PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 13 let existence od roku 2008 do konce roku 2020 prošlo 1.177 nalezených veveřátek z celé České republiky. Letos, v roce 2021, jsme zatím přijali 27 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2020 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



Na tomto místě najdete obvykle jedenkrát za 2 týdny zprávy o aktuálním dění v naší záchranné stanici i o osudech divokých veverek žijících v okolí. Zprávy jsou seřazeny chronologicky zpětně, od nejnovějších k nejstarší. Pro snazší orientaci a hledání jsou jednotlivé roky členěny do měsíců, kliknete-li si tedy v levém sloupci u libovolného roku např. na oddíl "leden", zobrazí se vám pouze zprávy z tohoto měsíce. Datum publikace každé zprávy je uveden pod jejím názvem.
Fotografie jsou zobrazeny jen v malých náhledech, po kliknutí na jakoukoliv fotografii se otevře v plné velikosti v samostatném okně. Pokud je pod fotografií popisek, zobrazí se vám při pouhém najetí myší nad náhled fotografie.



Po útoku predátora

(02.05.2021 - 12:07)
Jedna z nejhorších věcí, jaké mohou veverčata "potkat", je útok kuny na hnízdo. Dvě veverčata na snímcích ho přežila, na rozdíl od jejich matky, která hnízdo bránila a dalších dvou sourozenců. Nebudeme zde podrobně vysvětlovat, proč jsme si útokem kuny na hnízdo jistí (bylo by to dlouhé a spíš na přednášku o tom, co - a jak - lze zjistit z vyzpovídání nálezců i prohlídky místa nálezu) a popíšeme jen hlavní symptom, který přežilá veverčata po útoku kuny na hnízdo mají. Jsou těžce traumatizovaná a doslova k smrti vyděšená, a to nejen těsně po události, ale ještě několik dní poté. Před každým kojením, když pro ně Káťa sahá do přepravky, se jim hrůzný zážitek vrací, stáčejí se na záda a brání se všemi čtyřmi tlapkami před "predátorem". Extrémní plachost a nedůvěra takovým mláďatům vydrží po celou dobu, kdy se o ně staráme a není vyloučeno, že taková zůstanou po celý život. Kromě "pocuchané" psychiky jsou ale obě veverčata, dnes již více než šestitýdenní kluk a holčička, ve skvělé fyzické kondici, nemluvě o nádherné husté srsti, která je pro veverčata z hor (jsou z Benešova u Semil, tedy z podhůří Krkonoš) typická.

Oba sourozenci dnes (neděle 2. května) po ranním kojení, po jedenácti dnech u nás. První trénink šplhu po provaze v kleci, kde sourozenci žijí. Brzy se přestěhují do vnitřní dva metry vysoké voliéry. Místo, kde veverčata popadala z dvacet metrů vysoké borovice (silný kmen bez větví vlevo). Nejméně patnáct metrů se veverčata řítila volným pádem bez naděje, že by jejich pád zbrzdily větve. V pozadí dcery paní Lukešové, které mláďata na zemi objevily. Veverčata z hor (či podhůří) mají vždy hustou srst. Obě krkonošská veverčata se chlubí i výtečnou fyzickou kondicí.

Trocha veverčí intimity

(18.04.2021 - 10:49)
Tentokrát vám nepředstavíme žádné z našich letos zatím dvaceti přijatých veverčat, ale veverku, která naší záchrannou stanicí prošla před dvěma lety. Samička, která dostala zvláštní jméno Mukařov (podle městečka, u nějž byla v lese nalezena), se k nám tehdy dostala coby pětitýdenní ztracené prochladlé mládě a po úspěšném vyléčení a dokojení se vrátila do přírody nikoliv na jednom z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás na zahradě.

