PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

PINKY :: Záchranná stanice pro veverky - www.VEVERATKA.cz



PINKY :: záchranná stanice pro veverky


Naší záchrannou stanicí za 16 let existence (od roku 2008 do konce roku 2023) prošlo 1.363 nalezených veveřátek z celé České republiky. Naposledy, v roce 2023, jsme přijali 53 veverčích mláďat.

Najdete nás i na Facebooku tady

Bilanční zprávu o naší práci v roce 2023 najdete tady

Podrobnosti o naší knize "Veveřácká kronika" i informace jak si ji objednat najdete tady

Videoprofil zakladatelky záchranné stanice Katky Soukupové, natočený Nadací Karla Janečka, si spustíte tady. Související profilový článek na iHNED najdete tady

Půlhodinovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílal v cyklu "Dobrá vůle" v červnu 2018 Český rozhlas. Pustit si ji můžete tady

Šestiminutovou reportáž o naší záchranné stanici odvysílala v září 2018 Česká televize v pořadu "Gejzír". Pustit si ji můžete tady

Knížka Veveřácká kronika má i svou vlastní stránku na Facebooku tady

Popularizační článek "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách" jsme napsali před několika lety pro časopis Naše příroda s jednoduchou motivací - doložit, že téměř vše, co si lidé myslí o veverkách, je ve skutečnosti úplně jinak. Najdete ho tady

Aktuální zpravodajství ze stanice s fotografiemi najdete po kliknutí na odkaz "Zprávy ze stanice" v tomto sloupku níže.








Veveřácká kronika




Malá Pinky: 6 let od úspěšného vypuštění

(20.12.2020 - 11:02)
Ti, kdo už delší dobu čtou náš web či jeho facebookovou verzi, dobře znají divokou veverku pojmenovanou Malá Pinky. Tato hnědorezavá samička, nalezená v roce 2014 coby ztracené veverče v Říčanech, "prošla" naší záchrannou stanicí a po odkojení a vyléčení se jí dostalo vzácného privilegia - nevrátili jsme ji totiž do přírody na některém z našich výpustných míst v lesích, ale přímo na zahradě naší samoty. Malá Pinky nejen že návrat do přírody zvládla, ale okamžitě se usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. K naší velké radosti se neodstěhovala ani v následujících letech, a tak ji téměř denně vídáme na zahradě či přímo na parapetech za okny, protože občas přespává nejen ve stromových hnízdech, ale i v dutinách v dřevěném obložení stěn našeho domu. Od jejího vypuštění uběhlo už neuvěřitelných šest a půl roku, během nichž jsme pozorovali nejen ji, ale i spoustu jejích potomků, protože v každém z roků na svobodě minimálně jednou porodila. Jak dokazují přiložené snímky, málem už sedmiletá Malá Pinky je ve skvělé fyzické kondici a doufáme, že nás svou každodenní přítomností na zahradě bude těšit i v příštích dnech, týdnech a měsících. A jen pro zajímavost - hrdinku naší knížky ´Veveřácká kronika´, divokou veverku Pinky, jsme v přírodě pozorovali od zimy 2002 do dubna 2008, tedy necelých šest a půl roku. Její jmenovkyně (jméno Malá Pinky dostala proto, že má stejnou mahagonovou barvu kožíšku, jakou měla před lety Pinky) se jí tedy co do délky šťastného života v přírodě (i našeho pozorování) za pár týdnů vyrovná.

Malá Pinky na krmné plošině s krmítkem. Na stejné místo si pro potravu chodila před lety i Pinky, jen krmítko je novější. Malá Pinky odpočívající na střeše budky, kterou čtenáři Veveřácké kroniky znají pod jménem Špačkovník. Otisky zubů kolem vstupního otvoru do budky jsou od Pinky, jak je podrobně popsáno v jedné z kapitol knížky. Malá Pinky na javoru před okny domu. Na stejný strom si chodila pochutnat na javorová semínka i Pinky. Malá Pinky na javoru před okny domu. Na stejný strom si chodila pochutnat na javorová semínka i Pinky.

