PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Minule jsme zde psali o letošním prvním nalezenci, 6 týdnů starém veverčím klukovi z Prahy-Suchdola. Protože nalezencům psychicky obrovsky pomáhá kontakt s jinou veverkou, museli jsme problém s tím, že byl nalezen sám, vyřešit angažováním "náhradní matky". Jako už mnohokrát v minulosti jsme využili dobrácké povahy pětileté samičky Busy, která u nás v záchranné stanici zůstala trvale kvůli amputaci poraněného prstu. K jejímu obrovskému nadšení jsme tedy Busy přenesli z venkovní voliéry dovnitř domu a nastěhovali ji k nalezenému mláděti. Na snímcích si můžete prohlédnout, že Busy své mateřské instinkty neztratila a o nalezenečka začala dojemně pečovat. Okamžitě si také vzpomněla, k čemu jsou látkou potažené trubice zavěšené pod stropem a ihned mláděti předvedla, že správná veverka je nejspokojenější ve skoku či zavěšená hlavou dolů. Výchovné provizorium (a výlet Busy do domu) ukončil až o dva dny později nález dalšího jen o pár dní mladšího mláděte, tentokrát holčičky, kterou jsme si převzali od pražské záchranné stanice v Jinonicích. Obě černá mláďata teď již tráví všechen čas spolu a na první pohled vypadají jako skuteční sourozenci...

Předloni Stříbrná Skalice na Sázavě, loni vesnička Větrovany u Olomouce, a letos... hlavní město Praha. Takový byl v posledních třech letech výsledek pomyslného klání o místo, odkud si přivezeme první nalezené veveřátko. Pro první letošní jsme si jeli včera odpoledne do Prahy, kde v Suchdole našli studenti zemědělské univerzity 6 týdnů staré černé veverče, jak v parčíku poblíž silnice bloudí mezi stromy a přidává se ke kolemjdoucím. Jak dokazují fotografie, prcek už sice vypadá jako docela velká veverka, ve skutečnosti ale musí být ještě dva týdny na náhražce mateřského mléka, protože nic jiného jeho organismus zatím nedokáže strávit.
Náš čtvrteční výjezd do Prahy byl spojen s dvěma kuriozitami. Jednak s obrovskou náhodou, protože nálezci veverčete se byli před měsícem podívat na naší pražské přednášce o veverkách, takže při nálezu veverčete okamžitě věděli, jak mají postupovat a kam zatelefonovat. Druhá kuriozita je naopak svědectvím o lidské surovosti - když jsme se vraceli s veverčetem z Prahy domů a projížděli polní cestou směrem k samotě, kde bydlíme a pracujeme, našli jsme v příkopu tři vyhozená prostydlá a zoufalá štěnata, takže nás po nakrmení veverčete čekala ještě jízda k jiným záchranářům, tentokrát psím...

