PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 14 let existence (od roku 2008 do konce roku 2021) prošlo 1.250 nalezených veveřátek z celé České republiky. V roce 2022 jsme zatím přijali 30 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2021 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



Na tomto místě najdete obvykle jedenkrát za 2 týdny zprávy o aktuálním dění v naší záchranné stanici i o osudech divokých veverek žijících v okolí. Zprávy jsou seřazeny chronologicky zpětně, od nejnovějších k nejstarší. Pro snazší orientaci a hledání jsou jednotlivé roky členěny do měsíců, kliknete-li si tedy v levém sloupci u libovolného roku např. na oddíl "leden", zobrazí se vám pouze zprávy z tohoto měsíce. Datum publikace každé zprávy je uveden pod jejím názvem.
Fotografie jsou zobrazeny jen v malých náhledech, po kliknutí na jakoukoliv fotografii se otevře v plné velikosti v samostatném okně. Pokud je pod fotografií popisek, zobrazí se vám při pouhém najetí myší nad náhled fotografie.



Vychrtlíčci z Boršic

(08.05.2022 - 11:51)
První reakcí většiny lidí při pohledu na fotografii nalezeného veverčího kojence bývá lítost nad tím, že přišlo o možnost vyrůstat s matkou. Teď vás ale překvapíme - existuje i nemalý počet nalezenců, pro něž bylo vypadnutí z hnízda tím nejlepším, co se jim mohlo přihodit.

I mezi veverkami jsou totiž matky, které péči o veverčata nezvládají. Důvodem může být jejich špatný zdravotní stav (třeba v důsledku komplikovaného porodu), celková podvýživa, extrémní počasí (například dlouhé období sucha spojené s dehydratací) nebo i to, že matka-prvorodička vlivem nezkušenosti náročnou péči o veverčata prostě celkově nezvládla.

Přesně to se přihodilo i trojici veverčat na snímku, pro něž jsme si před necelými dvěma týdny jeli do Boršic u Uherského Hradiště. Dva tehdy ještě slepí veverčí kluci a jedna holčička se zřítili i s hnízdem z koruny vysokého smrku na zem a aniž by to tušili, pád špatně postaveného hnízda jim zachránil život. Všichni tři totiž byli těžce podvyživení se sotva poloviční váhou, než by ve svém věku měli mít a jeden ze dvou kluků už byl na samé hranici fatálního kolapsu organismu.

Jejich matka zjevně měla málo mateřského mléka a protože s růstem veverčat roste i množství mléka, které potřebují, se značnou pravděpodobností by veverčata, kdyby u matky zůstala, nepřežila (s jistotou to můžeme tvrdit u nejslabšího z obou veveřáčků, který měl kromě těžké podvýživy i další zdravotní komplikace a život mu zachránila antibiotika). Jinak řečeno - pád hnízda byl pro všechna tři mláďata obrovským "štěstím v neštěstí", protože jinak by dnes už některá z nich (a možná i všechna) nežila.

Regenerační schopnosti veverčat jsou naštěstí obrovské, a tak je správným kojením, cílenou léčbou a důkladnou péčí lze během několika dní nejprve "vytáhnout z nejhoršího" a poté postupně uvést do takové kondice, že se za několik měsíců budou moci vrátit i do přírody. Jak ukazují fotografie, z doslova na kost vyhublých "vychrtlíků" (viz snímek v kulatém látkovém košíčku) jsou dnes, tedy po dvanácti dnech u nás, už veveřátka ve slušné kondici.

A protože je veverčím mrňousům ze Slovácka teprve necelých 5 týdnů a před sebou tedy mají ještě tři dlouhé týdny kojení (což je u každého z nich více než sto porcí speciální náhražky mateřského mléka), budou všichni tři při přechodu na pevnou stravu ve stejně výtečné formě jako jiná veverčata, jejichž vyrůstání s matkou proběhlo za mnohem šťastnějších okolností...

