Bagoun (2014-2018)
(30.12.2018 - 14:30)
Od textu o veverce, která opustila tento svět, se jaksi očekává, že by měl být smutný. Hrdina tohoto povídání, sameček Bagoun, ale prožil bohatý, dobrodružný, plnohodnotný a v plném smyslu slova krásný život divoké veverky, a tak je náš smutek z jeho odchodu prodchnutý radostí, která časem ve vzpomínkách na něj převládne.
Bagoun se do naší záchranné stanice dostal 25. srpna 2014 jako ještě slepé a zcela zbědované veverče. Nalezen byl v Praze na Letné, ležící na zemi na asfaltovém chodníku, těžce dehydrovaný a vysílený (na jednom ze čtyř přiložených snímků je těsně po přijetí k nám). Kdyby byl nalezen o pár desítek minut později, bylo by už pozdě a i takhle byla jeho léčba komplikovaná, takže jsme se v prvních dnech neustále obávali, že nepřežije. Ze slepého prcka ale během dalších čtyř týdnů kojení a léčby vyrostl zdravý veverčí kluk, u nějž nic nebránilo vypuštění do přírody.
K veverčatům, jejichž život zpočátku "visí na vlásku", si ale obvykle vytvoříme hlubší vztah než k jiným, a tak se Bagounovi dostalo vzácné výsady v podobě vypuštění nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás v areálu záchranné stanice. Bagouna jsme přímo z voliéry vypustili 27. října 2014 a následovalo to, co se u samců stává jen vzácně - sameček zůstal žít v okolí. Veverčí kluci totiž mají "toulavou krev", a tak se na místě vypuštění obvykle zdrží jen pár týdnů (či nanejvýš měsíců), a poté vyrazí do světa, hledat samice i jiná "povyražení", která jim veverčí život nabízí.
Bagoun ale naší velkou zahradu a přilehlý lesík přijal za své teritorium a na následující čtyři roky se stal jeho mužským "vládcem". Do vzdálenějšího okolí odcházel jen někdy v době námluv, ale vždy nenajvýš jen na pár dní či týden, takže po většinu z oněch čtyř let od jeho vypuštění jsme ho ve větvích stromů či u krmítka vídali denně či obden.
Bagoun se okamžitě po vypuštění, jak to u veverek bývá, "proměnil" v divokou veverku, na které nedlouhý "dětský" život v záchranné stanici nezanechal žádné stopy. Tak jako jiné veverky trávil život obvyklým veverčím způsobem - stavbou hnízd, sháněním potravy, vymezováním se vůči občasným konkurentům, kteří do jeho teritoria zabloudili a po část roku okouzlováním samiček, žijících v okolí. Úspěch měl především u Malé Pinky, samičky, kterou jsme shodou okolností vypustili též přímo u nás (jen o pár dní dříve než jeho) a která též v lokalitě zůstala žít natrvalo. Bagoun se tak v následujících čtyřech letech stal opakovaným otcem mláďat Malé Pinky a předal své geny několika desítkám divokých veverek.
Bagouna jsme v plné síle vídali více než čtyři roky, až do poloviny letošního prosince. Poté se jeho zdravotní stav ze dne na den prudce zhoršil - zeslábl, zmalátněl, jen těžce se pohyboval a z hnízda vylézal jen na pár minut, aby se na jednom ze zdejších krmítek najedl a napil. Po třech dnech pokusů se nám ho nakonec ve chvíli, kdy už byl zcela dezorientovaný, podařilo odchytit. Jeho stav už ale byl beznadějný - antibiotika ani další podpůrná léčba nezabrala. Ve třech posledních dnech svého života se tak Bagoun vrátil "do dětství" - bezvládný je celé prospal ve vyhřívané přepravce, stejně jako před čtyřmi a půl lety opečovávaný svou "náhradní maminkou", Káťou, která ho vždy, když se na pár vteřin ze svého katatonického stavu probral, krmila a napájela stříkačkou. Zemřel v klidu a bez bolestí v pátek 21. prosince ráno a týž den jsme ho pohřbili na zahradě pod vysokým modřínem, vedle samečka Krýti, jednoho z hrdinů knížky "Veveřácká kronika".
Se čtyřmi úspěšnými lety života v přírodě od vypuštění je Bagoun našim rekordmanem. Byl to úžasný veveřák a prožil úžasný život. Nikdy na něj nezapomeneme.
