PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Napajedla, Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z dlouhého seznamu míst, kam jsme si v předchozích 17 letech jeli (některé roky v únoru, ale většinou v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos (stejně jako loni) tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a to hned dvojnásobně. Před týdnem, v neděli 16. března, nám totiž během pár minut dvakrát zazvonil staniční telefon a v obou případech byl volající z Brna. Přesněji - z okrajových částí moravské metropole, v jednom případě z Kohoutovic a ve druhém ze sousedního Žebětína.

Veverčata se sice našla jen pár kilometrů od sebe, málokdy se ale vidí tak názorná ukázka odlišné kondice, v jaké lze ztracená veverčata najít. Trojčata z Kohoutovic byla ztracená delší dobu a navíc jejich maminka péči o ně vůbec nezvládala, protože všichni tři sourozenci byli totálně podvyživení a zesláblí. Naopak dvojčata ze Žebětína byla vzorně vykrmená a matkou opečovávaná, takže ač byla v den nálezu o necelý týden mladší než trojčata (4 versus necelých 5 týdnů), vážila o neuvěřitelných 30 gramů víc.

Naštěstí pro většinu nalezených veverčat platí, že se i z mimořádně špatné kondice dokáží při dobré péči rychle vzpamatovat a váhový i kondiční hanicap dohnat, takže po týdnu u nás jsou už trojčata z Kohoutovic k nepoznání (o obřích dvojčatech ani nemluvě). A jak názorně dokazují fotografie, stále platí, že Moraváci jsou mimořádně fotogeničtí...

Divoké veverky jsou nedílnou součástí parků i zahrad mnoha českých měst i vesnic. K lidským obydlím se přibližují nejen kvůli potravě (při jejím hledání jsou veverky schopné vyšplhat na balkóny či parapety i v nejvyšších patrech paneláků), ale lidské stavby využívají i ke svému "bydlení" - veverky se často usídlují na půdách, balkónech, lodžiích či v různých dutinách v obložení stěn domů, protože jsou zde chráněny před vlivy počasí i před predátory.

Zatímco v lese si veverky vnitřek svých hnízd vycpávají nejčastěji suchou trávou, mechem či cupaninou z lýka (odumřelá suchá kůra některých druhů stromů), veverky žijící poblíž lidí nikdy nepohrdnou i ryze "člověčím" materiálem, a tak lze ve veverčích hnízdech nalézt kousky všemožných látek, hadrů, papírových utěrek či kartonu.

Divokým veverkám, které žijí poblíž naší samoty, už léta chystáme do míst, kudy se při přesunech skrz zahradu pravidelně pohybují (například do rozsoch stromů poblíž krmítek), nastříhané kousky surového vlněného česance. Tato ještě netkaná vlna, prodávaná na váhu ve smotcích, je měkká a nádherně teplá, takže se v ní veverkám spí opravdu jako "pod peřinou". Česancem vylepšená stromová hnízda veverek jsou pak snadno identifikovatelná, protože z nich už na dálku skrz vnější kostru z větviček a lýka prosvítá bílá vlněná vycpávka.

Materiál na stavbu hnízd si veverky z místa nálezu přinášejí v tlamičce a je až neuvěřitelné, jak velké množství ho dokáží najednou unést. Jak dokazují přiložené fotografie, obzvlášť v situacích, kdy si veverky stěhují veškerý vycpávkový materiál z jednoho hnízda do druhého, bývá přenášená "hromada" někdy tak velká, že přes ní ani pořádně nevidí na cestu...

Před týdnem začala astronomická zima, pro většinu zvířat klidové období, u některých druhů dokonce spojené s několikaměsíčním zimním spánkem (hibernací). Ty, kdo znají veverky jen z fotografií či večerníčků, teď ale určitě překvapíme. Pářící rituály většiny živočichů se sice odehrávají na jaře, u divokých veverek se tak ale děje o celý čtvrtrok dříve. Obvyklým termínem pro námluvy, páření a početí prvního vrhu veverčat je druhá polovina ledna a k páření může vzácně dojít dokonce už o Vánocích. A není to jen "učebnicový" údaj, páření divokých veverek o vánočních svátcích v přírodě jsme opakovaně pozorovali, stejně jako tomu odpovídající porody v hluboké zimě. Veverčí těhotenství totiž trvá 38 dní a zabřezne-li tedy veverka o Vánocích, vychází porod na přelom ledna a února. A i drtivá většina veverek, které námluvy a páření zažijí v obvyklém termínu, tedy ve druhé polovině ledna, první vrh porodí na přelomu února a března, tedy v čase, kdy leckde ještě leží sníh a panují i celodenní mrazy. A ještě jedna zajímavost na závěr - protože veverky jsou teritoriální zvířata, žijící po celý rok samotářským životem, je období námluv atypické tím, že v něm lze vidět samce a samice (někdy i několik samců u jedné samice naráz) delší dobu pohromadě...