83 veverčat v roce 2020

(22.11.2020 - 11:20)
Jako každý rok (letos tedy už potřinácté) nabízíme v jeho závěru kompletní statistiku "veverčí sezóny" v naší specializované záchranné stanici. V roce 2020 jsme si přivezli z celé České republiky 83 mláďat veverky obecné (za 13 let naší existence jich bylo už 1.177) a 3 mláďata plcha velkého.
Z 83 veverčat bylo 44 "holek" a 39 "kluků". Pokud jde o barevnost srsti, nejčastěji byla zastoupena černá (37 mláďat), rezavých bylo 18, hnědorezavých 11, černých s rezavým lemem kolem bříška 10, mahagonové byly 4 a hnědé 3. Drtivá většina mláďat se k nám dostala ve věku kolem 4 týdnů, tedy ještě slepých a s nutností několikatýdenního dokrmování speciální náhražkou mateřského mléka (právě na takto malá veverčata z celé ČR se cíleně zaměřujeme, protože úspěšná péče o ně je nejsložitější a předpokládá letitou zkušenost).
Rok 2020 byl oproti jiným abnormální v tom, že jsme přijali výjimečný počet úplných "holátek" bez srsti, tedy mláďat ve věku kolem jednoho týdne, vážících 10-20 gramů a velikostí srovnatelných s burákem. Obvykle se k nám rok co rok dostane kolem 3-5 "holátek", letos jsme jich ale přijali neuvěřitelných 22. Péče o "holátka" je extrémně náročná (jen pro ilustraci: do odstavení absolvuje každé z nich během 7 týdnů více než 300 kojení), proto byl pro Katku letošek obzvlášť vyčerpávající.
Z 83 mláďat jsme při životě udrželi 64, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem. Z těchto 64 veverčat jsme 59 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody, 2 mláďata "z podzimu" budou kvůli nízkému věku vypuštěna až na jaře a 3 veverky kvůli zdravotnímu handicapu zůstanou v naší péči natrvalo (a přidají se k dalším handicapovaným veverkám, o něž se staráme z předchozích let).
Drtivou většinu nalezených mláďat jsme si od nálezců sami dovezli. V roce 2020 jsme vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Zlín, Hodonín aj.), na Šumavu, do Krkonoš či Jizerských hor.
Na 69 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata, čtyřčata a šesterčata) jsme letos najeli více než 17.000 kilometrů.
Peníze na pokrytí chodu záchranné stanice sháníme co nejvíce vlastním přičiněním (například prodejem naší knihy ´Veveřácká kronika´), naše rodinná stanice by ale nemohla fungovat bez sponzorské pomoci našich fanoušků (způsoby možné pomoci jsou na našem webu vypsány tady). Všem, kdo nám letos jakkoliv pomohli, a jejichž identitu jsme znali, jsme poděkovali soukromě, všem anonymním sponzorům děkujeme alespoň touto cestou.
Jen díky vám můžeme v takovém rozsahu veverkám pomáhat.
S veverčím pozdravem
Katka a Petr Soukupovi

Na snímku je ´hromádka´ 15 veverčat ve věku od dvou do šesti týdnů. Stejně velkých ´hromádek´ prošlo letos naší záchrannou stanicí 6, přijali jsme totiž 83 veverčat. Typické veverčí poranění - potlučený čumáček po pádu z výšky na zem. Šesterčata, která jsme si v červnu přivezli z Jižních Čech (z Jilemu u Jindřichova Hradce). Byla pouhé 3 dny stará. Čtyři týdny staré veverče, pro které jsme si byli až ve Zlíně.

Poslední samurajka

(08.11.2020 - 12:09)
Příval veverčích mláďat z letních vrhů u nás každoročně vrcholí v červenci a v první polovině srpna, takže v září si už u každého z nalezenců tipujeme, zda to bude opravdu poslední přijaté mládě tohoto roku. Jen dvakrát za 13 našich (dosud dokončených) "veverčích sezón" jsme se setkali s veverčetem narozeným v přírodě tak neobvykle pozdě, že se k nám dostalo až v říjnu. Jeden z oněch dvou případů je z letoška a jeho "aktérkou" je rezavá veverčí holčička, nalezená v Jezbořicích u Heřmanova Městce. Přivezli jsme si ji odtamtud (vyčerpanou a nemocnou) v pondělí 6. října, a protože jí tehdy bylo necelých pět týdnů, kojili jsme ji ještě před pár dny, do začátku listopadu. Takhle pozdní narození má samozřejmě i důsledek pro její další osud. Veverčata totiž obvykle vracíme zpět do přírody ve chvíli, kdy dosáhnou věku tří měsíců, jenže to v jejím případě bude až na začátku prosince. To už by ale po vypuštění téměř s jistotou v nízkých venkovních teplotách a bez zásob nepřežila zimu, a tak se z její přítomnosti u nás ve velké rozběhové voliéře budeme těšit ještě další půlrok, protože ji vypustíme až na jaře. Na třech snímcích je rezavá veverčí holčička už jako dvouměsíční ve venkovní voliéře, čtvrtý snímek (v modrém) je měsíc starý a je na něm těsně před převozem k nám.