85 veverčat a 2 plšátka v roce 2018
(09.12.2018 - 11:19)
Jako každý rok (letos tedy už pojedenácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2018 jsme přijali z celé České republiky 85 mláďat veverky obecné (a 2 mláďata plcha velkého). Z 85 veverčat bylo 46 "holek" a 39 "kluků". Pokud jde o barevnost, nejčastěji byla zastoupena rezavá (30 mláďat), černých bylo 17, hnědorezavých 14, černých s rezavým lemem kolem bříška 13, mahagonových bylo 7, hnědých 3 a 1 parciální albín. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost). Starali jsme se ale i o 13 úplných "holátek" bez srsti mladších 14 dnů, mezi nimi byla i pouhých 7 dní stará paterčata, vážící necelých 20 gramů a velikostí srovnatelná s burákem (mimochodem, všech 5 se nejen podařilo odchovat, ale i vrátit do přírody).
Z 85 mláďat jsme při životě udrželi 70, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 70 veverčat jsme 68 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 2 mláďata "z podzimu" budou kvůli nízkému věku vypuštěna až na jaře.
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2018 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Olomouc, Prostějov, Brno aj.), do Ústí nad Labem, Děčína či Adršpachu.
Na 68 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože část nalezenců tvořila dvojčata, trojčata, čtyřčata a paterčata) jsme letos najeli více než 17.000 kilometrů. Jen pro zajímavost - v srpnu, kdy jsme mláďat přijali nejvíc (17), jsme pro ně vyjížděli 16x.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy "Veveřácká kronika"), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou zde na našem webu vypsány
tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi
Bílý ocásek
(22.11.2018 - 20:33)
V červenci jsme tu sadou fotografií představovali 12 dnů staré veverčí holátko se vzácnou genetickou poruchou, tzv. parciálním albinismem. Černá veverčí holčička, kterou jsme si přivezli od nálezkyně z Prahy, totiž měla bílou špičku ocásku, zřetelně kontrastující s její černou barvou srsti. Z původně třicetigramového holátka postupně vyrostla nádherná statná veverka a protože jsme se z pohledu na její raritní zabarvení chtěli těšit co nejdéle, nevrátili jsme ji do přírody na některém z našich lesních výpustných míst, ale vypustili jsme ji přímo v areálu záchranné stanice. Samička se nám odvděčila tím, že se nevydala "do světa", ale zatím se stále zdržuje v blízkém okolí, na naší velké zahradě a v přilehlém lesíku. Vypustili jsme ji 16. října, má tedy za sebou 5 týdnů samostatného života v přírodě a jak vypuštění, tak následující týdny zvládla s naprostou suverenitou. Na stromech při hledání potravy ji vídáme téměř každý den a na rozdíl od jiných veverek nemáme žádný problém s její identifikací - kvůli bílému zakončení ocasu je opravdu nezaměnitelná. Ke třem snímkům dnes již téměř půlroční veverky v korunách podzimně zbarvených stromů přidáváme i jeden snímek z jejího dětství.
Veverčí směs s atestem naší záchranné stanice
(04.11.2018 - 20:10)
Podzim má řada lidí spojený se zahájením zvířecí "krmné sezóny", tipem se tedy připojujeme i my. Veverkám je na rozdíl od ptáků vhodné pomáhat příkrmem nejen v zimě, ale po celý rok, naplněné veverčí krmítko totiž na jaře i v létě ocení jak těhotné či kojící samice, tak odrůstající mláďata. Zásluhou e-shopu Zelená domácnost, který vyrábí a prodává i skvělá veverčí krmítka, se před pár dny poprvé v ČR dostala do prodeje i speciální krmná směs pro "české" veverky. Na jejím sestavení se naše záchranná stanice podílela, a tak můžeme garantovat, že z ní budou divoké veverky nadšené. Směs je na Zelené domácnosti v prodeji (tady: https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky) ve dvou provedeních, standardním a luxusnějším, svůj účel ale výborně splní i levnější z nich. Tento text doplňujeme pro zpestření čtyřmi snímky letošních potomků naší odchovankyně, samičky Malé Pinky, která už déle než čtyři roky od vypuštění stále šťastně žije v okolí naší záchranné stanice a půdu našeho domu s oblibou používá jako "porodnici".
