PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Velmi vzácně, jen jednou za několik let, se u veverčete setkáme s projevem tzv. parciálního albinismu. Jde o genetickou poruchu, která se projeví bílou skvrnou na srsti, především u veverčat černé barvy opravdu nepřehlédnutelnou. V minulosti jsme tu měli veverčata s bílým prstíkem či bílou skvrnou na zádech a už deset let pravidelně vzpomínáme na samičku Tlapku, která měla bílá předloktí obou předních tlapek, takže vypadala jako když nosí plesové rukavičky (její snímek najdete ve fotogalerii). Letošním příspěvkem do naší "sbírky" parciálních albínů je maličká veverčí holčička, kterou jsme si před dvěma týdny přivezli z Prahy z Košíř. Cca dvanáct dnů staré holátko bez srsti, vážící 30 gramů, mělo už tehdy zvláštní koneček ocásku a po pár dnech, kdy mu začala narůstat srst, se naše podezření na parciální albinismus potvrdilo. Bílá špička ocásku veverčí holčičky, které jsou teď necelé čtyři týdny, září na černé srsti podobně, replica watches jako kdyby jí na něm seděla svatojánská muška.

Jak mnozí z vás dobře vědí, internetová televize Slow TV v březnu spustila nepřetržitý živý videopřenos ze stromové krmné plošiny u nás na zahradě. Na rozdíl od jarních měsíců, kdy na krmítko přicházely jen dospělé veverky a zahlédnout je znamenalo obrnit se značnou trpělivostí, je momentální situace radikálně jiná. Kromě pěti dospělých veverek, žijících v okolí, totiž plošinu téměř neustále "okupují" mláďata ze dvou dosavadních letošních vrhů samičky Malé Pinky, která u krmítka a misek s ovocem často tráví i desítky minut, takže nějakou veverku na krmítku uvidíte téměř vždy, když si přenos spustíte.
Jak jsme psali už na jaře, je důvodem, proč jsme s videopřenosem na Slow TV souhlasili, propagace veverčího krmítka - doufáme, že až ho "diváci" videopřenosu uvidí v provozu, rozhodnou se někteří z nich krmítko vyrobit či koupit a pomohou jeho instalací a plněním divokým veverkám ve svém okolí. Návod na výrobu krmítka najdete na našem webu (tady), koupit si přesně takové krmítko, jaké vidíte v záběru kamery, lze jednoduše na e-shopu Zelená domácnost (tady).

Živý přenos najdete tady.

Pravidelné "veverčí" zprávy sem vkládáme obvykle jednou za dva týdny, takže je jasné, že píšeme jen o zlomku veverčat, která naší záchrannou stanicí projdou. Konkrétně - letos jsme si k nám přivezli už 45 nalezených veverčích prcků a z nich všech jsme psali jen o třech "nálezech a nálezcích" - o březnových holčičích paterčatech z Mnichova Hradiště, starých při nálezu pouhých 5 dnů (všechny už jsou vrácené zpět do přírody), o dvou veverčích klucích ze Zichovce (oba už jsou též zpět v přírodě) a o červnových klučičích čtyřčatech z Prahy - Proseka (ti jsou stále ještě kojení, i když už jsou třikrát tak velcí než při přijetí k nám). K psaní si tedy obvykle vybíráme mláďata, která svým osudem či vzhledem vybočují z naší každodenní veverčí "rutiny".
Šest týdnů stará veverčí holčička Maruška, kterou jsme si před týdnem přivezli z vesničky u Stříbrné Skalice, je výjimečná hned z pěti důvodů naráz. Za prvé - při nálezu byla v extrémně špatném stavu, těžce podvyživená, droboučká a totálně vysláblá. Za druhé - má vzácnou "mahagonovou" barvu, pro kterou máme slabost proto, že přesně takovou měla hrdinka "Veveřácké kroniky", samička Pinky. Za třetí - Maruška má mimořádně velké nádherné oči, které jí vystupují doslova "až na vrch hlavy". Za čtvrté - zřejmě kočka jí při jejím ztraceném bloudění zahradami ukousla kus ocásku, takže ho má sotva poloviční než by měl být. A za páté - Maruška měla opravdu nečekanou nálezkyni. Aniž bychom během jízdy pro veverče tušili, ke komu pro ni jedeme, otevřela nám totiž po zazvonění u domu pod nádhernými vysokými stromy zpěvačka Marta Jandová s malou dcerkou, po které veverčí holčička Maruška dostala jméno.

