kondice, aby mohla prožít svůj život tak, jak to u veverky má být, tedy v divoké přírodě...

Společný snímek na pohled identických veverek z Pardubic - dvouleté Pardubky (vlevo) a letos na jaře narozené veverčí holčičky (Malé Pardubky) ze stejného pardubického sídliště. Letos nalezená Malá Pardubka po týdnu u nás, už stabilizovaná a s příslovečnou jiskrou v oku. Dvouletá Pardubka. Vysláblá a vyčerpaná Malá Pardubka nedlouho po nálezu.

Deník z katastrofy

(18.07.2021 - 11:57)
Za 14 let existence naší specializované veverčí záchranné stanice jsme nezažili takové nakupení smutných událostí, jako letos během několika po sobě následujících červencových dnů. Posuďte sami.

První z popisovaných dní jsme jeli 100 kilometrů do Čtyřkol na Benešovsku pro veverče nalezené v lese u chatové osady. Těsně před příjezdem k nálezcům veverče umírá, po prohlídce tělíčka je nám jasné, že výjezd byl od počátku kvůli vnitřnímu poranění z pádu z výšky marný.

O den později vyrážíme dalších 100 kilometrů, jen opačným směrem, tentokrát do Krkonoš. Necelý týden staré poraněné veverčí holátko si ještě stihneme od nálezkyně převzít, po deseti minutách zahřívání nám ale v autě za jízdy domů umírá. Velké hematomy na tělíčku potvrzují fatální vnitřní poranění.

Další den zvoní náš staniční telefon v půl jedenácté v noci. Podle od nálezců poslaných snímků je veverče v příšerném stavu, vyrážíme tedy okamžitě dalších 100 kilometrů opět na Benešovsko, tentokrát k Pyšelům. Na místě jsme v půl jedné v noci, veverčátko v ještě horším stavu, než ukazovaly snímky, ale za pár minut v autě umírá. Domů se vracíme po druhé hodině ranní.

Další den zvoní telefon opět "za tmy" a do Nové Paky po trase dlouhé "jen" 80 kilometrů přijíždíme po desáté večer. Ve spadlém hnízdě bylo jedno veverče mrtvé, druhé těžce podchlazené. Zpátky doma jsme před půlnocí a poprvé za předchozí dny naštěstí s živým veverčetem. Hned z první prohlídky je ale jasné, že úder o zem mláděti nevratně poranil mozek. Necelých pět týdnů stará veverčí holčička pravděpodobně přežije, ale do přírody se už nevrátí a zůstane u nás.

Další den nás čeká výjezd nejdelší, 130 kilometrů až přímo na polskou hranici do vesničky Orlické Záhoří. Pět v lese pod stromem "rozsypaných" čtyři týdny starých veverčat je podle poslaných snímků těžce podvyživených a prochladlých, skutečný rozsah katastrofy ale odhalujeme až po příjezdu na místo. Veverčata musela být bez matky (a kojení) nejméně čtyři dny (matku zřejmě zabil predátor a veverčata se po několika dnech čekání vyplazila z hnízda a popadala z koruny stromu na zem) a všechna už umírají hladem, některá jsou na hraně komatu. Odhadujeme, že kdyby je v lese nálezkyně objevila o pouhou hodinu později, už by byla všechna mrtvá. Během jízdy domů je oživujeme, zahříváme, zavodňujeme, doma dostávají podkožní infuzi... U dvou (kluků) je bohužel vše marné a ještě týž den umírají, ze tří zbylých (holčiček) jsou dvě silnější, i třetí se ale po dvou dnech léčby a péče začíná zlepšovat. Vyhráno sice ještě zdaleka nemají, ze snímku z dnešního rána by už ale nikdo nepoznal, co mají za sebou...

Tři přeživší holčičky z paterčat z Orlického Záhoří po pěti dnech u nás. Vychrtlá paterčata z Orlického Záhoří fotografovaná v autě během převozu k nám. Jedno z paterčat z Orlického Záhoří. Až detailní snímek ukazuje totální podvyživenost (doslova ´kost a kůže´) po nejméně čtyřech dnech hladovění. Pět týdnů stará veverčí holčička z Nové Paky. Její sourozenec pád z velké výšky nepřežil, ona si z něj odnesla nevratně poškozený mozek. pravděpodobně přežije, ale do přírody se už nevrátí a zůstane u nás.

