PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 11 let existence od roku 2008 do konce roku 2018 prošlo 1.016 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2018, jsme přijali 85 veverčat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2018 najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před třemi lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika



V roce 2008 (stejně jako v letech předchozích) jsme zprávy ze záchranné stanice na web umisťovali jen sporadicky. Níže tedy najdete jen 12 zpráv o těch nejvýraznějších z nalezených veveřátek.



Cookie s Cizincem

(16.12.2008 - 13:02)
Na prvním snímku můžete spatřit samečka Cizince, který k nám doputoval začátkem prosince 2008. Momentálně je to jediná zde žijící veverka, která nebyla do okolí vypuštěná z naší záchranné stanice. Na dalších fotografiích doprovází v cestě za potravou samičku Cookie, tmavší z obou jedinců.

Moss s Pirou

(16.11.2008 - 13:02)
Na následující sérii fotografií můžete vidět černého veveřáka Mosse a rezavého veveřáka Piru, hlavní aktéry zprávy Kluci půdaři, zveřejněné 2. února 2009. Snímky byly pořízeny od září do prosince 2008.


Kluci půdaři

V září jsem tu psala o veveřím klukovi Mossovi, kterého jsem začátkem července 2008 vypustila z naší záchranné stanice a který na mě i přes život ve volné přírodě nezapomněl. Černému veveřákovi vydrželo pevné přátelství se mnou ještě dva měsíce po vypuštění. Když mě na zahradě potkal, bez ostychu si bral z mé ruky potravu a v okamžicích, kdy se cítil v obzvlášť dobrém rozmaru, jsme si třeli na památku starých dobrých časů "čumáček o čumák".

Jak se ale dalo předpokládat, čím déle žil Moss "v divočině", tím méně stál o mou přítomnost a více si vystačil sám se sebou. Sice bylo znát, že mě stále poznává, ale uživit se už dávno dokázal a ke spokojenému životu mě zkrátka vůbec nepotřeboval. Občas ho ještě chuť na lískový oříšek přiměla spolknout vlastní hrdost a přiblížit se, aby zjistil, jestli se v nabízeném hrníčku s potravou neskrývá nějaká lahůdka, ale jakmile začaly dozrávat ořechy na stromech v okolí, přestal si mě všímat definitivně.

Tehdy jsem očekávala, že mi záhy zmizí z dohledu a už ho, stejně jako řadu dalších vypuštěných veverek, nikdy nespatřím. Moss mě ale mile překvapil. Místo aby zmizel hledat štěstí v okolních lesích, chytře se nastěhoval s prvními podzimními větry přímo na půdu našeho domu, odkud den co den s rozbřeskem vyráží do okolí a kam se na přespání (skulinou mezi okapem a hranou střechy) opět vrací. A nejen to! Postupně navázal přátelství s dalším rezavým veveřákem Pirou, kterého jsem vypouštěla ze stanice začátkem září a dokonce začali na půdu chodit přespávat spolu.

Pira se dostal do stanice v polovině července jako vystrašený zubožený čtyřtýdenní veveřák. Nalezen byl díky všímavé čivavě, která ho vystopovala pod jedním z keřů v pražském parku a její hodná majitelka ho k nám obratem dovezla. Podle toho jak vypadal a jak se choval, si Pira vytrpěl své. Byl silně dehydrovaný, na čumáčku měl strup ze zaschlé krve a srst doslova prorostlou mušími vajíčky. Lidí se strašně bál a na jakýkoliv pohyb ve svém okolí reagoval zuřivými výpady. Nejvíce ho lekalo, když se k němu cokoli přibližovalo zeshora, z čehož usuzuji, že hnízdo s veveří rodinkou nejspíš napadl opeřený predátor a Pira byl jediný, kdo se pádem ze stromu zachránil. Podle počtu a stadia muších vajíček v srsti je možné i to, že jako jediný pozornosti predátora unikl a z hnízda se vyplazil ven až v okamžiku, kdy už téměř umíral hlady a pochopil, že se pro něj matka nikdy nevrátí.