Ztracenci

(18.04.2022 - 10:59)
Šest týdnů je věk, kdy jsou veverčata jednak nejroztomilejší, a současně nejohroženější. Prvních šest týdnů života totiž tráví uvnitř hnízda nepřetržitým spánkem, z něhož je budí jen občasný příchod matky, spojený s kojením. V šesti týdnech věku pak veverčata poprvé z hnízda vykukují a vylézají, jsou ale ještě zcela nekoordinovaná a nešikovná, takže jejich první krůčky často končí pádem na zem, leckdy i z velké výšky.

Na zemi (pokud pád přežije) je veverče jednak dezorientované, protože nechápe, odkud spadlo, a i kdyby si hnízda ve větvích nad sebou všimlo, není ještě tak silné a pohybově schopné, aby k němu dokázalo po stromě vyšplhat. Veverče tedy bloudí po zemi, postupně prochládá a má čím dál větší hlad, protože jde o kojence, stále ještě stoprocentně odkázaného na mateřské mléko.

Jak hlad a zoufalství veverčete sílí, hledá někoho, kdo by ho nakojil a snaží se k němu přidružit. Potká-li kočku či psa, skončí takové setkání často smrtí veverčete, naopak narazí-li na všímavého a hodného člověka, dostane se mu pomoci. Ta ideální vypadá tak, že nálezce veverče ničím nekrmí, uloží ho do tepla a co nejrychleji zavolá do záchranné stanice...

Protože se naše stanice specializuje na veverčata mnohem menší, ještě slepá či úplná holátka (o něž je péče nejsložitější a jejich přežití záleží na sebemenší drobnosti), tvoří "šestitýdeňáci" jen menší část našich přijmů, i letos jich ale mezi přivezenými veverčaty už několik máme. Jak dokazují i fotografie, jsou šestitýdenní mláďata velmi fotogenická - jsou totiž dokonalou "zmenšeninou" dospělé veverky...

Naši letošní první veverčí nalezenci

(27.03.2022 - 11:10)
První nalezená veverčata se k nám v předchozích čtrnácti letech obvykle dostala v polovině března, a ani letošek nebyl výjimkou. Pomyslný "souboj" o premiérového veverčího nalezence roku 2022 vyhrála 17. března vesnice Budeč u Moravských Budějovic, kde z hnízda na vysoké lípě postupně spadla trojice necelé tři týdny starých, a tedy ještě slepých veverčat. Patnáctimetrový volný pád na udusanou zem bohužel dvě mláďata zaplatila životem, a tak jsme si k nám přivezli jen černou veverčí holčičku, která byla sice ošklivě potlučená, ale poranění se obešla bez fatálních následků.

Dnes už jí společnost dělají dva stejně staří kojenci, pro něž jsme hned na začátku veverčí "sezóny" absolvovali pořádně dlouhou jízdu, až do 240 kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště. I tady se jeden ze tří sourozenců úderem o zem zabil, ze dvou přeživších veverčat pak klučina pád z hnízda na stromě zvládl bez sebemenší úhony a jeho sestřička si z něj odnesla otřes mozku a řadu oděrek.

Jak ukazují snímky, měsíc stará veverčata tráví veškerý čas spánkem a probouzejí se jen na pár minut kvůli kojení. To se odehrává pětkrát za den ve čtyřhodinovém intervalu, tedy v 8 hodin ráno, v poledne, v 16 hodin, 20 hodin a naposledy o půlnoci. Noční krmení v tomto věku (na rozdíl od holátek) už není nutné, ostatně veverčata by se ho nedočkala ani tehdy, kdyby zůstala s matkou. S takto starými veverčaty už totiž matka obvykle v hnízdě nespí - po posledním odpoledním nakojení stráví noc sama v jiném hnízdě a znovu je přijde nakrmit až druhý den ráno.

Veverčí zima aneb jak lze pomáhat divokým veverkám

(06.02.2022 - 12:45)
I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, na začátku února, kdy leckde leží sníh a mrzne, už tedy v některých veverčích hnízdech po celé České republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to prosím například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom...

Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. A chcete-li veverkám opravdu pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé.

Námi "atestovaná" krmítka koupíte na e-shopu Zelená domácnost tady, doporučujeme variantu s integrovaným pítkem. Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu tady. Dvě hotové veverčí směsi (Premium a Exkluziv), sestavené ve spolupráci s námi, prodává též "Zelená domácnost" (viz odkaz výše).

Tento text "ilustrujeme" čtyřmi fotografiemi divokých veverek, žijících v okolí naší záchranné stanice. Je na nich názorně vidět, jak nádherně vypadají veverky s hustou zimní srstí včetně efektních "štětek" na uších. Dvě z veverek na snímcích jsou staniční "odchovanci", tedy lidmi nalezená a námi odkojená veverčata, která po vypuštění žijí v blízkém okolí a máme tak možnost několik let pozorovat jejich úspěšnou adaptaci v přírodě.

Malá Pinky (2014-2021)

(16.01.2022 - 11:18)
Divokou veverkou, o níž jsme na našem webu i na jeho facebookové verzi v posledních sedmi letech nejčastěji psali, je samička Malá Pinky. Veverka s mahagonovou barvou srsti se k nám dostala na jaře roku 2014 z Říčan jako 6 týdnů staré kojené mládě. Nalezena byla u lesa v zoufalém stavu, na pokraji smrti hladem (ztracená a bez kojení byla nejméně tři dny), zcela vychrtlá, podchlazená a těžce zablešená.

Naštěstí její stav nebyl beznadějný, a tak se nám ji podařilo nejen stabilizovat, ale postupně uvést do tak dobré kondice, že po třech měsících nic nebránilo jejímu návratu do přírody. A protože tehdy v okolí naší samoty nežila žádná divoká veverčí samice, dostalo se Malé Pinky výjimečného privilegia - nevrátili jsme ji do přírody na některém z lesních výpustných míst, ale 17. září 2014 jsme ji vypustili z voliéry přímo u nás na zahradě.

Každé z více než tisícovky veverčat, které prošlo naší veverčí záchrannou stanicí, má svůj "evidenční list", v němž jsou popsány okolnosti nálezu, váha při přijetí, je v něm zaznamenána léčba, váhové přírůstky a spousta dalších podrobností. Evidenční listy vždy dopisujeme a vytiskneme až v zimě, po skončení sezóny mláďat, kdy máme na dokončení "administrativy" konečně trochu času (než vypukne sezóna další). Posledním zápisem v každém evidenčním listu obvykle bývá datum a místo vypuštění mláděte do přírody, u Malé Pinky zněl ale Katčin zápis z 11. února 2015 jinak:

"V den, kdy tisknu tento evidenční list, malá Pinky i po pěti měsících od vypuštění stále žije na zahradě. Včera si dokonce stavěla hnízdo v podkroví našeho domu a s materiálem do něj v tlamičce šplhala po dřevěné fasádě. Svému jménu dělá vyloženě čest - je stejně vynalézavá, šikovná a podnikavá jako její jmenovkyně, hrdinka ´Veveřácké kroniky´ Pinky. Zdá se mi, že je poprvé těhotná, ale jestli je to pravda, ukáží až další dny. Mám z ní obrovskou radost a doufám, že ji bude štěstí přát a bude poblíž nás žít ještě dlouho. Je pro mě silným zážitkem smět skoro každý den pozorovat, jak je šťastná, spokojená a jak si dokáže v přírodě poradit. Lýko na stavbu hnízd loupe z větví jako pravá divoká veverka a i ve stavění hnízd je nesmírně vynalézavá."

Dnes už víme, že se Kátino přání, aby Malá Pinky zůstala poblíž nás žít co nejdéle, splnilo v míře více než vrchovaté. Zrzečka se totiž natrvalo usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. Na zahradu ke krmítkům přicházela téměř denně a k bydlení občas šikovně využívala i náš dům. Jak vysoko v podkroví, tak v různých skulinách a dutých prostorech v dřevěném obložení domu si zařídila několik hnízd, v nichž v různých obdobích roku přespávala nejen sama, ale někdy i se svými novorozenci.