O víkendu jsme mohli mít první 4 letos přijatá veveřátka, místo toho ale máme příběh s happy endem... V sobotu navečer nám telefonovala rodina Filipínových z Kroměříže, že po skácení starého stromu na zahradě z něj vyběhla veverka a po prohlídce spadlého kmene našli v dutině 4 holátka. Okamžitě jsme si od nich nechali mailem poslat (zde publikovanou) fotografii, která potvrdila naše podezření, že se jedná o tu nejhorší možnou variantu - novorozence staré cca 4 dny, u nichž je šance na přežití na náhradní stravě takřka nulová (nemají ještě od matky prostřednictvím mateřského mléka předané všechny jinak nenahraditelné potřebné protilátky a připravený trávicí systém). Dle našich zkušeností je totiž "hranicí přežití" na náhradní stravě nejméně 7. den věku, a i u sedmidenních mláďat je odchov extrémně komplikovaný a s nejistým výsledkem.
Protože ale veverka byla při pokácení stromu přímo v hnízdě, pokusili jsme se o "manévr", který se nám v minulosti u takto malých holátek již několikrát podařil, tedy vrátit mláďata matce. Vysvětlili jsme nálezcům, jak mláďata zahřát a postarat se o ně přes noc a ti je pak podle našeho "návodu" hned v neděli ráno za rozbřesku opatrně zabalili do trosek původního hnízda, vložili do krabice s vyhřívací lahví a tu odnesli na zahradu přímo k pokácenému stromu.
Jak jsme doufali, veverka se (vedená mateřským instinktem a zoufalstvím ze ztráty mláďat) s prvním ranním světlem na zahradu skutečně vrátila a začala ji důkladně prohledávat. Po několika minutách si nakonec troufla i k vyhřívané krabici s mláďaty (venku bylo 15 stupňů pod nulou) a ve chvíli, kdy je uvnitř objevila, radostně zaškubala ocasem a jedno po druhém si je odnosila ze zahrady pryč (samice má v době porodu vždy předem připravených několik "náhradních" hnízd, do nichž si může potomky přenosit).
Úspěšnost takovéhoto "manévru" s návratem holátek přímo matce je vždy podmíněna šťastnou a mimořádnou souhrou okolností, k níž v Kroměříži naštěstí došlo. Tedy jednak tím, že matka je při pádu hnízda s mláďaty buď přímo v něm, nebo pád pozoruje z okolních stromů, takže jí instinkt velí jít mláďata zachránit a prohledávat okolí. Druhou podmínkou jsou i hodní a ochotní nálezci, kteří okamžitě po nálezu holátek kontaktují záchrannou stanici a postupují pak přesně podle podrobných pokynů, které dostanou.
Odměnou rodině Filipínových, nešťastné z neúmyslně způsobené katastrofy (při kácení stromu netušili, že se v něm hnízdo nachází), pak bylo nedělní ranní pozorování veverčí maminky, jak se po nočním odloučení shledala se všemi čtyřmi potomky. Že jsme z jejich podrobného líčení o chvíli později byli stejně nadšení i my snad není třeba vysvětlovat...

Najdete-li na procházce v lese pod stromem hromadu šišek, neznamená to automaticky, že si na nich pochutnávala veverka. Stejné chutě má totiž i strakapoud, který si šišky přináší na svůj oblíbený strom, zasune je do skuliny v kůře a zobákem je roztlouká, aby se dostal k semínkům. Šišky zpracované strakapoudem jsou tedy vždy jen částečně rozbité zobákem, "rozcuchané" a zpřelámané. To veverka ze šišek postupně pečlivě oloupe všechny šupiny, a zpracuje šišku až do stavu, kdy odhodí holé vřeteno. Názorně je to vidět na přiložených snímcích - na dvojici fotografií pořízených pod stromem, kde hodoval strakapoud, je hromada částečně rozbitých šišek. Naopak na snímku pořízeném pod "veverčím stromem" je pouze hromádka šupin ze šišek a očištěná vřetena. Na zbývající fotografii je dva a půl měsíce staré mládě se šiškou. Loni jsem ho vyfotila poblíž jednoho z našich výpustných míst, takže není vyloučeno, že jde o potomka některé z veverek, které jsme tam o rok dříve vrátili do přírody.

Ve druhé polovině března si už obvykle přivážíme první v přírodě nalezená veverčata, a pak se další půlrok budeme (i zde na Facebooku) věnovat především jim. Dnes si tedy na nějaký čas naposledy fotograficky připomeneme jednu z veverek, které u nás ve stanici žijí trvale, samičku Lízu z Brna. Tři týdny stará Líza si před dvěma lety při pádu z vysokého stromu zlomila přední nohu, následkem úderu do hlavy částečně oslepla a zůstalo ji nevyléčitelné neurologické postižení (pohybová nekoordinace, hyperaktivita, občasný třes). Přesto z ní nakonec vyrostla nádherná veverka, která nás denně oslňuje svým elegantním vzhledem a neustávající dobrou náladou. Protože má ale i vsedě problémy s udržením rovnováhy, je pro ní zdolání borové šišky mnohaminutovou napínavou operací...