Pirovi se v obličejíku zračil setrvalý výraz čirého zoufalství, odmítal jíst a vůbec se tvářil jako když od života očekává jen další sérii nekonečného utrpení. Má ruka přibližující se k jeho pelíšku mu zřejmě připomínala prožitou hrůzu, divoce proti ní máchal pacičkama a když zjistil, že jí nedokáže uniknout, alespoň do ní z posledních sil kousal a škrábal. Přijímat od takového "nepřítele" potravu samozřejmě odmítal a tak se každé krmení stávalo bojem kdo z koho.

Na takovéto "divočáky" jsem si ale dávno vymyslela fintu, která naštěstí zabrala i na zoufalého Piru. Bázlivého veveřáka jsem přidala k dalším čtyřem přibližně stejně starým mláďatům, která právě v té době ve stanici pobývala a při příštím krmení jsem zkusila stříkačku s mlékem prostrčit mezi jejich tělíčky. Hladový Pira, který dotek lidské ruky nesnesl, si mezi chlupatými tělíčky špičku stříkačky nalezl a v domnění, že se jedná o bradavku veveří maminky, se lačně přisál. Od té doby byl příjem potravy bez problémů. Nejprve jsem postupně nakrmila veveřátka, která s lidskými doteky problém neměla, vrátila je zpátky do pelíšku k Pirovi a jakmile usnula promotána v jeden velký chumel, prostrčila jsem mezi tělíčky stříkačku a najedl se i on. Přítomnost ostatních mláďat Pirovi navíc pomohla i psychicky a necítil se tak opuštěný, když opět získal alespoň nějakou "rodinu".

Doufala jsem, že jakmile přejde Pira z mléčné stravy na pevnou a bude moci být umístěn ve velké venkovní voliéře, kde člověka spatří nanejvýš dvakrát denně, uklidní se a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizí. Pira byl sice ve voliéře evidentně spokojený, jenže ustrašenost mu i nadále zůstala. Začátkem září byl veveřák zralý na vypuštění do přírody a protože to byl takový "zoufalec", rozhodla jsem se, že stejně jako Mosse i jeho vypustím přímo "u nás", aby se mohl případně do voliéry ještě vrátit a využít mnoha na zahradě rozmístěných krmítek a dřevěných budek.

První tři dny po vypuštění jsem Piru několikrát náhodně zahlédla, jak s výrazem vtěleného neštěstí posedává na některé z větví a ustrašeně civí do dálky. Do voliéry se ale vrátit zpátky nechtěl a i když tu možnost měl, nikdy ji nevyužil. Znovu jsem ho spatřila asi po týdnu a obrovsky se mi ulevilo. Za tu dobu se v přírodě adaptoval a výraz zoufalství mu z tváře konečně zmizel.

Prozatím ale zůstal skromným přizpůsobivým veveřím klukem a možná právě to ho svedlo dohromady se sebevědomým Mossem, který mu dodával potřebnou životní odvahu. A tak, i když je to ve veveřím světě výjimkou, zůstali oba "kluci" prozatím přáteli a už 4 měsíce spolu svorně přespávají na půdě našeho domu. V nadšení, že si oba tak rozumí a rozhodli se s námi spát "pod jednou střechou", jsem se jim snažila bydlení na půdě vylepšit košíčky vycpanými kokosovým vláknem. Chytří veveřáci na mě ale s přehledem vyzráli. Dřevěným obložením domu si našli cestu až nad jeden z okenních výklenků, který jsme před časem v rámci zateplení domu vycpali hromadou ovčí vlny a zabalení v hřejivé houni v ní každou noc chrní jako beránci...

