PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Srpen je pro nás každoročně měsícem s dvěma odlišnými polovinami. V té první zvoní telefon téměř neustále, protože vrcholí "příval" nalezených veverčat z druhých (letních) vrhů. Zhruba v polovině srpna pak jako zázrakem telefonáty ustanou, a po zbytek měsíce se už ozývají jen "opozdilci". Veverčí sezóna (naše třináctá) pomalu končí a jak ve druhé půli srpna, tak na začátku září přijmeme v průměru už jen jedno veverče za týden (k dnešku jsme jich letos přijali "kulatých" 80, tedy podobný počet jako v několika posledních letech).

I v tomto "dojezdovém" období se ale může objevit den, který je abnormálně hektický. Letos jím byla středa 26. srpna, kdy jsme odpoledne vyjeli pro veverče do Havlíčkova Brodu, během jeho přebírání nás zastihl druhý telefonát, po němž jsme se přesunuli k přehradě Želiv u Pelhřimova pro veverčí holčičku, ošklivě potlučenou po pádu ze stromu na asfaltovou cestu a po dalším telefonátu jsme ještě cestou domů "nabrali" veverčího kluka, nalezeného na zahradě v Mukařově u Říčan.

Tento "trojitý" výjezd ale není ani zdaleka naším rekordem - před několika lety jsme jednu letní sobotu ráno vyjížděli pro veverče do Zvole u Prahy, tam nás zastihl další telefonát od nálezce veverčete, pro nějž jsme ze Zvole pokračovali k Máchovu jezeru a po dalších třech telefonátech jsme postupně přejeli do Jíčína, Mladé Boleslavi a do Sobotky, takže jsme se po více než dvanácti hodinách jízdy domů vrátili s pěti veverčaty od pěti různých nálezců...

Na přiložených snímcích je 7 posledních kojenců, o které se momentálně staráme. Spolu s nimi je u nás ještě dalších 17 veverčat, které se ve venkovních voliérách připravují na vypuštění zpět do přírody. V té už je 39 dalších veverčat z jarních vrhů, které jsme do přírody vrátili v červenci a srpnu.

První snímek dnešní fotosady názorně vysvětluje, proč si lékaři, které navštíví poprvé, berou Katku stranou a snaží se z ní vymámit přiznání, že je obětí domácího násilí. :)

Ono násilí ale není "domácí", nýbrž "veverčí" - takhle prostě vypadá její krk rok co rok během vrcholící "veverčí sezóny", když postupně odkojí několik desítek veverčat (letos jich dosud bylo 73).

Byť veverčata na snímcích vypadají něžně, už od narození mají drápky a ty jsou v posledních dnech veverčího kojení (když je veverčeti cca 7 týdnů) už tak ostré, že lidskou kůži proříznou stejně snadno jako papír. Ne, že by mláďata chtěla Katce ublížit, ale ti nejstarší kojenci už tráví čas šplháním ve vnitřních voliérkách a když k nim přichází jednou za čtyři hodiny s mlékem, hrnou se po otevření dveří ke své adoptivní "mamince" s takovou vehemencí, že se od nich často vrací s krvavými škrábanci.

Na třech dalších snímcích si můžete prohlédnout velikost veverčích drápků u různě starých veverčat, od týden starého holátka až po šestitýdenní mládě.

Pro osud malých veverčat bývá fatální, když z nějakého důvodu zemře jejich matka (přejede ji auto, zabije ji kočka či jiný predátor apod.). Mláďata, která jsou plně odkázaná na mateřské mléko, zůstanou opuštěná v hnízdě a bez kojení za několik dnů zemřou hlady. Jsou-li veverčata již tak stará, že se dokáží plazit, podaří se jim někdy z hnízda vylézt, zřítí se z výšky na zem a je-li to například v zahradě, je šance, že si jich na zemi všimne člověk. Malá, ještě slepá mláďata, se ale z hnízda obvykle vyplazit nedokážou.