Po celý sedmiletý život byla nekompromisní vládkyní zdejšího teritoria, vůči níž měly divoké veverky z okolí přirozený respekt. O jejích porodech jsme sice neměli tak dokonalý přehled jako u hrdinky ´Veveřácké kroniky´, bezpečně ale víme, že jich zvládla dvojciferný počet a mnoho z jejích potomků jsme sledovali při prvních krůčcích po větvích i o pár dnů později při hrách v korunách stromů. Znali jsme i všechny její "nápadníky", vlastně byla takovým "venkovním" členem naší rodiny...

Celý život přitom byla ryzí divokou veverkou, opatrnou a ostražitou, jen s jedinou výjimkou - Katku, svou "adoptivní matku", která ji dokojila, vyléčila a připravila na vypuštění, k sobě občas nechala přiblížit na vzdálenost, jaká by u jiné divoké veverky nebyla představitelná. Od miminkovkého věku totiž znala Kátin hlas, který pak na zahradě slýchala celý život a stejně tak dobře poznávala i její vůni, zanechávanou formou pachových stop na potravě, chystané do veverčích krmítek. Katka ji tak mohla fotit z pouhých několika metrů a když byla Malá Pinky starší, nechala k sobě Káťu na zahradě několikrát přiblížit téměř na dosah ruky.

Osud Malé Pinky se naplnil loni v létě. Zatímco ženám schopnost mít potomky ve středním věku "vyhasne", u veverek je tomu jinak - pud je k rozmnožování "tlačí" i ve stáří a veverka je schopná otěhotnět i v sedmi letech, což odpovídá lidské sedmdesátce. Pro křehký veverčí organismus je ale v tomto "důchodovém" věku extrémně náročná už i jen gravidita, natož porod. Loni, tedy na jaře 2021, ještě měla sedmiletá Malá Pinky štěstí a z těžkého porodu se dokázala "vykřesat", druhé těhotenství v létě už ale bylo nad její síly.

Naposledy živou jsme ji u veverčího krmítka na zahradě viděli 2. srpna, vysílenou a letargickou, stále ale ještě v takovém stavu, že by pokus o její odchycení skončil neúspěchem (navíc jsme si nebyli jistí, zda už neporodila a nečekají-li tedy na ní někde v hnízdě mláďata). Po několika dalších dnech marného čekání na chvíli, kdy ji zahlédneme na zahradě, jsme se nakonec rozhodli prohledat ta z jejích hnízdních míst, k nimž jsme byli schopni vyšplhat. 8. srpna jsme Malou Pinky objevili, podle stavu tělíčka mrtvou už několik dní. Pohřbená je na zahradě, pod stromem s její oblíbenou dřevěnou budkou v koruně.

Takto věcně jsme o Malé Pinky schopni napsat až teď, s půlročním odstupem. I dnes nám ji sice každý pohyb ve větvích na zahradě bolestně připomene, vyvažuje to ale vědomí toho, jak byl její osud mimořádný. Takto dlouhý (sedmiletý) život veverky v přírodě je totiž zcela výjimečný a v případě Malé Pinky navíc šlo o veverče, které prošlo "lidskýma rukama". Na vlastní oči jsme se díky ní přesvědčili, že veverčí mládě, vyléčené a vypiplané v záchranné stanici, nejen zvládne návrat do přírody, ale může v ní prožít dlouhý a plnohodnotný život.

Mnohokrát jsme četli, že při popisu života zvířat se nemá používat slovo "štěstí", protože takový pocit prý zvířata neznají. Přít se nebudeme, víme své - sedm let jsme totiž mohli sledovat, jak si Malá Pinky v korunách stromů užívá každý ze dnů svého "druhého", lidmi darovaného života. A jestli tohle není štěstí, pak už nic.

