PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Včerejší pozdě večerní, už 47. "přírůstek" do naší letošní statistiky, byl nalezen v zahradách Pražského hradu, a proto nemohl dostat jiné jméno než Klaus. :)

Na zemi ležícího veveřího kluka tam nalezli zaměstnanci, od nich se dostal k sokolníkovi panu Swientekovi, ten zavolal nás, v devět večer jsme si mládě přebrali v Praze na Černém mostě a po bezproblémové dálniční jízdě byl o necelou hodinu později už v "pelíšku" v záchranné stanici.

Čtyřtýdenní rezavo-hnědý kluk je zdravotně v pořádku, byl jen dehydrovaný a samozřejmě pořádně vyděšený. Dnes již "bydlí" ve společném pelíšku s holčičkou Jane a s nadšením si užívá dostatku potravy a pohodlné "postýlky" z hřejivých hadříků.

Děkujeme všem za výraznou (komentářovou) podporu pětitýdenní samičky Jane, která se k nám dostala ze Znojma!

Byť se její stav zlepšil, zdaleka ještě nemá vyhráno. Na dnešní kontrole u veterináře jí byla rána znovu otevřena a vyčištěna, hnisu již bylo méně než před dvěma dny, ale vzhledem k rozsahu poranění bude léčba (i v tom nejlepším případě) "běh na dlouhou trať".

Za dva dny, co je Jane u nás, se navíc objevily další komplikace - podle všeho je samička (přinejmenším částečně) retardovaná a má potíže se srdcem. Již teď je tedy jisté, že pokud přežije své vážné zranění, do přírody se již nevrátí a dožije u nás.
Každopádně Jane psychicky obrovsky pomohlo, že získala "parťáka" v podobě podobně starého samečka Klause (viz předchozí zpráva), s nímž teď sdílí společný "pelíšek" a tráví veškerý čas spánkem promotaná s ním do "klubíčka". Dobrou zprávou je i její dobré přivyknutí na náhradní stravu a od včerejšího večera i velká chuť k jídlu.

Osud včera přijatého mláděte zatím zdaleka není jasný. Nalezeno bylo ve Znojmě, odtamtud ho nálezci po domluvě s námi převezli do Brna, kde si ho převzala naše tamní spolupracovnice Dana Součková. Po zjištění rozsahu poranění nám ho pak okamžitě přivezla k Jihlavě, na půl cesty mezi Moravou a námi (tímto ji za bleskový převoz a pomoc moc děkuji!), odkud jsme s ním pokračovali ke skvělému veterináři MUDr. Pohořalému v Kolíně a poté k nám.

Asi pětitýdenní samička utrpěla rozsáhlé poranění, pravděpodobně vykloubení lopatky. Rána se zanítila, takže se jí na těle vytvořil velký absces, který ji zcela paralyzoval. Po rozříznutí rány z ní vytekla "čajová lžička" hnisu. Ránu veterinář vyčistil, dezinfikoval, nasadili jsme antibiotika a další osvědčené léčebné postupy. Rentgen naštěstí ukázal, že lopatka se vrátila sama do původní polohy, takže ikdyž veverka bude mít pravděpodobně doživotně pohybové omezení, neměly by následky vykloubení být fatální.

Samička Jane (jméno jí dali nálezci ve Znojmě) je zatím stabilizovaná, prognóza jejího stavu je ale zatím nejistá. Kromě výše popisovaných poranění byla i silně podvyživená, takže nelze ani odhadovat, zda se její vyčerpaný organismus dokáže s totálním vysílením a léčbou vypořádat.

Dnes se mi podařilo zblízka vyfotit jedno z posledních dvou mláďat z letošních jarních vrhů divokých veverek, která se ještě trvale zdržují v okolí záchranné stanice (ostatní si již odešla hledat vlastní území).
Na snímcích je v koruně dubu a sousední lípy, kam se při hledání potravy za chvíli přemístilo.

Z více než deseti mláďat, která se na jaře narodila třem divokým samicím, žijícím v okolí naší záchranné stanice, tu momentálně zůstala už jen tři. Ostatní se, tak jak to u veverčat v tomto věku bývá, vydala hledat vlastní teritorium.

Mláďata, která tu prozatím zůstala, se již odhodlala k jedné z typických veverčích činností - pokouší se stavět vlastní hnízda. Většinou si dospělé veverky hnízda budují v rozsochách silnějších větví u hlavního kmene stromu, občas si ale zaexperimentují a hnízdo vytvoří i na větvi dál od kmene.

Na třech dnešních snímcích je hnízdo, které si na modřínu včera postavilo jedno ze zde žijících divokých mláďat. Na dalších dvou snímcích je malý stavitel zachycený při shánění materiálu na stavbu hnízda - "výborný" nápad použít provázky, kterými jsou svázány visuté mosty mezi stromy, se mu naštěstí nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce.

Sameček Tkaloun, který po vypuštění do přírody překonal před pár dny ošklivý otok po štípnutí, je už v plné formě. Na zahradě i v jejím okolí ho vídám pravidelně, často chodí "navštěvovat" i mláďata, která se na vypuštění do přírody teprve připravují ve venkovních voliérách.

Na snímcích z dnešního dopoledne je Tkaloun zavěšený (samozřejmě z venkovní strany) na pletivu jedné z voliér.