Bez kojení mláďata v hnízdě většinou zvládnou přežít dva až čtyři dny, záleží ale samozřejmě na jejich věku (holátka v chladném počasí někdy nepřežijí ani jeden den) a kondici. Setkali jsme se ale i s "rekordmany", kteří přežili abnormálně dlouhou dobu. Před několika lety jsme si přivezli veverčího klučinu, který přežil bez potravy dokonce neuvěřitelných 7 dní (přesnou dobu jeho hladovění jsme zjistili souhrou náhod, protože nálezci si vybavili, že přesně před týdnem našli v bazénu na zahradě utopenou jeho maminku).

Odhadujeme, že podobně dlouhou dobu, tedy cca týden, zázračně přežila bez kojení veverčí holčička, pro kterou jsme si v květnu jeli do vesničky Radonín poblíž Třebíče. Vypadla z obložení v podkroví domu, do nějž vedl uzoučký otvor, skrz nějž se z posledních sil vyplazila a k její smůle spadla z šestimetrové výšky na ostré kamení. Byla tedy nejen extrémně vychrtlá a dehydrovaná, ale i zcela prochladlá a potlučená.

Vzhledem k jejímu stavu jsme nevěřili, že by mohla přežít, tehdy pět týdnů stará veverčí holčička nás ale svou vůlí žit ohromila. Překonala (s pomocí antibiotik) těžký zápal plic a po několika dnech, kdy jsme při každém pohledu do přepravky čekali, že ji najdeme mrtvou, začala přibývat na váze a její stav se zlepšoval doslova "po hodinách". Dnes, po více než dvou měsících u nás, je nejen kompletně uzdravená, ale je v takové fyzické kondici, že ji už brzy vrátíme na jednom z našich lesních výpustných míst zpět do přírody.

Její zoufalý stav po převozu k nám, kdy místo obvyklých cca 100 gramů vážila polovic, dokumentují první tři fotografie, na čtvrtém snímku je veverčí holčička z Radonína o více než měsíc později, kdy jsme ji těsně po přechodu z kojení na pevnou stravu přestěhovali do jedné z venkovních voliér.

I po třinácti letech fungování veverčí záchranné stanice lze u nás na webu najít něco, co jsme ještě nikdy nevyfotili. Dnešními snímky chceme názorně ukázat, jak to u nás vypadá ve vrcholící sezóně veverčích mláďat...

V některých týdnech roku máme v naší záchranné stanici současně i přes 50 veverčat, od těch kojených až po ta starší, která se už připravují na vypuštění zpět do přírody ve venkovních voliérách. Pořízení "hromadného snímku" všech veverčat je ale bohužel nemožné - starší mláďata už jsou tak pohyblivá a neposedná, že je na jednom místě neudržíte a pohromadě vyfotit nejdou dokonce ani všichni kojenci. Veverčata jsou totiž kojená až do osmi týdnů věku, ale od šesti týdnů nabírají na pohyblivosti, takže se při pokusu o snímek okamžitě "rozlezou".

Zvolili jsme tedy kompromis, a vyfotili všechna veverčata, která jsou mladší než šest týdnů a jsou tedy ještě pro potřeby "portrétování" jakžtakž zvladatelná. Z 22 veverčat, která Katka momentálně kojí, jsme jich "na hromadu" z několika přepravek snesli 15, a tento počet vidíte i na snímcích. V této veverčí "hromádce" jsou veverčata od dvou do šesti týdnů věku, takže snímky též dobře dokumentují, jak odlišná je velikost kojených veverčat v různých věkových stadiích.

Protože veverčata v tomto věku (do šesti týdnů) tráví celý den spánkem, a probouzí se pouze na kojení, nikdy jich všech 15 na žádném ze čtyř snímků nespočítáte. Ta mladší se totiž okamžitě stulí do klubíčka a usnou, a protože veverky jsou nejšťastnější "v rodině", instiktivně se rychle promotají do obří "veverčí koule", kdy pohled na mláďata vespod zakrývají veverčata v horní "vrstvě"...

Tyto snímky jsou každopádně raritní. Nejen na našem webu, ale i jinde na internetu, je nejrůznějších snímků veverčat spousta, fotografie s 15 veverčaty naráz si ale můžete prohlédnout opravdu jen u nás.