Smolíček
(07.10.2018 - 12:13)
Na zpravodajských webech se občas objeví smutné snímky z Ameriky, na nichž jsou mláďata tamních veverek popelavých s ocasy slepenými dohromady smůlou tak pevně, že je dokáže oddělit jen člověk-zachránce. S podobným případem navzájem slepených veverčat jsme se v ČR naštěstí nikdy nesetkali, mláďat ve větší či menší míře "znečištěných" smůlou jsme ale už několik viděli. Pro letošního exemplárního "smolíčka" jsme si v létě jeli do Cejlu u Jihlavy. Tehdy necelých sedm týdnů starý veverčí klučina musel být ztracený několik dní, protože byl totálně vysílený a hladový. Při svém zoufalém osamělém putování lesem se na některém stromě "zmáčel" od smůly opravdu důkladně, protože měl její zatuhlé chuchvalce po celém těle, nejvíc na krku, bříšku a zadních tlapkách (zachycují to tři ze čtyř přiložených fotografií). Levou přední nohu měl dokonce smůlou částečně přilepenou k hrudi, takže se kvůli tomu nemohl normálně pohybovat. Po důkladném vystříhání postižených míst sice nějaký čas vypadal jako "strašák", jak ale dokazuje hned první snímek, dnes už na jeho nádherné husté srsti po smůle nezůstala ani stopa.
Pinky v České televizi
(07.10.2018 - 11:46)
V září odvysílala Česká televize v pořadu "Gejzír" šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici. Protože vystupování v médiích (z mnoha důvodů) v drtivé většině případů odmítáme, jde o vzácnou příležitost vidět záběry z našeho každodenního "života s veverčaty". Reportáž měla původně být o "Veveřácké kronice" (proto jsme s jejím natočením souhlasili), i když je v ní ale knížka nakonec bohužel zmíněna jen okrajově, je výsledek docela zábavný a dostatečně "veverčí".
Reportáž je k přehrání na webu ČT
tady
Králík
(16.09.2018 - 14:09)
Jednou z kuriozit, kterou nám nabídla letošní veverčí sezóna, je veverče "bez ocásku". Pro tehdy 2 týdny starou veverčí holčičku jsme si dojeli v polovině srpna až na Moravu, k Prostějovu a už na první pohled bylo jasné, že má za sebou hrůzný zážitek - pravděpodobně kočka (či jiný veverčí predátor) jí totiž ukousla více než polovinu ocásku a způsobila i další menší poranění. Veverče se nám naštěstí podařilo vyléčit a dnes, kdy je staré 6 týdnů, mu zůstala jen "památka" v podobě výrazně kratšího ocasu, kvůli kterému dostalo přezdívku "králík". Protože veverčí holčička se zkráceným ocasem vyrůstá a bere ho tedy jako přirozený, neměl by ji nijak handicapovat při pohybu a rovnováze, takže její návrat do přírody bude pravděpodobně možný. Na jedné z přiložených fotografií jsme "králíka" vyfotili vedle jiného stejně starého veverčete, aby byl rozdíl v délce jejich ocásků dokonale patrný.
Zářijová školka
(02.09.2018 - 15:20)
Každé z našich dosavadních jedenácti "báječných let s veverčaty" bylo trochu jiné. Zvláštností toho letošního byl nevídaný příval malých a ještě slepých veverčat ve druhé polovině srpna, tedy v době, kdy v jiných letech naše "sezóna" už pomalu končila a připravovali jsme poslední skupiny odrostlejších veverčat na vypuštění. Přesně je to vidět na číslech - dnes, tedy v neděli 2. září, se stále staráme o 40 veverčat, z nichž 21 je kojenců (ručně krmených náhražkou mateřského mléka) a z těchto 21 je 7 ještě slepých, tedy mladších než měsíc. Čtyři slepé veverčí sourozence, staré cca 3 týdny, jsme si naposledy přivezli včera z Podkrkonoší, což je v tomto ročním období opravdu anomálie. Snímky některých našich momentálních veverčích "miminek" najdete na čtyřech přiložených fotografiích.
