PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Takzvaných "holátek", tedy jen několik dní starých miniaturních růžových veverčátek bez srsti o velikosti buráku a váhy kolem 15 gramů (fotografie bohužel nedávají skutečnou představu o titěrnosti "holátek", která jsou menší než ženský malíček a srovnatelná s burákem), jsme v předchozích letech nejen udrželi při životě, ale "vypiplali" a nakonec i vypustili do přírody už více než 100.

Začátek naší letošní sezóny je na ně mimořádně bohatý - prvních 9 postupně přijatých veverčat totiž byla jen "holátka". Ta na přiložených snímcích, která se narodila kousek od Máchova jezera, měla obzvlášť pohnutý osud. Najatí řemeslníci čistili fasádu bytovky od nečistot a pod střechou našli veverčí hnízdo. Nález hnízda nikomu neohlásili a naložili s ním tím nejbezohlednějším představitelným způsobem - i s živými veverčaty uvnitř ho hodili do popelnice. "Holátka" ale měla štěstí v neštěstí, protože v popelnici je našel jeden z obyvatelů bytovky a kontaktoval nás.

Tři veverčí kluci jsou u nás od minulého víkendu a v den nálezu jim bylo 7 dní. Sice strávili nějaký čas v popelnici, ale naštěstí uvnitř nepoškozeného hnízda, takže neprochladli, což by pro ně bylo fatální. Po týdnu u nás už váží dvojnásobek a začínají se osrsťovat, takže z původní podoby růžových "myšátek" se začínají měnit v typické veverky.

Péče o ně byla (a stále ještě je) jako u všech "holátek" extrémně složitá a sebemenší opomenutí by pro ně mělo fatální dopad. Týdenní "holátko" je nutné kojit (a současně ručně "čůrat") každé 3 hodiny, a to "nonstop", tedy včetně noci (a pokud jsou při přijetí ve špatném stavu, kojí se ne po 3, ale po 2 hodinách). Až po dosažení cca 14 dnů věku odpadá nutnost nočního kojení a ve 3 týdnech se kojící režim změní na každé 4 hodiny (tedy 5x denně, v 8, 12, 16, 20 a 24 hodin), v němž veverče setrvá až do odstavení, tedy do 8 týdnů (2 měsíců) věku. Pokud si výše napsané spočítáte, zjistíte, že jedno veverčí "holátko", které se k nám dostane ve věku 7 dnů, postupně během následujících 7 týdnů absolvuje téměř 300 jednotlivých kojení...

Co do počtu kojení, další nutné péče a stráveného času tak "holátka" mnohonásobně překonávají starší veverčí mláďata, z nichž drtivá většina se do záchranných stanic dostává mnohem starší, ve věku 5-6 týdnů (to se již veverčata dokáží pohybovat a jsou vizuálně "zmenšeninou" dospělé veverky). Bez jakéhokoliv přehánění je totiž vypiplání jediného "holátka" pro Katku stejně časově i jinak náročné jako odchov deseti šestitýdenních mláďat, což v posledních letech, kdy se právě na záchranu "holátek" z celé republiky specializujeme, výrazně "zkresluje" naše statistiky počtu přijatých veverčat. Vždyť jen letošních dosud 9 přijatých "holátek" je ekvivalentem péče o cca 90 šestitýdenních veverčat...

Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a stalo se tak úplně nejpozději za 17 let, co naše stanice existuje - až v neděli 24. března. A bohužel, nebyl to jen příjem ze všech nejpozdější, ale i nejsmutnější...

Začal už o čtyři dny dříve, kdy se v parku v Napajedlech v silném větru na zem z vysokého stromu zřítilo veverčí hnízdo se třemi desetidenními, ještě neosrstěnými veverčaty. Jejich nálezce zavolal do jedné ze záchranných stanic působících na východě republiky (po našich letitých zkušenostech víme, že její jmenování by stejně ničemu nepomohlo a z více důvodů na toto téma ani nebudeme odpovídat u případných dotazů v diskuzi) a dostalo se mu zcela nesmyslných (a vzhledem k věku veverčat doslova likvidačních) rad.