Tváří v tvář

(04.07.2021 - 09:52)
Hodně dlouho si kvůli kuriózním (a smutným) okolnostem budeme pamatovat výjezd z tohoto týdne, kdy jsme si do 80 kilometrů vzdáleného Českého ráje jeli pro 4 pětitýdenní veverčata (v našem letošním "pořadníku" přijatých mláďat mají čísla 48 až 52). Všechna popadala z vysokého stromu přímo do venkovní "jídelny" lesního dětského tábora a protože podle telefonátu nálezců neměla žádná zranění a v noci byla v místě bouřka, vše nasvědčovalo tomu, že veverčata z hnízda shodil silný poryv větru.

Jak už to u táborů bývá, cesta do něj vedla úzkými lesními silničkami tak zapomenutými, že jsme na nich dlouhé kilometry nepotkali žádné auto a pár set metrů před cílem nám dokonce přes silnici přímo před autem suverénně přeběhla mohutná kuna.

Po příjezdu do tábora už ale bylo všechno "jen špatně". Už na první pohled nejen že veverčata nebyla v pořádku, ale vykazovala jasné stopy po útoku predátora na hnízdo. Tři veverčata měla naštěstí jen drobné tržné rány a oděrky, čtvrté ale bylo doslova zmasakrované, s tak masivními tržními ránami v dolní části tělíčka a na stehnech, že je nemohlo přežít (zemřelo těsně po našem návratu domů).

Na vině pádu veverčat z hnízda tedy nebyl silný vítr, ale útok kuny. Ta pravděpodobně zabila a odnesla veverčí matku, která hnízdo bránila, jedno veverče těžce poranila a zbylá se naštěstí zřítila na zem do táborové jídelny, čímž zubům kuny unikla. A protože kuna je teritoriální šelma, která obvykle loví na "svém" území o rozloze několika desítek hektarů, došlo zřejmě k tak nepravděpodobné náhodě, že jsme se o pár minut dříve cestou do tábora na silnici na pár vteřin "tváří v tvář" setkali přímo s pachatelkou útoku na veverčí hnízdo...

Tři zbylá veverčata, dvě holčičky a jeden klučina, si naštěstí z útoku odnesla jen (dnes už zahojené) drobné rány a samozřejmě pořádně rozhozenou psychiku. Jak už to ale u kojenců bývá, a jak dokazují i snímky, čas rychle všechno spraví...

Dvakrát do stejné řeky

(13.06.2021 - 12:14)
V některých místech ČR jsme si pro veverčata byli už mnohokrát, opakovaná jízda k jednomu a témuž nálezci je ale opravdu výjimečná. Letos v březnu jsme si z Rychnova nad Kněžnou přivezli veverčí holčičku, která vypadla z hnízda v podstřešním obložení třípatrového paneláku. Její matka ve stejném místě o čtvrt roku později odchovávala i druhý vrh veverčat, jejich odstavení se ale nedožila. Zda ji přejelo auto či chytila kočka (což jsou ve městech nejčastější příčiny smrti veverek) nevíme, každopádně necelých šest týdnů stará veverčata zůstala v hnízdě opuštěná a bez matčina mateřského mléka.
Veverčata na to zareagovala obvyklým způsobem - začala z hnízda vylézat a zřítila se na zem. Tři hladová a vysílená veverčata se pak na dva dny stala "atrakcí" lidí z okolí, kteří se na ně chodili dívat, než se o nich dozvěděla nálezkyně březnového veverčete, která tři mláďat "sebrala" a zavolala nám. Než jsme do Rychnova dojeli, spadlo ještě mládě čtvrté a když jsme po příjezdu došli místo nálezu zkontrolovat, objevili jsme i páté.
Vyčerpaná mláďata naštěstí pád z téměř deseti metrů i hladovění přežila bez vážnější úhony a jedinou komplikací bylo množství nasátých klíšťat na některých z nich. K setkání s jejich starší "sestrou", narozenou stejné matce v březnu, ale nedošlo - týden před tím, než jsme si paterčata přivezli, jsme ji v letošní první "várce" veverčat na jednom z našich lesních výpustných míst vrátili do přírody.

Pět veverčat v tomto věku už v rukách kvůli fotografování neudržíte, zvládli jsme jen tři. Oko obsypané klíšťaty u jednoho z veverčích kluků nedlouho po nálezu. Ve věku šesti týdnů jsou veverčata nejroztomilejší. Takto stará veverčata je nutné kojit pětkrát denně v intervalu po čtyřech hodinách.