Jako každý rok (letos tedy už posedmnácté) nabízíme v jeho závěru bilanci "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. A protože už jsme dlouho nezmiňovali (a mnozí čtenáři to ani nevědí) co znamená slůvko "rodinná", začneme jeho vysvětlením.

"Rodinná" je naše stanice proto, že veškerý její "personál" v předchozích 17 letech tvořili (a tvoří) jen dva lidé. Všech více než 250.000 (slovy: čtvrt miliónu) jednotlivých kojení za oněch 17 let má na svědomí má hodná žena Káťa a se vším jsem se jí snažil pomáhat já (Petr). Vše - ježdění pro nalezená veverčata, jejich kojení, léčbu, vypouštění, stavbu a úklid voliér, údržbu výpustných míst a desítky dalších činností s provozem záchranné stanice spojených - jsme "odpracovali" sami, nikdy nám totiž nepomáhal žádný zaměstnanec ani brigádník. Na rovinu: nikoho takového jsme si ani nemohli dovolit, protože záchranná stanice pro veverčata vždy byla jen naším "hobby", vykonávaným "ve volném čase" vedle jiné práce, která nás oba živí (sezóna veverčích mláďat naštěstí trvá jen cca polovinu každého kalendářního roku od března do září, a tak se ve zbylé části roku můžeme věnovat jiné práci pro "obživu").

O letošní - sedmnácté - "veverčí sezóně" toho zcela záměrně mnoho psát nechceme. Sice se během ní naše počítadlo přijatých veverčat "překulilo" přes další kulatou stovku (celkem jich za 17 let je už 1.402), byla to ale sezóna suverénně nejhorší a psychicky nejtěžší ze všech sezón od roku 2008, kdy jsme záchrannou stanici založili.

Letos se totiž u divokých veverek v přírodě objevila ošklivá (a dosud neznámá) infekce a některá z přijatých mláďat ji zavlekla i k nám. Infekce byla jiná, než s jakými jsme se v minulosti setkali, měla na mláďata devastační účinky (úporné průjmy vrcholící kolapsem organismu) a jen minimálně na ni zabíraly osvědčené způsoby léčby i několik druhů antibiotik, která jsme při léčbě infekcí používali v předchozích letech. Většinu z nakažených veverčat se nám i tak podařilo po strastiplné a dlouhé léčbě zachránit, déle než měsíční každodenní "boj" s infekcí spojený s léčbou a nepřetržitou péčí o zprůjmovaná zubožená veverčata byl ale pro Káťu (fyzicky i psychicky) strašně těžký. Když se vám i přes absolutní nasazení nedaří trpícímu bezmocnému veverčímu kojenci pomoci, je to pro psychiku devastační.

Dnes, z odstupu několika měsíců od vrcholící infekce, se už od vzpomínek na smutné "infekční" jaro dokážeme oprostit a máme radost jak z těch veverčat, která jsme z infekce dokázali vyléčit, tak samozřejmě i ze všech těch, kterým se infekce vyhnula. Všechna po vypuštění již několik měsíců žijí v přírodě a máme mnoho důvodu se domnívat, že jsou šťastná. A držíme divokým veverkám (i sobě) palce, aby příští veverčí sezóna v roce 2025 byla lepší...

A na závěr chceme jako každý rok něco vzkázat i vám. Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli (například koupí naší knihy ´Veveřácká kronika´), a jejichž identitu jsme znali, jsme za to poděkovali (či ještě na přelomu roku poděkujeme) soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou. Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Pokud existuje pomyslný "svatý grál" při fotografování divokých veverek, je jím zachycení přenosu mláďat matkou mezi dvěma hnízdy. Prvním důvodem výjimečnosti takového snímku je to, že do stěhování veverčat se veverka pustí jen vzácně - mláďata totiž většinou porodí jen dvakrát za rok a nemalá část veverčích matek mláďata vůbec nestěhuje a ponechá je během celého kojení na jediném místě.