Snídaně na javoru

(16.10.2008 - 13:27)
Na následujících snímcích jsou zachyceny dva ze čtyř letošních nalezenců a odchovanců zdejší záchranné stanice, kteří se trvale zabydleli v okolí zahrady. Oblíbenou pochoutkou se pro ně na podzim staly kromě ořechů i semínka javoru. Jak jsem vypozorovala už dříve sledováním divoké veverky Pinky, nejvíce jim chutnají semínka klasického javoru babyky (acer campestre), o ostatní javorové odrůdy místní veverky vůbec nestojí.

Pindruše

(16.10.2008 - 13:20)
Samička Pindruše je posledním z letošních nalezenců. Do stanice se dostala jako čtyřtýdenní veveřátko vypadlé z hnízda až v polovině října, kdy už většina rozumných veverek potomky nemívá. Milá bezproblémová samička se stala dočasnou oblíbenou členkou naší domácnosti, jak je ostatně z níže zobrazených fotografií patrné.

Bobíšek

(16.09.2008 - 13:27)
Bobíšek se do naší záchranné stanice dostal jako tříměsíční mládě, odchované paní Katnarovou ze Vsetína. Čtyřtýdenní veveřátko vypadlé z hnízda našla paní Katnarová poblíž chaty u lesa, dokrmila ho, ale protože si ho nemohla dlouhodobě ponechat, hledala pro něj umístění. Bobíška, který do té doby žil v menší ptačí kleci v bytě, jsme na nějaký čas umístili do prostorné šestimetrové venkovní voliéry, kde se rozběhal a zvyknul si na přítomnost jiných veverek. Poté jsme ho, protože zůstal i nadále částečně krotký, vypustili přímo v areálu zahrady, aby se mohl postupně osamostatnit. Bobíškovi se na svobodě velice líbilo, ale akátový lesík neopustil, každý den se chodil najíst do veveřáckého krmítka a občas navštěvoval voliéru s nalezenci, kteří na svůj návrat na svobodu teprve čekali. Po čtrnácti dnech od vypuštění Bobíšek onemocněl, pravá tvář mu otekla tak, že nemohl polykat a dostal urputný průjem. Naštěstí se ve své nemoci uchýlil k domu, kde se nám ho podařilo odchytit. Bobíška jsme vyléčili a po týdnu pobytu ve voliéře se do přírody zase vrátil. Zatím se stále věrně drží v okolí zahrady a k přespání rád využívá některou z mnoha budek rozmístěných v jejím okolí.

Moss

(16.09.2008 - 13:27)
Na následujících snímcích naleznete veveřáka Mosse, jednoho z pacientů naší záchranné stanice Pinky. Moss se k nám dostal jako čtyřtýdenní mládě a z hnízda byl matkou vyhozen s největší pravděpodobností úmyslně pro urputný průjem. Veveřáka se nám podařilo vyléčit a i po šesti týdnech na svobodě se k nám na zahradu stále vrací. Ačkoliv ostatní vypuštěné veverky si ke mně už po jednom dni ve volné přírodě pro oříšek nepřijdou, veveřák Moss mi stále sedá na rameni jako dřív a pochoutky si bere přímo z dlaně. Bližší podrobnosti naleznete v článku "Můj život s Tarzanem" ze září 2008. Na snímcích je Moss zachycen v různých částech zahrady, mimo jiné i na krmné plošině s veveřáckým krmítkem, na tunelu s domácím veveřákem Krýťou či přímo na mé ruce.


Můj život s Tarzanem

Dnes jsem se rozhodla napsat o jednom neobyčejném přátelství, které se vyvinulo mezi člověkem (mnou) a divokou veverkou (černým samečkem Mossem). Ale začněme popořádku...

Od jara letošního roku jsme uvedli do chodu záchrannou stanici pro veverky (prošlo ji k dnešnímu dni přesně 30 nalezených veveřích mláďat, a přes zubožený stav řady z nich všechny přežily) a tak mě telefon zvonící v 10 hodin večer s ustaranou paní na konci, která našla veverku a neví co s ní, ani trochu neudivil. Budoucí pacient byl tentokrát nalezen v Hulíně, což je sice od mého bydliště přes půl republiky, ale protože mám veverky ráda a práce s nimi mě baví, neváhala jsem ani vteřinu a pro veveřáka dojela.