Krkonošský masakr

(23.05.2021 - 11:53)
I po čtrnácti letech existence naší záchranné stanice (a po 1.200 veverčatech, která prošla našima rukama) nás stále překvapuje, jak těžké stavy i poranění jsou mláďata schopná nejen přežít, ale i se z nich bez následků vyléčit. Krásným příkladem je veverčí holčička, nalezená na začátku dubna v Martinicích v Krkonoších. V podpaží měla masivní tržnou ránu, způsobenou buď ostrou větví, o níž zavadila při volném pádu z hnízda v koruně stromu na zem či drápem predátora. Tržná rána byla tak rozsáhlá, že veverče mělo celou vnitřní část podpaží doslova staženou z kůže (u člověka by v poměru k jeho velikosti šlo o tržnou ránu cca 40 centimetrů dlouhou). Díky kombinaci rychlého zásahu, důkladného vyčištění rány, antibiotik, další podpůrné léčby a regenerační schopnosti mladého organismu byla už po dvou týdnech rána kompletně vyhojená a potažená novou kůží a dnes, po téměř dvou měsících, je veverčí holčička nejen bez jakýchkoli zdravotních následků, ale v plné formě se v naší obrovské rozběhové voliéře připravuje na návrat do přírody.

Masivní tržná rána v podpaží (u člověka by v poměru k jeho velikosti šlo o tržnou ránu cca 40 centimetrů dlouhou). Necelé čtyři týdny stará (a ještě slepá) holčička těsně po nálezu. Poranění je z tohoto pohledu neviditelné na opačné, vnitřní straně pravé přední nohy.
Už srostlá a novou kůží i srstí pokrytá rána po dvou týdnech od poranění. Vyléčená veverčí holčička po měsíci u nás, před přemístěním do venkovní rozběhové voliéry.

Po útoku predátora

(02.05.2021 - 12:07)
Jedna z nejhorších věcí, jaké mohou veverčata "potkat", je útok kuny na hnízdo. Dvě veverčata na snímcích ho přežila, na rozdíl od jejich matky, která hnízdo bránila a dalších dvou sourozenců. Nebudeme zde podrobně vysvětlovat, proč jsme si útokem kuny na hnízdo jistí (bylo by to dlouhé a spíš na přednášku o tom, co - a jak - lze zjistit z vyzpovídání nálezců i prohlídky místa nálezu) a popíšeme jen hlavní symptom, který přežilá veverčata po útoku kuny na hnízdo mají. Jsou těžce traumatizovaná a doslova k smrti vyděšená, a to nejen těsně po události, ale ještě několik dní poté. Před každým kojením, když pro ně Káťa sahá do přepravky, se jim hrůzný zážitek vrací, stáčejí se na záda a brání se všemi čtyřmi tlapkami před "predátorem". Extrémní plachost a nedůvěra takovým mláďatům vydrží po celou dobu, kdy se o ně staráme a není vyloučeno, že taková zůstanou po celý život. Kromě "pocuchané" psychiky jsou ale obě veverčata, dnes již více než šestitýdenní kluk a holčička, ve skvělé fyzické kondici, nemluvě o nádherné husté srsti, která je pro veverčata z hor (jsou z Benešova u Semil, tedy z podhůří Krkonoš) typická.

Oba sourozenci dnes (neděle 2. května) po ranním kojení, po jedenácti dnech u nás. První trénink šplhu po provaze v kleci, kde sourozenci žijí. Brzy se přestěhují do vnitřní dva metry vysoké voliéry. Místo, kde veverčata popadala z dvacet metrů vysoké borovice (silný kmen bez větví vlevo). Nejméně patnáct metrů se veverčata řítila volným pádem bez naděje, že by jejich pád zbrzdily větve. V pozadí dcery paní Lukešové, které mláďata na zemi objevily. Veverčata z hor (či podhůří) mají vždy hustou srst. Obě krkonošská veverčata se chlubí i výtečnou fyzickou kondicí.

Trocha veverčí intimity

(18.04.2021 - 10:49)
Tentokrát vám nepředstavíme žádné z našich letos zatím dvaceti přijatých veverčat, ale veverku, která naší záchrannou stanicí prošla před dvěma lety. Samička, která dostala zvláštní jméno Mukařov (podle městečka, u nějž byla v lese nalezena), se k nám tehdy dostala coby pětitýdenní ztracené prochladlé mládě a po úspěšném vyléčení a dokojení se vrátila do přírody nikoliv na jednom z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.