Místo, aby se nálezce dozvěděl, že veverčata, tedy v ČR zákonem chráněná zvířata, musí okamžitě odevzdat do záchranné stanice, řekli mu, aby je zkusil odchovat sám a kojil je sušeným mlékem. Důsledek této "odborné rady" byl samozřejmě tragický - po třech dnech první z veverčat zemřelo, což jejich zoufalého nálezce, kterému na nich záleželo a svědomitě se je snažil kojit, přimělo k tomu, aby znovu "zagooglil" a tentokrát našel kontakt na nás. Vysvětlili jsme mu, co má do našeho příjezdu s veverčaty akutně udělat ("první pomoc") a co nejrychleji jsme vyjeli na Moravu.

Dvě zbylá veverčata byla při předání v zoufalém stavu. Byla nejen silně podvyživená a přiotrávená nevhodným krmením, ale též trpící několikadenní stoupající bolestí z močových měchýřů k prasknutí naplněných močí. Nálezci totiž při jeho prvním telefonátu před čtyřmi dny neřekli to nejdůležitější, že dokud jsou veverčata ještě slepá (očička se jim "rozlepují" až ve čtyřech týdnech věku), nedokáží se sama vyčůrat - moč z nich matka dostává olizováním genitálií a stará-li se o ně člověk, musí je po každém nakrmení vyčůrat "ručně" (nikoliv masáží bříška, ale pomocí speciálního grifu). Podstatně hůře z dvojice kluk/holčička na tom byl ten první, který měl močový měchýř tak plný, že jeho bříško bylo až morbidně nafouklé.

I za normálních okolností je péče o takto malá veverčata nesmírně složitá a u těchto dvou vše ještě zkomplikoval jejich zdravotní stav. Obě byla těžce podvyživená (doslova "kost a kůže"), obě měla aspirační pneumonii (vznikne například vdechnutím byť i jen kapičky potravy při kojení) a obě byla na hraně kolapsu. Kdyby nálezce zavolal jen o několik hodin později, bylo by už pro oba kojence pozdě a pravděpodobně by nepřežili už převoz k nám.

Obě veverčata tedy dostala podkožní infuzi, nasadili jsme antibiotika a další podpůrné prostředky a snažili se jejich stav stabilizovat. U chlapečka už ale přes veškerou snahu bylo pozdě a o den později zemřel. Z původní trojice sourozenců tak zůstala naživu jen holčička a ta žije i dnes, tedy po týdnu od popisovaných událostí. Veverčata naštěstí při správné péči a léčbě regenerují rychle, a tak je na tom nyní už výrazně lépe, i když definitivně "vyhráno" ještě nemá.

Psychicky ji pomohlo i to, že po smrti druhého z bratrů zůstala sama jen jediný den. Z Pardubic jsme si totiž dovezli jen o trochu starší veverčí holčičku, k níž se od té doby ve spánku spokojeně tulí a v dalších dnech jsme přijali další trojici týden starých veverčích holátek, tentokrát z Jilemnice. Držte jim palce!

Naše pravidelné "veverčí zpravodajství" bude dnes mít netradiční podobu několika krátkých upozornění:

- I když si většina populace myslí, že veverky se páří a rodí na jaře, ve skutečnosti mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová a neosrstěná veverčí holátka. Myslete na to například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom!

- Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte až do léta (a nic nezkazíte tím, když budete krmit celý rok), protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé. Speciální krmítko pro veverky lze umístit kdekoliv, kde veverky žijí - na strom v zahradě, v parku či v lese. Nepotřebujete k tomu ani žebřík, protože krmítko se připevňuje cca 150 cm od země, aby do něj šla snadno doplňovat potrava. Návod na výrobu krmítka i seznam toho, jak a čím ho plnit, najdete na našem webu (tady), veveří krmítka (konstruovaná podle našich rad) lze ale koupit i na e-shopu Zelená domácnost (tady).