Druhý důvod je prostý - i když se matka k přenosu mláďat odhodlá (obvykle ve chvíli, kdy se domnívá, že je hnízdo s veverčaty prozrazeno či je poškozeno větrem, deštěm či predátorem), zvolí si k přenosu obvykle takový okamžik, aby ji při tom nikdo neviděl a neohrozil. Přenášení se tak většinou děje za ranního šera, při špatném počasí (mlha, déšť) a samozřejmě až poté, co se veverčí matka důkladně ubezpečí, že poblíž není žádný člověk ani jiné zvíře, kteří by ji při přenosu mohli ohrozit či vysledovat, kam mláďata stěhuje.

Protože pozorování divokých veverek v přírodě se Katka věnuje už čtvrt století, vznikly její první raritní snímky přenášení veverčích mláďat v době, kdy ještě neexistovaly chytré mobilní telefony a pořídila je klasickým fotoaparátem. Ty první - a nejosobnější - jsou otištěny v naší knize ´Veveřácká kronika´ (brzy vyjde v anglickém překladu pod názvem ´A Squirrel Chronicle: The Story of a Wild Squirrel Pinky´), jejíž české tištěné vydání si lze jednoduše objednat přímo zde na na našem webu (odkaz na objednací stránku najdete vlevo a knížku vám odešleme nejpozději do 24 hodin).

Fotograficky dokumentovat přenos veverčích mláďat se Katce podařilo několikrát i v následujících letech, takže zaznamenán máme přenos mláďat v nejrůznějším věku - od miniaturních "holátek" až po kojence šest týdnů staré. Mimochodem, přenášení starších mláďat není pro matku vůbec jednoduché, například 6 týdnů stará veverčata váží kolem 120 gramů, což je přibližně třetina matčiny váhy. Veverčata matka přenáší po jednom, v tlamičce, jemně "zakousnutá" do jejich bříška a starší veverčata se matky přidržují tlapkami, obtočenými kolem jejího krku, takže ji přenos už trochu ulehčují.

Dnes vám nabízíme nejkrásnější snímky přenášení veverčat, které kdy Katka pořídila. Vznikly před osmi lety, 27. února 2016 a je na nich samička Malá Pinky se svými tehdy 3 týdny starými potomky. Tuto odchovankyni naší záchranné stanice, nalezenou jako 6 týdnů staré kojené mládě v Říčanech, jsme v roce 2014 vrátili zpět do přírody přímo u naší samoty a následujících 7 let prožila poblíž, v lokalitě, v níž se o dekádu dříve odehrál příběh ´Veveřácké kroniky´.

Často se u nálezců veverčat setkáváme s mylným přesvědčením, že v České republice žije kromě "domácí" veverky obecné (Sciurus vulgaris) i jakási "agresivní americká veverka", rozpoznatelná podle černé barvy srsti. Nic ale není vzdálenějšího pravdě - problém s invazivní veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), přirozeně žijící v USA a Kanadě, která po umělém vysazení v parcích decimuje původní populaci veverky obecné, se totiž týká jen Velké Británie a nikoliv kontinentální Evropy (a natožpak Evropy střední). Nejen v lesích České republiky, ale v celé Evropě od Skandinávie až po Balkán, se v přírodě setkáte jen s jediným druhem veverky, s veverkou obecnou...
K šíření mystifikace o "amerických veverkách" samozřejmě přispívá i variabilita srsti veverky obecné - ta se totiž rodí v široké barevné škále od světle rezavé přes hnědou až k černé, což u laika může vyvolat dojem, že jde o různé veverčí druhy (barevnou pestrost veverky obecné dokazují i přiložené snímky veverčat prošlých naší záchrannou stanicí). Pokud se tedy setkáte v přírodě či v parku s černou veverkou, zaslouží si od vás stejné sympatie (či případnou pomoc) jako "zrzečka" - liší se od sebe opravdu jen barvou kožíšku, stejně jako lidé mívají různou barvu i odstín vlasů...

O tom, zda ztracené veverče přežije, rozhodují hned na počátku dva úplně náhodné faktory. Prvním je místo, kde veverče z hnízda vypadne - stane-li se tak v městském parku, na zahradě či v chatové oblasti, je šance na to, že si mláděte někdo všimne, vysoká, zatímco třeba v lese naopak téměř nulová. Druhým neovlivnitelným faktorem je chování nálezce veverčete, který by sice (i ze zákona) měl okamžitě kontaktovat záchrannou stanici, realita je ale od správného postupu bohužel leckdy na hony vzdálená.

