PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Mníšek pod Brdy, Budeč u Moravských Budějovic, Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z početného seznamu míst, kam jsme si v předchozích letech jeli (někdy v únoru, jindy v březnu) pro úplně první nalezené veverče.

Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála Morava, a stalo se tak úplně nejpozději za 17 let, co naše stanice existuje - až v neděli 24. března. A bohužel, nebyl to jen příjem ze všech nejpozdější, ale i nejsmutnější...

Začal už o čtyři dny dříve, kdy se v parku v Napajedlech v silném větru na zem z vysokého stromu zřítilo veverčí hnízdo se třemi desetidenními, ještě neosrstěnými veverčaty. Jejich nálezce zavolal do jedné ze záchranných stanic působících na východě republiky (po našich letitých zkušenostech víme, že její jmenování by stejně ničemu nepomohlo a z více důvodů na toto téma ani nebudeme odpovídat u případných dotazů v diskuzi) a dostalo se mu zcela nesmyslných (a vzhledem k věku veverčat doslova likvidačních) rad.

Místo, aby se nálezce dozvěděl, že veverčata, tedy v ČR zákonem chráněná zvířata, musí okamžitě odevzdat do záchranné stanice, řekli mu, aby je zkusil odchovat sám a kojil je sušeným mlékem. Důsledek této "odborné rady" byl samozřejmě tragický - po třech dnech první z veverčat zemřelo, což jejich zoufalého nálezce, kterému na nich záleželo a svědomitě se je snažil kojit, přimělo k tomu, aby znovu "zagooglil" a tentokrát našel kontakt na nás. Vysvětlili jsme mu, co má do našeho příjezdu s veverčaty akutně udělat ("první pomoc") a co nejrychleji jsme vyjeli na Moravu.

Dvě zbylá veverčata byla při předání v zoufalém stavu. Byla nejen silně podvyživená a přiotrávená nevhodným krmením, ale též trpící několikadenní stoupající bolestí z močových měchýřů k prasknutí naplněných močí. Nálezci totiž při jeho prvním telefonátu před čtyřmi dny neřekli to nejdůležitější, že dokud jsou veverčata ještě slepá (očička se jim "rozlepují" až ve čtyřech týdnech věku), nedokáží se sama vyčůrat - moč z nich matka dostává olizováním genitálií a stará-li se o ně člověk, musí je po každém nakrmení vyčůrat "ručně" (nikoliv masáží bříška, ale pomocí speciálního grifu). Podstatně hůře z dvojice kluk/holčička na tom byl ten první, který měl močový měchýř tak plný, že jeho bříško bylo až morbidně nafouklé.

I za normálních okolností je péče o takto malá veverčata nesmírně složitá a u těchto dvou vše ještě zkomplikoval jejich zdravotní stav. Obě byla těžce podvyživená (doslova "kost a kůže"), obě měla aspirační pneumonii (vznikne například vdechnutím byť i jen kapičky potravy při kojení) a obě byla na hraně kolapsu. Kdyby nálezce zavolal jen o několik hodin později, bylo by už pro oba kojence pozdě a pravděpodobně by nepřežili už převoz k nám.

Obě veverčata tedy dostala podkožní infuzi, nasadili jsme antibiotika a další podpůrné prostředky a snažili se jejich stav stabilizovat. U chlapečka už ale přes veškerou snahu bylo pozdě a o den později zemřel. Z původní trojice sourozenců tak zůstala naživu jen holčička a ta žije i dnes, tedy po týdnu od popisovaných událostí. Veverčata naštěstí při správné péči a léčbě regenerují rychle, a tak je na tom nyní už výrazně lépe, i když definitivně "vyhráno" ještě nemá.

Psychicky ji pomohlo i to, že po smrti druhého z bratrů zůstala sama jen jediný den. Z Pardubic jsme si totiž dovezli jen o trochu starší veverčí holčičku, k níž se od té doby ve spánku spokojeně tulí a v dalších dnech jsme přijali další trojici týden starých veverčích holátek, tentokrát z Jilemnice. Držte jim palce!