- Často se u nálezců veverčat i u těch, kdo se k nám do záchranné stanice přijíždějí podívat, setkáváme s mylným přesvědčením, že v České republice žije kromě "domácí" veverky obecné (Sciurus vulgaris) i jakási "agresivní americká veverka", rozpoznatelná podle černé barvy srsti. Problém s veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), žijící v USA a Kanadě, která po umělém vysazení v parcích skutečně decimuje původní populaci veverky obecné, se ale ve skutečnosti týká Velké Británie a nikoliv kontinentální Evropy (v Británii se za 100 let od jejich umělého vypuštění stala z USA dovezená veverka popelavá veverkou dominantní a původní veverka obecná tam dožívá už jen v několika lokalitách). K šíření omylu o "amerických veverkách" kromě médií přispívá i barevná variabilita srsti veverky obecné - ta se totiž vyskytuje v široké barevné škále od světle rezavé přes hnědou až k černé, což u laika může vyvolat dojem, že jde o různé veverčí druhy. Pokud se tedy setkáte v přírodě či v parku s černou veverkou, zaslouží si od vás stejné sympatie (či případnou pomoc) jako "zrzečka" - liší se od sebe opravdu jen barvou kožíšku, stejně jako mají Češi různou barvou vlasů...

- A ještě jeden běžný "veverčí" omyl. Snad na všech obrázcích v dětských knížkách bývají veverky kresleny s dlouhými "štětkami" na uších. Tato nádherná a efektní ozdoba ale ve skutečnosti veverkám narůstá vždy jen na několik měsíců v roce, společně s hustou zimní srsti, zatímco od jara až do podzimu jsou veverčí uši úplně holé. Délka "štětek" navíc není nijak univerzálně daná a liší se veverka od veverky klidně i o několik centimetrů.

Náš letošní veverčí rok začal smutně - před dvěma týdny zemřel jeden z našich nejmilejších chovanců, veverčí kluk Spock, který u nás natrvalo zůstal kvůli poškození mozku. Během let, kdy u nás žil, jsme ho zde představili v několika videích, která jsme pojmenovali ´Pan Spock´, ´Jogín Spock´ či ´Vzpěrač Spock´, což se značnou mírou ironie vystihovalo jeho unikátní povahu i zcela nekoordinované pohyby, které ve voliéře občas předváděl.

Už mnohokrát jsme se setkali s veverčaty, která si celoživotní retardaci způsobila úderem do hlavy při pádu z výšky (z hnízda v koruně stromu). Sameček Spock ale byl jedinou veverkou, u níž se domníváme, že se s poškozeným mozkem narodil. Dostal se k nám před osmi a půl lety, v létě roku 2015, jako třítýdenní mládě společně se zdravým sourozencem a již tehdy byl o téměř polovinu menší než on. Jeho krmení bylo náročné kvůli neustávajícímu třasu hlavy a viditelné pohybové problémy mu zůstaly dodnes.

Jeho postižení se projevovalo už na první pohled tím, že když si sedl, neudržel rovnováhu. Zejména když se "zabral" do jídla, následoval za chvíli nejprve záklon a poté na první pohled hrůzostrašný pád. Takových pádů za svůj život Spock absolvoval bezpočet, při žádném z nich si ale nikdy neublížil a před třemi lety dokonce nejen přežil, ale bez větších následků překonal i mrtvici. Po ní déle než rok žil nikoliv ve venkovní voliéře, ale uvnitř našeho domu, pak jsme ho při pěkném počasí vždy na několik hodin přenášeli do venkovní voliéry a protože se jeho stav zlepšoval, dožil celý poslední rok života opět ve venkovní voliéře.

Kromě totální nekoordinace vynikal Spock i úžasně milou povahou. Byl zcela nekonfliktní, přátelský, důvěřivý a často se nechal pohladit či "pochovat", což je u jiných dospělých hendikepovaných veverek, které u nás žijí, nepředstavitelné.

Vzhledem k jeho handicapu jsme si v jeho dětství mysleli, že bude žít jen pár týdnů, nanejvýš měsíců. I se svým těžkým postižením se ale Spock nakonec dožil osmi a půl roku, tedy věku, kterého se nedožije ani většina zdravých veverek. Spock byl výjimečný a měli jsme ho rádi.

Kratičké starší video s "hlazením Spocka" si na našem "veverčím" kanálu na YouTube můžete spustit tady).