Malá Pinky dříme na jarním sluníčku na větvi v koruně stromu na zahradě. Malá Pinky zvládla i obsluhu Hubbleova teleskopu. :) A už vážně - v jedné sezóně jsme měli u veveřího krmítka na zahradě kameru s živým přenosem a Malá Pinky se rozhodla ji důkladně prozkoumat. Malá Pinky s jedním ze svých mnoha potomků. Na stejné příkrmové místo na zahradě, které pravidelně navštěvovala Malá Pinky, chodila o několik let dříve i Pinky, hrdinka knížky Veveřácká kronika.

Veverčí námluvy

(19.12.2021 - 12:14)
Za dva dny, 21. prosince, začíná astronomická zima, pro většinu zvířat klidové období, u některých druhů dokonce spojené se zimním spánkem (hibernací). Ty, kdo znají veverky jen z fotografií či večerníčků, teď ale určitě překvapíme. Pářící rituály většiny živočichů se sice odehrávají na jaře, u divokých veverek se tak ale děje o celý čtvrtrok dříve. Obvyklým termínem pro námluvy, páření a početí prvního vrhu veverčat je druhá polovina ledna a k páření může vzácně dojít dokonce už o Vánocích. A není to jen "učebnicový" údaj, páření divokých veverek o vánočních svátcích v přírodě jsme opakovaně pozorovali, stejně jako tomu odpovídající porody v hluboké zimě. Veverčí těhotenství totiž trvá 38 dní a zabřezne-li tedy veverka o Vánocích, vychází porod na přelom ledna a února. I drtivá většina veverek, které námluvy a páření zažijí v obvyklém termínu, tedy ve druhé polovině ledna, první vrh porodí na přelomu února a března, tedy v čase, kdy leckdy leží sníh a panují i celodenní mrazy...

73 veverčat v roce 2021

(21.11.2021 - 10:50)
Jako každý rok (letos tedy už počtrnácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. V roce 2021 jsme si přivezli z celé České republiky 73 mláďat veverky obecné (za 14 let naší existence jich bylo už 1.250).

Ze 73 veverčat bylo 41 "holek" a 32 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena černá (23 mláďat), rezavých bylo 18, hnědorezavých 7, černých s rezavým lemem kolem bříška 17, mahagonové byly 3 a hnědých 5.

Většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů či mladších, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).

Ze 73 mláďat jsme při životě udrželi 60, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 60 veverčat jsme 58 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, 1 mládě "z podzimu" bude kvůli nízkému věku vypuštěno až na jaře a 1 veverka kvůli zdravotnímu handicapu zůstala v naší péči natrvalo (a přidala se k dalším 10 handicapovaným veverkám, o něž se staráme z předchozích let).

Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2021 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu, do Krkonoš, Orlických či Jizerských hor. Na 58 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a čtyřčata) jsme letos najeli více než 15.000 kilometrů.

Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.

Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Piráti z Karibiku

(31.10.2021 - 14:21)
Drtivá většina nálezců veverčat, kteří nám zatelefonují, je vyděšená, protože si myslí, že veverče je těžce poraněné. Dedukují to z toho, že veverče má na čumáčku krev, ať už čerstvou či zaschlou. Ve většině případů jde ale jen o povrchové poranění - veverčí čumáček je totiž extrémně citlivý a hodně prokrvený, a protože veverčata se na zem dostávají pádem z výšky (z hnízda na stromě či třeba v podkroví domu), často se právě do čumáčku udeří. Krev na "nose" má tedy téměř každý veverčí nalezenec, u devíti z deseti prcků se ale naštěstí jedná o pouhou banalitu. Jak ukazují snímky, po očištění a ošetření čumáčku mají veverčata efektní "pirátské jizvy", ani ty jim ale nevydrží dlouho - po čtyřech či pěti dnech už po poranění nezůstane ani stopa...