Drtivá většina v přírodě nalezených (a k nám posléze přivezených) veverčat jsou jedináčci, vypadlí z nejrůznějších důvodů z hnízda. Jednou či dvakrát za rok se nám ale stane, že si jedeme pro celé hnízdo, obvykle spadlé po silném větru nebo po pokácení stromu. Bývá pravidlem, že v takových případech je osazenstvo hnízda většinově "holčičí", ostatně i první takový letošní případ, o němž jsme psali na začátku března, jsme popsali pod titulkem "Pět holčičích buráků", protože paterčata tvořily samé holky. Hnízdo, které jsme si před dvěma dny přivezli z pražského Proseka, je v tomto ohledu opravdu premiérové - za 11 let, co si pro veveřátka jezdíme, se stalo poprvé, že se k nám dostal veverčí vrh sestavený jen ze samých kluků. Čtyři prckové, kteří se i s hnízdem zřítili ze stromu doprostřed malého vydlážděného náměstíčka přímo mezi chodce, jsou necelé 3 týdny staří a mají typicky "pražskou", tedy světlounce rezavou barvu. Před sebou mají ještě 5 týdnů ručního dokrmování, což jen pro představu v číselném vyjádření znamená, že každý z nich bude "ručně" nakojen ještě cca 170krát a všichni čtyři dohromady se ke stříkačce přisají skoro 700krát.

Drtivou většinu nalezených veveřátek vypouštíme ve věku kolem tří měsíců zpět do přírody na speciálních výpustných místech ve velkých lesích, což znamená, že o jejich dalším osudu už nemáme žádné zprávy. Přesto se nám občas podaří některého z našich odchovanců pozorovat nejen v prvních hodinách a dnech po vypuštění, ale někdy i po mnoho měsíců. Většinou jednou za rok si totiž některé z oblíbených mláďat vypustíme přímo u nás, na zahradě v areálu záchranné stanice. Letos se tohoto privilegia dostalo "Šumavákovi", hnědému klučinovi, nalezenému loni v září ve Stožci na Šumavě. Veveřák, o němž jsme už dvakrát psali (loni 24.9. a letos 14.1.), byl ve velmi zbědovaném zdravotním stavu a protože jeho rehabilitace byla dlouhá a komplikovaná, zůstal u nás přes celou zimu. Do přírody jsme ho tou pro něj nejsnazší cestou, tedy otevřením dveří voliéry, vypustili před třemi týdny a byli jsme napjatí, zda okamžitě zmizí či zda si alespoň pro začátek svého "volného" života zvolí zahradu a její okolí. K naší velké radosti si vybral druhou variantu, a tak ho už tři týdny každý den letmo vídáme v korunách stromů či u krmítek. Šumavák se v prvních dnech po vypuštění několikrát na noc otevřenými dveřmi vrátil přespat do voliéry, velmi rychle ale podlehl svodům "divokého života" a nyní je už svým chováním, rychlostí a ostražitostí neodlišitelný od jiných divokých veverek žijících v okolí. Ke třem fotografiím Šumaváka, pořízeným v tomto týdnu na zahradě, přidáváme i jeho "kojenecký" snímek z loňského září.

Za více než 10 "veverčích" let, co naše stanice existuje, jsme vám tu na snímcích a videích ukázali už leccos, dnešní půlminutové video je ale premiérové. Jsou na něm zachyceny 3 sousedící vnitřní voliéry ve "veverčí místnosti" uvnitř našeho domu, v nichž bydlí sice už hodně pohyblivá cca 7 týdnů stará veverčata, která jsou ale stále ještě ručně kojená. Teprve za pár dní, až veverčata začnou sama přijímat pevnou stravu a přestanou být závislá na kojení, se přestěhují do komplexu voliér venkovních. Na videu je vzorově vidět, jaký je ve vnitřních voliérách s takto starými mláďaty "hukot" - drnčení pletiva z téměř neustále pobíhajících mláďat se rozléhá po celém domě. A jen pro přesnost - v okamžiku pořízení nahrávky "bydlelo" ve třech na videu zachycených vnitřních voliérách 16 veverčat z 26, které jsme zatím letos přijali. Video si na našem kanálu na Youtube spustíte tady.

Nalezených veverčat už jsme k nám z různých míst republiky letos stihli svézt dvacet, ty nejbáječnější ale máme přímo nad hlavou. Letošní první vrh naší odchovankyně Malé Pinky, která už čtyři roky od vypuštění trvale žije v okolí naší samoty, totiž momentálně bydlí přímo v obložení domu pod střechou. Mláďata, jejichž otcem je další náš odchovanec, sameček Bagoun, nás zvědavě z výšky sledují při veškerých činnostech na zahradě a občas si už troufnou na chvíli přelézt i do korun sousedních stromů. Během pár dní by veverčata měla při svých průzkumech zahrady objevit i krmnou plošinu s veverčím krmítkem, a pak je uvidí každý, kdo občas sleduje nepřetržitý živý přenos internetové televize Slow TV ze zdejší veverčí "vývařovny" (přenos si spustíte tady).