Plší bratři

(18.10.2020 - 12:39)
V některých letech oživujeme naši zdejší "veverčí rutinu" podzimním zpravodajstvím o plších. Plch velký (latinsky Glis glis) je jediným tvorem v české přírodě, který je v určitém věkovém stadiu veverčeti trochu podobný, a protože o plších občas píšeme, někteří jejich nálezci zavolají k nám. Všichna plší mláďata, která jsme v předchozích 13 letech přijali, měla jedno společné - ať se k nám dostala jakkoli stará, pokaždé šlo o "jedináčka", tedy o jediné nalezené mládě. Až letos poprvé jsme přijali "dvojčata", dva plší kluky, a tak můžeme detailně sledovat to, co jsme ještě nikdy neviděli, totiž růst a chování plších sourozenců. Oba malí plší kojenci (při přijetí vážili 16 gramů) byli nalezení až na Šumavě, u Domažlic, a jak ukazuje jeden ze snímků, v zoufalém stavu. Více než den leželi v lese na zemi, totálně podchlazení a promočení deštěm, navíc ošklivě potlučení po pádu z výšky. I k našemu překvapení se je ale podařilo nejen udržet při životě, ale i "vypiplat" do dnešního stavu, kdy jsou v plné formě a bez jakýchkoli následků. Protože jsou stále ještě kojení, tráví čas dlouhým spánkem (jak ukazují jeden ze snímků, vždy promotaní do sebe ve stylu "brácha je nejlepší podložka"), přerušovaným občasnými hrami v teráriu. Protože na jejich vypuštění do přírody je vzhledem k venkovním teplotám už pozdě, zůstanou u nás oba plší bratři až do jara.

Plší bratři po dvou týdnech u nás. Z 16 gramů nabrali na čtyřnásobek (64 gramů) Pro plcha, který je nočním tvorem, jsou kromě nádherné hebké srsti typické i obrovské oči Společný spánek u stěny terária aneb brácha je nejlepší podložka Snímek totálně podchlazeného a promočeného plšího mláděte, pořízený na místě nálezu v lese u Domažlic

Dvojí život veverčat

(04.10.2020 - 12:29)
Říká se, že každý člověk má někde na světě, třeba na opačné straně zeměkoule, své "dvojče", s nímž se nikdy nesetká. Někoho, kdo mu je nejen k nerozeznání podobný, ale kdo má i podobnou povahu a dokonce i osud (režisér Krzysztof Kieslowski o tom kdysi natočil slavný film ´Dvojí život Veroniky´). Zda je to pravda, netušíme, u veverek to ale rozhodně platí. Před dvěma týdny jsme si jen pár hodin po sobě jeli pro dvě pravděpodobně poslední letošní veverčata (s pořadovým číslem 81 a 82), dva pětitýdenní černé kluky. Nalezeni byli 80 kilometrů od sebe, jeden v lesích u Seče, druhý u Rychnova nad Kněžnou. Oba jsou stejně staří, stejně černí, oba při příjmu vážili stejných 88 gramů a oba jejich nálezci objevili v lese při houbaření. Oba mají i stejně klidnou milou povahu, oba jsou zdraví a oba, jak dokazují fotografie, si jsou k nerozeznání podobní. Přilnuli k sobě jako skuteční bratři a doufáme, že mají oba v osudu vepsán i stejný dlouhý a úžasný život, v němž bylo vypadnutí z hnízda jedinou sice děsivou, ale kratičkou zákrutou.

