PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Za dva dny, 21. prosince, začíná astronomická zima, pro většinu zvířat klidové období, u některých druhů dokonce spojené se zimním spánkem (hibernací). Ty, kdo znají veverky jen z fotografií či večerníčků, teď ale určitě překvapíme. Pářící rituály většiny živočichů se sice odehrávají na jaře, u divokých veverek se tak ale děje o celý čtvrtrok dříve. Obvyklým termínem pro námluvy, páření a početí prvního vrhu veverčat je druhá polovina ledna a k páření může vzácně dojít dokonce už o Vánocích. A není to jen "učebnicový" údaj, páření divokých veverek o vánočních svátcích v přírodě jsme opakovaně pozorovali, stejně jako tomu odpovídající porody v hluboké zimě. Veverčí těhotenství totiž trvá 38 dní a zabřezne-li tedy veverka o Vánocích, vychází porod na přelom ledna a února. I drtivá většina veverek, které námluvy a páření zažijí v obvyklém termínu, tedy ve druhé polovině ledna, první vrh porodí na přelomu února a března, tedy v čase, kdy leckdy leží sníh a panují i celodenní mrazy...

Jako každý rok (letos tedy už počtrnácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší rodinné specializované záchranné stanici. V roce 2021 jsme si přivezli z celé České republiky 73 mláďat veverky obecné (za 14 let naší existence jich bylo už 1.250).

Ze 73 veverčat bylo 41 "holek" a 32 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena černá (23 mláďat), rezavých bylo 18, hnědorezavých 7, černých s rezavým lemem kolem bříška 17, mahagonové byly 3 a hnědých 5.

Většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů či mladších, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).

Ze 73 mláďat jsme při životě udrželi 60, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 60 veverčat jsme 58 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, 1 mládě "z podzimu" bude kvůli nízkému věku vypuštěno až na jaře a 1 veverka kvůli zdravotnímu handicapu zůstala v naší péči natrvalo (a přidala se k dalším 10 handicapovaným veverkám, o něž se staráme z předchozích let).

Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2021 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu, do Krkonoš, Orlických či Jizerských hor. Na 58 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a čtyřčata) jsme letos najeli více než 15.000 kilometrů.

Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.

Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat!

S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Drtivá většina nálezců veverčat, kteří nám zatelefonují, je vyděšená, protože si myslí, že veverče je těžce poraněné. Dedukují to z toho, že veverče má na čumáčku krev, ať už čerstvou či zaschlou. Ve většině případů jde ale jen o povrchové poranění - veverčí čumáček je totiž extrémně citlivý a hodně prokrvený, a protože veverčata se na zem dostávají pádem z výšky (z hnízda na stromě či třeba v podkroví domu), často se právě do čumáčku udeří. Krev na "nose" má tedy téměř každý veverčí nalezenec, u devíti z deseti prcků se ale naštěstí jedná o pouhou banalitu. Jak ukazují snímky, po očištění a ošetření čumáčku mají veverčata efektní "pirátské jizvy", ani ty jim ale nevydrží dlouho - po čtyřech či pěti dnech už po poranění nezůstane ani stopa...

Každoročně si přivezeme z celé ČR kolem osmdesáti nalezených veverčat, dospělá veverka se k nám ale dostane jen jednou za několik let. Důvod je jednoduchý: i když je dospělá veverka sebehůře poraněná, vždy ještě z posledních zbytků sil před člověkem, který by se jí pokusil pomoci, v hrůze uteče na strom... Výjimkou z tohoto pravidla jsou jen dospělé veverky sražené autem, u nich je ale náraz tunového auta do křehkého tělíčka v drtivé většině případů fatální a bezvládně ležící veverka do několika minut zemře na devastační vnitřní poranění.

Letos jsme ale byli aktéry malého zázraku. Do Českého ráje jsme si jeli pro rok starého veveřáka, sraženého autem na lesní silnici, stoupající k zámku Hrubá Skála. Veveřák byl v komatu a byť jsme (po několika předchozích zkušenostech s veverkami sraženými autemi) nevěřili, že si ho od nálezce převezmeme živého, zvládl i osmdesátikilometrový převoz k nám.