K naší radosti se samička usídlila poblíž, v akátovém lesíku a tak už déle než rok sledujeme, jak život v přírodě zvládá. Loni poprvé porodila a úspěšně odchovala mláďata a o svůj letošní první vrh potomků se stará už sedm týdnů. Samička Mukařov má sice hnědou barvu (s rezavým lemováním bříška), tři její letošní potomci (dva kluci a jedna holčička) ale mají kožíšky (po otci) rezavé.

Čtyři Katčiny týden staré snímky zachycují něco, co se fotografovi podaří zachytit jen párkrát za život. Veverčí matka na nich stěhuje svého šestitýdenního potomka z jednoho hnízda do druhého, a protože vykulená holčička to ještě sama nezvládá, matka si ji přitáhne k sobě, sbalí ji do klubíčka pod sebe, jemně ji uchopí do tlamy za bříško a poslední zbytek cesty ji přenese. Na posledním snímku přebíhá Mukařov s holčičkou v tlamce po jednom z dřevěných visutých mostů mezi stromy v zahradě do okapu, protože mláďata tentokrát přestěhovala do hnízda přímo v dutině v dřevěném obložení našeho domu.

Dnes, po týdnu od pořízení snímků, se už všechna tři mláďata vydávají na první průzkumy okolí domu a denně je několikrát vídáme při hrách v korunách okolních stromů. Vidět veverku, kterou jsme vypiplali, po více než roce od jejího úspěšného vypuštění do přírody, je pro nás vždy silně emotivní zážitek, nemluvě o okamžicích, kdy můžeme pozorovat dokonce i mláďata, která zdárně vychovala...

Samička se snaží přitáhnout si k sobě svou šestitýdenní, ještě nešikovnou a kojenou veverčí holčičku. Druhý pokus o uchopení veverčete, na bříšku matky je viditelná (od kojení vystouplá) bradavka. Mládě už má matka sbalené do klubíčka pod sebou a chystá se ho uchopit do tlamičky. Úspěšný přenos šestitýdenního potomka po jednom z visutých dřevěných mostů, spojujících koruny stromů v naší zahradě.

Laurel a Hardy

(29.03.2021 - 07:36)
Určovat stáří veverčat jen podle váhy je nevypočitatelné, pochází-li totiž jedno mládě z dvojčat a jiné ze šesterčat (či sedmerčat), může rozdíl mezi nimi být v měsíci věku až v desítkách gramů. Často se ale váhou i velikostí liší i sourozenci v jednom vrhu - způsobeno je to tím, že některá veverčata jsou už od narození "podtržená" a roli samozřejmě hraje i to, jak šikovně si počínají při kojení matkou, kdy na pomalejší mláďata zbyde mnohem méně mléka než na průbojnější sourozence. Sejde-li se pak někdy u nás dvojice mláďat z různých míst republiky, kdy jedno veverče je s největší pravděpodobností z dvojčat a druhé z hodněpočetného vrhu, lze pořídit snímek, kde obrovský rozdíl ve velikosti doslova udeří do očí.

U "mrňouse" na snímku pak hrálo roli i to, že je o několik dní mladší a že se k nám dostal ve zcela zbědovaném stavu, kdy byl určitě ztracený (a tedy bez krmení) několik desítek hodin a navíc na zemi v mrazivém počasí totálně prochladl, takže už se pohyboval na rozhraní mezi životem a smrtí. Klučina nalezený ve vesnici Přepychy u Opočna byl ve stavu, kdy jsme nevěřili, že přežije a ani dnes, po více než týdnu u nás (a rozsáhlé léčbě včetně antibiotik), zdaleka nemá vyhráno.

To veverčí holčička, nalezená v Panské Habrové u Rychnova nad Kněžnou, je opačný případ - jen s jedním sourozencem dostávala od matky velké množství mateřského mléka a tak narostla do úctyhodné velikosti i váhy. U holčiček se samozřejmě nesluší použít termín "tlusťoučká", a proto tedy napíšeme, že na snímku vypadá spokojeně a blahobytně...