Hektické dny s veverčaty

(30.08.2020 - 12:56)
Srpen je pro nás každoročně měsícem s dvěma odlišnými polovinami. V té první zvoní telefon téměř neustále, protože vrcholí "příval" nalezených veverčat z druhých (letních) vrhů. Zhruba v polovině srpna pak jako zázrakem telefonáty ustanou, a po zbytek měsíce se už ozývají jen "opozdilci". Veverčí sezóna (naše třináctá) pomalu končí a jak ve druhé půli srpna, tak na začátku září přijmeme v průměru už jen jedno veverče za týden (k dnešku jsme jich letos přijali "kulatých" 80, tedy podobný počet jako v několika posledních letech).

I v tomto "dojezdovém" období se ale může objevit den, který je abnormálně hektický. Letos jím byla středa 26. srpna, kdy jsme odpoledne vyjeli pro veverče do Havlíčkova Brodu, během jeho přebírání nás zastihl druhý telefonát, po němž jsme se přesunuli k přehradě Želiv u Pelhřimova pro veverčí holčičku, ošklivě potlučenou po pádu ze stromu na asfaltovou cestu a po dalším telefonátu jsme ještě cestou domů "nabrali" veverčího kluka, nalezeného na zahradě v Mukařově u Říčan.

Tento "trojitý" výjezd ale není ani zdaleka naším rekordem - před několika lety jsme jednu letní sobotu ráno vyjížděli pro veverče do Zvole u Prahy, tam nás zastihl další telefonát od nálezce veverčete, pro nějž jsme ze Zvole pokračovali k Máchovu jezeru a po dalších třech telefonátech jsme postupně přejeli do Jíčína, Mladé Boleslavi a do Sobotky, takže jsme se po více než dvanácti hodinách jízdy domů vrátili s pěti veverčaty od pěti různých nálezců...

Na přiložených snímcích je 7 posledních kojenců, o které se momentálně staráme. Spolu s nimi je u nás ještě dalších 17 veverčat, které se ve venkovních voliérách připravují na vypuštění zpět do přírody. V té už je 39 dalších veverčat z jarních vrhů, které jsme do přírody vrátili v červenci a srpnu.

Oběť domácího násilí?

(02.08.2020 - 16:01)
První snímek dnešní fotosady názorně vysvětluje, proč si lékaři, které navštíví poprvé, berou Katku stranou a snaží se z ní vymámit přiznání, že je obětí domácího násilí. :)

Ono násilí ale není "domácí", nýbrž "veverčí" - takhle prostě vypadá její krk rok co rok během vrcholící "veverčí sezóny", když postupně odkojí několik desítek veverčat (letos jich dosud bylo 73).

Byť veverčata na snímcích vypadají něžně, už od narození mají drápky a ty jsou v posledních dnech veverčího kojení (když je veverčeti cca 7 týdnů) už tak ostré, že lidskou kůži proříznou stejně snadno jako papír. Ne, že by mláďata chtěla Katce ublížit, ale ti nejstarší kojenci už tráví čas šplháním ve vnitřních voliérkách a když k nim přichází jednou za čtyři hodiny s mlékem, hrnou se po otevření dveří ke své adoptivní "mamince" s takovou vehemencí, že se od nich často vrací s krvavými škrábanci.

Na třech dalších snímcích si můžete prohlédnout velikost veverčích drápků u různě starých veverčat, od týden starého holátka až po šestitýdenní mládě.

Zázraky se dějí

(26.07.2020 - 20:30)
Pro osud malých veverčat bývá fatální, když z nějakého důvodu zemře jejich matka (přejede ji auto, zabije ji kočka či jiný predátor apod.). Mláďata, která jsou plně odkázaná na mateřské mléko, zůstanou opuštěná v hnízdě a bez kojení za několik dnů zemřou hlady. Jsou-li veverčata již tak stará, že se dokáží plazit, podaří se jim někdy z hnízda vylézt, zřítí se z výšky na zem a je-li to například v zahradě, je šance, že si jich na zemi všimne člověk. Malá, ještě slepá mláďata, se ale z hnízda obvykle vyplazit nedokážou.

Bez kojení mláďata v hnízdě většinou zvládnou přežít dva až čtyři dny, záleží ale samozřejmě na jejich věku (holátka v chladném počasí někdy nepřežijí ani jeden den) a kondici. Setkali jsme se ale i s "rekordmany", kteří přežili abnormálně dlouhou dobu. Před několika lety jsme si přivezli veverčího klučinu, který přežil bez potravy dokonce neuvěřitelných 7 dní (přesnou dobu jeho hladovění jsme zjistili souhrou náhod, protože nálezci si vybavili, že přesně před týdnem našli v bazénu na zahradě utopenou jeho maminku).