První dny byl veveřák zcela paralyzovaný a s velkými problémy zvládal jen krmení stříkačkou, léky ale zabraly a od čtvrtého dne se postupně začal zlepšovat. Veveří klučina měl totiž obrovské štěstí - z nárazu si odnesl jen těžký otřes mozku, bez zlomenin či vnitřního krvácení. I tak byl ale jeho "návrat k normálu" dlouhý a do plné zdravotní kondice se dostal až za necelé tři týdny. Svůj neplánovaný "pobyt v lázních" si ale krásně osrstěný veveřák samozřejmě užil, každodenně rozmazlován neomezeným množstvím ořechů a dalších veverčích pochoutek.

A protože zázrakem přežilý veveřák si zaslouží skutečný happy end, dočkal se ho i hrdina tohoto příběhu. Uzdraveného veveřáka jsme odvezli na místo, kde byl nalezen a vypustili ho do lesa, v němž se narodil a kde měl, až do srážky s autem, své teritorium. Okamžitě po vypuštění nám předvedl, že šplhat po kmenech stromů nezapomněl...

Veverky obvykle v přírodě rodí dvakrát za rok. Nejčastější dobou porodů u prvních vrhů je přelom února a března a u druhých přelom června a července, takže největší "nával" nalezených veverčat máme každoročně v dubnu a v srpnu. Malá část veverek ale zvládne porody tři, takže veverčata z třetích vrhů se k nám dostávají i na přelomu léta a podzimu, v září. Protože třetí vrhy jsou v přírodě opravdu jen výjimečné, je i počet "zářijových" příjmů malý, většinou je lze spočítat na prstech jedné ruky. Opravdovou raritou pak je nález veverčete v říjnu, ale i těch jsme za těch 14 let, co naše stanice funguje, několik zažili (nejpozději jsme veverče přijímali 10. října). Letošní rok je i v tomto podobný ostatním - veverčat jsme do konce srpna přijali 70 a v září jsme si zatím přivezli další tři. Všichni zářijoví nalezenci jsou kluci a pocházejí z úplně odlišných části republiky - jeden je až od Vranovské přehrady na jižní Moravě, druhý z vesničky Kochánky u Benátek nad Jizerou a třetí z Říčan. Dva z nich byli shodou okolností v příšerném zdravotním stavu, zcela vyčerpaní několikadenním hladověním (z okolností jejich nálezů šlo vydedukovat, že jim zemřela matka a zůstali v hnízdě několik dní bez kojení), ale k naší radosti všichni léčbu i rehabilitaci skvěle zvládli a dnes už jsou ve výborné kondici. Sami jsme zvědaví, zda to byli úplně poslední nalezenci a zda se tedy naše staniční "počítadlo" letos zastaví na čísle 73...

I mezi veverkami se vzácně lze setkat s "pygmejem", tedy s veverkou miniaturní velikosti. První se k nám dostal před osmi lety z pražské Hvězdy a důvodem jeho doslova trpasličího vzrůstu byla vrozená vada - deficit růstového hormonu či nefunkčnost některého (či některých) z jeho orgánů. Pět týdnů starý veveřáček vážil pouhých 33 gramů, tedy čtvrtinu v tomto věku obvyklé váhy a byl maličký jako myška, což dokazují i přiložené snímky (obzvlášť vypovídající je společná fotografie s vlašským ořechem). Slaboučkého veveřáčka jsme tehdy udrželi při životě pouhé dva týdny, než jeho organismus nevydržel a definitivně zkolaboval.

Náš druhý "pygmej", veverčí holčička nalezená před třemi týdny u Poříčí nad Sázavou, je naštěstí jiný případ. Nalezena byla v podobném věku (pět týdnů) a s podobnou váhou (40 gramů) jako výše popisovaný veverčí kluk, v jejím případě ale nebyla důvodem její miniaturní velikosti vrozená vada, nýbrž totální podvýživa. Zjevně se narodila slabé matce, která péči o mláďata nezvládala a měla málo mléka, takže veverčata jen přežívala a nerostla.

Kromě toho muselo mezi vypadnutím veverčí holčičky z hnízda a jejím nálezem člověkem uplynout několik dní, kdy bylo veverče úplně bez kojení, protože když jsme si pro ni k Sázavě přijeli, byla doslova jen pár minut od smrti hladem. Podařilo se ji ale stabilizovat a "nastartovat" a její stav se den po dni zlepšuje, takže pomalu dohání váhový deficit a dnes již má více než poloviční velikost oproti stejně starým veverčatům. Protože je již ve věku, kdy se kosterní růst zastavuje, zůstane oproti veverkám, které neprožily to co v dětství ona, trvale menší (tipujeme cca dvoutřetinovou velikost oproti standardu) a slabší, takže s největší pravděpodobností ji nevypustíme do přírody, ale dožije u nás.