Jak píšeme na hlavní stránce našeho webu, veverčat se v ČR každoročně najde zhruba 3x víc, než je kapacita naší záchranné stanice (v posledních letech zvládáme péči o cca 80 nalezených veverčat za rok). Proto si děláme vlastní "selekci" - z území v pomyslném okruhu o průměru cca 100 km kolem nás si jezdíme pro všechna veverčata, ze zbytku ČR si pak bez ohledu na vzdálenost jezdíme pro všechna "holátka" (tedy ještě neosrstěná mláďata do 2 týdnů věku) a většinou i pro veverčata, která ještě neotevřela oči (tedy do 4 týdnů věku).

Někdy si hodně daleko ale jedeme i pro mláďata starší (nad 4 týdny), pokud jsou v hodně špatném zdravotním stavu či když z nějakého důvodu usoudíme, že je naše péče pro jejich přežití nezbytná. Obvykle se ale o starší veverčata (nad 4 týdny), nalezená ve vzdálenějších místech republiky (nad oněch cca 100 km od nás), postarají místně příslušné všeobecné záchranné stanice sítě ČSOP, kdy na ně nálezcům předáme kontakt a vysvětlíme jim, jak se o veverče do předání postarat (všeobecných záchranných stanic je v ČR přes 30 a pokrývají kompletní území republiky).

Pokud jde o hodně dlouhé výjezdy, zvláštní "magnetismus" pro nás má Zlín, který je od nás, tedy z Kolínska, vzdálený pořádných 260 km. V několika předchozích letech jsme totiž právě ve Zlíně vždy alespoň jednou za rok byli, buď pro veverčí holátka nebo pro nějaké obzvlášť zbědované veverče. Náš letošní "zlínský výjezd", který se odehrál v úterý 2. června, byl ale opravdu unikátní. Ráno jsme tam vyjížděli pro 3 čtyřtýdenní veverčátka, nalezená na zemi pod stromem. Ta přišla o matku (zda ji zabil predátor či přejelo auto, samozřejmě nevíme), a po několika dnech bez kojení se jim z posledních sil podařilo vyplazit z hnízda na stromě a popadat z velké výšky na zem. "Nastartování" organismu takto zbědovaných a totálně vyčerpaných veverčat není jednoduché, a proto jsme s dlouhou cestou do Zlína neváhali.

Po šestihodinové cestě do Zlína a zpět (520 km) nám pár minut po návratu domů zazvonil staniční telefon znovu. Pod stromem nálezkyně trojčat, paní Pastiriková, objevila čtvrtého sourozence, v ještě horším stavu než byli tři předchozí - zcela podchlazeného a ošklivě potlučeného. Domluvili jsme se s ní na pomoci s převozem, takže nám ho ze Zlína "popovezla" do Brna, kde jsme si ho od ní převzali a do denního "itineráře" si připsali dalších 340 km a další 4 hodiny jízdy. Tento druhý výjezd byl ale už bohužel marný, veverče týž den pozdě večer na následky vnitřního poranění z pádu zemřelo...

Další zprávy už jsou ale příznivé. Zlínská "trojčata" z prvního výjezdu (2 holčičky a 1 kluk) se podařilo stabilizovat a dnes, tedy po pěti dnech u nás, jsou na dobré cestě k vyléčení, úplné rehabilitaci a časem (cca v polovině srpna) k vypuštění zpět do přírody. Jak ukazují snímky, jedna ze dvou přeživších veverčích holčiček má i řídce vídaný "frajerský" doplněk barvy srsti - rezavý proužek lemující bílé bříško...

Při rekapitulaci dvou úterních "zlínských" výjezdů nás napadlo podívat se do mapy a i nás překvapilo, jakou "štreku" jsme ten den v našem prťavém Citigo vlastně zvládli. Těch 850 kilometrů (do Zlína a zpět a následně do Brna a zpět) je totiž stejná vzdálenost, jako kdyby naše trasa vedla přes celé Čechy a celé Německo až do Dánska k moři. :)

Často jsme dotazováni, jak se pozná veverče, které potřebuje lidskou pomoc. Sepsali jsme tedy stručný "manuál", v němž najdete vše podstatné.