Odhadujeme, že podobně dlouhou dobu, tedy cca týden, zázračně přežila bez kojení veverčí holčička, pro kterou jsme si v květnu jeli do vesničky Radonín poblíž Třebíče. Vypadla z obložení v podkroví domu, do nějž vedl uzoučký otvor, skrz nějž se z posledních sil vyplazila a k její smůle spadla z šestimetrové výšky na ostré kamení. Byla tedy nejen extrémně vychrtlá a dehydrovaná, ale i zcela prochladlá a potlučená.

Vzhledem k jejímu stavu jsme nevěřili, že by mohla přežít, tehdy pět týdnů stará veverčí holčička nás ale svou vůlí žit ohromila. Překonala (s pomocí antibiotik) těžký zápal plic a po několika dnech, kdy jsme při každém pohledu do přepravky čekali, že ji najdeme mrtvou, začala přibývat na váze a její stav se zlepšoval doslova "po hodinách". Dnes, po více než dvou měsících u nás, je nejen kompletně uzdravená, ale je v takové fyzické kondici, že ji už brzy vrátíme na jednom z našich lesních výpustných míst zpět do přírody.

Její zoufalý stav po převozu k nám, kdy místo obvyklých cca 100 gramů vážila polovic, dokumentují první tři fotografie, na čtvrtém snímku je veverčí holčička z Radonína o více než měsíc později, kdy jsme ji těsně po přechodu z kojení na pevnou stravu přestěhovali do jedné z venkovních voliér.

Veverče 24 hodin po převozu k nám. Velká hlava a vystouplé oči kontrastují s vyhublým tělíčkem. Snímek pořízený těsně po převozu k nám. Na vyhublém tělíčku není jediný gram tuku, jen kosti pokryté kůží. Těžký zápal plic v prvních dnech. Kojení bylo nutné neustále přerušovat, protože veverče zoufale lapalo po dechu. Veverčí holčička, již vyléčená a ve slušné kondici, po měsíci u nás. Na snímku je po přestěhování do jedné z venkovních voliér.

Veverčí hromádka

(05.07.2020 - 14:09)
I po třinácti letech fungování veverčí záchranné stanice lze u nás na webu najít něco, co jsme ještě nikdy nevyfotili. Dnešními snímky chceme názorně ukázat, jak to u nás vypadá ve vrcholící sezóně veverčích mláďat...

V některých týdnech roku máme v naší záchranné stanici současně i přes 50 veverčat, od těch kojených až po ta starší, která se už připravují na vypuštění zpět do přírody ve venkovních voliérách. Pořízení "hromadného snímku" všech veverčat je ale bohužel nemožné - starší mláďata už jsou tak pohyblivá a neposedná, že je na jednom místě neudržíte a pohromadě vyfotit nejdou dokonce ani všichni kojenci. Veverčata jsou totiž kojená až do osmi týdnů věku, ale od šesti týdnů nabírají na pohyblivosti, takže se při pokusu o snímek okamžitě "rozlezou".

Zvolili jsme tedy kompromis, a vyfotili všechna veverčata, která jsou mladší než šest týdnů a jsou tedy ještě pro potřeby "portrétování" jakžtakž zvladatelná. Z 22 veverčat, která Katka momentálně kojí, jsme jich "na hromadu" z několika přepravek snesli 15, a tento počet vidíte i na snímcích. V této veverčí "hromádce" jsou veverčata od dvou do šesti týdnů věku, takže snímky též dobře dokumentují, jak odlišná je velikost kojených veverčat v různých věkových stadiích.

Protože veverčata v tomto věku (do šesti týdnů) tráví celý den spánkem, a probouzí se pouze na kojení, nikdy jich všech 15 na žádném ze čtyř snímků nespočítáte. Ta mladší se totiž okamžitě stulí do klubíčka a usnou, a protože veverky jsou nejšťastnější "v rodině", instiktivně se rychle promotají do obří "veverčí koule", kdy pohled na mláďata vespod zakrývají veverčata v horní "vrstvě"...