Jméno vísky Zichovec nedaleko od Slaného se nám hluboce vrylo do paměti už loni v létě, kdy jsme si tam k milé a obětavé rodině Králových během sedmi dnů dvakrát jeli pro nalezené mládě. Jako první tehdy vypadla z hnízda kdesi v nepřístupné části krovu pod střechou dvanáctidenní černá veverčí holčička a po týdnu její sestřička s kožíškem rezavým.
Neuvěřitelná "story" o nešikovné veverčí matce, která pravidelně ztrácí mláďata, ale pokračovala i letos. Před necelými třemi týdny jsme totiž ke Královým, vlastně už našim "starým známým", jeli celkově už potřetí, když ze stejné střechy vypadlo další mládě, tentokrát necelé tři týdny starý černý kluk. Od toho dne nejen že Královi okolí domu mnohokrát denně kontrolovali, ale dokonce na místě, kde byla loni i letos tři veverčata nalezena, rozložili staré peřiny, aby případné další mládě spadlo nikoliv na zem, ale "do měkkého".
I když nás ani na vteřinu nenapadlo, že by se podobná souhra zcela nepravděpodobných náhod mohla opakovat po čtvrté, před týdnem jsme do Zichovce jeli zas. Opět černý kluk se tentokrát zřítil přímo doprostřed připravené peřiny a ležel tam jen pár minut, než ho paní Králová při pravidelné "kontrolní veverčí obchůzce" našla.
Další den pak Královi dokonce složitě rozebrali část střechy, jen aby se definitivně vyjasnilo, jaký je důvod opakovaného padání. Hnízdo se jim skutečně podařilo najít a vyfotit, naštěstí už prázdné bez dalších mláďat. Hnízdo je bohužel umístěné na nevhodném místě, kde se ho veverce nepodařilo úplně utěsnit a navíc pod ním byla uvolněná prkna, takže veverčata neutěsněnými částmi hnízda vždy vypadla ven a poté klouzavým pádem po zateplovací fólii sjela dolů k okapu a dalším otvorem v přehybu fólie propadla až na zem.
Doufáme tedy, že ke Královým v létě, až bude mít tamní veverka znovu mladé, tentokrát už nebudeme muset (popáté) jet, protože dosavadních 1.200 kilometrů ze čtyř tamních "veverčích výletů" už nám k poznání krás tamní krajiny docela stačilo. :)
(Další informace najdete v popiskách pod čtyřmi přiloženými fotografiemi.)

I u veverčat platí, že ke spokojenému spánku je třeba se s někým držet za ruku. A na konci krátkého videa uvidíte, že nějaký zájemce se vždycky najde...

(Na nahrávce, natočené dnes ráno, jsou paterčata z Mnichova Hradiště, která jsou u nás od úterý 6. března. Při příjmu byla cca šestidenní, brzy jim tedy budou 3 týdny.)

Video si spustíte kliknutím sem

Už léta vám nabízíme veverčí příhody, zkušenosti, fotografie i videa. Počínaje dneškem se k nám do záchranné stanice můžete podívat i "naživo" - ve spolupráci s internetovou televizí Slow TV jsme totiž spustili živý videopřenos ze stromové krmné plošiny u nás na zahradě (najdete ho tady).
K misce s vodou, misce se zeleninou a ovocem a k veverčímu krmítku sem momentálně přicházejí čtyři divoké veverky, z nichž dvě, Malou Pinky a Bagouna, dobře znáte z našich textů, protože jde o veverky, které prošly naší záchrannou stanicí a po vypuštění před 4 lety se usídlily v okolí. (Koho dalšího můžete ve videopřenosu při troše trpělivosti a štěstí zahlédnout se dočtete přímo na odkazované stránce s videopřenosem.)
Pokud chcete být pozorovatelsky úspěšní, je největší šance zahlédnout na plošině veverku hned po rozednění, kdy se na plošině během cca hodiny obvykle postupně vystřídají všechny. Velká šance je i kdykoliv během dopoledne, například Malá Pinky si na něj některé dny zajde i čtyřikrát či pětkrát. Šance, že na plošině zahlédnete veverku odpoledne, je teď v zimě takřka nulová, protože po poledni už obvykle všechny spí.
Důvodem, proč jsme s videopřenosem na Slow TV souhlasili, je propagace veverčího krmítka - doufáme, že až ho "diváci" videopřenosu uvidí v provozu, rozhodnou se někteří z nich krmítko vyrobit či koupit a pomohou jeho instalací a plněním divokým veverkám ve svém okolí. Návod na výrobu krmítka najdete na našem webu (tady), koupit si přesně takové krmítko, jaké vidíte v záběru kamery, lze jednoduše na e-shopu Zelená domácnost (tady).
Držíme palce, ať se vám podaří některou z "našich" divokých veverek zahlédnout!