Dokladem výše napsaného je osud našich dalších letošních přijatých "holátek", při nálezu cca 7 dní starých veverčat, která jsme si před necelými třemi týdny (ve středu 3. července) dovezli z Plumlova na Moravě. Hnízdo se čtyřmi ještě neosrstěnými veverčaty shodil ze stromu vítr při silné noční bouřce a protože se tak stalo v parčíku u kostela, mělo slušnou šanci na objevení. Hnízdo sice opravdu někdo neznámý našel, nechal ho ale i s veverčaty na zemi a jen ho různě nesmyslně přemisťoval po parku, dokud ho po dalších dvou dnech neobjevily děti a nepředaly ho rozumným lidem, kteří na internetu našli kontakt na nás.

Dva dny bez kojení jsou ale u miniaturních dvacetigramových "holátek" (menších než ženský malíček), která by veverčí matka za tu dobu nejméně desetkrát kojila, fatálně dlouhá doba, nemluvě o tom, že ještě nemají narostlou srst, takže sama v hnízdě bez hřející matky nedokáží udržet tělesnou teplotu a začnou jim z chladu kolabovat vnitřní orgány. Ve chvíli, kdy se veverčata konečně dostala "k lidem", tak byla na pokraji smrti hladem a kompletně prochladlá.

První z "holátek" proto přes veškerou snahu bohužel zemřelo nedlouho po převozu k nám, druhé následující noc a je svým způsobem zázrak, že se dvě další podařilo udržet živá. Dnes, po 19 dnech, už veverčata (klučina a holčička) váží 53 a 54 gramů a byť jsou obě ve stabilizovaném stavu, zdaleka ještě nemají vyhráno. Držte jim palce!

Ti, kdo naše občasné "veverčí zpravodajství" čtou už delší dobu, dobře vědí, že malým veverčatům hrozí nebezpečí v hnízdě nejen od koček či kun, ale i od dalšího méně známého veverčího predátora, jímž jsou straky. Tento nenápadný pták je totiž masožravý a když objeví veverčí hnízdo, v němž spí mláďata sama bez matky, dokáže ho buď rozhrabat či úplně zničit. Veverčata pak straka silným zobákem přímo v hnízdě či následně na zemi pozabíjí či přinejmenším ošklivě poraní.

Pro (tehdy ještě slepá) 3 týdny stará veverčí paterčata napadená v hnízdě strakou jsme si jeli naposledy před týdnem a jako vždy v případě stračího útoku se pro popis následků dobře hodí termín masakr. Jedno z mláďat zemřelo nedlouho po nálezu a druhé jsme sice přebírali ještě živé, ale s masivním krvácením z několika hlubokých klovanců, takže zemřelo několik desítek minut po převozu k nám. Zbylá tři veverčata - dvě holky a kluk - též měla klovance po celém těle, naštěstí ale ne tak fatální jako jejich dva sourozenci.

Aby smůly nebylo dost, bylo hnízdo vysoko v koruně stromu, a tak každé ze tří přeživších mláďat mělo po pádu zlomenou končetinu a nejhůře pád odnesla černá holčička, která si přerazila obě zadní nohy. Byť zatím léčba pokračuje dobře, nelze ani dnes, tedy po týdnu od nálezu, odhadnout, jak veverčata nakonec dopadnou a pokud přežijí, zda je "dostaneme" do takové kondice, aby se mohla vrátit do přírody.

Prcci ale měli každopádně obrovské štěstí v neštěstí. Ze stromu po stračím útoku nepopadala v blízkosti lidí (například na zahradě či v parku), ale ve velkém lese (několik kilometrů od Havlíčkova Brodu) a navíc nikoliv u cesty. Šance, že je uprostřed lesa na zemi někdo objeví, tak byla mizivá, naštěstí si ale rodina nálezců naplánovala nedělní dopolední výlet k nedaleké Pelestrovské studánce a zmasakrovaných veverčat v lesním podrostu si doslova zázračně všimla...

Náš oblíbený bonmot, který říkáme všem nálezcům veverčat i občasným návštěvám, zní, že cokoliv si lidé myslí o veverkách a jejich způsobu života, je obvykle úplně špatně. :) Platí to v plné míře i pro veverčí jídelníček. Věděli jste například, že jednou z nejmilovanějších veverčích pochoutek jsou semínka javoru babyka (lat. Acer campestre)? Uvnitř každé javorové nažky je jediné droboučké semínko o velikosti cca milimetru, takže veverky "sklízí" nažky doslova po desítkách a prázdné je shazují z koruny stromu dolů na zem.