Tyto snímky jsou každopádně raritní. Nejen na našem webu, ale i jinde na internetu, je nejrůznějších snímků veverčat spousta, fotografie s 15 veverčaty naráz si ale můžete prohlédnout opravdu jen u nás.

Zlínská štreka

(07.06.2020 - 12:40)
Jak píšeme na hlavní stránce našeho webu, veverčat se v ČR každoročně najde zhruba 3x víc, než je kapacita naší záchranné stanice (v posledních letech zvládáme péči o cca 80 nalezených veverčat za rok). Proto si děláme vlastní "selekci" - z území v pomyslném okruhu o průměru cca 100 km kolem nás si jezdíme pro všechna veverčata, ze zbytku ČR si pak bez ohledu na vzdálenost jezdíme pro všechna "holátka" (tedy ještě neosrstěná mláďata do 2 týdnů věku) a většinou i pro veverčata, která ještě neotevřela oči (tedy do 4 týdnů věku).

Někdy si hodně daleko ale jedeme i pro mláďata starší (nad 4 týdny), pokud jsou v hodně špatném zdravotním stavu či když z nějakého důvodu usoudíme, že je naše péče pro jejich přežití nezbytná. Obvykle se ale o starší veverčata (nad 4 týdny), nalezená ve vzdálenějších místech republiky (nad oněch cca 100 km od nás), postarají místně příslušné všeobecné záchranné stanice sítě ČSOP, kdy na ně nálezcům předáme kontakt a vysvětlíme jim, jak se o veverče do předání postarat (všeobecných záchranných stanic je v ČR přes 30 a pokrývají kompletní území republiky).

Pokud jde o hodně dlouhé výjezdy, zvláštní "magnetismus" pro nás má Zlín, který je od nás, tedy z Kolínska, vzdálený pořádných 260 km. V několika předchozích letech jsme totiž právě ve Zlíně vždy alespoň jednou za rok byli, buď pro veverčí holátka nebo pro nějaké obzvlášť zbědované veverče. Náš letošní "zlínský výjezd", který se odehrál v úterý 2. června, byl ale opravdu unikátní. Ráno jsme tam vyjížděli pro 3 čtyřtýdenní veverčátka, nalezená na zemi pod stromem. Ta přišla o matku (zda ji zabil predátor či přejelo auto, samozřejmě nevíme), a po několika dnech bez kojení se jim z posledních sil podařilo vyplazit z hnízda na stromě a popadat z velké výšky na zem. "Nastartování" organismu takto zbědovaných a totálně vyčerpaných veverčat není jednoduché, a proto jsme s dlouhou cestou do Zlína neváhali.

Po šestihodinové cestě do Zlína a zpět (520 km) nám pár minut po návratu domů zazvonil staniční telefon znovu. Pod stromem nálezkyně trojčat, paní Pastiriková, objevila čtvrtého sourozence, v ještě horším stavu než byli tři předchozí - zcela podchlazeného a ošklivě potlučeného. Domluvili jsme se s ní na pomoci s převozem, takže nám ho ze Zlína "popovezla" do Brna, kde jsme si ho od ní převzali a do denního "itineráře" si připsali dalších 340 km a další 4 hodiny jízdy. Tento druhý výjezd byl ale už bohužel marný, veverče týž den pozdě večer na následky vnitřního poranění z pádu zemřelo...

Další zprávy už jsou ale příznivé. Zlínská "trojčata" z prvního výjezdu (2 holčičky a 1 kluk) se podařilo stabilizovat a dnes, tedy po pěti dnech u nás, jsou na dobré cestě k vyléčení, úplné rehabilitaci a časem (cca v polovině srpna) k vypuštění zpět do přírody. Jak ukazují snímky, jedna ze dvou přeživších veverčích holčiček má i řídce vídaný "frajerský" doplněk barvy srsti - rezavý proužek lemující bílé bříško...

Při rekapitulaci dvou úterních "zlínských" výjezdů nás napadlo podívat se do mapy a i nás překvapilo, jakou "štreku" jsme ten den v našem prťavém Citigo vlastně zvládli. Těch 850 kilometrů (do Zlína a zpět a následně do Brna a zpět) je totiž stejná vzdálenost, jako kdyby naše trasa vedla přes celé Čechy a celé Německo až do Dánska k moři. :)


Celkem zpráv: 18
              |    starší >>