Kromě jedné společné fotografie je na zbylých třech snímcích už jen ztrápený klučík z Přepych. Věříme, že pokud se mu podaří svůj zápas o holý život vybojovat, bude jednou vypadat alespoň trochu podobně jako jeho nová kamarádka.

Při přijetí k nám vážila veverčata 37 a 146 gramů, tedy rozdíl ve váze byl čtyřnásobný Veveřáček nedlouho po nálezu,

Naši letošní první veverčí nalezenci

(14.03.2021 - 16:54)
Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor, Šestajovice... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z přibývajícího seznamu míst, kam jsme si v předchozích třinácti letech jeli na konci zimy pro úplně první nalezené veverče.
Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrálo město Dobruška, odkud pocházejí 3 týdny stará veverčí čtyřčata. Ta se k nám dostala po kácení stromů na tamním sídlišti, jehož okolnosti přesně neznáme - nemluvili jsme totiž přímo s jeho aktéry, ale jen se zprostředkovatelkou, u níž se mláďata následně krátce (a za dosti zmatených okolností) ocitla.
Dva veveří kluci a dvě holčičky byli ve slušné zdravotní kondici a i vzhledem k věku (například v porovnání s holátky) by už je v životě mělo čekat jen vše dobré. Před sebou mají 5 týdnů spánku přerušovaného jen kojením (každé 4 hodiny), svět poprvé uvidí za týden, kdy se jim rozlepí oči.
"Termínově" patří náš letošní první veverčí příjem k těm průměrným. Ve statistice předchozích 13 let máme nejranější příjem mláďat zaznamenán 22. února, naopak nejpozději až 21. března.
Na jedné z fotografií je zaznamenaná i krátká "návštěva", kterou veverčata poctila jedna z našich hendikepovaných veverek, devítiletá babička Goldie.

Veverky v zimních kožíšcích

(07.02.2021 - 12:06)
I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, na začátku února, kdy venku leží sníh a panují hluboké mrazy, už tedy v některých veverčích hnízdech po celé České republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to, prosíme, například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom...

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé. Námi "atestovaná" krmítka koupíte na e-shopu Zelená domácnost (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky), doporučujeme variantu s integrovaným pítkem. Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu (http://www.veveratka.cz/stranka/5-jak-vyrobit-veveri-krmitko.html). Dvě veverčí směsi (Premium a Exkluziv), sestavené ve spolupráci s námi, prodává též "Zelená
domácnost" (viz odkaz výše).

Tento text "ilustrujeme" čtyřmi fotografiemi divokých veverek, žijících v okolí naší záchranné stanice. Snímky jsme pořídili v posledních týdnech a je na nich názorně vidět, jak nádherně vypadají veverky s hustou zimní srstí včetně efektních "štětek" na uších. Dvě z veverek na snímcích jsou naši "odchovanci", tedy lidmi nalezená a námi odkojená veverčata, která po vypuštění žijí v blízkém okolí a máme tak možnost pozorovat jejich adaptaci v přírodě. Jednou z nich je i Malá Pinky, kterou po vypuštění v roce 2014 pravidelně vídáme už více než 6 let. Podrobnosti o dalších veverkách jsou uvedeny v popiscích pod jednotlivými fotografiemi.

