PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Sameček Tkaloun měl pohnutý osud už od narození. Dostal se k nám na jaře z Brna zcela podvyživený a vysílený (nálezci ho považovali za mládě kuny) a několik dní jsme pochybovali, zda vůbec přežije. Podařilo se, Tkaloun se postupně udravil, ale jeho tělesná konstituce se nestále pohybovala na hraně mezi vypuštěním do přírody a dožitím v zajetí. Nakonec ale Tkaloun zesílil natolik, že byl schopen se do přírody vrátit, ale protože díky svému osudu jsme si k němu vytvořili takřka "rodičovský" vztah, rozhodli jsme se mu návrat do přírody co nejvíce usnadnit.

Protože ve zdejší lokalitě momentálně žijí tři dospělé divoké veveří samičky (Cookie, Connie, Cinkalka), ale žádný samec, vypustili jsme Tkalouna přímo v areálu naší záchranné stanice a sousedícího lesíku. Tkaloun v následujících dvou týdnech lokalitu nejen neopustil, ale zabydlel se přímo na zahradě, v jedné z mnoha dřevěných budek rozmístěných na zdejších akátech a ořešácích. Vídali jsme ho i několikrát denně, při jeho návštěvách krmítek či jak odpočívá v budce nebo na větvích poblíž.

O posledním víkendu se ale Tkalounův stav ze dne na den prudce zhoršil. Pohyboval se malátně a nekoordinovaně a když se mi k němu podařilo přiblížit na dohled, zjistila jsem, že má nateklou hlavu. Při jídle nebyl schopen udržet potravu v packách ani ji polknout, při pohybu ho těžká nateklá hlava táhla ke straně, takže se motal a pohyboval se "jako ve snách". Mé pokusy o odchyt ale byly marné - instinkty, které se v něm po vypuštění probudily, už byly příliš silné, takže mě nenechal dostat se k němu na dosah a vždy z posledních sil vyšplhal do koruny stromu.

I když vypadal děsivě, vysvětlovala jsem si Tkalounův stav přeci jen nikoliv beznadějně - všechny symptomy totiž nenasvědčovaly zdravotnímu problému, ale otoku ze štípnutí do hlavy včelou, vosou či sršněm, spojenému s bolestí a stavem "opilosti" (pokud někoho z vás bodla vosa do obličeje, umí si představit, co Tkaloun prožíval). Nebezpečné bylo především to, že Tkaloun byl zmalátnělý, nekoordinovaný a pomalý, takže by byl snadnou kořistí pro predátora, pokud by se s ním v tomto stavu potkal.

Po dvou dnech se ale vše obrátilo k dobrému - Tkalounův otok splaskl a veveřák se jako zázrakem proměnil v našeho "starého známého" opatrného samce, který se po větvích pohybuje s jistotou a vychutnává si všechny pochoutky, které mu jak krmítka, tak stromy v tomto ročním období nabízejí.

Jen doufám, že setkání se žihadlem bylo poslední nepříjemností, která Tkalouna v životě potkala...

(Na prvním snímku je Tkaloun v budce na akátu několik dní po vypuštění, prostřední snímek zachycuje zuboženého Tkalouna na plošině s krmítkem ve vrcholném stadiu otoku a na třetím snímku je již zdravý Tkaloun v koruně borovice.)