Mrňous byl nalezen ve věku 4 týdnů, bezvládný, prochladlý, promočený a se zadečkem notně obaleným vlastními výkaly. Při příjmu se oproti jiným pacientům tedy příliš nelišil, ale záhy se ukázalo, že jsem na omylu. Veveřák totiž měl urputný průjem, na který osvědčené finty nezabíraly a já nepochybovala o tom, že byl zároveň i hlavní příčinou, proč prcek "letěl" z hnízda. (Pokud veveří maminka zjistí, že s mládětem není něco v pořádku, neváhá a z hnízda ho nemilosrdně vyhodí.)

Nad mrňousem, kterému jsem dala jméno Moss, jsem bděla ve dne v noci, posílala vzorky výkalů na vyšetření a o každou kapičku aplikovaného léku se s ním rvala jako o život. Dlouhých 14 dní trvalo, než se nám spolu s veterináři podařilo objevit lék, který na jeho potíže zabíral, ale protože se dal aplikovat pouze ve formě injekce, vytrpěl si ode mě malý pacient své. Píchání veveřáka se pro mě stalo noční můrou a jediné, čím jsem se při trefování do jeho kostnaté zadničky uklidňovala, bylo, že by bez něj nevyhnutelně zahynul. Nezapomenu na den, kdy mi v půli léčby ležel bezvládně na hrudi, já ho něžně hladila po srsti a do ucha mu uklidňujícím hlasem drmolila nesmysly, přesvědčená, že právě umírá.

Nicméně léčba zabrala a o měsíc později už sdílel největší - šestimetrovou - ze zahradních voliér spolu s ostatními stejně starými nalezenci, aby v ní odvykl člověku a připravil se na návrat do přírody. Předchozí zkušenost s veverkami mě naučila, že stačí měsíc venku mezi "svými" a předchozí vazba s člověkem, utvořená pravidelným přísunem mateřského mléka, se záhy vytrácí. Pár výjimek si ke mně sice ještě občas přišlo při mých "sanitárních" návštěvách voliéry pohrát či pro ořech, ale jak dny ubíhaly, byli čím dál raději mezi ostatními chlupatci a i jedincům, kteří na mě nedokázali zcela zapomenout, jsem se po vypuštění do volné přírody z hlavy "vypařila".

Ne tak Mossovi. I když jsem mu první měsíc pobytu ve venkovní voliéře podávala potravu pouze okýnkem a na nutné uklízecí práce se snažila docházet v době, kdy veverky spaly, stejně se kdykoliv mě byť jen zdálky zahlédl "rozbublal" přátelským pobrukováním a zavěšený za všechny čtyři tlapky na stěně z pletiva doufal, že se mu konečně splní sen a já vejdu dovnitř. (Jeho přátelství pro mě bylo o to dojemnější, že jsem mu v dětství působila v podstatě jen samou bolest a to, že dělám vše jen pro jeho dobro, vědět nemohl.) Jednoho dne se zákonitě stalo, že byla hradba z pletiva, která mezi námi stála, prolomena a veveřák se vzbudil zrovna ve chvíli, kdy jsem uvnitř voliéry vyhrabávala z veveřích skrýší zbytky ovoce. Nadšené vítání nebralo konce, Moss broukal jako pominutý a já mu napodobením veveřího mumlání odpovídala. Nakonec se mi něžně stulil do dlaně (poloha, které jsme v "dětství" říkali, že "dělá miminko") a s packama křečovitě svírajícíma můj prst slastně usnul. Od toho okamžiku mé zábrany definitivně padly a začala jsem za veveřákem do voliéry docházet pravidelně s tím, že když to nepůjde jinak, zkrátka u nás ve stanici zůstane.