Plšička Pepper
(26.08.2018 - 12:01)
Rok co rok v létě nám zavolá několik nálezců údajného veverčete, jimž po vyslechnutí bližšího popisu malého chlupatého tvora vysvětlíme, že ve skutečnosti našli mládě plcha. Plch je totiž jediným tvorem v české přírodě, který je v určitém věkovém stadiu veverčeti trochu podobný, takže dokáže laického nálezce zmást. Ze čtyř druhů plchů, kteří v ČR žijí (plch velký, lesní, zahradní a plšík lískový), dochází nejčastěji k záměně u plcha velkého (latinsky Glis glis), který je z plchů největší a v dospělosti může narůst až ke 300 gramům. A protože plši jsou úchvatní tvorové, někdy neodoláme, a obzvlášť když jde o holátko, vyžadující složitou a "piplavou" péči, dojedeme si pro něj.
Letos se k nám takto dostalo suverénně nejmenší plšátko ze všech, o které jsme se kdy starali. Slepá plší holčička (jde o mládě plcha velkého), pro kterou jsme si 8. srpna dojeli do Brandýsa nad Orlicí, tehdy vážila pouhých 8 gramů a byla cca týden stará. Miniaturní tvoreček, velký tehdy jako burák či polovina malíčku (jak dosvědčují fotografie), za necelé tři týdny u nás už docela narostl, takže nyní váží 28 gramů a je velký už jako buráky dva. :)
Růst i dospívání plchů je ale více než dvakrát rychlejší než u veverčat, takže momentálně měsíc stará plšička (na rozdíl od stejně starých veverčat, která v tomto věku celý den po "miminkovsku" jen spí) už kromě kojení ochutnává i piškoty a aktivně (a rychle) pobíhá. Jako všichni plši i ona má kromě hebké srsti i nádherné velké oči, vlastní všem tvorům, kteří den prospí a aktivní jsou výhradně v noci.
Nad plšičkou Pepper (jméno dostala podle Pepper Potts, sekretářky Iron Mana) by jistě zajásali i numerologové - přivezli jsme si ji 8.8. 2018, vážila 8 gramů a její momentální IQ odhadujeme na 8. :)
Mileniál
(12.08.2018 - 17:39)
Dovedete si představit, že byste se tři dny nemohli vyčůrat? Vžít se do toho, jak strašlivá musí být bolest z močového měchýře přeplněného k prasknutí? Přesně tím si prošel malý černý veverčí kluk, nalezený u Hřenska. Dokud jsou totiž veverčata slepá, tedy celé první čtyři týdny života, nedokáží sama čůrat. (V hnízdě je k močení matka stimuluje olizováním genitálií a pokud se takto malé veverče dostane k lidem, musí se po každém krmení vyčůrat s lidskou pomocí, stimulací vývodu močové trubice.)
Vina za třídenní veveřáčkovo utrpení ale nepadá na nálezkyni. Ta totiž po objevení veverčího klučiny v lese na zemi strávila několik hodin marnou anabází v Děčíně, když se pokoušela najít radu či pomoc u několika veterinářů, v ZOO i jednom z místních útulků. Všichni tito "profesionálové" ji bohužel dali jen nesmyslné rady a posílali ji "od čerta k ďáblu", aniž by jediný z nich poradil to, co by mělo okamžitě napadnout každého rozumně uvažujícího odborníka - že by měla zavolat do některé ze záchranných stanic pro volně žijící živočichy. Nálezkyně, která byla na Děčínsku na dovolené na chatě (mimo civilizaci i internet), se tedy na základě absurdních rad ze zoufalství pokusila o mládě na chatě tři dny pečovat sama, než se dostala k internetu a našla kontakt na nás.
Z popisu okolností i z mobilem poslané fotografie veverčátka se strašlivě nafouklým bříškem od přeplněného močového měchýře jsme pochopili, že jde doslova o vteřiny, vyrazili jsme tedy k nálezkyni okamžitě přímo z výjezdu pro jiné mládě za Prahou a protože nám vyjela naproti, předali jsme si mládě včas, takže k prasknutí močového měchýře nedošlo. Ještě několik dalších dní (vše popisované se odehrálo minulou neděli) zbědovaný veveřáček bojoval o život, dnes již ale jeho zdravotní stav vypadá optimističtěji.
Ne že by nám na životě některého z našich veverčích "chovanců" nezáleželo, dva týdny starý klučina z Hřenska je ale přece jen obzvlášť výjimečný případ - je to totiž v naší evidenci veverčátko s pořadovým číslem tisíc. Od jeho přijetí tedy už můžeme hrdě říkat, že za jedenáct let, co fungujeme, prošlo naší rodinnou "veverčí" stanicí čtyřciferné množství veverčat...