Světlý Bagoun. Dva a půl roku starý sameček Světlý Bagoun dostal jméno po svém otci, samečkovi Bagounovi, který jako mládě prošel naší záchrannou stanicí a po vypuštění žil několik let v okolí. Bagoun byl několikanásobným otcem mláďat Malé Pinky a Světlý Bagoun je jejich potomkem z jednoho z vrhů v roce 2018. Od téhož roku se pohybuje v okolí společně se svým bratrem, kterému říkáme Tmavý Bagoun. Malá Pinky. Hnědorezavá samička Malá Pinky, nalezená v roce 2014 coby ztracené veverče v Říčanech, ´prošla´ naší záchrannou stanicí a po odkojení a vyléčení se jí dostalo vzácného privilegia - nevrátili jsme ji totiž do přírody na některém z našich výpustných míst v lesích, ale přímo na zahradě naší samoty. Malá Pinky nejen že návrat do přírody zvládla, ale okamžitě se usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. K naší velké radosti se neodstěhovala ani v následujících letech, a tak ji téměř denně vídáme na zahradě či přímo na parapetech za okny, protože občas přespává nejen ve stromových hnízdech, ale i v dutinách v dřevěném obložení stěn našeho domu. Na snímku je na jednom ze sněhem pokrytých zavěšených dřevěných ´mostů´, spojujících stromy na zahradě. Mukařov. Rok a půl staré hnědočerné samičce jsme dali zvláštní jméno Mukařov, podle městečka, kde byla v září 2019 nalezena (v nedalekém lese při houbaření). Protože připravená na návrat do přírody byla téhož roku až hodně pozdě, na přelomu října a listopadu, vypustili jsme ji u nás, tedy v místě se spoustou krmítek, pítek a veverčích budek. Samička se nastěhovala do nedaleké lokality a jednou či dvakrát týdně přichází prozkoumat obsah zdejších krmítek. Loni prokazatelně nejméně jednou porodila a život v přírodě zvládá bez jakýchkoli komplikací. Tmavý Bagoun a Mukařov. V období veverčích námluv není výjimkou, že si ´zamilovaný pár´ společně odskočí ke krmítku. Na snímku je v pozadí (u rozpůleného kokosového ořechu) samička Mukařov (píšeme o ní podrobněji pod jiným snímkem) a v popředí (s okurkou) sameček Tmavý Bagoun. Samička bude letos v létě dvouletá, samečkovi už táhne na třetí rok a právě takovou dobu je pravidelně pozorujeme.

Malá Pinky: 6 let od úspěšného vypuštění

(20.12.2020 - 11:02)
Ti, kdo už delší dobu čtou náš web či jeho facebookovou verzi, dobře znají divokou veverku pojmenovanou Malá Pinky. Tato hnědorezavá samička, nalezená v roce 2014 coby ztracené veverče v Říčanech, "prošla" naší záchrannou stanicí a po odkojení a vyléčení se jí dostalo vzácného privilegia - nevrátili jsme ji totiž do přírody na některém z našich výpustných míst v lesích, ale přímo na zahradě naší samoty. Malá Pinky nejen že návrat do přírody zvládla, ale okamžitě se usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. K naší velké radosti se neodstěhovala ani v následujících letech, a tak ji téměř denně vídáme na zahradě či přímo na parapetech za okny, protože občas přespává nejen ve stromových hnízdech, ale i v dutinách v dřevěném obložení stěn našeho domu. Od jejího vypuštění uběhlo už neuvěřitelných šest a půl roku, během nichž jsme pozorovali nejen ji, ale i spoustu jejích potomků, protože v každém z roků na svobodě minimálně jednou porodila. Jak dokazují přiložené snímky, málem už sedmiletá Malá Pinky je ve skvělé fyzické kondici a doufáme, že nás svou každodenní přítomností na zahradě bude těšit i v příštích dnech, týdnech a měsících. A jen pro zajímavost - hrdinku naší knížky ´Veveřácká kronika´, divokou veverku Pinky, jsme v přírodě pozorovali od zimy 2002 do dubna 2008, tedy necelých šest a půl roku. Její jmenovkyně (jméno Malá Pinky dostala proto, že má stejnou mahagonovou barvu kožíšku, jakou měla před lety Pinky) se jí tedy co do délky šťastného života v přírodě (i našeho pozorování) za pár týdnů vyrovná.