U VEVERČAT JE TO JINAK NEŽ U SRNČAT ČI ZAJÍČKŮ

Zatímco pro mláďata většiny savců (nejtypičtěji zajíčci či srnčata) platí, že tráví většinu dne sama bez matky, "odložená" na klidném místě (a není žádný důvod na ně sahat ani je sbírat), u veverčat je to přesně naopak.
Obecně platí, že veverče nikdy nemá co dělat na zemi. Má být nahoře na stromě v hnízdě, kde je spolu s matkou či kam ho matka chodí pravidelně kojit. Leží-li tedy bezvládně v trávě, ať už na zahradě, v parku či v lese, vždy potřebuje lidskou pomoc. To je případ především veverčat do zhruba čtyř týdnů věku, která jsou ještě slepá a na zemi jen pasivně leží poté, co z hnízda z nějakého důvodu vypadla. Do této kategorie patří i veverčata cca 5 týdnů stará, která už vidí, ale po zemi se jen plazí či jsou schopná udělat jen pár vratkých krůčků.


VEVERČE "PRONÁSLEDUJÍCÍ" ČLOVĚKA

U starších veverčat (ve věku mezi 6. a 8. týdnem), která už opouštějí hnízdo a občas slézají na zem při prozkoumávání okolí, záleží na tom, zda vědí, kde mají hnízdo a dokáží se do něj vrátit. Pokud se totiž ztratí, i ona zemřou hlady, protože i v tomto věku jsou plně odkázaná na mateřské mléko matky. Ztracené mládě v tomto věku už laikovi připadá velké jako dospělá veverka, pozná se ale podle toho, že pronásleduje člověka - chodí za ním či po něm přímo leze. Má totiž strašný hlad a tak se v zoufalství přidává k člověku (psovi, kočce...), protože hledá kohokoli, kdo by ho nakojil.


KAM VOLAT O RADU?

Při nálezu veverčat z obou výše popsaných kategorií je nejlepší okamžitě (nejlépe hned z místa nálezu) zavolat k nám, tedy do jediné na veverky specializované záchranné stanice v ČR v síti ČSOP. Telefon máme zapnutý nonstop, tedy v případě potřeby lze volat v každou denní i noční hodinu.
Po telefonu s nálezcem zkonzultujeme okolnosti a místo nálezu a vysvětlíme mu, jak veverčeti poskytnout první pomoc a jak postupovat dál. Podle věku, zdravotního stavu a vzdálenosti místa nálezu se rozhodneme pro jednu ze dvou možností - pro některá veverčata si okamžitě přijedeme, u některých nálezci předáme kontakt na územně příslušnou všeobecnou záchrannou stanici sítě ČSOP, jejíž povinností je se o veverče postarat.


A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: NIKDY VEVERČE NEKRMTE!

A pozor! Jakkoliv staré nalezené veverče se nikdy nepokoušejte sami ničím krmit! Na internetu se sice vyskytují nejrůznější návody, čím veverče kojit, drtivá většina z nich ale veverče může zabít či mu způsobit vážný zdravotní problém.

/fotografie různých věkových stadií veverčat najdete na hlavní straně tohoto webu/

V úterý 21. dubna nás vyděsily snímky, které nám poslali nálezci z vesničky Kraličky u Uhlířských Janovic. Veverče, které sedělo v šoku na balkóně jejich rodinného domu, mělo totiž pod sebou velké množství krve a druhá louže krve byla o dva metry dál (oba snímky přikládáme). Do Kraliček jsme tedy jeli s obavou, že veverče bude mít fatální poranění, například od kočky a otevřená tržná rána silně krvácí. K našemu velkému (a milému) překvapení jsme ale v Kraličkách zjistili, že 5 týdnů starý veverčí klučina má jen masivně potlučený čumáček poté, co zřejmě spadnul z koruny přilehlého stromu na tvrdý povrch balkónu. Veveřáčkovy rány se v následujících hodinách po vyčištění vzorně zacelily a dnes, po pěti dnech u nás, už veverčí rekonvalescent září zdravím podobně jako George Clooney v televizní reklamě na kávu Nespresso...