Tak uběhly další týdny, ve kterých Moss spolu se svými stejně starými kamarády ze své "kóje" sledoval, jak komplex voliér opouští odrostlejší veveří sousedi a s jakým nadšením se rozbíhají do okolí, až nastal den, kdy měli odejít "do světa" i jeho spolubydlící. Poslední dny před vypuštěním této skupiny se mi myšlenky točily v kruhu a já stále zvažovala, zda mám či nemám dát Mossovi svobodu spolu s nimi. Nakonec jsem se to rozhodla riskovat a uklidňovala se tím, že skupinu vypustím přímo na zahradě, kde je vytvořený podpůrný systém mostů a krmítek a voliéru mu nechám otevřenou, aby se do ní mohl kdykoliv bude chtít vracet.

V den D opustil Moss voliéru bez nejmenšího zaváhání a opojený radostí z volnosti a svobody mi spolu s ostatními záhy zmizel z očí. Celé odpoledne jsem bloumala zahradou i okolním akátovým lesíkem, ale z milovaného veveřáka jsem nezahlédla ani chloupek. V podvečer, v době kdy se veverky ukládají ke spánku, jsem usedla na zahradě pod starý dub a tiše pozorovala krajinu, zda přeci jen Mosse aspoň zdálky nezahlédnu. Najednou se ozvalo šustění za plotem a tři metry ode se z bezového podrostu vynořil černý veveřák. Rozběhl se napít k ptačímu pítku, spatřil mě a zůstal zaraženě stát. Nebyla jsem si jistá, zda se jedná o Mosse nebo jiné z vypuštěných mláďat a tak jsem zkusmo potichu zabroukala naší společnou "veveří řečí". Veveřák sebou škubnul a radostí bez sebe se mi vyřítil v ústrety. S vodopádem veveřího huhlání se mi vyhoupl na rameno, nechal se tak donést až k plošině s veveřáckým krmítkem, kde jsem mu ukázala nachystanou potravu i mističku s vodou, najedl se, ještě chvilku se mnou setrval a poté radostně zmizel pryč do akátů. Sice mi bylo líto, že mi tím nejspíš navždy ze života mizí, ale při pohledu na to jak je šťastný jsem si říkala, že jsem přeci jen udělala dobře.

Druhý den jsem na veveřáka čekala marně. Třetí den jsem ho zahlédla když usedal na plošinu s krmítkem a začala se k němu opatrně přibližovat, vědoma si toho, že naše přátelství už nemusí nic znamenat a mohla bych ho snadno vyplašit. Moss mě ale opět pozdravil smluveným znamením, dál se cpal nachystanými ořechy, ale tentokrát mi připadal nějak skleslý. V tu chvíli ve mě hrklo. Uši veveřáka byly zbarvené do ruda a krvavé šrámy se mu objevily i kolem očí. Hlavou se mi mihlo, že jsem ho neměla na svobodu vůbec pouštět a že mu zranění nejspíš způsobil občasný návštěvník zahrady, divoký samec Rezek. Opatrně jsem se přiblížila až na dosah a váhavě se Mosse dotkla. Veveřák proti prohlídce naštěstí neprotestoval, nechal si rozhrnout srst na uších a příčina potíží byla objevena. Žádná rvačka s Rezkem - obě uši měl doslova obalené malinkými klíšťaty. Na každém boltci jsem mu napočítala okolo šedesáti klíšťat, která k sobě byla tak těsně přimknutá, že vypadala jako obskurní korálový útes. Dalších dvacet miniaturních trýznitelů měl kolem očí a celá srst mu vřela stovkami blech. Rudou barvu uší tak způsobovalo jednak nadměrné prokrvení a i to, jak se snažil obtížné parazity ze srsti vydrbat.

Pár vteřin jsem na Mosse bez hnutí zírala a v duchu zvažovala co dál. Mám ho nechat odejít zpět do akátů? Nemůže mě mít celý život "za zadkem" a v přírodě se, ať se mi to líbí nebo ne, bude muset s takovými situacemi vypořádat sám. Jenže pohled na trýzněného veveřáka mě vnitřně tak deptal, že jsem zkrátka nevydržela a rychlým výpadem ruky ho chytila. Moss s úlekem upustil ořech, pár vteřin se mi vztekle mlel v dlaních, ale poté rezignovaně strnul a nechal se hlazením uklidnit.

