PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 11 let existence od roku 2008 do konce roku 2018 prošlo 1.016 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2018, jsme přijali 85 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2018 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před třemi lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika




Bagoun (2014-2018)

(30.12.2018 - 14:30)
Od textu o veverce, která opustila tento svět, se jaksi očekává, že by měl být smutný. Hrdina tohoto povídání, sameček Bagoun, ale prožil bohatý, dobrodružný, plnohodnotný a v plném smyslu slova krásný život divoké veverky, a tak je náš smutek z jeho odchodu prodchnutý radostí, která časem ve vzpomínkách na něj převládne.
Bagoun se do naší záchranné stanice dostal 25. srpna 2014 jako ještě slepé a zcela zbědované veverče. Nalezen byl v Praze na Letné, ležící na zemi na asfaltovém chodníku, těžce dehydrovaný a vysílený (na jednom ze čtyř přiložených snímků je těsně po přijetí k nám). Kdyby byl nalezen o pár desítek minut později, bylo by už pozdě a i takhle byla jeho léčba komplikovaná, takže jsme se v prvních dnech neustále obávali, že nepřežije. Ze slepého prcka ale během dalších čtyř týdnů kojení a léčby vyrostl zdravý veverčí kluk, u nějž nic nebránilo vypuštění do přírody.
K veverčatům, jejichž život zpočátku "visí na vlásku", si ale obvykle vytvoříme hlubší vztah než k jiným, a tak se Bagounovi dostalo vzácné výsady v podobě vypuštění nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás v areálu záchranné stanice. Bagouna jsme přímo z voliéry vypustili 27. října 2014 a následovalo to, co se u samců stává jen vzácně - sameček zůstal žít v okolí. Veverčí kluci totiž mají "toulavou krev", a tak se na místě vypuštění obvykle zdrží jen pár týdnů (či nanejvýš měsíců), a poté vyrazí do světa, hledat samice i jiná "povyražení", která jim veverčí život nabízí.
Bagoun ale naší velkou zahradu a přilehlý lesík přijal za své teritorium a na následující čtyři roky se stal jeho mužským "vládcem". Do vzdálenějšího okolí odcházel jen někdy v době námluv, ale vždy nenajvýš jen na pár dní či týden, takže po většinu z oněch čtyř let od jeho vypuštění jsme ho ve větvích stromů či u krmítka vídali denně či obden.
Bagoun se okamžitě po vypuštění, jak to u veverek bývá, "proměnil" v divokou veverku, na které nedlouhý "dětský" život v záchranné stanici nezanechal žádné stopy. Tak jako jiné veverky trávil život obvyklým veverčím způsobem - stavbou hnízd, sháněním potravy, vymezováním se vůči občasným konkurentům, kteří do jeho teritoria zabloudili a po část roku okouzlováním samiček, žijících v okolí. Úspěch měl především u Malé Pinky, samičky, kterou jsme shodou okolností vypustili též přímo u nás (jen o pár dní dříve než jeho) a která též v lokalitě zůstala žít natrvalo. Bagoun se tak v následujících čtyřech letech stal opakovaným otcem mláďat Malé Pinky a předal své geny několika desítkám divokých veverek.
Bagouna jsme v plné síle vídali více než čtyři roky, až do poloviny letošního prosince. Poté se jeho zdravotní stav ze dne na den prudce zhoršil - zeslábl, zmalátněl, jen těžce se pohyboval a z hnízda vylézal jen na pár minut, aby se na jednom ze zdejších krmítek najedl a napil. Po třech dnech pokusů se nám ho nakonec ve chvíli, kdy už byl zcela dezorientovaný, podařilo odchytit. Jeho stav už ale byl beznadějný - antibiotika ani další podpůrná léčba nezabrala. Ve třech posledních dnech svého života se tak Bagoun vrátil "do dětství" - bezvládný je celé prospal ve vyhřívané přepravce, stejně jako před čtyřmi a půl lety opečovávaný svou "náhradní maminkou", Káťou, která ho vždy, když se na pár vteřin ze svého katatonického stavu probral, krmila a napájela stříkačkou. Zemřel v klidu a bez bolestí v pátek 21. prosince ráno a týž den jsme ho pohřbili na zahradě pod vysokým modřínem, vedle samečka Krýti, jednoho z hrdinů knížky "Veveřácká kronika".
Se čtyřmi úspěšnými lety života v přírodě od vypuštění je Bagoun našim rekordmanem. Byl to úžasný veveřák a prožil úžasný život. Nikdy na něj nezapomeneme.