Malá Pinky na krmné plošině s krmítkem. Na stejné místo si pro potravu chodila před lety i Pinky, jen krmítko je novější. Malá Pinky odpočívající na střeše budky, kterou čtenáři Veveřácké kroniky znají pod jménem Špačkovník. Otisky zubů kolem vstupního otvoru do budky jsou od Pinky, jak je podrobně popsáno v jedné z kapitol knížky. Malá Pinky na javoru před okny domu. Na stejný strom si chodila pochutnat na javorová semínka i Pinky. Malá Pinky na javoru před okny domu. Na stejný strom si chodila pochutnat na javorová semínka i Pinky.

83 veverčat v roce 2020

(22.11.2020 - 11:20)
Jako každý rok (letos tedy už potřinácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2020 jsme si přivezli z celé České republiky 83 mláďat veverky obecné (za 13 let naší existence jich bylo už 1.177) a 3 mláďata plcha velkého.
Z 83 veverčat bylo 44 "holek" a 39 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena černá (37 mláďat), rezavých bylo 18, hnědorezavých 11, černých s rezavým lemem kolem bříška 10, mahagonové byly 4 a hnědé 3. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).
Rok 2020 byl oproti jiným abnormální v tom, že jsme přijali výjimečný počet úplných "holátek" bez srsti, tedy mláďat ve věku kolem jednoho týdne, vážících 10-20 gramů a velikostí srovnatelných s burákem. Obvykle se k nám rok co rok dostane kolem 3-5 "holátek", letos jsme jich ale přijali neuvěřitelných 22. Péče o "holátka" je extrémně náročná (jen pro ilustraci: do odstavení absolvuje každé z nich během 7 týdnů více než 300 kojení), proto byl pro Katku letošek obzvlášť vyčerpávající.
Z 83 mláďat jsme při životě udrželi 64, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 64 veverčat jsme 59 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, 2 mláďata "z podzimu" budou kvůli nízkému věku vypuštěna až na jaře a 3 veverky kvůli zdravotnímu handicapu zůstanou v naší péči natrvalo (a přidají se k dalším handicapovaným veverkám, o něž se staráme z předchozích let).
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2020 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Zlín, Hodonín aj.), na Šumavu, do Krkonoš či Jizerských hor.
Na 69 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata, čtyřčata a šesterčata) jsme letos najeli více než 17.000 kilometrů.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Na snímku je ´hromádka´ 15 veverčat ve věku od dvou do šesti týdnů. Stejně velkých ´hromádek´ prošlo letos naší záchrannou stanicí 6, přijali jsme totiž 83 veverčat. Typické veverčí poranění - potlučený čumáček po pádu z výšky na zem. Šesterčata, která jsme si v červnu přivezli z Jižních Čech (z Jilemu u Jindřichova Hradce). Byla pouhé 3 dny stará. Čtyři týdny staré veverče, pro které jsme si byli až ve Zlíně.

Poslední samurajka

(08.11.2020 - 12:09)
Příval veverčích mláďat z letních vrhů u nás každoročně vrcholí v červenci a v první polovině srpna, takže v září si už u každého z nalezenců tipujeme, zda to bude opravdu poslední přijaté mládě tohoto roku. Jen dvakrát za 13 našich (dosud dokončených) "veverčích sezón" jsme se setkali s veverčetem narozeným v přírodě tak neobvykle pozdě, že se k nám dostalo až v říjnu. Jeden z oněch dvou případů je z letoška a jeho "aktérkou" je rezavá veverčí holčička, nalezená v Jezbořicích u Heřmanova Městce. Přivezli jsme si ji odtamtud (vyčerpanou a nemocnou) v pondělí 6. října, a protože jí tehdy bylo necelých pět týdnů, kojili jsme ji ještě před pár dny, do začátku listopadu. Takhle pozdní narození má samozřejmě i důsledek pro její další osud. Veverčata totiž obvykle vracíme zpět do přírody ve chvíli, kdy dosáhnou věku tří měsíců, jenže to v jejím případě bude až na začátku prosince. To už by ale po vypuštění téměř s jistotou v nízkých venkovních teplotách a bez zásob nepřežila zimu, a tak se z její přítomnosti u nás ve velké rozběhové voliéře budeme těšit ještě další půlrok, protože ji vypustíme až na jaře. Na třech snímcích je rezavá veverčí holčička už jako dvouměsíční ve venkovní voliéře, čtvrtý snímek (v modrém) je měsíc starý a je na něm těsně před převozem k nám.