Veveřáka jsem odnesla do jedné (momentálně shodou náhod prázdné) voliéry, zavřela ho a odebrala se do domu hledat pinzetu a odblešovací přípravek Frontline. Nebylo mi sice jasné, jak jednou rukou udržím vzteklého veveřáka a druhou mu budu tahat klíšťata (doma jsem byla sama a tak jsem s jakoukoli pomocí počítat nemohla), ale musela jsem to aspoň zkusit. Když jsem se s potřebnými proprietami vrátila, našla jsem Mosse jak vztekle běhá uvnitř voliéry a není schopen vůbec pochopit, že jsem ho mohla takhle zradit a o vytouženou svobodu ho lstí připravit. Na mé volání nereagoval, lítal uvnitř ubikace jako pominutý a jediné, co měl evidentně v hlavě, bylo dostat se zpátky ven.

Přesto se mi ho naučeným výpadem podařilo lapit a pokusila jsem se vykroutit první z klíšťat. Klíšťata byla k sobě tak semknutá, že se mi nedařilo milimetrová tělíčka šikovně uchopit a vzpouzející vztekle bručící tělíčko naštvaného veveřáka mi přesnou manipulaci s pinzetou nijak neusnadňovalo. Záhy jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Nastříkala jsem tedy na vatové tampony Frontline a Mossovi jím uši pečlivě vytřela. Jakmile Moss ucítil chemický puch přípravku, nabralo zmítání tělíčka na intenzitě a výhružným veveřím bručením mi dal najevo, že už se mnou měl trpělivosti až dost a pokud toho okamžitě nenechám, krutě si to odskáču. (Osobně jsem se divila, že mě nekousnul už předtím, protože jakákoliv jiná veverka včetně mých domácích by tak dlouho nečekala.) Rychle jsem mu ještě stříkla přípravek na záda, Moss mi vší silou prohryznul prst a odblešovací procedura byla u konce. Jestli byl veveřák předtím naštvaný ze ztráty svobody, nyní úplně šílel. Puch odblešovače a má zrada na něj byly evidentně moc. Zoufalství mu zatemnilo mozek a i když jsem mu s těžkým srdcem dveře voliéry otevřela, nebyl ani schopný najít cestu ven. Naposledy jsem ho tedy ještě jednou chytla do dlaní, vynesla ho před voliéru a zkrvavené prsty rozevřela. Moss vztekle prsknul a bez váhání se rozběhl pryč ze zahrady.

Smutně jsem se dívala jak mi mizí do akátů, přesvědčená, že je naše přátelství definitivně u konce. (Jeho stopováním jsem následně zjistila kam na noc mizí a zablešené doupě - jednu z dřevěných budek na dubu - poté vyčistila.) Druhý den v podvečer jsem ale Mosse na zahradě zahlédla znovu. Zkusmo jsem vydala jeho směrem nesmělé brouknutí a nevěřila vlastním očím. Moss se ke mě rozjařeně rozběhnul, s důvěrou mi skočil na rameno a vzal si z ruky nabízený oříšek. Po blechách ani klíšťatech nebylo ani stopy a v očích se mu opět zračila dřívější "jiskra".

Od té doby uběhly už skoro dva měsíce a Moss se na zahradu s železnou pravidelností téměř každý den vrací. (Mosse si můžete prohlédnout i na fotografiích - tady). I dál se spolu zdravíme "smluveným" mumláním, občas si z radosti třeme "čumák o čumák" a poté mi se stejným nadšením z dosahu opět mizí.