Před dvěma lety jsme si z pardubického sídliště Dukla přivezla 5 týdnů starou veverčí holčičku, na pokraji smrti hladem a s těžkým poraněním hlavy (z úderu o afalt při pádu z velké výšky na zem). Sice se nám ji podařilo udržet při životě, ale jen s trvalým hendikepem, kvůli kterému by návrat do přírody nezvládla a tak na dožiti zůstala u nás (pojmenovali jsme ji neinvenčně ´Pardubka´ a říkáme jí ´Pajdík´).

Letos na jaře jsme si ze stejného sídliště přivezli další pětitýdenní veverče, též totálně vyhladovělé a zesláblé, které je od první chvíle dokonalou "kopií" dnes již dvouleté ´Pardubky´. Identická podoba je i pro laika viditelná na přiloženém společném snímku dvouleté samičky a již stabilizované letošní veverčí (stále ještě kojené) holčičky - mají nejen do detailu stejnou barvu srsti, ale i špičatý tvar hlavy, nasazení uší a další místa těla. Je klidně možné, že jde o potomky stejné matky (tedy "sestry") a i kdyby ne, přímou příbuznost (například ob generaci, tedy "model" babička - vnučka) považujeme za jistou.

Vše ale zatím nasvědčuje tomu, že osud obou ´Pardubek´ bude odlišný - na rozdíl od dvouleté "retardované" ´Pardubky´, která s nevratně poškozeným mozkem prožije zbytek života v jedné z našich voliér, se ´Malá Pardubka´ pravděpodobně "vykrmí" do takové fyzické kondice, aby mohla prožít svůj život tak, jak to u veverky má být, tedy v divoké přírodě...

Za 14 let existence naší specializované veverčí záchranné stanice jsme nezažili takové nakupení smutných událostí, jako letos během několika po sobě následujících červencových dnů. Posuďte sami.

První z popisovaných dní jsme jeli 100 kilometrů do Čtyřkol na Benešovsku pro veverče nalezené v lese u chatové osady. Těsně před příjezdem k nálezcům veverče umírá, po prohlídce tělíčka je nám jasné, že výjezd byl od počátku kvůli vnitřnímu poranění z pádu z výšky marný.

O den později vyrážíme dalších 100 kilometrů, jen opačným směrem, tentokrát do Krkonoš. Necelý týden staré poraněné veverčí holátko si ještě stihneme od nálezkyně převzít, po deseti minutách zahřívání nám ale v autě za jízdy domů umírá. Velké hematomy na tělíčku potvrzují fatální vnitřní poranění.

Další den zvoní náš staniční telefon v půl jedenácté v noci. Podle od nálezců poslaných snímků je veverče v příšerném stavu, vyrážíme tedy okamžitě dalších 100 kilometrů opět na Benešovsko, tentokrát k Pyšelům. Na místě jsme v půl jedné v noci, veverčátko v ještě horším stavu, než ukazovaly snímky, ale za pár minut v autě umírá. Domů se vracíme po druhé hodině ranní.

Další den zvoní telefon opět "za tmy" a do Nové Paky po trase dlouhé "jen" 80 kilometrů přijíždíme po desáté večer. Ve spadlém hnízdě bylo jedno veverče mrtvé, druhé těžce podchlazené. Zpátky doma jsme před půlnocí a poprvé za předchozí dny naštěstí s živým veverčetem. Hned z první prohlídky je ale jasné, že úder o zem mláděti nevratně poranil mozek. Necelých pět týdnů stará veverčí holčička pravděpodobně přežije, ale do přírody se už nevrátí a zůstane u nás.

Další den nás čeká výjezd nejdelší, 130 kilometrů až přímo na polskou hranici do vesničky Orlické Záhoří. Pět v lese pod stromem "rozsypaných" čtyři týdny starých veverčat je podle poslaných snímků těžce podvyživených a prochladlých, skutečný rozsah katastrofy ale odhalujeme až po příjezdu na místo. Veverčata musela být bez matky (a kojení) nejméně čtyři dny (matku zřejmě zabil predátor a veverčata se po několika dnech čekání vyplazila z hnízda a popadala z koruny stromu na zem) a všechna už umírají hladem, některá jsou na hraně komatu. Odhadujeme, že kdyby je v lese nálezkyně objevila o pouhou hodinu později, už by byla všechna mrtvá. Během jízdy domů je oživujeme, zahříváme, zavodňujeme, doma dostávají podkožní infuzi... U dvou (kluků) je bohužel vše marné a ještě týž den umírají, ze tří zbylých (holčiček) jsou dvě silnější, i třetí se ale po dvou dnech léčby a péče začíná zlepšovat. Vyhráno sice ještě zdaleka nemají, ze snímku z dnešního rána by už ale nikdo nepoznal, co mají za sebou...

