PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Za dosavadních 12 "veverčích sezón" prošla naší specializovanou záchrannou stanicí mláďata snad ze všech koutů České republiky. Zatímco starší veverčata z míst vzdálenějších než cca 100 kilometrů obvykle "přenecháváme" místně příslušným velkým všeobecným záchranným stanicím ze sítě ČSOP (důvod je jednoduchý: počet všech ročně nalezených veverčat z ČR zhruba 3x převyšuje naši maximální kapacitu), pro opravdu malá veverčata, a obzvlášť holátka (která potřebují extrémně náročnou péči), si jezdíme kamkoliv bez ohledu na vzdálenost. I když tedy sídlíme ve středních Čechách (na Kolínsku), každoročně míváme výjezdy i na Moravu, do jižních Čech či třeba do Krušných Hor. Náš páteční "výjezd" byl ale opravdu premiérový - poprvé jsme totiž jeli až do takřka vrcholových partií Krkonoš. Čtyři slepá veverčata tam nalezli lesáci na zemi v polomu pod Vídeňskou skálou, v nadmořské výšce 1.000 metrů a téměř na dohled od polských hranic. V tamních drsných podmínkách, kde více než polovinu roku leží sníh a panují silné mrazy, přežijí jen opravdu výjimečně silné a zdravé veverky a dokazují to i čtyři krkonošští nalezenci. Zatímco jiná veverčata se u nás obvykle "rozjídají" jen pozvolna a zvládnutí kojení ze stříkačky s dudlíkem jim pár dní trvá, "drsoni" z Krkonoš s huňatými kožíšky jsou vzornými strávníky od prvního krmení, jako kdyby věděli, že každou kapku potravy a z ní pocházející energie a síly budou ve svém životě potřebovat. Pro první ze snímků z dnešního ranního kojení malých horalů jsme proto zvolili i vhodné tričko s příslušným "desperátským" motivem. :)

Ve většině z dvanácti let, co naše specializovaná záchranná stanice existuje, se k nám ve 100 procentech případů dostávala jen malá, kojená veverčata. Jednou za několik let ale řešíme nějaký raritní případ, který se naší "veverčí rutině" vymyká. Před měsícem jsme si z Doubravčic od Českého Brodu přivezli nikoliv veverčího kojence, ale již odrostlejší mládě. Nálezkyni ho na zahradu přinesla kočka, a jak to u střetů veverčat s kočkou bývá, mělo ošklivě poraněnou hlavu a ucho. Zpočátku to vypadalo, že její zranění jsou fatální, léčba ale zabrala a zdravotní stav černé veverčí holčičky se den po dni pomalu zlepšoval. Do plné kondice se dostala po měsíci, kdy už nebyl důvod ji v zajetí déle držet. Protože zahrada v Doubravčicích, kde byla nalezena, sousedí s velkým lesem, rozhodli jsme se ji vypustit zpátky na stejném místě, protože vzhledem k věku už musela okolní zahrady i les dobře znát a měla tam i hnízdo, v němž před zraněním žila. Veverčí rekonvalescentku jsme tedy včera dopoledne vypustili z transportní přepravky na javor na okraji lesa a podařilo se nám ji o chvíli později i vyfotit v jeho koruně. Jen doufáme, že v lese, při setkání se svými sourozenci, kteří v okolí pravděpodobně též žijí, nebude svůj měsíční pobyt u nás "ve veverčích lázních" až příliš vychvalovat, aby se další veverky s vidinou toho, že je to zaručený postup k převozu do místa, kde pacienti dostávají neomezené množství potravy a oříšků, nevrhaly do chřtánu první kočky, kterou zahlédnou.

Určovat stáří veverčat jen podle váhy je nevypočitatelné, pochází-li totiž jedno mládě z dvojčat a jiné ze šesterčat, může rozdíl mezi nimi být v měsíci věku až v desítkách gramů. Často se ale váhou i velikostí liší i sourozenci v jednom vrhu - způsobeno je to tím, že některá veverčata jsou už od narození "podtržená" a roli samozřejmě hraje i to, jak šikovně si počínají při kojení matkou, kdy na pomalejší mláďata zbyde mnohem méně mléka než na průbojnější sourozence. Málokdy je ale rozdíl ve velikosti tak patrný, jako na snímcích měsíc starých čtyřčat, které jsme si přivezli od nálezců ze Zbraslavi. Jedna z holčiček z vrhu má totiž jen poloviční velikost oproti ostatním třem mláďatům, a tak na společném snímku s kterýmkoliv ze svých sourozenců vypadá téměř jako dcera s matkou.