Důležitou součástí veverčího jídelníčku jsou též šišky. Málokdo ale ví, že veverku z celé šišky zajímají jen miniaturní semínka, ukrytá ve špičce každé z mnoha šupin, takže 99 % "hmoty" šišky skončí po veverčím hodování pod stromem jako odpad. I proto veverky vyhledávají především šišky nedozrálé, ještě zelené, jejichž semínka jsou nejchutnější a nabitá energií. A protože šišky na různých druzích jehličnanů dozrávají postupně, projevují veverky zájem o jednotlivé stromy v různých ročních obdobích - na konci května "sklízejí" šišky z modřínů, na konci června se přesouvají k borovicím a nejpozději, až na přelomu července a srpna, přijdou na řadu šišky smrkové.

V naší knize ´Veveřácká kronika´ je zaznamenán i náš dávný "výzkum" týkající se množství šišek, jaké je veverka schopná denně zkonzumovat. Posbíráním šiškových vřeten pod mohutným modřínem jsme tehdy zjistili, že hrdinka knihy, divoká veverka Pinky, dokázala za jediný den očesat a zbavit semínek neuvěřitelných 145 šišek!

Takzvaných "holátek", tedy jen několik dní starých miniaturních růžových veverčátek bez srsti o velikosti buráku a váhy kolem 15 gramů (fotografie bohužel nedávají skutečnou představu o titěrnosti "holátek", která jsou menší než ženský malíček a srovnatelná s burákem), jsme v předchozích letech nejen udrželi při životě, ale "vypiplali" a nakonec i vypustili do přírody už více než 100.

Začátek naší letošní sezóny je na ně mimořádně bohatý - prvních 9 postupně přijatých veverčat totiž byla jen "holátka". Ta na přiložených snímcích, která se narodila kousek od Máchova jezera, měla obzvlášť pohnutý osud. Najatí řemeslníci čistili fasádu bytovky od nečistot a pod střechou našli veverčí hnízdo. Nález hnízda nikomu neohlásili a naložili s ním tím nejbezohlednějším představitelným způsobem - i s živými veverčaty uvnitř ho hodili do popelnice. "Holátka" ale měla štěstí v neštěstí, protože v popelnici je našel jeden z obyvatelů bytovky a kontaktoval nás.

Tři veverčí kluci jsou u nás od minulého víkendu a v den nálezu jim bylo 7 dní. Sice strávili nějaký čas v popelnici, ale naštěstí uvnitř nepoškozeného hnízda, takže neprochladli, což by pro ně bylo fatální. Po týdnu u nás už váží dvojnásobek a začínají se osrsťovat, takže z původní podoby růžových "myšátek" se začínají měnit v typické veverky.

Péče o ně byla (a stále ještě je) jako u všech "holátek" extrémně složitá a sebemenší opomenutí by pro ně mělo fatální dopad. Týdenní "holátko" je nutné kojit (a současně ručně "čůrat") každé 3 hodiny, a to "nonstop", tedy včetně noci (a pokud jsou při přijetí ve špatném stavu, kojí se ne po 3, ale po 2 hodinách). Až po dosažení cca 14 dnů věku odpadá nutnost nočního kojení a ve 3 týdnech se kojící režim změní na každé 4 hodiny (tedy 5x denně, v 8, 12, 16, 20 a 24 hodin), v němž veverče setrvá až do odstavení, tedy do 8 týdnů (2 měsíců) věku. Pokud si výše napsané spočítáte, zjistíte, že jedno veverčí "holátko", které se k nám dostane ve věku 7 dnů, postupně během následujících 7 týdnů absolvuje téměř 300 jednotlivých kojení...

Co do počtu kojení, další nutné péče a stráveného času tak "holátka" mnohonásobně překonávají starší veverčí mláďata, z nichž drtivá většina se do záchranných stanic dostává mnohem starší, ve věku 5-6 týdnů (to se již veverčata dokáží pohybovat a jsou vizuálně "zmenšeninou" dospělé veverky). Bez jakéhokoliv přehánění je totiž vypiplání jediného "holátka" pro Katku stejně časově i jinak náročné jako odchov deseti šestitýdenních mláďat, což v posledních letech, kdy se právě na záchranu "holátek" z celé republiky specializujeme, výrazně "zkresluje" naše statistiky počtu přijatých veverčat. Vždyť jen letošních dosud 9 přijatých "holátek" je ekvivalentem péče o cca 90 šestitýdenních veverčat...