Hodně dlouho si kvůli kuriózním (a smutným) okolnostem budeme pamatovat výjezd z tohoto týdne, kdy jsme si do 80 kilometrů vzdáleného Českého ráje jeli pro 4 pětitýdenní veverčata (v našem letošním "pořadníku" přijatých mláďat mají čísla 48 až 52). Všechna popadala z vysokého stromu přímo do venkovní "jídelny" lesního dětského tábora a protože podle telefonátu nálezců neměla žádná zranění a v noci byla v místě bouřka, vše nasvědčovalo tomu, že veverčata z hnízda shodil silný poryv větru.

Jak už to u táborů bývá, cesta do něj vedla úzkými lesními silničkami tak zapomenutými, že jsme na nich dlouhé kilometry nepotkali žádné auto a pár set metrů před cílem nám dokonce přes silnici přímo před autem suverénně přeběhla mohutná kuna.

Po příjezdu do tábora už ale bylo všechno "jen špatně". Už na první pohled nejen že veverčata nebyla v pořádku, ale vykazovala jasné stopy po útoku predátora na hnízdo. Tři veverčata měla naštěstí jen drobné tržné rány a oděrky, čtvrté ale bylo doslova zmasakrované, s tak masivními tržními ránami v dolní části tělíčka a na stehnech, že je nemohlo přežít (zemřelo těsně po našem návratu domů).

Na vině pádu veverčat z hnízda tedy nebyl silný vítr, ale útok kuny. Ta pravděpodobně zabila a odnesla veverčí matku, která hnízdo bránila, jedno veverče těžce poranila a zbylá se naštěstí zřítila na zem do táborové jídelny, čímž zubům kuny unikla. A protože kuna je teritoriální šelma, která obvykle loví na "svém" území o rozloze několika desítek hektarů, došlo zřejmě k tak nepravděpodobné náhodě, že jsme se o pár minut dříve cestou do tábora na silnici na pár vteřin "tváří v tvář" setkali přímo s pachatelkou útoku na veverčí hnízdo...

Tři zbylá veverčata, dvě holčičky a jeden klučina, si naštěstí z útoku odnesla jen (dnes už zahojené) drobné rány a samozřejmě pořádně rozhozenou psychiku. Jak už to ale u kojenců bývá, a jak dokazují i snímky, čas rychle všechno spraví...

V některých místech ČR jsme si pro veverčata byli už mnohokrát, opakovaná jízda k jednomu a témuž nálezci je ale opravdu výjimečná. Letos v březnu jsme si z Rychnova nad Kněžnou přivezli veverčí holčičku, která vypadla z hnízda v podstřešním obložení třípatrového paneláku. Její matka ve stejném místě o čtvrt roku později odchovávala i druhý vrh veverčat, jejich odstavení se ale nedožila. Zda ji přejelo auto či chytila kočka (což jsou ve městech nejčastější příčiny smrti veverek) nevíme, každopádně necelých šest týdnů stará veverčata zůstala v hnízdě opuštěná a bez matčina mateřského mléka.
Veverčata na to zareagovala obvyklým způsobem - začala z hnízda vylézat a zřítila se na zem. Tři hladová a vysílená veverčata se pak na dva dny stala "atrakcí" lidí z okolí, kteří se na ně chodili dívat, než se o nich dozvěděla nálezkyně březnového veverčete, která tři mláďat "sebrala" a zavolala nám. Než jsme do Rychnova dojeli, spadlo ještě mládě čtvrté a když jsme po příjezdu došli místo nálezu zkontrolovat, objevili jsme i páté.
Vyčerpaná mláďata naštěstí pád z téměř deseti metrů i hladovění přežila bez vážnější úhony a jedinou komplikací bylo množství nasátých klíšťat na některých z nich. K setkání s jejich starší "sestrou", narozenou stejné matce v březnu, ale nedošlo - týden před tím, než jsme si paterčata přivezli, jsme ji v letošní první "várce" veverčat na jednom z našich lesních výpustných míst vrátili do přírody.