Plší bratři

(18.10.2020 - 12:39)
V některých letech oživujeme naši zdejší "veverčí rutinu" podzimním zpravodajstvím o plších. Plch velký (latinsky Glis glis) je jediným tvorem v české přírodě, který je v určitém věkovém stadiu veverčeti trochu podobný, a protože o plších občas píšeme, někteří jejich nálezci zavolají k nám. Všichna plší mláďata, která jsme v předchozích 13 letech přijali, měla jedno společné - ať se k nám dostala jakkoli stará, pokaždé šlo o "jedináčka", tedy o jediné nalezené mládě. Až letos poprvé jsme přijali "dvojčata", dva plší kluky, a tak můžeme detailně sledovat to, co jsme ještě nikdy neviděli, totiž růst a chování plších sourozenců. Oba malí plší kojenci (při přijetí vážili 16 gramů) byli nalezení až na Šumavě, u Domažlic, a jak ukazuje jeden ze snímků, v zoufalém stavu. Více než den leželi v lese na zemi, totálně podchlazení a promočení deštěm, navíc ošklivě potlučení po pádu z výšky. I k našemu překvapení se je ale podařilo nejen udržet při životě, ale i "vypiplat" do dnešního stavu, kdy jsou v plné formě a bez jakýchkoli následků. Protože jsou stále ještě kojení, tráví čas dlouhým spánkem (jak ukazují jeden ze snímků, vždy promotaní do sebe ve stylu "brácha je nejlepší podložka"), přerušovaným občasnými hrami v teráriu. Protože na jejich vypuštění do přírody je vzhledem k venkovním teplotám už pozdě, zůstanou u nás oba plší bratři až do jara.

Plší bratři po dvou týdnech u nás. Z 16 gramů nabrali na čtyřnásobek (64 gramů) Pro plcha, který je nočním tvorem, jsou kromě nádherné hebké srsti typické i obrovské oči Společný spánek u stěny terária aneb brácha je nejlepší podložka Snímek totálně podchlazeného a promočeného plšího mláděte, pořízený na místě nálezu v lese u Domažlic

Dvojí život veverčat

(04.10.2020 - 12:29)
Říká se, že každý člověk má někde na světě, třeba na opačné straně zeměkoule, své "dvojče", s nímž se nikdy nesetká. Někoho, kdo mu je nejen k nerozeznání podobný, ale kdo má i podobnou povahu a dokonce i osud (režisér Krzysztof Kieslowski o tom kdysi natočil slavný film ´Dvojí život Veroniky´). Zda je to pravda, netušíme, u veverek to ale rozhodně platí. Před dvěma týdny jsme si jen pár hodin po sobě jeli pro dvě pravděpodobně poslední letošní veverčata (s pořadovým číslem 81 a 82), dva pětitýdenní černé kluky. Nalezeni byli 80 kilometrů od sebe, jeden v lesích u Seče, druhý u Rychnova nad Kněžnou. Oba jsou stejně staří, stejně černí, oba při příjmu vážili stejných 88 gramů a oba jejich nálezci objevili v lese při houbaření. Oba mají i stejně klidnou milou povahu, oba jsou zdraví a oba, jak dokazují fotografie, si jsou k nerozeznání podobní. Přilnuli k sobě jako skuteční bratři a doufáme, že mají oba v osudu vepsán i stejný dlouhý a úžasný život, v němž bylo vypadnutí z hnízda jedinou sice děsivou, ale kratičkou zákrutou.


Celkem zpráv: 771
              |    starší >>