K naší radosti se samička usídlila poblíž, v akátovém lesíku a tak už déle než rok sledujeme, jak život v přírodě zvládá. Loni poprvé porodila a úspěšně odchovala mláďata a o svůj letošní první vrh potomků se stará už sedm týdnů. Samička Mukařov má sice hnědou barvu (s rezavým lemováním bříška), tři její letošní potomci (dva kluci a jedna holčička) ale mají kožíšky (po otci) rezavé.

Čtyři Katčiny týden staré snímky zachycují něco, co se fotografovi podaří zachytit jen párkrát za život. Veverčí matka na nich stěhuje svého šestitýdenního potomka z jednoho hnízda do druhého, a protože vykulená holčička to ještě sama nezvládá, matka si ji přitáhne k sobě, sbalí ji do klubíčka pod sebe, jemně ji uchopí do tlamy za bříško a poslední zbytek cesty ji přenese. Na posledním snímku přebíhá Mukařov s holčičkou v tlamce po jednom z dřevěných visutých mostů mezi stromy v zahradě do okapu, protože mláďata tentokrát přestěhovala do hnízda přímo v dutině v dřevěném obložení našeho domu.

Dnes, po týdnu od pořízení snímků, se už všechna tři mláďata vydávají na první průzkumy okolí domu a denně je několikrát vídáme při hrách v korunách okolních stromů. Vidět veverku, kterou jsme vypiplali, po více než roce od jejího úspěšného vypuštění do přírody, je pro nás vždy silně emotivní zážitek, nemluvě o okamžicích, kdy můžeme pozorovat dokonce i mláďata, která zdárně vychovala...

Samička se snaží přitáhnout si k sobě svou šestitýdenní, ještě nešikovnou a kojenou veverčí holčičku. Druhý pokus o uchopení veverčete, na bříšku matky je viditelná (od kojení vystouplá) bradavka. Mládě už má matka sbalené do klubíčka pod sebou a chystá se ho uchopit do tlamičky. Úspěšný přenos šestitýdenního potomka po jednom z visutých dřevěných mostů, spojujících koruny stromů v naší zahradě.

Laurel a Hardy

(29.03.2021 - 07:36)
Určovat stáří veverčat jen podle váhy je nevypočitatelné, pochází-li totiž jedno mládě z dvojčat a jiné ze šesterčat (či sedmerčat), může rozdíl mezi nimi být v měsíci věku až v desítkách gramů. Často se ale váhou i velikostí liší i sourozenci v jednom vrhu - způsobeno je to tím, že některá veverčata jsou už od narození "podtržená" a roli samozřejmě hraje i to, jak šikovně si počínají při kojení matkou, kdy na pomalejší mláďata zbyde mnohem méně mléka než na průbojnější sourozence. Sejde-li se pak někdy u nás dvojice mláďat z různých míst republiky, kdy jedno veverče je s největší pravděpodobností z dvojčat a druhé z hodněpočetného vrhu, lze pořídit snímek, kde obrovský rozdíl ve velikosti doslova udeří do očí.

U "mrňouse" na snímku pak hrálo roli i to, že je o několik dní mladší a že se k nám dostal ve zcela zbědovaném stavu, kdy byl určitě ztracený (a tedy bez krmení) několik desítek hodin a navíc na zemi v mrazivém počasí totálně prochladl, takže už se pohyboval na rozhraní mezi životem a smrtí. Klučina nalezený ve vesnici Přepychy u Opočna byl ve stavu, kdy jsme nevěřili, že přežije a ani dnes, po více než týdnu u nás (a rozsáhlé léčbě včetně antibiotik), zdaleka nemá vyhráno.

To veverčí holčička, nalezená v Panské Habrové u Rychnova nad Kněžnou, je opačný případ - jen s jedním sourozencem dostávala od matky velké množství mateřského mléka a tak narostla do úctyhodné velikosti i váhy. U holčiček se samozřejmě nesluší použít termín "tlusťoučká", a proto tedy napíšeme, že na snímku vypadá spokojeně a blahobytně...

Kromě jedné společné fotografie je na zbylých třech snímcích už jen ztrápený klučík z Přepych. Věříme, že pokud se mu podaří svůj zápas o holý život vybojovat, bude jednou vypadat alespoň trochu podobně jako jeho nová kamarádka.

Při přijetí k nám vážila veverčata 37 a 146 gramů, tedy rozdíl ve váze byl čtyřnásobný Veveřáček nedlouho po nálezu,

Celkem zpráv: 777
              |    starší >>