Možná vás napadne, zda takhle krotká veverka vůbec patří do přírody... Na pokusu s manželem, který se na můj popud pokusil k Mossovi přiblížit, jsem si ověřila, že k nikomu jinému než ke mně nejde a před cizím člověkem v přírodě prchá jakoby to udělala každá divoká veverka. Uživit se i bez krmítka evidentně zvládne a po pozdějším Mossově opakovaném setkání s divokým samcem Rezkem jsem se přesvědčila, že se dokáže i proti cizím veverkám prosadit.

Vím, že jakmile pohlavně dospěje, zmocní se ho toulavá touha všech veveřích samců a pravděpodobně ho už víckrát nespatřím. Ale jakmile už jednou ochutnal opojnou chuť svobody, těžko by se smiřoval s vymezeným prostorem mříží a já nemám to srdce ho v nich uzavřít. Snad by si i on, kdyby byl obdařen schopností myslet dopředu, zvolil raději žít krátce v korunách stromů, než sedm let v uzavřené voliéře. Snad bude mít štěstí a nic špatného ho aspoň nějaký čas nepotká...

Trojčata z Valče

(16.08.2008 - 13:27)
Na následujících snímcích můžete vidět trojčata, která se k nám dostala začátkem srpna z Valče u Karlových Varů. Hnízdo s vyhládlými opuštěnými veverčaty bylo nalezeno při likvidaci polomů v lese a ukrývaly se v něm dvě holčičky a jeden kluk ve věku 4 týdnů. Nádherně osrstěná veverčata bez problémů přibývala na váze, zachovala si ostražitou plachost a dnes už jsou navrácena zpět do přírody.

Cookie s Paramou

(16.08.2008 - 13:27)
Na následujících snímcích můžete vidět dvě z téměř tří desítek letošních nalezenců naší záchranné stanice. Obě mláďátka jsou holčičky - tmavě rezavá se k nám dostala ve věku 3 týdnů poté, kdy její matku při přenášení mláďat napadla kočka a ona veverče upustila. Druhé bylo v době příjmu čtyři týdny a po pádu ze stromu utrpěla rozsáhlou pohmožděninu bříška. Oběma holčičkám jsou nyní přes dva měsíce a připravují se v prostorné venkovní voliéře na návrat do přírody.

Zub z Brna

(16.08.2008 - 13:27)
Na následujících fotografiích je veveří kluk z Brna. Dostal se k nám vypadlý z hnízda po vichřici ve věku 4 týdnů. Čilý a zprvu zcela bezproblémový veveřák utrpěl ve věku 7 týdnů vyhřeznutí penisu, což je zdravotní komplikace, která končívá pro veverku tragicky. I s tímto problémem jsme si ve spolupráci se skvělým veterinářem dokázali poradit a dnes už řádí v prostorné venkovní voliéře s ostatními stejně starými veverčaty. Na posledním rozmazaném a technicky nekvalitním snímku této série můžete při troše snahy vidět hlavičku veveřáka vykukující z elektrické vlněné boty, kterou při hře uvnitř domu objevil a do níž se po částečném probrání z narkózy sám malátně přesunul, aby se v ní v klidu "dospal".

Čumák

(16.07.2008 - 13:27)
Tento veveřák se dostal do naší záchranné stanice v polovině července ve věku 6 týdnů. Po pádu ze stromu utrpěl mnohočetná drobná poranění, rozseknul si dolní ret až k čelisti, mírně si hnul s předními zuby a pravá tvář mu otekla tak, že neviděl na oko. Dezorientovaného veveřáka navíc pod stromem napadla kočka, takže měl po celém těle krvavé kousance. Veveřáka, který dostal podle buclatého nateklého obličeje jméno Čumák, se nám podařilo vyléčit a dokrmit, ale čekala na něj další "zkouška". Po měsíci onemocněl zánětem slinných žláz a musel tak přetrpět další léčbu. Čumák má naštěstí mírnou, rozvážnou povahu a tak i tenhle úkol statečně zvládnul a dnes již žije volně na zahradě a přilehlém akátovém lese spolu s několika dalšími letos vypuštěnými nalezenci.


Celkem zpráv: 12
              |    starší >>