Odpověď na otázku, které zvíře je pro veverčata (i veverky) nejnebezpečnější, asi mnohé překvapí. Není to ani kuna, ani jestřáb (či jiní draví ptáci), nýbrž kočka domácí. Ta totiž na rozdíl od jiných predátorů neloví kvůli potravě, ale čistě jen pro zábavu a sluší se dodat, že zbytečnými oběťmi koček nejsou zdaleka jen veverčata, ale i řada jiných živočichů. U veverek končí "setkání" s kočkou obvykle tragicky i proto, že některé typy bakterií, které má kočka ve slinách i na drápech, jsou pro veverky (a veverčata obzvlášť) toxické, takže stačí leckdy jen drobný škrábanec a osud veverčete je (pokud nedojde k přeléčení antibiotiky) zpečetěn. "Setkání" s kočkou má za sebou i jeden z našich letošních nalezenců, veverčí holčička, nalezená o Velikonocích na zahradě u rodinného domu v Mníšku pod Brdy. Té kočka prokousla nohu tak ošklivě, že měla stržený velký kus kůže a pod ním několikacentimetrovou otevřenou ránu. Antibiotika ale naštěstí zabrala, a tak ze slepého, v době nálezu dva týdny starého prcka, během dalších tří týdnů vyrostlo krásné rezavé mládě, jemuž "na památku" po kočce zůstala jen jizva.

Stříbrná Skalice, Větrovany u Olomouce, Praha, Velké Popovice, Ústí nad Labem, Nový Bor... To není náhodný výběr měst či vesnic z Čech a Moravy, ale "položky" z přibývajícího seznamu míst, kam jsme si v předchozích jedenácti letech jeli v březnu pro úplně první nalezené veverče. Letos tento pomyslný "souboj" o prvního veverčího nalezence vyhrála víska Studená v Jihočeském kraji, odkud jsme si přivezli dvě veverčí holátka z hnízda zříceného na zem společně se skáceným stromem. Jeden ze tří sourozenců pád nepřežil, zbylí dva, kluk s holčičkou, měli větší štěstí. Nalezenci byli v den zřícení hnízda necelý týden staří, vážící 15 gramů a velcí jako vlašský ořech. Takto miniaturní holátka se krmí každé dvě hodiny včetně noci a při každém "jídle" vypijí necelý mililitr speciální náhražky mateřského mléka. Pokud se neprojeví nějaký opožděný zdravotní následek z pádu, má před sebou každé z holátek ještě 7 týdnů dokrmování stříkačkou a tedy více než 300 jednotlivých kojení.

O samičce se vzácnou genetickou poruchou, tzv. parciálním albinismem, jsme naposledy psali loni v listopadu. Veverčí holčičku jsme si od nálezkyně z Prahy přivezli v létě 2018 jako 12 dnů staré veverčí holátko, važící 30 gramů, a již tehdy bylo zřejmé, že bude mít bílou špičku ocásku, zřetelně kontrastující s její černou srstí. Samička, které říkáme "Bílý ocásek", se i půl roku od vypuštění stále zdržuje v okolí a protože je kvůli bílému zakončení ocasu opravdu nezaměnitelná, máme o jejím životě velmi dobrý přehled. Minulý týden jsme ji opakovaně viděli (i fotografovali) při stavbě nového hnízda, které si zřejmě připravuje k porodu, protože podle změněného chování je už s velkou pravděpodobností těhotná. Vnější kostru hnízda veverky splétají z různě silných větví a vnitřek vycpávají lýkem, tedy nacupovanou kůrou z odumřelých suchých větví. Na snímcích je "Bílý ocásek" jak při cupování a odnášení lýka, tak při zakracování větviček. Kromě stavby nového hnízda v koruně husté jedle si samička "vycpala" i jednu z budek na zahradě, která je se svými dvěma vstupními otvory i umístěním přímo určená pro obydlení veverkou.

Naše pravidelné "veverčí zpravodajství" bude dnes mít netradiční podobu několika krátkých upozornění:

- I když si většina populace myslí, že veverky se rodí na jaře, mohou ty "nejrychlejší" veverčí matky porodit už na konci ledna. Dnes, v polovině února, už tedy v mnoha veverčích hnízdech po celé republice leží, přitulená či přisátá k matce, několikagramová a holá veverčí holátka. Myslete na to například tehdy, když se na zahradě chystáte pokácet nějaký strom!