Kaskadér

(10.10.2021 - 13:02)
Každoročně si přivezeme z celé ČR kolem osmdesáti nalezených veverčat, dospělá veverka se k nám ale dostane jen jednou za několik let. Důvod je jednoduchý: i když je dospělá veverka sebehůře poraněná, vždy ještě z posledních zbytků sil před člověkem, který by se jí pokusil pomoci, v hrůze uteče na strom... Výjimkou z tohoto pravidla jsou jen dospělé veverky sražené autem, u nich je ale náraz tunového auta do křehkého tělíčka v drtivé většině případů fatální a bezvládně ležící veverka do několika minut zemře na devastační vnitřní poranění.

Letos jsme ale byli aktéry malého zázraku. Do Českého ráje jsme si jeli pro rok starého veveřáka, sraženého autem na lesní silnici, stoupající k zámku Hrubá Skála. Veveřák byl v komatu a byť jsme (po několika předchozích zkušenostech s veverkami sraženými autemi) nevěřili, že si ho od nálezce převezmeme živého, zvládl i osmdesátikilometrový převoz k nám.

První dny byl veveřák zcela paralyzovaný a s velkými problémy zvládal jen krmení stříkačkou, léky ale zabraly a od čtvrtého dne se postupně začal zlepšovat. Veveří klučina měl totiž obrovské štěstí - z nárazu si odnesl jen těžký otřes mozku, bez zlomenin či vnitřního krvácení. I tak byl ale jeho "návrat k normálu" dlouhý a do plné zdravotní kondice se dostal až za necelé tři týdny. Svůj neplánovaný "pobyt v lázních" si ale krásně osrstěný veveřák samozřejmě užil, každodenně rozmazlován neomezeným množstvím ořechů a dalších veverčích pochoutek.

A protože zázrakem přežilý veveřák si zaslouží skutečný happy end, dočkal se ho i hrdina tohoto příběhu. Uzdraveného veveřáka jsme odvezli na místo, kde byl nalezen a vypustili ho do lesa, v němž se narodil a kde měl, až do srážky s autem, své teritorium. Okamžitě po vypuštění nám předvedl, že šplhat po kmenech stromů nezapomněl...

Zářijoví kluci

(19.09.2021 - 11:56)
Veverky obvykle v přírodě rodí dvakrát za rok. Nejčastější dobou porodů u prvních vrhů je přelom února a března a u druhých přelom června a července, takže největší "nával" nalezených veverčat máme každoročně v dubnu a v srpnu. Malá část veverek ale zvládne porody tři, takže veverčata z třetích vrhů se k nám dostávají i na přelomu léta a podzimu, v září. Protože třetí vrhy jsou v přírodě opravdu jen výjimečné, je i počet "zářijových" příjmů malý, většinou je lze spočítat na prstech jedné ruky. Opravdovou raritou pak je nález veverčete v říjnu, ale i těch jsme za těch 14 let, co naše stanice funguje, několik zažili (nejpozději jsme veverče přijímali 10. října). Letošní rok je i v tomto podobný ostatním - veverčat jsme do konce srpna přijali 70 a v září jsme si zatím přivezli další tři. Všichni zářijoví nalezenci jsou kluci a pocházejí z úplně odlišných části republiky - jeden je až od Vranovské přehrady na jižní Moravě, druhý z vesničky Kochánky u Benátek nad Jizerou a třetí z Říčan. Dva z nich byli shodou okolností v příšerném zdravotním stavu, zcela vyčerpaní několikadenním hladověním (z okolností jejich nálezů šlo vydedukovat, že jim zemřela matka a zůstali v hnízdě několik dní bez kojení), ale k naší radosti všichni léčbu i rehabilitaci skvěle zvládli a dnes už jsou ve výborné kondici. Sami jsme zvědaví, zda to byli úplně poslední nalezenci a zda se tedy naše staniční "počítadlo" letos zastaví na čísle 73...

Klučina z Kochánek. Jeho maminku a sourozence zabila kočka. Nalezenec z Říčan těsně po krmení, se zbytky náhražky mateřského mléka na tlamičce. Relaxace na vyhřívací elektrické dečce. Veveřáček nalezený u Vranovské přehrady.

Celkem zpráv: 784
              |    starší >>