Letošním 43. mládětem, přijatým do naší záchranné stanice, je cca 7týdenní holčička Maky. Nalezena byla v Brně, ztracená po silné bouřce, promočená a vyděšená.
Od nálezců ji po našem telefonickém zprostředkování převzala naše brněnská spolupracovnice Dana Součková, která se o ni s rodinou i vzorně postarala.
U nás ve stanici je zatím Maky sama ve voliéře uvnitř domu a pokud podle dnešního telefonátu vše dopadne dobře, dostane zítra dalšího podobně starého kamaráda.
Na dvou snímcích je Maky po příjezdu k nám, na třetím snímku je Maky společně s dcerou Dany Součkové Adélkou.

Veverka konzumuje šišku tak, že ji uchopí do předních tlapek a s okusováním začíná od jejího tupého konce (od stopky). V zubech má značnou sílu a tak první šupiny, které obzvlášť u smrkových šišek na stvolu nevězí příliš pevně, jednoduše odtrhává. Dále od stopky už drží šupiny pevně a tak je dílem odtrhává a dílem odhryzává. Zpod šupin si pak vybírá tučná olejnatá semínka, která jsou pro veverky skutečnou pochoutkou. Po hodování zbyde ze šišky pouze chlupaté rozježené vřeteno, na jehož špičce zůstává několik neodhryzaných šupin.

Na snímcích je hnědý sameček, syn Cookie z letošního jara, který si starou borovou šišku odnesl na javor před domem, kde ji s chutí výše popsaným způsobem zkonzumoval.

Sameček Tkaloun měl pohnutý osud už od narození. Dostal se k nám na jaře z Brna zcela podvyživený a vysílený (nálezci ho považovali za mládě kuny) a několik dní jsme pochybovali, zda vůbec přežije. Podařilo se, Tkaloun se postupně udravil, ale jeho tělesná konstituce se nestále pohybovala na hraně mezi vypuštěním do přírody a dožitím v zajetí. Nakonec ale Tkaloun zesílil natolik, že byl schopen se do přírody vrátit, ale protože díky svému osudu jsme si k němu vytvořili takřka "rodičovský" vztah, rozhodli jsme se mu návrat do přírody co nejvíce usnadnit.

Protože ve zdejší lokalitě momentálně žijí tři dospělé divoké veveří samičky (Cookie, Connie, Cinkalka), ale žádný samec, vypustili jsme Tkalouna přímo v areálu naší záchranné stanice a sousedícího lesíku. Tkaloun v následujících dvou týdnech lokalitu nejen neopustil, ale zabydlel se přímo na zahradě, v jedné z mnoha dřevěných budek rozmístěných na zdejších akátech a ořešácích. Vídali jsme ho i několikrát denně, při jeho návštěvách krmítek či jak odpočívá v budce nebo na větvích poblíž.

O posledním víkendu se ale Tkalounův stav ze dne na den prudce zhoršil. Pohyboval se malátně a nekoordinovaně a když se mi k němu podařilo přiblížit na dohled, zjistila jsem, že má nateklou hlavu. Při jídle nebyl schopen udržet potravu v packách ani ji polknout, při pohybu ho těžká nateklá hlava táhla ke straně, takže se motal a pohyboval se "jako ve snách". Mé pokusy o odchyt ale byly marné - instinkty, které se v něm po vypuštění probudily, už byly příliš silné, takže mě nenechal dostat se k němu na dosah a vždy z posledních sil vyšplhal do koruny stromu.

I když vypadal děsivě, vysvětlovala jsem si Tkalounův stav přeci jen nikoliv beznadějně - všechny symptomy totiž nenasvědčovaly zdravotnímu problému, ale otoku ze štípnutí do hlavy včelou, vosou či sršněm, spojenému s bolestí a stavem "opilosti" (pokud někoho z vás bodla vosa do obličeje, umí si představit, co Tkaloun prožíval). Nebezpečné bylo především to, že Tkaloun byl zmalátnělý, nekoordinovaný a pomalý, takže by byl snadnou kořistí pro predátora, pokud by se s ním v tomto stavu potkal.

Po dvou dnech se ale vše obrátilo k dobrému - Tkalounův otok splaskl a veveřák se jako zázrakem proměnil v našeho "starého známého" opatrného samce, který se po větvích pohybuje s jistotou a vychutnává si všechny pochoutky, které mu jak krmítka, tak stromy v tomto ročním období nabízejí.

Jen doufám, že setkání se žihadlem bylo poslední nepříjemností, která Tkalouna v životě potkala...

(Na prvním snímku je Tkaloun v budce na akátu několik dní po vypuštění, prostřední snímek zachycuje zuboženého Tkalouna na plošině s krmítkem ve vrcholném stadiu otoku a na třetím snímku je již zdravý Tkaloun v koruně borovice.)

Divoké dospělé veverky si značkují (a tím vymezují) své teritorium močí a slinami. O totéž se pokoušejí i mláďata, která zatím žijí na rodném území pohromadě. Oblíbeným místem k přeznačkování jsou krmítka. Na snímcích je mládě divoké veverky, kterému se podařilo na krmítku najít dosud neoznačené místo a ve snaze trumfnout ostatní ho ve značně krkolomné pozici pečlivě označkovalo slinami.