PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Pro necelé tři týdny starou černou veverčí samičku jsme si jeli 10. července do Kutlova u Kamenice nad Lipou, kde ji rodina Tesařových našla na zemi v lese. Mládě mělo těžký průjem, bylo zcela vysláblé a několik týdnů nebylo jasné, zda vůbec přežije, protože naše obvyklá léčiva dostatečně nezabírala. Velkou zásluhu na záchraně veveřátka tak měl nový kolega našeho dvorního kolínského "veverčího lékaře" Petra Pohořalého, MVDr. Martin Hlaváč a jeho směs podpůrných prostředků a antibiotik, která nakonec zaúčinkovala. Samička postupně sílila, protože ale zůstala drobnější než stejně stará mláďata, pojmenovali jsme ji Dobby podle skřítka z knížek o Harry Potterovi. Při dlouhé léčbě i rehabilitaci jsme si k Dobby vytvořili hodně osobní vztah, a tak se jí nakonec dostalo mimořádného privilegia - neodvezli jsme ji na některé z našich lesních speciálních výpustných míst, ale vrátili jsme ji do přírody přímo u nás, v areálu záchranné stanice, aby měla první dny po vypuštění co nejkomfortnější. Dobby k naší radosti zatím neodešla do nedalekého lesa, ale zdržuje se v sousední akátové stráni i přímo na zahradě, takže ji několikrát za den zahlédneme v korunách stromů či u některého z krmítek či pítek. Na dvou snímcích je Dobby v červenci po přijetí k nám, zatímco na zbylých dvou, pořízených dnes ráno, je čtyřměsíční Dobby zpátky v přírodě.

Novou trvalou obyvatelkou naší záchranné stanice se letos stala samička Zrzečka. Přivezli jsme si ji 30. července z Býchor, kde ji na zemi pod vysokým stromem spolu se sourozencem našel Petr Fabiánek. Krajinou se předchozí večer prohnala silná bouře, a tak byla obě mláďata v zoufalém stavu, promočená a potlučená. Silný poryv větru, po kterém zřejmě mláďata vypadla z hnízda, jimi o zem mrštil tak silně, že náraz oběma poranil mozek a noc strávená na chladné zemi zkázu dokonala. Sameček se už z komatu neprobral a následující den zemřel a ani Zrzečce jsme nevěřili, že by beznadějný stav mohla přežít. Po nasazení léků Zrzečka několik dní přežívala zcela bezvládná v jakémsi "vegetativním" stavu na vyhřívané dečce a pak se k našemu překvapení (a radosti!) její stav začal pomalu zlepšovat. Po několika týdnech se dokázala posadit, později přidala i první krůčky a začala i sama jíst. Po dalším měsíci, kdy žila v malé vnitřní voliéře, jsme ji začali vždy na pár minut denně vynášet "na vycházku" do voliéry venkovní, a když si na ní zvykla a našla cestu do budky, přestěhovali jsme ji ven trvale. Jako všechny retardované veverky je i Zrzečka hyperaktivní a poznatelná kvůli nekoordinovaným pohybům, s ořechem si už ale dokáže poradit jako zkušená profesionálka. K Zrzečce máme zvláštní vztah i proto, že byla v lese nalezena jen pár desítek metrů od jednoho z našich výpustných míst, kde vracíme zachráněná mláďata do přírody. Je tedy hodně pravděpodobné, že je dcerou některé z veverek, která prošla v předchozích letech naší stanicí a dokázala se po vypuštění v lese adaptovat tak dobře, že porodila mláďata.

Příval veverčích mláďat z letních vrhů u nás každoročně vrcholí v červenci a v srpnu, takže ve druhé polovině září si u každého z nalezenců už jen vždy tipujeme, zda to bude poslední přijaté mládě tohoto roku. Letos nám ale žádný z několika tipů nevyšel, protože pro (tentokrát zřejmě opravdu) posledního nalezence jsme si jeli až tento týden, tedy až v říjnu. Sedm týdnů starou hnědou samičku jsme si přivezli z Mladé Boleslavi, kde se ztracená toulala v parku a přidávala k chodcům, než jí po telefonické konzultaci s námi "sebral" (a tím jí zachránil život) Vítězslav Wiener. Výjimečně baculaté veverčí holčičce s mile přihlouplým výrazem jsme dali jméno Maruna, zdání ale klame, protože zatím se v chování i inteligenci projevuje úplně stejně jako jiná mláďata jejího věku. Při jejím dnešním fotografování jsme využili i košík s největší veverčí pochoutkou, s čerstvě nasbíranými lískovými ořechy, jejichž množství Marunu přivedlo do euforie. Pokud se neobjeví ještě nějaký podobný opozdilec, skončíme tak letošní sezónu s číslicí 125 v kolonce přijatých mláďat.