Ještě slepý necelé 4 týdny starý Bagoun po přijetí k nám. Bagoun (vlevo) během námluv se samičkou Malou Pinky, matkou mnoha jeho potomků. Čtyřletý Bagoun v plné síle a kráse na střeše jedné z voliér na zahradě. Bagoun sem chodil okouzlovat handicapované samičky, které v nich trvale žijí. Poslední snímek zdravého Bagouna z 10. prosince 2018. Do hnízda si nesl vlněný česanec, který divokým veverkám chystáme v odlehlých koutech zahrady na zateplení hnízd.

85 veverčat a 2 plšátka v roce 2018

(09.12.2018 - 11:19)
Jako každý rok (letos tedy už pojedenácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2018 jsme přijali z celé České republiky 85 mláďat veverky obecné (a 2 mláďata plcha velkého). Z 85 veverčat bylo 46 "holek" a 39 "kluků". Pokud jde o barevnost, nejčastěji byla zastoupena rezavá (30 mláďat), černých bylo 17, hnědorezavých 14, černých s rezavým lemem kolem bříška 13, mahagonových bylo 7, hnědých 3 a 1 parciální albín. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost). Starali jsme se ale i o 13 úplných "holátek" bez srsti mladších 14 dnů, mezi nimi byla i pouhých 7 dní stará paterčata, vážící necelých 20 gramů a velikostí srovnatelná s burákem (mimochodem, všech 5 se nejen podařilo odchovat, ale i vrátit do přírody).
Z 85 mláďat jsme při životě udrželi 70, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 70 veverčat jsme 68 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 2 mláďata "z podzimu" budou kvůli nízkému věku vypuštěna až na jaře.
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2018 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Olomouc, Prostějov, Brno aj.), do Ústí nad Labem, Děčína či Adršpachu.
Na 68 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože část nalezenců tvořila dvojčata, trojčata, čtyřčata a paterčata) jsme letos najeli více než 17.000 kilometrů. Jen pro zajímavost - v srpnu, kdy jsme mláďat přijali nejvíc (17), jsme pro ně vyjížděli 16x.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy "Veveřácká kronika"), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou zde na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Naše letošní ´nejkurióznější´ veverče má kvůli tzv. parciálnímu albinismu bílou špičku ocásku, zřetelně kontrastující s její černou barvou srsti. Veverčí holčičku jsme si přivezli jako dvanáctidenní holátko bez srsti z Prahy a protože jsme se z pohledu na její raritní zabarvení chtěli těšit co nejdéle, vypustili jsme ji do přírody nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás. Vypuštění v polovině října zvládla s naprostou suverenitou a od té doby ji na stromech v blízkém okolí stále vídáme téměř každý den. Na rozdíl od jiných veverek nemáme žádný problém s její identifikací - kvůli bílému zakončení ocasu je opravdu nezaměnitelná. Takhle vypadala ve věku necelých tří týdnů. Naši letošní nejmladší nalezenci. Paterčatům z Mnichova Hradiště (samé holčičky!) bylo v den nálezu pouhých 7 dní a vážila kolem 18 gramů. Jen pro představu - až do přechodu na pevnou stravu u nás každé z mláďat na snímku absolvovalo přes 300 krmení náhražkou mateřského mléka stříkačkou, tedy jen těchto 5 veverčat krmila Káťa 1.500x. Letos v srpnu jsme po 11 letech péče o veverčata přijali mládě s jubilejním pořadovým číslem 1.000. Desetidenní klučina byl nalezen u Hřenska. Pro plchy máme slabost, a tak každý rok ´pro radost´ přijmeme alespoň jedno plšátko. Pro plší holčičku na snímku jsme si jeli na Moravu.