- Od února proto nastává doba, kdy veverky nejvíc ocení lidskou pomoc. Těhotným, a zejména kojícím veverčím matkám, může naplněné veverčí krmítko a miska s vodou (kdekoli na zahradě na zemi pod stromem či na místě, kde se veverky pohybují) leckdy zachránit život, stejně jako veverčatům, která jsou na matku zcela odkázána. Chcete-li veverkám pomoci, krmte až do léta, protože hned po prvních vrzích se budou rodit od května i vrhy druhé. Dokonalé krmítko s naším "atestem" koupíte na e-shopu "Zelená domácnost" (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky).

- Nevíte-li, co do krmítka dávat, naleznete rady na našem webu (http://www.veveratka.cz/stranka/5-jak-vyrobit-veveri-krmitko.html). Dvě skvělé veverčí směsi, sestavené ve spolupráci s námi, prodává "Zelená domácnost" (https://www.zelenadomacnost.com/k/veverky).

- V některých bulvárních denících se občas objevují zprávy a fotografie z naší záchranné stanice. Upozorňujeme, že se tak děje bez našeho vědomí - tyto deníky si fotografie i texty "stahují" z našeho webu či Facebooku a obvykle ještě k tomu text upraví tak, že je zmatený či úplně nesmyslný.

- Máme-li čas, a pozve-li nás někdo, jezdíme jednou či dvakrát za rok po republice s přednáškami o životě divokých veverek i práci s mláďaty v naší záchranné stanici. Unikátnost přednášky, která proběhne ve čtvrtek 14. března (pod názvem "Fantastická paní veverková") v knihovně v Kolíně, je v tom, že na ní budeme oba (na všech předchozích přednáškách v Praze i jinde byl vždy jen jeden z nás). Informace o přednášce najdete na webu kolínské knihovny (https://www.knihovnakolin.cz/fotogalerie/fotka/fantasticka-pani-veverkova/1), pro případné zájemce z Prahy uvádíme, že rychlíkem trvá cesta do Kolína cca 40 minut.
.

Loni v září jsme tu (ve zprávě nazvané "Králík") psali o miniaturní veverčí holčičce, kterou jsme si v srpnu, starou pouhé dva týdny (a tedy ještě slepou), přivezli z Moravy. Jméno "Králík" dostala podle ukousnuté části ocasu, což měla na svědomí nejpravděpodobněji kočka nebo nějaký jiný veverčí predátor.
Jak rána na ocase, tak i další drobná poranění, se dobře vyhojily, a z prcka velkého jako lidský prst během následujících dvou měsíců vyrostla zdravá a v pravém slova smyslu roztomilá veverka. Zkrácený ocas ji sice v pohybu nijak neomezoval, přesto jsme ale raději zvolili výjimečný způsob jejího návratu do přírody nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo na naší zahradě. "Králík" se nám odvděčila tím, že nejenže vypuštění (na začátku listopadu) vzorově zvládla, ale nastěhovala se do sousedního lesíka a v následujícím čtvrtroce od vypuštění se nám téměř každý den přišla na chvíli "ukázat" na zahradu, k některému z mnoha zdejších krmítek či pítek.
Kromě krátkého ocasu je "Králík" nezaměnitelná i svým kuriózním chováním. Snad jako následek traumatického zážitku z dětství (krvavé setkání s predátorem) totiž bere své "znovuzrození" a život ne jako něco všedního a nudného, ale jako dar. Projevuje se to tím, že si každou vteřinu svého života "užívá". Zatímco jiné divoké veverky se většinou chovají striktně účelově, a dělí svůj den mezi obstarání potravy, údržbu hnízda a co nejdelší spánek, "Králík" své bdění zaplňuje neustálými "zábavnými" vložkami. Vždyť proč po větvích stromu chodit "nudně" rovně, když si přece přesun po nich můžete jen pro radost z pohybu zpestřit rychlými spurty a následným "bržděním" či občasným efektním "vybráním zatáčky"? Proč se jiným veverkám vyhýbat, když na ně můžete vesele "vybafnout" a vyprovokovat je ke krátké honičce? A proč si sbírání javorových semínek nezpestřit tím, že se chvíli na kluzké trávě bláznivě honíte "sama se sebou"?
Jedním z nejslavnějších skečů britské komediální skupiny Monty Python byl ten o "Ministerstvu švihlé chůze", který dodnes recesisté z celého světa připomínají "dny švihlé chůze", během nichž se promenují po ulicích a snaží se napodobit své montypytonské vzory tím, že vykopávají nohy k hlavě, bláznivě klopýtají nebo chodí pozadu. Nikdy nás nenapadlo, že velkou propagátorku tohoto životního stylu najdeme i mezi veverkami, ale jakmile se "Králík" svým bláznivě-šťastným stylem prořítí přes zahradu, jsme si okamžitě jistí, že i dnešek byl dalším z jejích mnoha báječných "Dnů veverčí švihlé chůze"...