Základními barvami srsti veverky obecné jsou rezavá, černá a hnědá, běžně se ale objevují nejrůznější odstíny a existují i vzácné anomálie (např. parciální albíni). Tři týdny starý starý veverčí klučina na přiložených snímcích má zbarvení, které vídáme obvykle sotva jednou za rok, patří tedy k těm raritnějším - zatímco hlavu a záda má hnědorezavé, jeho boky a část končetin mají elegantní stříbrný nádech. V době nálezu ještě slepý veveřáček pochází z Třemošné u Plzně, kde vypadl z hnízda na vysokém stromě. Na dvou snímcích, kde je zachycen ve spánku promotaný s dalšími veverčaty, jsou čtyřčata ze Šestajovic, o nichž jsme psali před měsícem. Ta tehdy byla pouhý týden stará, ještě holá a s váhou od 10 do 12 gramů velká jako burák. Dnešní fotografie tedy přijměte i jako odpověď na časté dotazy, jak se čtyřčatům daří.

Pro nalezená veverčata si jezdíme na území v okruhu cca 100 kilometrů kolem naší záchranné stanice, párkrát za rok se ale stane, že se dostaneme mnohem dál. Letos jsme si opravdu dlouhý výjezd odbyli hned na začátku "veverčí sezóny" - ve středu 25. března jsme totiž vyrazili do 250 kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště pro 3 týdny starého, a tedy ještě slepého, veverčího kluka. Veverčí kojenec měl štěstí, protože z vysokého smrku spadl do měkké kupky listí a překvapil nás svou velikostí - pravděpodobně šlo o jedináčka, protože měl téměř dvojnásobnou hmotnost, než by odpovídala jeho věku. Velikost "ogara z Moravy" obzvlášť vynikne na snímcích pořízených společně se čtyřmi veverčátky ze Šestajovic, která jsou u nás už dva týdny (psali jsme o nich v minulé zprávě). Klučina z Moravy je jen o několik dní starší než oni, je ale málem tak velký jako tři veverčí holčičky a jeden klučina ze Šestajovic dohromady. :)

První nalezená veverčata se k nám v předchozích dvanácti letech obvykle dostala kolem poloviny března, a letošek nebyl výjimkou.
Včera jsme si pro ně jeli do Šestajovic, vesničky u Jaroměře, kde silný poryv větru shodil ze smrku hnízdo s pěti ani ne 7 dnů starými veverčími holátky. Už první pohled na ně ale nebyl optimistický. Péči o mláďata zjevně nezvládala už jejich veverčí matka, veverčata jsou totiž na zhruba polovině váhy, jakou by v tomto věku měla mít (místo cca 25 gramů mělo nejmenší z paterčat pouhých 10 gramů). Navíc hnízdo bohužel spadlo z velké výšky na asfalt, takže veverčata se v různé míře potloukla a navíc všechna ošklivě prochladla (v tomto věku nemají srst a bez matky, natož mimo hnízdo, nejsou schopná udržet tělesnou teplotu).
Jedna ze čtyř veveřích holčiček ve vrhu nám na následky vnitřního poranění zemřela v autě během převozu a o život bojuje i jediný klučina ve vrhu, s rozsáhlým hematomem po úderu do krku a hlavy. Jeho tři sestřičky jsou na tom o trochu lépe, vzhledem k extrémně nízkému věku, podvyživenosti a silnému prochladnutí si ale netroufneme vyslovit žádnou optimistickou prognózu, protože rizikových pro ně bude přinejmenším ještě několik nejbližších dní.
Jak ukazují fotografie, veverčátka jsou v tomto věku velká jako burský oříšek a při každém kojení, které je nutné v dvouhodinovém intervalu, vypijí jen půl mililitru (několik kapek) náhražky mateřského mléka.